Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

19 March, 2017 17:10

OBSAH

LÁSKA V TĚŽKÝCH DOBÁCH

Susan Johnson

7

JEJÍ PÁN A UČITEL

Thea Devine

121

EROTICKÉ DÉJÁ VU

Katherine 0’Neal

233

První kapitola

R u s k o 1 5 7 0

U Ivana Hrozného se brzy začaly projevovat sadistické rysy, které

pak provázely celý jeho další život. Jako dítě házel pro pobavení

drobná zvířata dolů z kremelských věží. Když byl dost starý, aby

mohl jezdit na koni, cválal ulicemi Moskvy, švihal lidi bičem, a

pokud se mu někdo znelíbil, dal mu utít hlavu. V průběhu své vlády

přikázal umučit a popravit tolik lidí, že jejich jména prý zná pouze

Bůh.

Ivanova paranoia se snad dala pochopit. Byly mu pouhé tři roky,

když mu zemřel otec. Místo něj pak vládla matka, než ji otrávili

muži, kteří toužili uchvátit trůn pro sebe. Ivan, sužovaný strachem o

život, ponižovaný šlechtou u dvora, bezmocný a bezbranný proti

velmožům, kteří v zemi vládli, dokázal přežít. Když mu bylo

sedmnáct let, převzal moc, své nepřátele dal popravit nebo je poslal

do vyhnanství a nechal se korunovat.

Ale zrádci byli všude, spiknutí, jejichž cílem bylo zbavit ho

panovnické moci, neměla konce.

Na trůn si činily nárok některé významné rodiny bojarů a všichni

věděli, že moc může přejít do jiných rukou stejně rychle, jak mohou

vzniknout zákeřné svazky, jak může vykonat své jed nebo jak

dokáže máchnutí mečem ukončit lidský život.

Byl to čas plný násilí.

Čas nejistoty.

Nikdo nebyl v bezpečí.

Uprostřed tohoto chaosu a krutosti se jedna krásná mladá

šlechtična musela provdat za jednoho z nejnemilosrdnějších mužů té

doby; manželství sjednanému podle zvyklostí té doby požehnal car.

Ivan IV. nabídl osiřelou dědičku jako odměnu knížeti Igoru

Šujskému, svému dvořanovi, za jeho věrnost koruně.

Přestože kníže netoužil po manželce, rozsáhlé pozemky přinášené

jako věno byly dostatečným důvodem k tomu, aby carovu nabídku

přijal. Nevěsta a ženich se poprvé setkali u oltáře, kde Igor po

prvním pohledu na Taťánu s nevolí usoudil, že vypadá příliš křehce

na to, aby rodila děti. Měl v oblibě buclatější ženy.

Ale bez ohledu na nemilosrdný závěr ženich o svatební noci s

nedbalou brutalitou uplatnil svá manželská práva a prosazoval je s

krutou přičinlivostí i později, aby svou ženu co nejdříve obtěžkal.

Sotva měsíc po jejich sňatku obdržel zprávu, na niž čekal. Jeho žena

byla těhotná.

Okamžitěji poslal tam, odkud přišla, na její venkovské sídlo, které

nyní patřilo jemu. Kněžna může očekávat narození dítěte daleko od

Moskvy a na tom, zda ten den přežije, nezáleží. Má její majetek.

V patřičné době se narodilo děvče s vlasy černými jako havran a

zářivě modrýma očima svého otce. Knížete Šujského tato zpráva

nepotěšila, protože očekával syna, a na znamení své nespokojenosti

několik měsíců nezareagoval. Když se konečně rozhodl odpovědět,

přikázal, aby jeho žena dál pobývala v exilu do té doby, než se on

uráčí ji opět přijmout do své přízně.

Jakmile mladá Taťána tuto zprávu obdržela, ulevilo se jí, ale

dávala pozor, aby neprojevila své pocity před mužem, jehož k ní

poslal z Moskvy její manžel.

V okamžiku, kdy její správce mladého nadporučíka odvedl, se však

vrátila do svých komnat a zastavila se před drahocennou ikonou

svatého Gabriela, kterou si přivezla s sebou, a zašeptala děkovnou

modlitbu. Pak, protože pohanská víra dosud přetrvávala, poklekla

před malým svatostánkem zasvěceným bohům země, dotkla se

každého kamene a kousku trávy, ponořila prsty do křišťálové

nádobky s vodou, vdechla líbeznou vůni cedrové větve rámující

amulety a poděkovala také duchům země. Teprve potom se usmála.

Zůstala ve svých pokojích celý zbytek poslova krátkého pobytu.

Protože byla žena, neočekávalo se, že mu sama nabídne pohostinství,

přestože zvyky v té věci nebyly jednotné. A jako žena, která nedávno

porodila, měla plné právo zůstat v ústraní, bude-li si to přát.

A ona si to přála. Neměla chuť se blíže seznamovat s nikým z

domu svého manžela.

Druhá kapitola

O dva dny později, za jasného jarního dopoledne, se posel

vypravil k odjezdu a uklonil se kněžně stojící na prahu s maličkou

dcerkou v náručí; Muži z jeho ozbrojeného doprovodu čekali už na

koních na nádvoří. Nadporučík knížete Sujského brzy zamířil k nim

a se třpytem lehkého pancíře a nablýskaných zbraní se vyhoupl na

svého nádherného kurského oře. Na venkově v okolí Pskova měli

carovi lidé své nepřátele a každý muž, který sloužil Ivanovi, raději

cestoval se silným doprovodem.

Taťána pohledem sledovala čtyřicet mužů, dokud nezmizeli v

březovém háji na konci cesty od domu. Pak zamumlala: „Zaplať

pánbůh, že jsou pryč,“ a usmála se na svou malou dcerku Zoju.

„Dám vyčistit dům i hospodářská stavení, ať je zbavím pachu,“

poznamenal správce Timor a opovržlivě ohrnul ret.

Kněžna Taťána pohlédla na starce, který její rodině sloužil od

nepaměti, a přikývla. „A postav na cestu do vsi stráž, ať nás příště

upozorní, že se kníže hodlá vměšovat do mého života.“

Kněžna osiřela před dvěma lety, kdy její rodiče zemřeli rukama

lupičů, kteří snad byli nebo nebyli placeni dvorem, a rodinou se jí

stalo její služebnictvo. Timor se usmál na kněžnu, jež dospěla v ženu

pod jeho starostlivým dohledem. „Při troše štěstí je snad tak brzy

neuvidíme.“

„Při troše štěstí je možná neuvidíme už nikdy. Bylo mi řečeno, že

můj manžel má syna, který se narodil jedné z jeho kyprých milenek.“

Timor se pokřižoval, jako by chtěl zahnat ďábla. „Budu se modlit

za vaše vysvobození, Výsosti.“ Timor cestoval do Moskvy s

Taťánou a ďábelského knížete viděl na vlastní oči.

„V této chvíli jsem volná –je překrásný jarní den, a až bude Zoja

připravená k odpolednímu spánku, vypravím se na vyjížďku.“

Veselý tón Taťánina hlasu připomněl starému správci lepší časy a

šťastnější dny, než do jejich životů vstoupil kníže Šujskij. Během

nich Taťána trávila každou volnou chvíli na koňském hřbetě. „Dám

osedlat Vblju a řeknu čeledínům, aby se připravili, že vás budou

doprovázet.“

„Chci si vyjet sama.“ Lehkým dotekem pohladila tmavé hedvábné

vlásky na dcerčině hlavičce a byla odměněna zurčivým smíchem.

Čtyřměsíční Zoja se smála bezprostředně a téměř neustále. „Všichni

odjeli, Timore. Jsem v bezpečí.“

I kdyby si přál vznést námitku, svědomí by mu to nedovolilo.

Taťánu v tomto koutě světa všichni zbožňovali. Kněžna s vlastními

právy, dědička z bojarské rodiny, která od nepaměti žila nedaleko

Pskova, byla spjata se zemí asi tak jako zelená tráva a bílé břízy. A

stejně tak byla uctívaná.

Pskovský biskup se dokonce pokoušel zasáhnout do Ivanových

plánů na Taťánino manželství, protože dobře znal ohavnou pověst

jejího nastávajícího manžela. Ale ani služebník Boží neměl takovou

moc, aby dokázal zvrátit carovu vůli. Později, když se narodila Zoja,

alespoň osobně vykonal dlouhou cestu z Pskova, aby děvčátko

pokřtil, a nadále byl Taťániným zastáncem ve všech záležitostech, na

nichž záleželo její blaho.

„Pověz mi, Timore, jak daleko jsme od Moskvy,“ řekla

bezstarostně a vesele kněžna a v náručí jemně pohupovala dcerku.

„Šest set verst, má paní.“

„Řekni mi to ještě jednou,“ vyzvala ho s úsměvem. „Lán světa, má

paní. Skoro na druhém konci světa,“ opakoval a usmál se, když viděl

radost v jejích očích. „Ano, ano, ano!“

Zoja se smála a slintala, protože vycítila matčino nadšení, a jasně

modrýma očima hleděla Taťáně do tváře.

„Dnes je skutečně nádherný, šťastný den!“ Kněžna se sklonila a

políbila dcerčin drobný nosík.

Ze Zojiných úst se ozvalo tiché, blažené vrnění.

Třetí kapitola

O hodinu později ujížděla Taťána po jižním břehu velikého

Pejpuského jezera, které se rozlévalo na míle daleko podél jejích

pozemků. Fríská klisna cválala dlouhými skoky na volné otěži a

těšila se z jemného vánku a svitu slunce stejně jako její paní. Zima

byla dlouhá, ale teď se konečně zdálo, že slunce probouzí zemi z

letargie. Po obloze putovala velká hejna ptáků přilétajících na své

každoroční pouti z jihu na sever a z dálky bylo slyšet třepotání jejich

křídel. Pestré luční kvítí vystrkovalo křehké hlavičky z rašící zelené

trávy. Jezero jiskřilo v slunečním světle jako démanty.

Taťána si pomyslela, že tady je skutečně doma, a nadechla se

čistého svěžího vzduchu. Měla překrásnou dcerku, již zbožňovala.

Své služebnictvo milovala a každý z nich miloval ji. A co bylo nej

lepší, žila daleko, daleko od ohavné Moskvy.

Z upřímné radosti se nahlas rozesmála a její jasný, zvonivý smích

se nesl ve větru vzhůru a plul nad mírnými travnatými pahorky.

Pronikl do uší skupiny jezdců v dálce, kteří v bezděčném ostražitém

gestu ihned sáhli na jilce mečů. Zena má jistě doprovod. A časy jsou

zlé.

* * *

Vyčkávali v úkrytu březového háje a každý z nich spolehlivě

rozpoznával, odkud se ozývá ženský smích. Skvěle vycvičení koně

zůstávali pod koleny jezdců v naprostém klidu; nikdo z mužů

nepromluvil, strnuli jako sochy a jejich ruce svíraly jilce mečů.

Malý oddíl byl vyzbrojen do boje. Muži měli na sobě jen lehkou

výstroj s koženými chrániči, žádné přilby, a nesli jen lehké střelné

zbraně. Přestože neměli žádné označení příslušnosti, bylo zřejmé,

kdo je jejich pánem. Seděl uvolněně na štíhlém hnědákovi, pravou

ruku mírně zdviženou, aby mohl dát svým mužům signál. Byl

plavovlasy, s širokými, svalnatými rameny pod rudým koženým

kabátcem, a jeho silné, opálené ruce kontrastovaly s jemným bílým

plátnem rukávů vyhrnutých v teplém dni. Na zvednuté ruce měl

rukavici z vyšívané fialové kůže, kterou by se mohl pyšnit i král. A

na jeho tváři se objevil jemný úsměv, jako by se těšil na blížící se

setkání.

Jakmile se Taťána přehoupla přes hřeben vzdálený asi půl versty,

lehce přimhouřila oči. Když se přiblížila ještě víc, bylo zřetelněji

vidět její tříslově hnědé vlasy, sukně vykasané nad kolena odhalující

nádherně tvarované nohy a vysoké boty ze zelené kůže, i ňadra pod

vyšívanou blůzou, jež se při jízdě lehce pohupovala. A její černá

fríská klisna byla téměř stejně krásná jako ona.

Ale velitel se svým oddílem vyčkával. Chtěl se přesvědčit, je-li ta

žena skutečně tak lehkomyslná, že si vyjela sama. Teprve za pár

okamžiků, když se neobjevila žádná eskorta, se usmál o trochu víc a

ruka mu klesla. Pootočil se v sedle a tiše promluvil ke svým mužům.

Pak jemně pobídl koně a vyjel ze stínu březového porostu, aby se

setkal s nerozvážnou a půvabnou mladou ženou, která vstoupila na

jeho půdu.

Zdálo se, že se jezdec vynořil z mihotajícího se větvoví bříz před

nijako zjevení, ale kněžna kupodivu nepocítila strach. Muž měl

světlou pleť a hladké zlaté vlasy mu sahaly na ramena oděná v rudé

kůži. Je opálený a statný jako dub, napadlo ji, protože si vzpomněla

na známou větu z pohádek svého dětství. Uvědomila si, že ho

srovnává s řadou legendárních hrdinů, kteří oživovali pohádky na

dobrou noc, jež jí vyprávěla chůva.

A najednou je tady.

Jeden z nich.

Úsměv, při němž odhalil dokonalé, bílé zuby, byl dalším

důvodem k tomu, aby ho považovala za nadpozemskou bytost.

Ale jakmile kousek před ní přitáhl uzdu svému koni a promluvil,

byl jeho hlas hluboký a jasný a skutečný. „Dobré odpoledne, má

paní. Sešla jsi z cesty?“

Vbij a se zastavila sama od sebe, jako by v mužském pozdravu

vycítila autoritu. Taťána zavrtěla hlavou. „Jezdím po této půdě celý

život.“

„V dnešní době patří mně.“ Ale svá slova pronesl vlídně’, beze

stopy zášti. „Jsi v Livonsku.“

„Hranice se neustále mění,“ řekla Taťána, jako by odpovídala

někomu, koho zná řadu let; jeho ruština byla beze stopy přízvuku.

„Pozemky Glinských patří mně.“

„Aha“

Řekl to, jako by mu bylo všechno jasné. Ale jak je to možné,

když ho nikdy předtím neviděla? „Jsi zde nový, mám pravdu?“

zeptala se.

„V jistém smyslu ano.“

„Kdy ses tu objevil?“

Znovu se usmál, tak krásně, že jí připomněl anděla, což byla u

muže, z něhož síla přímo čišela, naprosto absurdní myšlenka.

„Půda mi připadla o Vánocích.“ ,.Nádherný dárek.“

„Avšak těžce nabytý,“ řekl tiše a vítr mu, jako by chtěl jeho slova

zdůraznit, rozcuchal vlasy.

Věděla, co tím míní. Všechna půda byla odměnou za udatnost v

bojích nebo za služby u dvora a on neměl prohnanou tvář dvořana.

„Gratuluji.“

Ta žena byla nevýslovně přirozená a otevřená, neprojevovala ani

stopu strachu nebo obav. „Vyjíždíš si sama často?“

„Říkáš to, jako bych to neměla dělat.“

Slabě si povzdechl. „Každé osamělé ženě se může přihodit něco

zlého.“

, Ale já tady každého znám, samozřejmě kromě této tvé společnosti.

Jsem v naprostém bezpečí.“ „Vskutku?“

„Jsem kněžna Glinská.“ „Chceš říct kněžna Šujská.“

„Zprávy ode dvora se šíří až do Livonska?“ Závislost Livonska na

Rusku byla přerušovaná.

Usmál se. „Každý má své prameny. Je to důležité pro přežití,

nemám pravdu?“

Ivan měl své špiony všude; vyskytovali se v každé významné

rodině. Je to někdo z Igorova okruhu? Měla by s ním vůbec mluvit?

„Jak se jmenuješ?“

„StavrBiron.“

Povytáhla obočí. Postřehl její překvapení, ale ne její úlevu.

Bironové byli úhlavními nepřáteli jejího manžela.

„Jedna z méně významných větví rodu, má paní,“ podotkl s

úsměškem.

„Nevím o tom, že by Bironům patřilo něco méně významného.“

Bironové po staletí vládli rozsáhlým oblastem Livonska a Kuronska.

„Jak myslíš,“ zamumlal a pomalým gestem rozpřáhl paže,

přičemž se mu zavlnily mohutné svaly a usvědčily jeho slova ze lži.

Kněžna ucítila, jak se jí celým tělem šíří zvláštní rozechvění. A

kdyby věděla víc o vazbách mezi pohlavími, byla by poznala příčinu.

Ale zatím ji nepochopila. „Jsme tedy sousedé,“ odpověděla prostě s

úsměvem.

Díky svým fyzickým půvabům měl Stavr značné zkušenosti s

ženami a na jejích tvářích postřehl lehký ruměnec. Ale nebyl rozený

lovec a připadalo mu, že kněžna o své reakci nemá tušení. Mladé

ženy z dobrých rodin byly často drženy až do sňatku v klášterní

čistotě. Setkal se se Šujským; kníže byl sotva typem muže, který

probudí vášeň v panenské manželce. „Chtěla by sis prohlédnout můj

skromný statek?“ zeptal se jí, přestože věděl, že by neměl myslet na

nic třeba jen vzdáleně smyslného podle měřítek této cudné mladé

ženy.

„Je to daleko? Musím se brzy vrátit.“ Zrudla o něco víc. „Moje

dcerka spí, ale brzy se probudí… a to znamená… é…“

„Bude potřebovat nakojit. Ty nemáš kojnou?“

„Ne.“ Její ústa se sevřela do tenké čárky.

„Máš proti nřm nějaké výhrady?“

Náhle se usmála. „Myslím, že něco takového tě nezajímá.“

„Mé hospodářství je kousek podél brodu potoka. Co kdybys mi o

tom vyprávěla cestou? Asi za hodinu tě doprovodím zpátky domů.“

Pohlédla na něho upřímnýma očima. „Určitě to nebude trvat

déle?“

„Míň, jestli chceš.“ „Výborně,“ řekla s úsměvem.

Pocítil sílu jejího úsměvu až v žaludku – nebo možná o něco níže.

Ale strávil dost času u dvora ve Varšavě a ve Vídni; věděl, jak má

vypadat zdvořilá rozmluva.

„Jsem poctěn,“ zašeptal a lehce se uklonil. „Dovol, abych tě

představil svým mužům.“ Sotva dopověděl, tiše hvízdl jako pták a z

březového háj e vyj elo na louku tucet mužů.

Taťána vytřeštila oči a užasle pootevřela ústa.

„V okolí by se mohli potulovat lupiči, má paní. Postarám se, abys

měla doprovod domů.“

„Děkuji,“ vydechla, stále trochu vyplašená, a pak se otočila k

mužům, kteří vyjeli k ní. Byli to mladíci stejně jako její soused, ale

podle vzhledu zbraní a výstroje a podle ostražitých pohledů bylo

zřejmé, že se jedná o ostřílené válečníky.

„Kněžna ke mně pojede na návštěvu,“ vysvětloval Stavr a začal ji

představovat. A jeho hlas byl takový, že všichni dobře věděli, že by

se měli chovat, jak nejlépe dovedou.

Co si myslí, nedali najevo sebemenším úsměškem.

Čtvrtá kapitola

To, o čem Stavr mluvil jako o statku, se ukázalo být mnohem

velkolepějším sídlem. Hlavní budovu představovalo rozlehlé

dvoupatrové stavení v italském stylu s bleděžlutou omítkou na

zdech, širokými světlými okny hodícími se spíš pro jižní podnebí.

Do budovy se vstupovalo téměř čtyřmetrovými vyřezávanými

dvoukřídlými dveřmi. Zahrady, které lemovaly příjezd, svědčily o

péči ženské ruky a Taťána na zlomek okamžiku pocítila zklamání.

„Matka slíbila, že mi pomůže s péčí o zahradu,“ podotkl její

hostitel jedoucí vedle ní. „Řekla mi, že růže v létě voní na míle

daleko.“

„Tvoje matka,“ zašeptala kněžna a jakousi záhadou se jí ulevilo.

„Matka žije v Rize,“ odpověděl Stavr okouzlen její bezelstností.

Skutečně bylo možné doslova číst její myšlenky; téměř to způsobilo,

že znovu přehodnotil svůj vztah k ctnostným ženám. „Budeš se s ní

muset někdy seznámit.“

„Ráda bych.“ Jak je tomu dlouho, kdy se naposledy těšila ze

společnosti někoho jiného než svého služebnictva?

„Slíbila, že mě navštíví, až rozkvetou růže.“

„Pak tedy musíte přijet ke mně na večeři oba.“

„Děkuji, přijedeme.“ Umírni si, že musí poslat matce zprávu a

připomenout jí její slib. A přestože jeho úmysly týkající se kněžny

byly nejasné, nebo dosud nerozpoznatelné, či snad dokonce ještě

žádné neměl, začínal se těšit na to, až budou růže v květu.

Nemíval ve zvyku podávat čaj; jeho dům byl domovem

svobodného mládence. Ve skutečnosti se on a jeho muži teprve

nedávno vrátili z tažení proti Turkům. Měl v úmyslu zdržet se na

svém sídle přes léto, dohlédnout na sklizeň a umožnit svým vojákům

a koním, aby se zotavili na duchu i na těle před návratem do

nepřátelských končin na jihu.

Sotva přijeli do domu, povolal kuchařku a dal jí příkaz uvařit čaj.

Boubelatá venkovanka udiveně pohlédla nejprve na něho, pak na

Taťánu. Když jí dával příkaz, potutelně se usmála, pak přikývla a

uklonila se. „Hmm, čaj, no ovšem, můj pane,“ zaslechl, jak si mumlá

pod nos, když se vzdalovala.

Jakmile její statná postava zmizela v chodbě, Stavr se otočil k

Taťáně a s šibalským úsměvem řekl: „Omlouvám se. Služebnictvo

jsem dostal i s domem.“

„Moji sloužící jsou zrovna tak bezprostřední. Člověk si na to

zvykne.“

Byla její poznámka upřímná, nebo pomlouvačná? „Zřejmě by to

člověku nemělo vadit.“

„To závisí na tom, jestli chce svoji večeři včas,“ odpověděla s

úsměvem., Ale já dávám přednost jejich neformálnímu chování

před způsoby vládnoucími u dvora.“

Teď dostal jasnou odpověď. Byla to nevinná mladá dívka, protože

si vůbec neuvědomovala význam poznámky jeho kuchařky. Řekl si,

že si to musí zapamatovat. „Svatá pravda. I já raději stojím tváří v

tvář regimentu Turků než jednomu pletichářskému ministru u dvora.

Pojď, budeme čekat na čaj.“ Ukázal na malý salon a začal si

rozepínat kabátec.

Za pár okamžiků seděli proti sobě na pohovkách čalouněných

karmínově rudým hedvábím. „V takovýchto pokojích se necítím ve

své kůži.“ Ukázal na bíle omítnuté stěny a lustry. „Mnohem

příjemněji je mi ve stanu v pustině.“

„To zní velmi lákavě.“ Tam bych byla z dosahu svého manžela,

pomyslela si.

Neměla by mluvit tak zadýchaným hlasem. Nevěděl, jestli je to

záměrné, ale na její tón reagoval bezprostředně – při představě

nevinné Taťány ve svém stanu v divočině mu v hlavě proudily hříšné

myšlenky. „To není život pro ženu,“ zamumlal, prudce se zvedl a

přešel k nedalekému stolku. „Mohu ti nabídnout trochu vína?“ Aniž

čekal na odpověď, uchopil karafu stojící na stříbrném podnose, nalil

trochu vína do sklenice a jedním douškem je vypil.

Opíjení patřilo k životu u dvora i na venkově, takže Taťána

nebyla překvapená. Ale ona sama v takových poměrech nevyrostla.

„Ne, děkuji. Počkám na čaj.“

Byla vskutku cudná. Obvykle ho ctnostné ženy nijak nezajímaly,

ale teď si uvědomil, že tahle ho podivně přitahuje. Její úchvatná

krása a milá otevřenost přemohla možná jeho obvyklé sklony.

Možná z ní učinil fascinující bytost fakt, že zcela jasně nesnášela

svého manžela, což mělo v nepřátelství, které dlouho vládlo mezi

Šujskými a Bironovými, nesporný význam. Anebo byl stejně

zvrácený jako její zpustlý manžel a prostě si přál jen poskvrnit tak

ryzí nevinnost z prostého důvodu, že se tato možnost nabízela.

Ale za okamžik tuto bezcharakterní myšlenku zavrhl. Umínil si,

že jí nabídne čaj a rychleji pošle domů.

Nebylo pochyb, strávil na válečném poli příliš dlouhou dobu. A

ona se nepodobala jiným ženám, s nimiž se setkal během tažení, ani

těm u dvora. Byla naivní jako jeptiška.

Nalil si další sklenici vína a obrátil se ke svému křeslu a snažil se

držet své touhy na uzdě. „Setkala ses někdy s carem?“ zeptal se a

soudil, že rozhovor o šíleném carovi bude stačit na to, aby zbavil

jeho mysl hříšnějších myšlenek.

„Jednou, jen krátce. Na své svatbě.“

,A?“

„Nerada bych o tom mluvila.“

Usmál se. „Jsi vždycky tak opatrná?“

„V některých věcech,“ řekla a náhle jako by ji upoutaly jeho oči a

jako by oběma najednou slovo opatrná připadalo dvojsmyslné. Nebo

možná nikdy neviděla tak nádherný vroucí úsměv a muže libujícího

si v náhodném pozvání, zlatovlasého a plného velkorysosti,

mimořádně mužného a svůdného – na rozdíl od jejího manžela, který

byl skrznaskrz neotesaný, hrubý, krutý a temný jako hřích.

Stavr sklopil oči před touhou v jejích očích, protože věděl, že by

neměl takové nevinnosti zneužívat. A když promluvil, zněl jeho hlas

neutrálně. „S ohledem na cáraje opatrnost vždy na místě. Mám

výhodu, že jsem v Livonsku alespoň formálně mimo jeho dosah.“

„To je štěstí.“ Měla čas ovládnout svoje pohnutí. Jestli to, co cítí,

svědčí o zalíbení v jejím krásném hostiteli, jistě je musí potlačit.

Stavr s úlevou postřehl, že do pokoje vstoupila služka. Už si

nepamatoval, kdy naposledy musel potlačovat smyslný chtíč. „Á,

tady to máme,“ řekl a tiše vydechl.

Pominul– li tiché poznámky, musel uznat, že se jeho kuchařka

překonala. Četní služebníci přinesli tácy plné cukrovinek a zákusků,

obrovský stříbrný samovar a několik druhů čaje, výhody dávno

zavedeného aktivního obchodu s Čínou. Kněžna si vybrala oblíbený

druh čaje, sluha jej pro oba připravil a podal jim kouřící nápoj v

šálcích z porcelánu tak jemného, že se zdál být téměř průhledný.

„Máš tak velké ruce,“ podotkla Taťána při pohledu na kontrast

křehkého šálku a jeho ruky.

A tvoje jsou velmi malé, měl chuť říct, kdyby si mohl dovolit

osobní poznámku. „Výhoda těch, kdo vládnou mečem,“ řekl místo

toho.

„Bojuješ za Rusko?“

„Někdy. Častěji za Litvu nebo za Polsko.“ Bojarské klany měly ve

zvyku hledat si službu, kde to pro ně bylo výhodné. Nabízely své

bojové oddíly vždy, když zároveň mohly co nejlépe zabezpečit svá

privilegia nebo posílit postavení rodu. Aby vzkvétaly mladší větve

rodů, museli jednotliví hejtmani, jako byl Stavr, občas rozšířit pole

působnosti mimo běžný okruh. „Nedávno jsem pocítila takové

pohnutí a že ji vzrušovala pouhá jeho přítomnost.

Nemohla vědět, že Stavrovu šarmu, přestože se za ním sotva

skrývaly svaté pohnutky, podléhaly všechny ženy.

Nemohla vědět, že je idolem každé horkokrevné ženy, která mu

vstoupila do cesty.

Taťána věděla jen to, že cítí pokušení.

A že mu musí odolat.

Pátá kapitola

Jakmile přinesli košili, Stavr ji pomohl Taťáně obléknout, přidržel

jí ji, než vklouzla do rukávů. Ucítil její vůni, její útlé tělo bylo

kousek od něj a měl co dělat, aby ji nepřitáhl k sobě a nevyzkoušel

její zdrženlivost. Vzpírala by se, kdyby jí zabořil prsty do

rozcuchaných vlasů? Co by udělala, kdyby vtiskl polibek na

zčervenalé tváře napůl otočené k němu? Odevzdaně by vydechla,

nebo by vykřikla?

Znal odpověď. Jeho schopnost svádět byla mimořádná.

Takže by si spíš měl položit otázku, jestli by ji zneuctil.

Na prchavý okamžik podržel košili mezi prsty…, pak ji spustil na

její ramena.

V sousedství žilo mnoho žen, které kladly požadavky jen na jeho

výdrž, nikoliv na jeho čest. Odtáhl se, nejen o jeden krok, ale o dva,

protože ostýchavá kněžna Taťána představovala nejsilnější pokušení

a on byl silně vzrušený.

„Doprovod čeká venku, má paní.“

Nepatrné napětí v jeho hlase ji přimělo otočit se a Taťána na něho

pohlédla s lehce povytaženým obočím. „Vážím si tvé laskavosti,“

řekla tiše.

„Je mi potěšením.“

Bezděčně se uklonil, jemným, nenuceným pohybem, a ona se divila,

kde se takové zdvořilosti naučil. Ruský dvůr, jak ho znala z krátkého

pozorování, nebyl ve způsobech tak náročný.

Stavr se pod jejím zkoumavým pohledem cítil nepříjemně, musel

se přemáhat, aby udržel na uzdě své touhy, a tak řekl drsně: „Tudy,

má paní,“ a ukázal ke dveřím.

Že by se na ni náhle rozzlobil? Udělala snad něco, co se mu

nelíbí? Neměla zkušenosti, z nichž by mohla čerpat, ani nenacházela

hladká slůvka konverzace, jimiž by překonala nepříjemný okamžik.

A tak vyšla před ním ze salonu, prošla kolem služebnictva do

vstupní haly a pak mohutnými vstupními dveřmi, které jim sloužící

otevřeli, ven.

Jejich koně čekali u příjezdové cesty.

Další ožehavý okamžik nastal, když Stavr uvažoval, má-li ji

vysadit do sedla. Nebyl si jistý, jestli by tak prostou věc zvládl.

Taťána, nejistá a váhavá, se zastavila u svého koně.

Nadechl se a se sebeovládáním ji uchopil kolem štíhlého pasu.

Snažil se nevšímat si jejích plných, těžkých ňader, jež se mu téměř

otírala o hruď, a aniž na ni pohlédl, zvedl ji do sedla. Pak dal svým

mužům pokyn, aby vyjeli.

„Můj oddíl tě doprovodí domů.“ Mužů bylo osm, tentokrát v plné

zbroji. „Děkuji za milou návštěvu.“ V přítomnosti vojáků, kteří ho

znali až příliš dobře, nebyl schopný mluvit nenucené a nechtěl se

prodlužováním konverzace ztrapňovat „Dám ti vědět, kdy přijede

moje matka.“

„Budu ráda.“ I když si přála říct víc, nemohla. Vždyť si byli

úplně cizí.

On by mohl říct víc. Na rozdíl od kněžny měl zkušenosti s

flirtováním. Ale přesně tomu se snažil vyhnout. „Tak tedy… až

rozkvetou růže,“ řekl a kývl hlavou na pozdrav.

Taťána pochopila výzvu k odjezdu, pobídla koně a Stavrovi muži

vyjeli za ní.

On sám stál na kamenité cestě, díval se, jak odjíždí, až se z ní stala

pouhá tečka na obzoru. Cítil nepokoj, spalovala jej touha, nebyl si

vůbec jistý, proč ho taková nevinnost přitahuje. V posteli bude jistě

neohrabaná a nemotorná, možná dokonce i vyplašená. Neměl iluze o

tom, že by ji Šujskij něčemu naučil; ten muž byl opravdová bestie.

Prohrábl si vlasy, nervózně vydechl a připomněl si, že v okolí je

nespočet žen, které jsou víc než ochotné ho pobavit.

Tak zapomeň na líbeznou kněžnu s ňadry nalitými mlékem,

nabádal sám sebe.

Neslyšně zaklel, protože smyslný obraz, který se mu objevil před

očima, nijak nepomohl snaze potlačit zvláštní zalíbení ve svůdné

Taťáně.

Potřeboval by sklenku něčeho silného, snad i deset nebo dvacet

pohárů, pak by se možná otupila jeho neřestná dychtivost. Vešel do

domu a poručil, aby mu přinesli další víno. „Přineste láhve do

zbrojnice,“ přikázal a chodbou zamířil k místnosti, kde se on i jeho

muži cítili nejpříjemněji. Ve zbrojnici byli jeho vojáci – věnovali se

hře v karty nebo čistili a připravovali zbraně, aby vyplnili den. Jeho

vstup provázelo četné hvízdání a oplzlé poznámfcy.

Nacházel se ve světě mužů – nejen zde ve zbrojnici, ale všude

kolem.

Mužská zábava tu byla neustále v plném proudu. „Nemysleli

jsme, že tě tak brzo uvidíme, Stavre. Nelíbil ses jí?“

Mladý hejtman přejel pohledem řadu pobavených tváří s

lascivními úsměvy a lehce se zamračil, protože nejhorší bylo, že se jí

líbil – i když si to neuvědomovala.

„Je vdaná,“ zamručel.

„To je to nejlepší,“ podotkl někdo. „S takovou se nemusíš ženit.“

„Je to manželka Šujského.“

„Ano. Ten je osm hodin rychlé jízdy odtud.“

Stavr se svalil na židli, pozvedl k ústům láhev vína a zamumlal:

„Bohužel je počestná,“ a dlouze se napil.

„Neříkej, že tě opouští tvé mistrovství,“ poznamenal další z mužů

a ušklíbl se.

Stavr zvedl láhev směrem k nim. „Nechtěl jsem být dotěrný.“

„Odkdy?“

„Od okamžiku, kdy na mě pohlédla s takovou nevinností, že mi

připomněla naivní dítě.“

V místnosti nastalo ticho; muži se bez ohledu na svoji drsnost

drželi zásad cti.

„Pojeďme dnes večer do hospody do vsi. Tamější ženy jsou

všechny dost staré, aby věděly, co chtějí.“

„Bravo!“ zvolalo tucet hlasů.

„Jeďte beze mě,“ zamumlal Stavr a odmítavě mávl rukou. „Já se

opiju do bezvědomí tady.“

Nastal další okamžik ticha. Jejich velitel nikdy nepil sám.

Stavr v náhlém mlčení vzhlédl. „Pojedu s vámi příště.“

„Neonemocněl jsi?“ V hlasu jeho pobočníka se ozývala upřímná

starost.

Zavrtěl hlavou. „Jenom nemám náladu na hospodskou

společnost.“

Muži se na sebe zděšeně podívali. Hospodský život byl naprosto

běžnou a samozřejmou součástí jejich existence.

„Nedívejte se na mě tak. Nic mi není.“ Vytáhl z kapsy váček s

penězi a hodil ho na stůl. „Napijte se dnes na můj účet.“

Za krátkou chvíli se Stavr, osamělý v tichu zbrojnice, svezl

pohodlněji do křesla a s rozmrzelým povzdechem zvažoval své

morální dilema. Tu ženu by jistě dokázal svést. Taková nevinnost

snadno podlehne rafinovaným lichotkám. A to, že je manželkou

Šujského, jen znamená, že bude vnímavější vůči laskavosti jiného

muže. Takže otázkou není, zda by se dala přesvědčit, aby s ním

spala, ale spíš zda by ji mohl s čistým svědomím zneuctít.

Utrápeně vydechl, protože nebylo obvyklé, aby musel potlačovat

chtíč. Je-li rozumný, vypustí ji z hlavy a spokojí se se zkušenými

partnerkami v posteli, které vědí, o co jde. Vztáhl ruku, srovnal láhve

vína na stole a přitáhl si je blíž. A pak se dál zpíjel do němoty v

jakési pochybné snaze zapomenout na kněžnu Taťánu, jež jasně a

jednoznačně nepřipadala v úvahu.

Šestá kapitola

Zatímco Stavr se vzdal spánku kvůli pití, Taťána měla bezesnou

noc z jiného důvodu. Její mysl stravovala svůdná představa

vysokého plavovlasého muže s andělským úsměvem, a ať se

převracela a převalovala, jak chtěla, nemohla znepokojivý obraz

zahnat. Pamatovala si každé slovo z jejich rozhovoru, každý jeho

pohyb, probírala si jejich společné chvíle z nejrůznější perspektivy –

stále na ni působilo spalující, nesmírně silné kouzlo, schopné omámit

cudnou mladou ženu toužící po lásce.

Ale přes příjemné snění chápala, jak kompromitující jsou její

úvahy, jak jsou skandální, a s úlevou uvítala východ slunce. Denní

světlo ji opět přivede k praktickým, všedním záležitostem jejího

světa a ona si připomene pravou povahu reality.

Ale přestože vstala s prvním rozbřeskem, přestože si byla vědoma

smrtelného hříchu touhy, naplňovalo ji nepotlačitelné očekávání.

Stavr, stejně jako ona, viděl východ slunce, třebaže jeho pohled

byl poznamenaný zakalenýma očima a otupeným mozkem. Snad

ještě podivnější bylo, že jako muž, který sám sebe považoval za

pragmatika tělem i duší, pocítil palčivé, ztřeštěné, zcela bezdůvodné

očekávání.

Nebo přesněji očekávání bez opodstatněného důvodu.

Měl jít včera večer do hospody a uspokojit svůj chtíč.

Možná by se měl poohlédnout po někom, kdo je dostupný

okamžitě. Jistě se mezi služebnictvem a několika stovkami rodin

venkovanů na jeho území najde pár žen, které se rády vyspí s pánem.

Podivné také bylo, že zatímco v minulosti by tak nezávazný vztah

mohl navázat velmi lehce, uvědomil si, že teď by si tak snadno

nevybral. Prahl po fialkových očích a světlehnědých vlasech,

bezelstném úsměvu a líbezné, okouzlující nejistotě ctnosti.

To z něho činilo pošetilého blázna.

A možná neméně strádajícího než její manžel, kdyby takové

nevinnosti zneužil.

„Vidím, že jste konečně všechno vypil. Chtěl byste snídani?“

Trhl sebou a příliš rychle se obrátil k skřípavému hlasu.

Jeho kuchařka, která si podle tónu hlasu zřejmě dělala právo na

vedoucí postavení v domě, stála ve dveřích zbrojnice a tvářila se

mrzutě. Buď neschvalovala jeho pití, nebo noc beze spánku.

„Chcete, abych vám přinesla snídani sem, nebo do jídelny?“

zeptala se a znechuceně vdechla pach vína nesoucí se vzduchem.

Hrabě, netečný vůči pohrdání a zvláště vůči kritice ze strany

služebnictva, pomalu přejel pohledem neuspořádanou hromadu

prázdných lahví před sebou. Každý pohyb očí ho bolel. „V jídelně,“

zamumlal a těžce se zvedl z křesla. Tiše zaúpěl, protože ho bodlo v

hlavě, a pomalu zamířil ke dveřím.

Neměl ve zvyku nadměrně pít. Tohle má na svědomí kněžna,

pomyslel si znechuceně a každý krok ho bodal v celém těle.

A zrovna tak má na svědomí zmatek v mé mysli a neukojený

chtíč, dodával v duchu. A ne že by její vina mohla moji špatnou

náladu nebo chtíč zmírnit.Vždyť ani nevím, jestli by mi stačila

zkušená děvka, a to znamená, že se děje něco hrozného, uvažoval

rozmrzele.

V současném stavu nebyl schopný posuzovat přednosti zkušených a

nezkušených žen a zaměřil se na chůzi s co nejmenší námahou, aby

zmírnil bolest tepající v hlavě a podobající se úderům kladiva. A

sotva konečně došel do jídelny, opatrně se usadil na židli. Přimhouřil

oči před jasným světlem pronikajícím zvenčí a pozvedl ruku.,Zatáhni

závěsy,“ poručil Pak se odvrátil, aby se vyhnul oslňujícímu svitu a

všiml si předmětu ležícímu vedle talíře.

Stříbrné dětské chrastítko.

Pohlédl na kuchařku, která stála vedle něj a tvářila se ostýchavě, a

ukázal prstem na hračku. „Předpokládám, že to má nějaký význam.“

„Ještě jste se nebyl podívat na dětský pokoj, můj pane. Možná

přijdete na to, že některé věci by mohly zajímat,“ neomaleně se

ušklíbla, „vás nebo kněžnu.“

„To sotva,“ odpověděl úsečně. „Dám si raději šunku než klobásy

– ty můžeš odnést. A dnes žádný kvas, jenom čaj.“

„Ano, můj pane. Ale podívejte se na tu malovanou kolébku. Je

překrásná.“

Zamračil se tak, že raději chvatně vycupitala ven z místnosti, aby

udělala, co přikázal. Ale usmívala se, protože všichni viděli včerejší

návštěvu svého pána – slídění bývalo nejen běžné, ale i užitečné – a

mezi služebnictvem se uzavíraly sázky, kdy se kněžna vrátí.

K čertu s všetečným služebnictvem, pomyslel si zlostně Stavr.

Proč bych se ksakru měl chodit dívat na kolébku? Odstrčil

pohoršující chrastítko z dohledu a sáhl po šálku s čajem.

O několik verst dál se nad Taťánou skláněla komorná, zatímco

paní snídala. Protože služebná spala ve vedlejším pokoji, věděla, že

kněžna měla neklidnou noc. Komorná nebyla samozřejmě naivní

jako její paní a Taťánin návrat ve společnosti Bironových vojáků

neprošel bez povšimnutí. Co se týče Taťániny nespavosti, měla na ni

vlastní názor. Copak Timor neříkal, že potkala hejtmana? A copak

hejtman není středem pozornosti každé ženy v dosahu dvaceti verst?

„Co myslíte o novém majiteli Kettlerova sídla, paní?“ Olga

pozorně sledovala kněžninu tvář, když jí podávala talíř se

zavařenými meruňkami.

„Je velmi milý.“ Taťána si nabrala kousek obalený lesklou

polevou a snažila se nečervenat.

Služka si všimla, jak tváře paní rudnou. „Slyšela jsem, že se tu

usadil teprve před nedávnem.“

„Říkal to. Nejspíš se vrátil z bojů na Ukrajině. Zřejmě je to

námezdný voják.“ Pokoušela se mluvit lhostejně.

„Říkají, že je ve službách polského krále. Ale šlechtické rodiny se

vždycky staraly o sebe.“

Taťána zvedla hlavu a v očích se jí mihlo překvapení. „O žádném

titulu se nezmínil.“ Hejtmany se stávali spíš řemeslní vojáci než

aristokraté.

„Jeho otec, nebožtík hrabě, sloužil litevské královské rodině. Jeho

sestra se provdala do bohaté kupecké dynastie v Rize. A matka žije

na jeho rodinném sídle.“

Taťána odložila lžíci a odsunula talíř. „Jak to všechno víš?“

„Moje sestřenka má přítele, který pracuje u těch kupců v domě. Je

velice elegantní. Skleněná okna od země až ke stropu a všude měkké

koberce z východu. Říká, že jsou bohatí jako mongolští chánové.“

Proč se Stavr nezmínil o svém titulu? Nebo spíš – proč ho

nemůže dostat z hlavy? Bylo nutné, aby to udělala. Je přece vdaná

žena a vdané ženy se neoddávají vzpomínkám na pohledné mladé

muže. Nejenže je to nečestné, je to zločin.

A s manželem, jakého má ona, by taková nepředloženost mohla

být smrtelně nebezpečná. „Olgo, mohla by ses podívat, jestli je už

Zoja vzhůru?“ Potřebovala rázně ukončit své úvahy; potřebovala si

připomenout všechno, co by mohla ztratit. „Jestli se už probudila,

přines ji dolů.“

„Ano, madam. Pojedete dnes opět na vyjížďku?“

Taťána zavrtěla hlavou. „Vezmu Zoju podívat se na osiřelá

vlčata, o které se stará hajný. Moc se jí líbí,“

Jakmile byla Zoja nakrmená a vykoupaná, věnovala se Taťána hře se

svou dcerou a přestala myslet na nebezpečné touhy. Spolu se Zojou

se šla podívat na vlčí mláďata, namočily si nohy do potoka

protékajícího sadem, houpaly se na houpačce zavěšené na vysoké

borovici v blízkosti malého jezera před domem; strávily dokonce i

trochu času v kuchyni, aby sestavily jídelní lístek na příští týden.

Tím, že se záměrně soustředila na každodenní praktické činnosti,

dokázala na čas zapomenout na hezkého zlatovlasého muže, který

tolik zneklidňoval její duši…, nemluvě o jejím těle.

A snad by úspěšně přemohla pokušení, kdyby nebylo služky,

která se jí přišla zeptat, zda si přeje, aby vypranou košili zajel hraběti

vrátit posel.

Bylo by na místě odpovědět ano. Každá rozumná žena by řekla

právě to. Řekla by to žena uvědomující si nebezpečí, které spočívá v

navazování jakéhokoli vztahu. Taťána si však s hrůzou uvědomila,

že místo toho říká: „Pojedu se Zojou a košili mu vrátím sama. Dej

mi osedlat koně a poruč dvěma čeledínům, aby se připravili na cestu

s námi.“

Sedmá kapitola

Jakmile Stavr vydatně posnídal, zdálo se mu, že bušení v hlavě

polevilo natolik, že může bez obav vstát. Přesto se zvedal pomalu.

Jakmile na zkoušku ušel pár kroků, dospěl k závěru, že se zotavil do

té míry, že si poradí s každodenními povinnostmi.

Zůstal nehybně stát v zšeřelé jídelně a přemítal, čemu by měl

věnovat pozornost nejdříve. Napadalo ho několik možností; na

polích jeho statku byly v plném proudu jarní práce. Soustředěně

skousl ret a po chvíli usoudil, že rozvaha nikdy nebyla jeho silnou

stránkou a že jarní setba může pokračovat bez jeho bezprostředního

dohledu. Pak vyšel z místnosti.

Jak kuchařka a sluhové, kteří znali poslední klepy, tušili, zamířil

hrabě ke schodišti do prvního patra. Poté, co otevřel několikerý

dveře ústící do hlavní chodby, se mu nakonec podařilo najít dětský

pokoj. Kolébka byla skutečně krásná, vyřezávaná a malovaná, s čely

zdobenými zlatem, usmívajícím se sluníčkem a měsícem, což

vzbudilo jeho nejistý úsměv.

Taťáně by se mohla taková věc líbit, i když už jistě kolébku má,

jsou-li její dcerce čtyři měsíce.

Navíc, kdyby měl aspoň trochu rozumu, uvědomil by si, že

nezáleží na tom, bude-li se jí líbit nebo ne. Měl by zavřít dveře a

starat se o své.

Ale to on neudělal. Vstoupil do pokoje a začal jím procházet,

prohlížel si různé předměty a nábytek charakteristický pro dětské

pokoje. Malované houpací křeslo, malý stolek a židličky, police s

dřevěnými hračkami, stříbrně, zlatě a barevně malovanými. Postel,

patřičně nízká pro dítě, které je tak velké, že už může spát samo,

stála v rohu. Maličký houpací kůň s hřívou a ocasem z pravých

koňských žíní zaujímal čestné místo ve výklenku u okna. Panenky

nejrůznějšího druhu si hověly na polštářích v postýlce s

baldachýnem ve tvaru labutě.

Bylo mu řečeno, že poslední majitelé sídla zemřeli bez dědiců,

jejich děti podlehly dětským chorobám nebo válečnému plenění.

Zůstala po nich sbírka překrásných předmětů, které připadly jemu,

protože velel jízdnímu oddílu, který rozhodl o vítězství pro

Zikmunda II., a snad mu dokonce zachránil trůn. Krví prolitou ve

válce za krále nebo knížete, jak se říkalo.

A tohle dostal za odměnu. Bylo to mnohem větší obydlí než

skromný dům, který zdědil. Vzkvétající sídlo s třemi sty mužiky

obdělávajícími půdu a s vesnicí, která byla obchodním centrem

oblasti. Na nedalekém jezeře oplývajícím rybami prosperovalo

rybářství. A ze všeho mu náležel podíl z daní. Takový majetek ho

téměř nutil uvažovat, že se tu usadí.

Kdyby mu nebylo šestadvacet.

Kdyby ještě neměl vybojovat řadu bitev a získávat kořist.

Usmál se. Už je mu skoro šestadvacet.

Zvedl půvabně malovanou panenku, prohlížel si její pestře

zbarvenou dřevěnou tvář, zkoumal pohyblivé ruce a nohy, přejel

palcem po vyšívaných šatech třpytících se barevnými hedvábnými

nitkami. Usmál se ještě víc. Taťánině holčičce jsou čtyři měsíce;

malá panenka by se jí mohla líbit. Zastrčil panenku do kapsy kabátce

a sklonil se, aby uchopil kolébku. Možná že kněžna dvě kolébky

přece jen využije.

Osmá kapitola

Jen co se hrabě vykoupal v lázni, rychle se oblékl a za malou

chvíli se spolu s malým oddílem svých jezdců vypravil z domu.

V tentýž čas byla Taťána a Zoja s čeledíny asi v polovině cesty.

Zoja se při mírném kroku koně pohupovala v nosítku zavěšeném na

Taťániných ramenech a tlukot matčina srdce ji ukolébával k spánku.

Stavrova vyžehlená košile byla složená v Taťánině sedlovém vaku a

kněžna si opakovala slova, která mu řekne na pozdrav.

Ach bože, co když ji prohlédne, nebo co horšího, jestli se urazí?

Co když nebude doma? Nebo se snad bude bavit s nějakými přáteli,

nebo, hrozné pomyslem, dokonce ve společnosti nějaké ženy? V

kuchyni zaslechla něco povídat o jeho svůdné přitažlivosti. Takové

řeči ji uklidňovaly. Bylo dobré vědět, že není jediná žena, která se

nechala okouzlit jeho vzhledem a šarmem.

Na druhé straně, proč jí vlastně dodávaly klid, když by přece na

nějaké okouzlení neměla ani pomyslet?

Při svých hříšných představách se začervenala a na okamžik ji

napadlo, že obrátí koně a vrátí se domů. Ale něco nevysvětlitelného

jí v tom zabránilo – zvláštní pocit, nutkání, potřeba tak silná, že se jí

nedalo vzdorovat.

Pak se Zoja najednou probudila a zasmála se na matku bublavým

smíchem, jako by jí chtěla říct, že všechno je v naprostém pořádku.

Bylo to znamení.

Stavr ujížděl v čele skupiny, protože neměl chuť hovořit s muži o

nevysvětlitelných důvodech své cesty do Ruska. Zdálo se však, že je

vojáci chápou, neboť se zdrželi obvyklých žertovných poznámek.

Poznali, že se něco změnilo.

Chápali, že muž, který se dvoří ženě, jí přináší dárky.

Ale ne kolébky a hračky pro děti.

Kolébka byla přivázaná na zádech soumara jedoucího s družinou,

panenka visela na hrušce Stavrova sedla, a přestože hrabě nevysvětlil

kromě cíle své cesty vůbec nic, byl vykoupaný a voněl a na návštěvu

si oblékl košili z nejjemnějšího plátna.

Jeho doprovod se dobře ozbrojil; znali Šujského zálibu v zabíjení.

Byl to carův kumpán při jeho nočních výpravách do mučíren pod

Kremlem, což hovořilo samo za sebe. Mužů, kteří se bavili

mučením, nebylo mnoho ani v této brutální zemi.

Bylo by rozumnější, kdyby si Stavr vybral k svádění někoho

jiného. Ale konec konců, rozumný nebyl nikdo z nich. Kdyby byli,

už dávno by se z nich stali sedláci.

Stavr spatřil kněžnu jako první. Měl bystrý zrak, který mu při

jeho povolání často zachránil život. Podle barvy a kroku poznal

jejího koně, všiml si, jak slunce září v jejích světlých vlasech.

Přijíždí, aby ho navštívila? Nebo je jejich setkání jen šťastná shoda

okolností? Možná že kněžna není tak ctnostná, jak si myslel.

Uvědomil si, že poslední možnost ho láká nejvíc, a pousmál se. Bodl

koně ostruhami a vyrazil v ústrety ženě, která mu tak rozpalovala

krev.

Za pár okamžiků, když Taťánini čeledíni upozornili svou paní na

blížící se jezdce a ona v dálce zpozorovala Stavrovu statnou postavu,

všechny její obavy zmizely. Možná to není jenom ona, koho se

zmocnilo okouzlení. Možná, pomyslela si s radostným rozechvěním,

že on cítí totéž. Ale i když všemi jejími smysly proběhla vlna

nádherného vzrušení, vtíravý hlásek jí připomínal případné neblahé

následky takového přátelství.

Stavr zvedl ruku na pozdrav, a ona dokonce i na takovou dálku

postřehla, že se usmívá. Duše jí pookřála nevysvětlitelnou radostí,

obavy byly rázem ty tam a kněžna mu také zamávala na pozdrav.

Jak by mohlo vadit, když si s ním jen popovídá? Má s sebou Zoju

a své čeledíny. Je v bezpečí.

Jakmile se přiblížila, Stavr zpomalil koně a setkali se na větrné

louce pod blankytně modrou oblohou, tak jasnou a průzračnou, jako

by byla odrazem jejich nezkalené radosti. Průvodci obou, o něco

opatrnější než jejich pánové, si měřili jeden druhého, zatímco ti,

které měli ochraňovat, jako by samou blažeností nevnímali nic j

iného než sebe.

Větřík od jezera ovíval dvojici mladých šlechticů, čechral jejich

vlasy, jemné plátno oděvů i bičíky z koňských žíní visící u sedel.

„Řekl jsem ti, jakou mám radost, že tě opět vidím?“ promluvil Stavr

a vztáhl ruku, aby z Taťániny tváře odhrnul uvolněnou kadeř.

Kněžna zavrtěla hlavou a usmála se.,,Ale je to na tobě vidět.“

Na okamžik ho napadlo, že myslí něco lascivního, než tiše

dodala: „Máš ten nejkrásnější úsměv.“ Snad deset let neslyšel od

žádné ženy nic tak mile naivního.

„Děkuji. Měl jsem důvod usmívat se, když jsem tě spatřil. A

vzala jsi s sebou Zoju,“ zamumlal a sklouzl pohledem k nemluvněti,

které ho pozorovalo nedůvěřivým pohledem, jaký si děti vyhrazují

pro neznámé osoby.

Taťána pohladila ručku své dcerky svírající látku závěsu. „Ráda

se mnou jezdí na koni.“

Náhle nad nimi přelétl stín, a když zvedli hlavu, spatřili

vznášejícího se orla, jehož mohutná křídla kontrastovala se

slunečnou oblohou.

„Musí to být znamení,“ poznamenal s úsměvem Stavr. „Přestože

jsem žádné nepotřeboval.“

„I pro mě je to radostný den,“ řekla ostýchavě Taťána.

„Nádherný.“

V jediném kouzelném okamžiku se rozhodli uposlechnout své

pohanské instinkty a přestali se trápit důvody, které je sem přivedly.

„Přijel bych dříve, ale bál jsem se,“ řekl hrabě upřímně.

„Já také,“ odpověděla Taťána. „Říkala jsem si, že je to hřích.“

„Ne, není.“

Tiše povzdechla. „I kdyby byl, nevadilo by mi to.“

„Věř mi, že není.“ Stavr dlouho žil ve světě krutosti a brutality a

víc než dobře chápal definici hříchu.

Jejich průvodci se vzdálili, jako by věděli, že jsou nadbyteční, a

hrabě s kněžnou seděli na koních vedle sebe, dotýkali se koleny, až

Stavr ucítil teplo její nohy tisknoucí se k němu.

„Pošli čeledíny domů,“ řekl. „Já odvolám své muže a můžeme být

sami.“

Pohlédla na dcerku, pak opět na něho. „Neměla bych to dělat,“

zašeptala sotva slyšitelně.

„Myslel jsem na tebe každou chvíli, každý okamžik.“

Postřehla žár v jeho očích a srdce se jí náhle rozbušilo jako zvon.

Zoja se zavrtěla a malátně protáhla, zamávala buclatými

pěstičkami k obloze a tiše něco zabroukala.

Upoutala tím pozornost obou dospělých a napětí mezi nimi

pominulo.

„Odpusť,“ řekl Stavr s lítostivým úsměvem. „Jsem příliš

ukvapený.“

„Nejsi sám, můj pane. Vyjela jsem za tebou pod záminkou, že ti

vrátím košili.“

Usmál se. „Jsme tedy oba ukvapení.“

„Já obvykle nebývám. Vlastně vůbec nikdy,“ upřesnila Taťána.

Její upřímnost byla nevýslovně milá. Stavr chtěl říct, že se obvykle

nedvoří cudným ženám, ale pomyslel si, že taková otevřenost by ji

možná vyplašila, vždyť už tak byla dost nerozhodná. „Protože jsem

bohužel až příliš troufalý, budu se snažit omezit své touhy,“ řekl a

lehce se uklonil, „a mluvit o příjemnějších věcech.“ Rukou v

rukavici přejel po Zojině tvářičce. „Je ti podobná.“

„Děkuji.“ To jí ještě nikdo neřekl. Měly přece tak rozdílnou barvu

pleti a u dcerky byly patrné manželovy rysy. „I já si to myslím.“

„Přivezl jsem jí nějaké hračky.“ Zvedl panenku z hrušky sedla,

jemněji zahoupal před Zojinýma vykulenýma očima a zasmál se,

když po ní sáhla. „Vezu také kolébku, i když už jistě nějakou máš.“

Ukázal na soumara za sebou. „Jestli chceš, můžeme Zoju uložit do

kolébky tamhle pod stromy, a pak ti co nejupřímněji povím,“ usmál

se,, jak jsi mi nedala spát.“

Kněžna mu oplatila úsměv; bylo nemožné vzdorovat jeho šarmu

nebo dvornosti, s níž se ji snažil uklidnit. „Vyprávění o nespavosti

bychom si mohli porovnat.“ ,

V očích mu zajiskřilo a kývl hlavou směrem k jejím čeledínům.

„Poruč jim, ať se vzdálí.“

„Ale nepříliš daleko,“ odpověděla s nádechem váhání v hlase.

„Tak daleko, aby na nás neviděli.“

Na okamžik se jí rozšířily panenky. „To nemohu.“

„Tak natolik daleko, aby nás neslyšeli.“

Zhluboka se nadechla, pohlédla na dcerku, která se chichotala a

jemně se se Stavrem přetahovala o dřevěnou panenku. „Víš přece o

mém manželovi.“

„Svému služebnictvu snad můžeš věřit, nebo ne?“

„Jistěže mohu, ale…“

„Jen si popovídáme. Nic víc.“

„Nic víc být nemůže.“

Kdyby to bylo před časem, řekl by něco lichotivého, ale teď

pronesl nejmírnějším tónem: „Nikdy bych ti neublížil.“

Na okamžik zaváhala, pak se otočila k čeledínům a zvýšila hlas,

aby ji slyšeli. „Počkejte na mě u jezera.“

Stavr na své muže prostě jen kývl a oni okamžitě pochopili.

Pak se ozbrojenci Bironů a Glinských vydali k jezeru společně.

Stavr pustil panenku a Zoja si ji okamžitě přitáhla k ústům, aby ji

ochutnala. Stavr ukázal k řadě stromů lemujících louku a řekl:

„Pojedu za tebou, má paní. Kuchařka mi nabalila trochu jídla, které ti

snad bude chutnat.“

„Co kdybych sem nepřijela?“ Taťána pobídla Volju a otočila ji

směrem ke stromům.

„Mohli bychom posvačit ve stínu tvých stromů,“ zamumlal Stavr

a srovnal s-ní krok.

„Mohla bych mít společnost. Co pak?“

„Nemůže snad soused přijet na návštěvu?“ řekl jemně.

Pohlédla na něho a zděšeně nakrčila nos. „Ty možná víš, co děláš,

ale já ani v nejmenším.“

„Špatně mi rozumíš. Úplně ztrácím půdu pod nohama.“

Její úsměv byl bezprostřední a šťastný; málo scházelo, a byl by se

naklonil a z čisté radosti ji políbil.

„Jsem moc ráda,“ přiznala trochu zadýchaně. „Neměla bych být,

ale přece jsem. A pro svoji radost nemám rozumné vysvětlení.“

„Stejně jako já nemám vysvětlení,“ řekl a svraštil čelo, „pro to, že

zanedbávám své povinnosti v domě. Jarní setba je důležitá.“

„Ale já jsem důležitější.“

Její hlas zněl hravě a on na okamžik zauvažoval, jestli je tak

neskutečně naivní, nebo prostě rafinovaná malá svůdnice.

„Omlouvám se,“ podotkla, když postřehla jeho zkoumavý pohled.

„Myslela jsem to jen jako žert a teď jsem tě urazila. Moje matka

vždycky říkala, že na ženu jsem příliš otevřená.“ V té době všechny

urozené ženy v Rusku žily v chráněné a uzavřené části sídla, jíž se

říkalo térem.

„Ani v nejmenším,“ odpověděl a umínil si, že velmi brzy zjistí,

zda jde o prohnanost, nebo bezelstnou upřímnost.

„Ach dobře, protože dalším důvodem, proč jsem váhala přijet na

návštěvu, byly řeči, že jsi velmi náročný, co se týče žen. A já o

takových věcech nic nevím.“

Ať byla nedotknutelná madona nebo svůdnice, hovořila s

odzbrojující upřímností. „Ujišťuji tě, má paní, že takové řeči jsou

přehnané.“

„Já však chápu, proč se líbíš ženám. Jistě i ty víš, jak hezky

vypadáš.“

Teď by vsadil na její naivitu všechny své peníze, protože žádná

ze svůdnic, které znal, by nebyla ve svých lichoťkách tak otevřená.

„Hezký zevnějšek člověku v bitvě moc nepomůže,“ namítl omluvně.

„No, mně připadáš velmi přitažlivý. Víš, jsi opravdu krásný –

jako zlatovlasí hrdinové z mých dětských pohádek.“

„To sotva, má paní – přestože co se týče krásy, nevím, jestli

můžeš srovnávat. Musela jsi okouzlit celý Ivanův dvůr.“ Taťána

okamžitě zvážněla a Stavr rychle dodal: „Odpusť. Opět jsem

promluvil unáhleně.“

„Prosím… nemluv o něm.“

„Už nebudu. Pověz mi, už se Zoja obrací?“

Tiše se zasmála. „V těchto věcech se vyznáš, je to tak?“

„Ano,“ nadhodil, protože nechtěl diskutovat o tom, v čem se

vyzná.

„Ano… zmítá sebou a škube. A vždycky ji samotnou překvapí,

když se jí to povede.“

„Vzpomínám si, jak jsem viděl podobně se namáhat děti své

sestry.“

„Vídáš se se sestrou často?“

„Ano, pokud jsem doma.“

Myslí tento domov, nebo domov nedaleko Rigy? uvažovala,

protože si vzpomněla, co jí říkala komorná. „Proč jsi mi neřekl, že jsi

hrabě?“

„Záleží na tom?“

„Vůbec ne.“

Skutečně je naivní. Ve světě na tom značně záleželo.

„Zoju a mě tituly vůbec nezajímají, že je to tak, miláčku?“

zašeptala a odvrátila tvář od jeho zkoumavého pohledu.

„Velmi moudré,“ odpověděl takticky. „Á, tady máme trochu stínu.

Přitáhl koně a ukázal ke skupince stromů. Neměl náladu diskutovat o

nerovnostech ve společnosti – spíš ho zajímalo, jak by měl snížit

nerovnost mezi sebou a cudnou ženou, až nastane pravý čas. Rychle

seskočil z koně, přistoupil k ní a natáhl paže, aby ji sesadil ze sedla,

a přitom dával pozor, aby neudělal nic neslušného. Avšak jakmile

přehodila nohu přes sedlovou hrušku, pohled na kousek jejího

růžového stehna mu nejen orosil čelo, ale krutě zkoušel i jeho

rytířství. Zdálo se, že Taťána si to neuvědomuje, a tak se pokoušel

držet ji od sebe co nejdál, když se spouštěla do jeho přichystané

náruče.

Zojina přítomnost byla další brzdou jeho dychtivosti. Vlastně za

to byl dítěti vděčný. Bez ní by měl co dělat, aby se ovládl.

„Všechno tvé služebnictvo pochází od Glinských?“ zeptal se

zčásti ze zdvořilosti, zčásti na obranu, a vedl ji k tichému místu

stíněnému větvemi stromů.

„Jsou jako členové mé rodiny. Bezvýhradně jim věřím.“

Stavr přikývl.

„Ale já jsem ne…, chci říct…, nechtěla bych, aby sis myslel,

že…“

„Samozřejmě že ne.“

Přestože by měla být spokojená s odpovědí, uvědomila si, že jeho

strohý tón ji zklamal. Není snad tak hezká nebo okouzlující jako jeho

četné přítelkyně? Není tak svůdná? Ale sotva začala jeho reakci

zpochybňovat, připomněla si, že takové myšlenky jsou zcela

nepřípustné, nehledě na to, že jsou neslušné. „Oceňuji tvé

pochopení,“ řekla a doufala, že se jí podařilo promluvit klidným,

nevzrušeným hlasem.

Stavr si nebyl jistý, jestli její a jeho pochopení se sobě alespoň

trochu podobají, a rozhodl se vyhnout dalšímu rozvádění tohoto

tématu. „Tady by to mohlo stačit,“ zamumlal. „Dovol, abych roztáhl

pokrývku, na kterou se posadíme.“ I když se od ní vzdálil pár kroků,

musel se bránit myšlenkám, co ještě by mohli na pokrývce dělat;

vždyť Taťána byla tak nejistá.

Vrátil se s kolébkou, postavil ji vedle sebe, pak vytáhl pokrývku a

prostřel jasně pruhovanou látku na zem. „Ukaž, vezmu ti z náruče

Zoju,“ řekl a otočil se k Taťáně.

„Nemyslím, že ti dovolí, aby ses jí dotkl.“

„Znám trik, který nikdy neselže,“ řekl s úsměvem a začal si

pohvizdovat veselou melodii, při níž vydával trylek, který malou

Zoju fascinoval. Visela mu na ústech tak, že ji vytáhl z nosítka, aniž

si to vůbec uvědomila.

Taťána užasle povytáhla obočí. „Ty to ale opravdu umíš.“

Stavr natočil Zoju tak, aby viděla na matku, a zazubil se. „Dětem

se líbím.“

Napadlo ji, že nejen dětem, ale přes svoji obvyklou přímost věděla,

že by neměla prozrazovat, že i jí se líbí. Nastalo rozpačité ticho.

„Co kdyby ses podívala do košíku, jestli tam nenajdeš něco, co se

ti bude líbit,“ vyzval ji Stavr a snažil se mluvit co nejklidněji. „Pro

Zoju tam také něco mám.“

„Jak jsi věděl, že pojede se mnou?“

„Chystal jsem se navštívit tě ve tvém domově.“

Taťána se začervenala.

„Ale velice mě potěšilo, že jsi vyjela za mnou. Nesmírně mě to

potěšilo,“ dodal, když ho Zoja uchopila za vlasy a chtěla šije

přitáhnout k ústům. „Tady máme více soukromí.“

„Takové věci neříkej.“

„Nu, moji muži také rádi poobědvají venku. Je to tak lepší?“

Zvedl ruku a natočil rukáv košile k Zoji, aby upoutal její pozornost.

Okamžitě pustila jeho vlasy a sáhla po lesklém zlatém knoflíku.

„Ukaž, vezmu šiji sama. Zničí ti košili.“ „Co kdybychom jí dali

jinou hračku? A buď klidná. Znervózňuješ mě.“

Zasmála se. „Skutečně? Neřekla bych, že jsi typ, který se nechá

znervóznit.“

„Posaď se,“ vyzval ji s úsměvem, „a přestaň se ohlížet. Až bude

mít Zoja hračky a bude se s nimi bavit, povím ti, jaký jsem.“

A během další hodiny si povídali o všem možném, zatímco Zoja si

na pokrývce hrála s novými hračkami. Pojídali studený nářez,

popíjeli víno a nenucené rozmlouvali –jako by se znali od nepaměti.

Možná Bironové a Glinští sídlili v této oblasti tak dlouho, že jejich

hodnoty si byly blízké. Možná byli prostě spřízněné duše. Oba se

shodli na tom, že dávají přednost životu na venkově před městem.

Nikomu nechyběly pletichy u dvora; oba milovali koňské dostihy, a

když přišlo na děti, shodli se na tom, že jsou zcela okouzlující.

„A přestože žádné nemáš, umíš to s nimi velmi dobře,“ podotkla

Taťána a usmála se na něho, zatímco ležel na zádech a velkýma

rukama se nebývale něžně dotýkal dítěte. Zoju zaujala rudá výšivka

na límci Stavrovy košile. Ocumlala každou hvězdičku křížkového

vyšívání, až látka celá zvlhla jejími slinami.

„Jednou je budu mít,“ zamumlal. „Až skončím s válčením.“

„Někteří muži neskončí nikdy.“

Pohlédl na ni zpod sklopených řas. „Jestli všechno půjde dobře,

možná s válčením skončím po příštím tažení. Za předpokladu, že

nikdo nevtrhne na mé území.“

„Bude tvá odměna stačit na to, aby ses usadil?“

„Máme namířeno na Krym.“

„Abyste přivezli domů osmanské bohatství.“

„Dá-li Bůh, Zikmund za to dostane větší území.“

Zoja začala kňourat a zdálo se, že ji hračky přestaly bavit.

Stavr pohlédl na její nespokojenou tvářičku. „Připadá mi, že má

hlad.“

„Na válečníka jsi velmi pozorný.“

Stavr se bez námahy posadil a podal Zoju matce. „Nezapomeň, že

jsem celý rok žil se svou sestrou.“ Nezmínil se, že se v té době

zotavoval z těžkých zranění. „Člověk pozná, že pláč má různou

podobu.“

„Nedívej se,“ vyzvala ho a zvedla Zoju do náruče.

Stavr se usmál „Ano, madam.“

„Myslím to vážně.“

Převalil se na břicho, takže se ocitl čelem k jezeru a zády k ní.

„Už se nedívám. Nemusíš mít obavy, jsi v naprostém bezpečí.“

Na zlomek okamžiku si přála, aby si nemusela dělat starost s

bezpečím. Přála si, aby mohla říct: Nechci být v bezpečí. Chci se tě

držet a dotýkat a líbat tě, přestože si nebyla zcela jistá, jak se takové

věci dělají. Její vychovají nepřipravila na důvěrný vztah s mužem a

manžel ji zcela zastrašil. Ale Stavr byl jiný; s ním se cítila zvláštním

způsobem šťastná.

„Vyprávěj mi o své sestře,“ řekla Taťána a uvolnila si šněrování

na blůzce. „Neřekl jsi mi, jak vypadá. Je plavá jako ty?“

Během další půlhodiny, zatímco kojila Zoju, s ní Stavr

rozmlouval tak nenucené, jak mohl, vzalo-li se v úvahu, že jeho vůle

byla vystavena velmi těžké zkoušce. Tiché zvuky sání dítěte

rozechvívaly mysl mladého hejtmana, obrazy, které evokovaly, byly

tak vzrušující, že měl co dělat, aby se soustředil na rozhovor. Jeho

tvrdý úd se tiskl bolestivě k zemi, jeho chtíč nebyl uspokojen a Stavr

se ptal sám sebe, jestli nepřichází o rozum. Je přece dost starý na to,

aby ho taková nevinnost neuchvacovala.

Ale kněžna ho uchvátila – z nevysvětlitelných důvodů. Možná

tomu přispěla i fáze měsíce nebo jarní šílenství nebo něco ve

vzduchu, ale mučila ho k posedlosti.

A nebylo nepochopitelné, že chtěl to, co chtěl.

Povídali si o rodině jeho sestry, o obchodních sdruženích v Rize,

která ovládali aristokraté, jako byl jeho švagr; hovořili o obchodu na

Baltu a v Černém moři; debatovali dokonce i o zemědělských

postupech v této oblasti s krátkým létem. Ale za jeho zdvořilostí a

taktem se skrývaly proudy spekulací. Co by se stalo, kdyby se obrátil

– kdyby viděla stupeň jeho touhy? Zděsila by se? Zhrozila? Urazila?

Nepochybně připadají v úvahu všechny tři možnosti. Avšak poté, co

sdílela lože s Sujským, je také možné, že by ji neurazilo vůbec nic.

Ale hejtmana nezbožňovaly ženy z širokého okolí proto, že by byl

brutální. Byl také do morku kostí pragmatický – což je pro velitele

důležitá vlastnost. A tak si připomněl, že má před sebou celé léto.

Svádění kněžny není možné uspěchat. Dámu už zaujal – to poznal.

Mohl by počkat… nebo se o to alespoň pokusit.

Než si důkladně promluvili o Stavrově sestře a o rižských

obchodních záležitostech, byla Zoja dosyta nakojená a dřímala v

matčině náručí. Stavr tou dobou už nebyl schopný soustředit se na

konverzaci, ale i Taťániny myšlenky občas zalétaly jinam. Zvláště

proto, že měla možnost naprosto bez omezení pozorovat Stavrovo

štíhlé atletické tělo. Byl pozoruhodně stavěný. Když se opíral o

lokty, vynikla drsná síla jeho svalnatých ramen, ladná krása jeho zad

byla ztělesněním graciézní mužnosti, síla jeho stehen připomínala

kariéru kavaleristy. A když se občas posunul, hra svalů vlnících se

mu na zádech a hýždích a stehnech v ní vyvolávala podivné

rozechvění.

Bylo to vlastně jakési horečnaté šimrání, které nemělo nic

společného se strachem.

Mělo spíš co dělat s impulzivním očekáváním.

Horečnatě toužila dotknout se ho.

Co by dělal, kdyby tomu nutkání podlehla a sáhla třeba na jeho

jemné chloupky na předloktí? Urazil by se?

Stavr se ani jednou neotočil.

A Taťána se nemohla rozhodnout, jestli ji jeho zjevná dvornost

těší, nebo ne.

Přestože ho požádala, aby se odvrátil, mohl odmítnout, pomyslela

si bláhově. Kojení dětí na veřejnosti nebylo považováno za neslušné.

Venkovské ženy kojily své děti, aniž se ohlížely na to, zdaje někdo

pozoruje nebo ne. A přestože vyšší vrstvy byly v tomto směru

zdrženlivější – její tělo jako by dnes reagovalo zcela nestoudným

způsobem. Cítila zvláštní omamující teplo…, žhavé teplo proudící

dolů mezi nohy a vyvolávající v ní podivný neklid.

V jednom okamžiku ji napadlo, že by se měla vrátit domů.

Zdržela se déle, než měla v úmyslu. Ale vzápětí s podivnou

vrtkavostí, která jí nebyla vlastní, usoudila, že krásný mladý hrabě je

skvělým společníkem a Zoja přece spí, takže bude rozumnější s

cestou domů počkat, než se její dcerka zas probudí. Navíc ještě

nevyzkoušela krásnou kolébku, kterou jí Stavr přivezl. Mohl by si

myslet, že je nevděčná. Všechny důvody hovoří pro to, abych

zůstala, přesvědčovala sebe samu.

Stavr, vnímající každý Taťánin nepatrný pohyb, zaslechl, jak se

dech dítěte mění v pravidelné oddechování ve spánku. Uslyšel, jak se

kněžna zvedá na kolena, jak šustí plátno její sukně, a zrychlil se mu

tep, když popošla ke kolébce a uložila do ní Zoju.

Jakmile se vrátila, jeho smysly začaly její přítomnost vnímat tak

ostře, že cítil i závan vzduchu, když usedala na pokrývku. Za

okamžik si uvědomil, že zvedla paži, protože jemně zazvonily

náramky na jejích zápěstích. A okamžik poté, co na jeho rameni

spočinula lehkým dotekem její ruka, strnul.

Přejela mu rukou po zádech gestem tak mučivým, že okamžitě

strhlo jeho smysly.

Pak, už s větší jistotou, putovala zpátky vzhůru a on se začal

uklidňovat. Zdálo se, že to mladé ženě působí radost.

Ale nepohnul se, vědom si její nezkušenosti v milostných

hrátkách. Zůstal bez hnutí, jen poslouchal, jak Taťána dýchá, váhá,

vnímal, jak se její ruka zastavuje na vrcholujeho ramen. Zvuk

ptačího zpěvu, cvrkot cvrčků i šum větru ve větvích stromů působily

v tichu téměř nesnesitelný hluk. Vzduch byl plný očekávání a

pokušení. Pak Taťána vydechla, odtrhla ruku od jeho ramene a za

okamžik mu její prsty vklouzly do vlasů.

Pootočil se, pozvedl a přikryl její ruku svou dlaní, přitáhl šiji

pomalu k tváři – aby měla možnost odporovat, kdyby chtěla.

„Škrábeš,“ zašeptala a jemně se usmála.

To bylo dovolení, ať vědomé nebo ne, a on jí oplatil úsměv. „A ty

jsi hebká jako hedvábí,“ zamumlal, přitáhl si její ruku k ústům a

něžně ji políbil na dlaň.

Lehce se zachvěla.

„Je ti zima?“ Jeho hlas vibroval těsně nad její rukou.

Zavrtěla hlavou.

„Teplo?“

Přikývla, i když by neměla; měla by se spíš zvednout z pokrývky

na této stinné louce a odjet i s dcerkou domů. Ale hejtmanova velká

ruka zakrývala její, držela ji pevně a teplo proudící jejím tělem bylo

božské.

„To je dobře,“ zamumlal Stavr a ona ucítila, jak jí jeho slova

rozechvívají už tak napjaté nervy v dlani. Pak začal jazykem vytvářet

vlhkou cestičku po vnitřní straně jejího palce a lehce kousl do

měkkého masa.

Zaúpění, které sé jí vydralo z úst, bylo nejtišší z přidušených

zvuků, ozývalo se v něm zděšení a zároveň ve stejné míře slast a

nakonec přešlo v roztoužený povzdech.

Stavr věděl, co ženy chtějí, když ze sebe vydávají takový zvuk.

Slyšel ho bezpočtukrát v nejrůznějších zemích; věděl, jak tuto

bezdechou touhu uspokojit. Rychle se zvedl, usadil se mezi Taťánu a

břeh, aby ji nebylo vidět.

Nevšimla si jeho dvorného chování; oči měla přimhouřené,

dýchala krátce a těžce a její těžká ňadra při každém přerývaném

nádechu napínala jemnou látku blůzky.

Musel vynaložit veškerou vůli, kterou měl, aby nepodlehl nutkání

strhnout ji k zemi a bez otálení se do ní zanořit. Žena, která takovým

způsobem lapá po dechu, ať slušná nebo neslušná, je připravená.

Ale on chtěl víc než rychlý sex.

A tak ji raději políbil. Na úvod, ovšem k čemu, to přesně nevěděl.

Nikdy předtím netoužil po ctnostné ženě. Ale jak se jeho polibek

stával divočejším, ona na něj reagovala se vzrůstající vášní a tiše

sténala u jeho úst, rozhodl se zjistit, kam je osud zavede. Přitáhl si ji

blíž a Taťána se zavrtěla, zavlnila boky v jemném pohybu, který ho

na této osudové cestě povzbudil. Zesílil tlak rtů, vklouzl jí jazykem

do úst, jemně zkoumal jejich sladkost a zabořil ho hlouběji, jako by

zkoumal její připravenost. Zaúpěla a charakteristický hlas touhy

zcela pochopitelně ovlivnil jeho erekci. Jakmile se jeho penis zvedl

vzhůru a nabýval čím dál víc, koutkem oka pohlédl na dítě.

Maličká spala. Stavr zašeptal tichou děkovnou modlitbu.

„Udělej to ještě jednou,“ vydechla Taťána s očima pevně

zavřenýma, s ňadry zvedajícími se a klesajícími rozrušením.

Stavr uvažoval o spoustě jiných věcí.

„Polib mě prosím…“

Neslyšně zaklel, nebyl si jistý, zda bude mít dost síly, nebo zda je

takový světec, že se dokáže omezit jen na polibky.

„Omlouvám se,“ zašeptala Taťána, protože si jeho váhání špatně

vyložila. Otevřela oči. „Měla bych jet domů…“

„Ne.“ Tiché zamručení, snad příkaz nebo přinejmenším zdvořilé

odmítnutí. Prstem putoval po jejím spodním rtu a usmál se na ni.

„Ještě nikam nejezdi,“ řekl tiše.

„Opravdu nemám?“ Její úsměv byl svůdný i nejistý.

„Ano, opravdu.“ Stavr sklonil hlavu. Jejich rty se dotkly a on

ucítil, jak se otřásla prudkou rozkoší. „Drž se mě,“ zamumlal, vzal ji

za ruce a položil si je na ramena, protože stejně jako ona chtěl víc.

„Polib mě také.“

„Neměla bych to dělat,“ vydechla, ale naklonila se dopředu,

hladově nedočkavá, a její ústa zavadila o jeho rty jako dotek

motýlích křídel. „Udělala jsem to správně?“ chtěla vědět, rty vlhké a

zrůžovělé, výraz bezelstně dychtivý.

„Naprosto dokonale,“ zamumlal, vzal její tvář do dlaní a přitáhl

šiji k sobě. Tentokrát ji políbil prudce a divoce, zmocnil se jejích úst,

ukázal jí, co může plamen žhnoucích pocitů udělat se smysly. Během

několika krátkých okamžiků ji přivedl k bezdechému šílenství.

Jak daleko může zajít při tomto vášnivém setkání v dohledu

svých mužů – nemluvě o spícím dítěti? I pro muže s tak rozsáhlými

zkušenostmi to bylo nebezpečné; zvedl hlavu, aby ověřil situaci.

„Ještě, ještě, ještě,“ zajíkala se Taťána a visela mu na ramenou.

„Co ještě?“ Věděl to naprosto přesně, potřeboval však její svolení

pro případ, že by byla tak cudná, jak se to až dosud jevilo.

„Já nevím…, nevím,“ vzlykala, třásla se s pevně zavřenýma

očima a křečovitě mu svírala ramena.

Bože, jestli je tak nezkušená, nemůže se jí v této nejisté situaci

zmocnit. Mohl by zhatit příliš mnoho věcí. Vzal její tvář do dlaní a

zašeptal: „Podívej se na mě.“

Poslechla, ale řasy zvedla jen nepatrně a pohled stočila někam za

jeho rameno.

„Budu se tě důvěrně dotýkat,“ řekl velmi rozvážně, aby

nedošlokomylu. „Rozumíšmi?“

Přikývla, ale stále uhýbala pohledem.

„Pověz mi, jestli jsi mi rozuměla.“ Uvědomuje si vůbec, co jí

říká?

„Dotýkej se mě…, prosím… Ano, rozumím ti.“ „Nezapomeň, že

nejsme sami. Musíš být potichu.“ Znovu přikývla.

Cítil podivnou nejistotu, žena před ním byla tak silně vzrušená, že

si neuvědomovala nic o důsledcích své touhy. Zvlášť znepokojující

bylo to, že vůbec netušil, jak Taťána zareaguje. Okamžik zvažoval,

zda toho nemá nechat.

Ale Taťána náhle uchopila jeho tvář do dlaní a políbila ho s

otevřenými ústy, s vášní, která byla jak neobratná, tak vysoce

vzrušující. Posedlost ctnostné ženy byla pro něho úplně nová. Ucítil

prudké bodnutí touhy, projelo mu od hlavy k patě celým tělem –

zvláště pak zachvátilo jeho pohlaví ztvrdlé jako kámen.

Kdyby náhle nezaslechl v dálce zařehtat koně, možná by zavrhl

opatrnost a oddal by se své sobecké touze. Možná by mohl Taťánu

mít, kdyby ovšem nebylo jejích čeledínů. Byli v dohledu a jistě i v

doslechu a nebyla záruka, že kněžna bude potichu. S lítostí si

uvědomil, že se dnes bude muset obětovat. Vášeň ženy se však dá

uspokojit jinými způsoby.

Spustil ruce z její tváře, položil je na pokrývku a zašeptal jí u úst.

,Ať budu dělat cokoliv, nekřič.“

,An0> ano…, udělám všechno, co chceš.“

Nebylo to, co si v této chvíli přál slyšet, a musel vynaložit

nesmírné sebeovládání, aby dokázal zkrotit svůj narůstající chtíč.

Brzy si zařídím schůzku s líbeznou kněžnou Sujskou, kde nebude

chybět čas, ani nadbývat společnost, prolétlo mu hlavou.

Ale prozatím… jí nabídne alespoň trochu slasti.

Nepatrně jí vykasal sukni, vklouzl rukou pod látku a položil dlaň

na její koleno. „Nehýbej se,“ vyzval ji hlasem jemným jako samet.

Lehce se zachvěla, ale poslechla.

Seděla před ním se zkříženýma nohama, stehna roztažená a on

pomalu posouval ruce vzhůru, dával si na čas, a pozoroval, jak jí do

tváře stoupá ruměnec. Pod jemným plátnem blůzky bylo vidět

bradavky, obliny jejích plných ňader napínaly látku k prasknutí, a

kdyby měl víc času a méně obav z vyrušení, byl by jí strhl živůtek a

políbil každé zralé, tuhé poupě.

Brzy k tomu dojde, umiňoval si.

Přinutil se odvést myšlenky k naléhavějším záležitostem. Pomalu

posunul ruce ještě výš a jemně zatlačil na její stehna, aby je roztáhla

ještě víc. Byla vlhká. Spatřil kapičky perlové tekutiny na zlatých

chloupcích její štěrbiny, skulinu, jejíž okolí se lesklo na přivítanou,

třpytivou křivku její tkáně čekající na ukončení muk. Na něho, na

jednu část jeho těla, uvědomil si a vsunul palce do kluzkého nitra.

Ale v okamžiku, kdy se ocitly v její šťavnaté tkáni, Taťána ztuhla

a on se zarazil, aby zjistil, zda se vzepře. Uplynula vteřina, dvě, kdy

zůstala nehybná se zatajeným dechem, pak se zavrtěla proti palcům

se slastnou, nestoudnou vibrací, a přitiskla výběžek klitorisu k jeho

prstům. Věděl přesně, po čem touží, vytáhl jednu ruku, dvěma prsty

nahradil palec a vedl ruku vzhůru, až se dlaní opřel o její pánevní

kost. Zaúpěla, hluboko v hrdle se jí ozval dychtivý vzdech touhy a

odevzdání, opřela se o ruce a úplně se mu otevřela.

„Ještě,“ žadonila nepříčetným, omámeným hlasem. „Ještě, ještě,

ještě…“

Žádný muž by víc nesnesl. Byla to fyzická záležitost, zvláště pro

mladého hejtmana, jenž žil podle zásad válečníků, kteří

předpokládali, že ženy byly stvořeny pro uspokojení mužů. Stavr

uvolnil jednu ruku, sáhl na knoflíky kalhot a právě když se chystal

rozepnout první knoflík, zaslechl charakteristické zavytí vlka.

Známý, důvěrně známý zvuk.

Zaklel. Jeho muži zneklidněli nebo zneklidněli kněžnini čeledíni a

jeho muži ho varují. Ale stále váhal, porovnával čas potřebný k

uspokojení s časem k hrozícímu odhalení.

Rozumný člověk už znal odpověď – otázkou bylo spíš, jak

rozumný se cítil.

Možná že jeho úvahy a rozvášněné pudy spíš než cokoliv jiného

ovlivnil pohled, který zavadil o kolébku.

Odtrhl ruku z kalhot.

Opět vklouzl prsty do sladkého vlhka a čerpal útěchu z jejích

blažených povzdechů a ze svého umíněného slibu, že brzy bude jeho.

Políbil její zrudlou tvář, vsunul prsty hlouběji a zašeptal: „Tohle

chceš?“

„Ach ano.“ Zdálo se, že je pro ni obtížné mluvit, protože její

smysly uchvátila divoká, vzrušující extáze.

„Takže chceš víc?“ zeptal se a přidal další prst. „Ach, ach…, á…,

ano,“ zaúpěla.

Pak se zdálo, že ho už neslyší a on ji mistrovskými finesami

přivedl k extázi. Soustředil se na svou Činnost vědom si toho, že

jejich čas je omezený. Kněžniny tiché povzdechy se brzy změnily v

šílené úpění, až dospěla k ohromujícímu orgasmu, který mu zmáčel

prsty.

Rozhlédl se, vytáhl prsty a zadíval se na postavení stráží. Naštěstí

byly dosud na místě na břehu. Na okamžik zavřel oči, aby potlačil

intenzitu vlastní touhy. Touhy, která bude muset počkat na vhodnější

dobu. Dobu bez dětí a hlídačů.

V minulosti se vždycky vyhýbal ženám se závazky; měl by tedy

znovu uvážit pokušení, jež kněžna představovala. Vždyť kolem sebe

má tolik žen, které mohl získat.

Ale ona se v té chvíli k němu naklonila, objala ho kolem pasu a na

jeho prsou zamumlala: „Děkuji, děkuji,“ a její vlasy zavoněly po

liliích. Po jeho oblíbené květině.

Sotva dostačující důvod pro takovou hloupost.

„Nikdy jsem se necítila tak nádherně,“ řekla s blaženým

povzdechem a pevně se k němu přitiskla.

„Mohl bys to udělat ještě někdy?“ zašeptala a vzhlédla k němu s

žalostným výrazem roztouženého dítěte. Možná ne zrovna dítěte,

usoudil, když se těžkými ňadry přitiskla k jeho hrudi. „Je to možné?“

dodala.

Nejen možné, ale velmi pravděpodobné, rozhodl bleskurychle a

každý stín pochybností okamžitě zavrhl. „Kdy budeš chtít,“ ujistil ji.

„Opravdu?“

Pohlédla na něj tak prodchnutá citem, až ho téměř dojala. Hned,

měl chuť říct, přímo v tomto okamžiku a dokud budeš chtít nebo

dokud nezemřu vyčerpáním –je jedno, co nastane dříve. Ale nepřežil

by tak dlouho, jako se mu podařilo přežít v nejistém světě, kdyby byl

pošetilý. Před ním bylo celé léto – ráj s cudnou Evou měl nablízku a

věděl, že může počkat. „Opravdu,“ řekl. „Slibuji.“

„Budu ti to připomínat.“

A já ti připomenu, jaké to je, až tě strhnu na zem a budu se tebou

milovat, dokud se jeden z nás bude moct hýbat, pomyslel si. „K

vašim službám, má paní,“ řekl místo toho.

„Bylo to úžasné. Skutečně,“ dodala. „Ty jsi úžasný.“

Zasmál se. „Bude to ještě lepší, miláčku.“

Strnula.

„Není to hřích, když ti řeknu miláčku nebo drahoušku nebo

princezno mého srdce. Je to dovoleno,“ podotkl jemně. „Tím si

nejsem jistá.“

„Já jsem si jistý za nás za oba,“ zamumlal a políbil ji dlouhým,

sladkým, nesmírně něžným polibkem.

Za okamžik mu povzdechla u úst a ovinula mu paže kolem krku.

„Jsem tak šťastná…, tak moc šťastná.“ Zaklonila se, aby jí viděl do

tváře a usmála se. „Jsem ráda, že je to dovoleno.“

Devátá kapitola

Taťána ujížděla domů ve stavu, který by se dal označit jako

blažené omámení. Broukání své dcerky přijímala s automatickou

něhou, ale zdálo se, že vůbec nevnímá svůj doprovod – což čeledíni

jasně postřehli a což se u večeře stalo předmětem zajímavých diskuzí

služebnictva.

Stavrovu zamyšlenost cestou domů jeho muži očekávali, když

vzali v úvahu, jak mimořádný vliv kněžna na jejich velitele má. A

jestli se rozhodl nechat si své úvahy pro sebe, měl na to právo. Když

se blížili ke stájím, Stavr řekl: „Dnes večer si vyjedu ven. Vy máte

volno a můžete si užít zábavy.“ Jeho muži protestovali. Nehodlali

připustit, aby zanedbal svoji bezpečnost kvůli nějaké sukni, ať si ho

okouzluje, jak chce.

„Jestli pojedeš k Šujským, budeš potřebovat doprovod,“ namítl

jeho pobočník Dimitrij.

„A silný,“ dodal nevrle další z mužů. „Její čeledíni o tvém

odpoledním dostaveníčku už rozšiřují klepy.“

„Nezlobte se, ale pojedu sám,“ řekl rozhodným hlasem Stavr.

„Kdyby neměla malou armádu poddaných a kdyby Šujskij nebyl

zplozencem ďábla, cesta o samotě by mohla být bezpečná. Ale…“

„Její lidé jsou spolehliví,“ přerušil ho Stavr a rozmrzele svraštil čelo,

„Šujskij je v Moskvě a já nemám chuť se kvůli tomu dál přít.“

„Ať si je v Moskvě nebo ne, zvědy má všude,“ upozorňoval ho další

z mužů, aniž dbal na Stavrova ostrá slova. „Je mi to jedno.“

Hejtmanův tón nepřipouštěl další námitky. Přestože v divoké

kavalerii vládly vztahy jako mezi bratry, velitel měl nakonec

vždycky poslední slovo. A tak přikývli, popřáli mu hodně štěstí a k

tomu přidali pár obhroublých poznámek.

I pod Stavrovým opálením bylo vidět, že se začervenal.

Jeho muži se zděsili. Jejich velitel se zamiloval.

A přestože všichni mladí muži, kteří ujížděli po jeho boku, mu

přáli v lásce úspěch, nebyli tak bláhoví, aby svěřili jeho život

Štěstěně, když je ve hře i Šujskij. A tak sotva Stavr večer vyjel,

vydala se v bezpečné vzdálenosti v jeho stopách malá skupina

jezdců.

Sotva však při svém sledování objeli první zatáčku, vynořil se ze

stínu Stavr a zastavil je. „Měl jsem vás dát zbičovat,“ zamumlal, ale

ve světle měsíce bylo vidět, že se usmívá.

„Neuposlechli jste mé rozkazy.“

„Potřebujeme tě pro tažení na Krym,“ odpověděl Dimitrij. „Kdo

jiný zná cestu dněperskými močály?“

Stavr chvíli mlčel, protože zvažoval cenu své profesionality proti

sobeckým pohnutkám. „Dobře, jeďte se mnou, když jinak nedáte,“

řekl nakonec. „Ale budete muset počkat na severní hranici jejího

území. Jestli se nevrátím, než zakokrhá první kohout, můžete pro mě

přijet. Dřív vás nechci vidět.“

„Jestli je tam její manžel, můžeš být mrtvý dřív, než zakokrhá

kohout.“

„Není tam. A ani nebude; manželství žádnému z nich

nevyhovuje.“

Stavrova odpověď se setkala s tichým reptáním, ale nakonec si

prosadil svou a u severní ohrady své muže opustil.

Když se hrabě dostal k hlavní budově, zanechal svého koně u

zahradní branky před kuchyní a opatrně kráčel pečlivě

obhospodařovanými záhony k přední straně domu. Třebaže

pochyboval, že kněžna potřebuje obranu, její pozemek s budovou

může hlídat stráž a měsíc byl právě v úplňku. Ale na dobré

pozorovací stanoviště se dostal bez nehody a zkoumavě si prohlížel

rozlehlé dřevěné stavení. Podél přízemí se táhla veranda, první patro

lemovaly dva zdobené balkony a za okny jednoho z nich svítilo

matné světlo.

Je možné, že Taťána ještě nespí?

Vyskočil na verandu a v jejím stínu se zastavil. Uvažoval, jak by

se nejlépe dostal k osvětlenému oknu. Sloupy verandy byly bohatě

vyřezávané a nabízely dokonalé opery pro nohy, takže za pár

okamžiků se Stavr přehoupl přes zábradlí balkonu a lehce se spustil

na prkennou podlahu, popošel k okraji osvětleného okna a nahlédl

dovnitř.

Mihotavé světlo olejové lampy matně ozařovalo dětský pokoj.

Zoja spala v kolébce, kterou odpoledne věnoval Taťáně. Zřejmě se jí

dárek líbil, napadlo ho s úsměvem a zaradoval se. Chůvy také

hluboce spaly, každá ve svém vlastním koutě na prostém lůžku.

Dětský pokoj znamená, že Taťána musí být někde nablízku,

uvědomil si spokojeně.

Za okamžik přeskočil na sousední balkon, zavrávoral na zábradlí,

ale rychle nabyl rovnováhu a seskočil na podlahu. Tiše přešel k

temnému oknu a nahlédl dovnitř, kam dopadalo stříbřité měsíční

světlo, pronikalo stínem a jeho bledé paprsky se třpytily na bílé

pokrývce lůžka.

V němž ležela spící kněžna.

Sama.

Žádná komorná ani služka, žádný psíček ani manžel. Usmál se.

Otočil se a pohlédl na měsíc, posoudil čas a lehce otevřel okno,

přelezl je a vstoupil do pokoje. Vytáhl pušku z pouzdra na zádech a

opřel ji o stěnu, stáhl rukavice, odložil je na malovanou truhlu a

zamířil k posteli.

Taťáně se zdály krásné sny, v nichž se vyskytoval krásný mladý

hejtman, takže když otevřela oči a spatřila Stavra, ani ji to

nepřekvapilo.

Jeho plavé vlasy zářily v stříbrném měsíčním světle, v úsměvu se

blýskaly bílé zuby. „Převlékl ses,“ zamumlala. „Tvoje košile…“ V

jejím snu měl na sobě červenou košili.

Stavrovu tvář rozjasnil úsměv. „Ty vypadáš pořád stejně –jsi

krásná jako anděl.“

Taťána vyjekla, protože neočekávala, že přelud promluví, ale její

pronikavý výkřik utichl, jakmile jí Stavr přiložil ruku na ústa.

Pak si přiložil ke rtům prst a pomalu ruku odtáhl.

Taťána zděšeně vytřeštila oči, posadila se a trochu se odsunula,

jako by ji větší vzdálenost mohla před ním zachránit. „Nemůžeš tu

být,“ zašeptala.

„Nikdo mě neviděl. Nikdo se to nedoví.“

„Mohli by se to dovědět, přijdou na to!“ řekla tiše, pohlédla na

dveře, na okno, najednou si uvědomila, že má na sobě jen noční

košili a přitáhla si pokrývku až k bradě.

Její ostýchavost byla okouzlující, když si připomněl jejich

důvěrnou blízkost dnes odpoledne. Je možné, že by na to

zapomněla? „Chyběla jsi mi,“ zamumlal. „Chtěl jsem tě zas vidět.“

„Zdálo se mi o tobě; myslela jsem, že nejsi skutečný.“ Její úžas

ještě nepominul a zdálo se, že ho poslouchá jen napůl. „Ale neměl jsi

sem chodit. Opravdu.“

„Nezůstanu dlouho.“ Posadil se na pelest postele; v žádném

případě se nechystal odejít.

Taťána se snažila couvat, až ji zarazilo čelo postele. „Ne…, ne…,

to není možné! Uslyší tě sloužící!“

„Spí. I tvoje maličká spí. Ničeho se nemusíš bát.“ Promlouval

tichým, konejšivým tónem a dával si pozor, aby neudělal prudký

pohyb. „Nezůstanu dlouho,“ opakoval, smysly mu však začínaly

zoufale běsnit a necítil nic než sžíravou touhu, která ho sem dnes

večer přivedla. Ta ho zde držela, i když si to Taťána nepřála. „Něco

jsem ti přivezl,“ dodal, jako by si připomněl, že při svádění je

potřebná galantnost.

Z váčku u pasu vytáhl zlatý řetízek a podal jí ho.

Na filigránském zlatě visela sada rubínů rudých jako krev.

„Jsou ze země za horskými průsmyky, z údolí Indu.“ „Tys tam

byl?“

Je jako exotické ptáčátko, pomyslel si. Zeny od něho obvykle

přijímaly dárky s úsměvem a vřelými díky. „Ne tak docela. Jednou

jsem se tam skoro dostal. Ale horské průsmyky zapadly hlubokým

sněhem a my jsme se museli vrátit.“

„Neměl jsi mi nosit žádné dárky.“

„Přítel může přinášet dárky.“

„Ty jsi můj přítel?“

„Ano, samozřejmě. Předpokládám, že nějaké rubíny už máš.“

„Ne, nemám.“

„Pak mi tedy dovolte, Vaše Excelence,“ zamumlal a naklonil se,

aby jí přehodil řetízek přes hlavu. „Na naše přátelství,“ zašeptal a

jeho slova provázel teplý dech zachvívající se jí u úst.

Pokusila se ho odstrčit a její ruce ho hřály do zad.

Nemusel by uhnout ani o kousek; neměla tolik síly, aby ho

odstrčila. Na zlomek okamžiku jejímu nátlaku podvolil, ale pak se

vzepřel.

„Stavre, prosím.“ Ve světle měsíce se její oči zdály obrovské.

„Musíš jít!“

„Co kdybych odmítl?“

„Tohle už není můj dům. Patří jemu a já se bojím. Neměl bys tu

být. Opravdu ne.“

V jejím hlase byl nádech smutku a touhy, kterou Stavr jasně

rozpoznal, i když si ji Taťána neuvědomovala. „Jestli odejdu, musíš

mi slíbit, že mě zítra přijedeš navštívit.“

„Nemohu. Copak nevidíš, že to není možné – i kdybychom

nedbali na skandál. Co kdyby se to doneslo do Moskvy?“

S úlevou si uvědomil, že její argumenty nemají nic společného s

tím, co cítí, ale spíš s nejistotou a se strachem z manžela. Což jsou

pochopitelné obavy. „Kdybych ti zajistil, že se nikdo nedoví, že

jsme… přátelé,“ řekl a důraz na slovo přátelé jí vehnal červeň do

tváří, „a kdybych mohl zaručit, že se o tom nedoví tvůj manžel,

chtěla by ses se mnou zas setkat?“ Sklopila zrak, aby se vyhnula jeho

pohledu, a když promluvila, bylo její hlas sotva slyšet. „To mi

nemůžeš zaručit.“

Položil jí ukazováček pod bradu a jemně ji zvedl, aby jí viděl do

tváře. „Mám hluboko v lesích malou daču, není daleko odtud. Můžeš

tam se Zojou přijet a zůstaneme tam sami. Moji muži budou hlídat;

postavím stráže i na tvé sídlo a na cestu do Moskvy. Při první

známce toho, že by se někdo z Moskvy objevil blíž než na dvacet

verst, tě odvezu domů. A tvoji služebníci jsou přece důvěryhodní,“

usmál se. „Co myslíte, Vaše Excelence? Zapomněl j sem na něco?“

Kousla se do rtu a povzdechla si. „Zrn to jako učiněný ráj. Ale…“

„Pro Zoju tam dám dopravit celý dětský pokoj,“ řekl a přerušil

její námitky. „Všechny hračky a postýlku a polštář. Jestli chceš,

budu tam mít i chůvy.“

„Někoho, komu můžeš věřit?“

Jak mohla mít tak obyčejná otázka neklamný příznak vítězství?

„Budou naprosto důvěryhodné. Kolik jich chceš mít? Dvě, tři, nebo

ještě víc?“

„Nevím.“ Zjevně dosud váhala, nešlo jí jen o počet chův.

„Postarám se o všechno,“ dodal rychle. Pro člověka, který během

válečných tažení žil mimo zemi, chůvy moc neznamenaly. „Ráno

pro tebe přijedu.V deset tě budu čekat u branky do sadu.“ Raději by

řekl s východem slunce, ale neodhodlal se k tomu. Souhlasila.

Všechno ostatní bledlo před tímto skvostným ujištěním.

„Co řeknu svému služebnictvu?“

Promluvím s nimi sám, měl chuť říct; řeknu jim, že tě dokážu

rozesmát a přimět, abys zapomněla na svého manžela v Moskvě.

„Můžeš jim říct cokoliv,“ řekl prostě. „Milují tě.“

„Nemohu se zdržet dlouho.“

„Jak budeš chtít.“

„Kéž bys mi mohl dát, co chci.“

„Dovol, abych se o to pokusil,“ dodal velmi, velmi tiše.

Její oči náhle rozzářila radost. „Začneš zítra v deset?“ Zazubil se.

„Začnu.“ Zvedl se z postele, protože kdyby zůstal ještě vteřinu s

pokušením, které se na něho takhle usmívalo, mohl by ohrozit jej ich

pobyt na dače.

Zdvořile se uklonil. Jemný pohyb mu rozhoupal pochvu dýky

visící na opasku, a sotva se napřímil a shrnul vlasy dozadu, viditelně

se zahoupal i kabošon smaragdu v jeho levém uchu. „Váš služebník,

madam.“

„Věříš v Boha?“ zeptala se.

Neočekával takovou otázku, ale odpověděl na ni upřímně.

„Někdy.“ Usmál se. „Zvláště nyní.“

„Pak tedy jdi sbohem,“ řekla něžným tónem.

Sklonil hlavu. „Kéž i tobě Bůh požehná, má paní.“

Když odešel, seděla na lůžku a ptala se sama sebe, zda krátké

prchavé štěstí, které jí může dát, stojí za život plný nebezpečí.

Překvapilo ji, jak snadné bylo nalézt odpověď.

Desátá kapitola

Jakmile Taťána ráno vstala, zavolala Olgu a Timora a vysvětlila

jim, že ona a Zoja pojednou na čas pryč. Timorovi se už doneslo, že

se v zahradě objevily koňské stopy – stopy jízdního koně, bylo mu

řečeno. Ale zdržel se komentáře.

„Budu pryč asi den nebo dva.“

,Ale nemůžete přece jet samotná!“ kvílela Olga. „Kdo vám upraví

vlasy a kdo vás oblékne? Kdo vám pomůže starat se o dcerku?“

„Moji přátelé mají své služebnictvo.“

,Ale možná nevědí, co máte ráda k snídani nebo co Zoja…“

„Olgo, to stačí,“ napomenul ji Timor a učinil tak konec protestům

komorné. „Kdy odjedete, má paní?“ zeptal se jen, protože chápal

Taťáninu touhu po soukromí. A přestože nebylo na místě, aby se ptal

na kněžniny plány, už připravoval příkazy pro ozbrojence spadající

do jeho pravomoci. Vždy bylo jeho povinností starat se o kněžnino

bezpečí.

„V deset.“

Nemusel se ptát, s kým pojede. Z včerejšího vyprávění čeledínů

už věděl, kdo je ten muž. „Dám osedlat Volju,“ řekl a mírně se

uklonil.

„Děkuji, Timore.“

„Budeme hlídat cestu do Moskvy,“ dodal a jeho slova zněla

neutrálně.

Taťána se nadechla, ale když promluvila, byl její hlas zrovna tak

klidný. „Děkuji, Timore. Je to dobrý nápad.“

Toho rána se oblékla s větší pečlivostí než k oltáři. Dnes jí na

zevnějšku záleželo víc. Chtěla vypadat co nejlépe kvůli muži, který

způsobil, že slunce jasněji svítí, který dosáhl toho, že se její srdce

rozezpívalo, kvůli muži, jehož pouhá přítomnost jí přinášela radost.

Oblékla si plátěné světležluté šaty, blůzku z nejjemnějšího batistu

vyšívanou u výstřihu motýly, jejíž dolní okraj byl lemovaný ruční

krajkou. Obula si nízké boty z jemné nachové kůže zdobené zlatými

přezkami. Na krk si pověsila Stavrův řetízek s krvavými rubíny.

Stavr nespal. Velel celému zástupu poddaných, kteří pracovali

celou noc, aby připravili daču. Odvezli do ní jídlo a pití, dopravili

tam šest chův, mužici postavili stany pro jeho ozbrojence, všechno

nenápadně z dohledu, ale dost blízko, aby byli v bezpečí. Na břehu

jezera dal také postavit pestře pruhovaný stan, jehož vnitřek byl

přepychově zařízen a vyzdoben, kdyby se snad rozhodli spát venku.

Jakmile bylo všechno na místě, rychle se vykoupal v jezeře,

oblékl se a čekal na Taťánu. Krev mu horečně proudila v žilách, měl

mimořádně dobrou náladu a před očima mu defilovaly obrazy

okouzlující kněžny. Ustoupil svým mužům v požadavcích na

bezpečnost a dvěma z nich dovolil, aby ho doprovázeli. Ale hluboko

v nitru si připadal téměř neviditelný. Nic se ho nemohlo dotknout.

K vrátkům do sadu přijel dost brzy a nalezl tam jediného

sloužícího na obvyklém místě. Byl vybraně oblečený, vysoký,

hubený, staršího věku, ale nikoli vetchý.

Byl to Timor, kněžnin správce, jak se Stavr dověděl, když se muž

představil. Přestože mluvil zdvořilým hlasem, nebylo v něm ani

trochu poníženosti poddaného. „Máme starost o blaho naší paní,“

řekl, když představování skončilo, a upíral na něj pevný pohled.

Stavr seděl na koni a vypadal každým coulem jako mocný hejtman

na svém místě. „I já mám na mysli kněžnino dobro.“ „Otázkou je

nakolik.“

Stavr na něho chvíli zkoumavě hleděl, protože nebyl zvyklý, aby

ho sloužící takto zpovídal.

„O kněžnu jsem se staral od jejího narození. Dal bych za ni

život,“ řekl Timor velmi tiše.

„Ano…“

„Myslel jsem, že byste to měl vědět.“

„Se mnou bude v bezpečí.“ Stavr se sklonil a podal Timorovi

ruku. A když ji správce po chvíli váhám stiskl, mladý hejtman se

usmál. „I já bych pro ni zemřel. Jsme na tom stejně.“

Timor opět o krok ustoupil a varovně řekl: „Kdyby se o tom

dověděl její manžel, zabije vás oba bez váhání.“

„Já vím. Dal jsem do zálohy postavit oddíl jízdy.“

„Jestli přijede, objeví se nenadále.“

„Mám své zvědy i na cestě do Moskvy. Je kněžnino služebnictvo

důvěryhodné?“

Timor se zatvářil dotčeně.

„Výborně. Protože jsem v tomto kraji nový, nemohu za sebe

hovořit s takovou jistotou. Postaral jsem se, aby nikdo neopustil mé

sídlo, dokud se nevrátím. Kdybys potřeboval mluvit s kněžnou, pošli

muže k peřejím Suni. Tam bude stát jedna z mých hlídek.“ Stavr

uhnul pohledem. „Promluvíme si později. Už je tady.“

Když Taťána za okamžik dojela k němu, pohlédla na Timora a

lehce se zamračila. „Snažíš se mě špehovat?“

„Ne, má paní. Vyšel jsem si na procházku a náhodou jsem potkal

hraběte.“

„Představil jsem se tvému správci,“ řekl Stavr s úsměvem.

„Doufám, že ti to nevadí.“

„Nikomu o tom neříkej,“ vyzvala Taťána Timora a tváře jí

zčervenaly.

„Ovšemže ne, má paní.“

Malá Zoja zahlédla Stavra ze svého závěsu, zvedla k němu ručky,

usmála se a zabroukala na uvítanou.

Na dítě, které se tvářilo nedůvěřivě, přiblížil-li se k němu kdokoli

kromě matky a chův, se její zalíbení ve Stavrovi zdálo Timorovi

ohromující. Se zaujetím sledoval, jak se k ní hrabě naklání, zvedá ji z

nosítka a ukládá si ji do náruče.

Byl to vyslovený šok, o němž Timor při svém návratu do domu

samozřejmě všechny zpravil.

„Mohl hejtman paní a děťátko očarovat?“ zašeptala Olga.

„Přinejmenším svou velkorysostí a šarmem,“ řekl suše Timor.

„Je tak hezký, jak se říká?“ vyzvídala jedna z děveček.

„Copak se Timor stará o to, jak kdo vypadá,“ ohrnula nos

kuchařka, „když se jedná o bezpečí naší kněžny?“

„S ním jí žádné nebezpečí nehrozí – leda snad, že se roznesou

klepy.“ Správce upřel zkoumavý pohled na služebnictvo, které se

shluklo kolem něho. „Z tohoto domu se žádné klepy neroznesou.

Slíbil jsem to.“

„Jako by někdo z nás chtěl ohrozit naši milou kněžnu,“ odsekla

kuchařka. „Její manžel je zplozencem pekla. I kdyby mi trhali jazyk,

neřeknu jediné slovo, které by ublížilo jí nebo jejímu příteli/;

„Řekla bych, že jí bude víc než přítelem,“ zamumlala jedna z

děveček a zachichotala se.

„Žádné takové řeči nechci slyšet,“ řekl Timor a jeho hlas zazněl

jako prásknutí bičem. „A chci, aby každý z vás byl ostražitý, zatímco

bude kněžna mimo dům. Musíme dávat pozor, neobjeví-li se někdo

cizí.“

Ale bez ohledu na Timorovo přísné varování se kněžnina nová

známost stala hlavním tématem rozhovorů toho večera, ať už v

pokojících služek, v ubytovnách mužského služebnictva, nebo v

malých domcích, kde bydlela kuchařka a Timor. Pozdě večer, když

kuchařka s Timorem seděli u kuchyňského stolu a popíjeli ze

džbánku víno, ani oni nemluvili o ničem jiném. Všichni přáli své

milované paní to nejlepší; vždyť od svého manžela tolik vytrpěla.

„Pověz mi ještě jednou o naší nejmilejší Zoji,“ řekla se

sentimentálním úsměvem kuchařka. „Skutečně se hejtmanovi vrhla

do náruče?“

„Jako ryba do vody. A jemu to ani trochu nevadilo.“ „Musí to být

dobrý člověk, když má tak rád děti.“ „Možná zasáhl osud a

přinese naší paní štěstí.“ „Zaslouží šije, chudinka.“

„Ano. A je na nás, abychom se postarali o její bezpečí.“

Jedenáctá kapitola

Téhož večera seděli Stavr a Taťána na malé verandě dači vedle

sebe na houpačce z břízy, která byla tak hladká, že na dotek působila

jako samet. Nad hladinou jezera se v lehounkých cárech vznášela

bělavá mlha, z vysokých travin lemujících mýtinu tu a tam vylétla

svatojánská muška, žáby kvákaly v nepřetržitém sboru jedna přes

druhou a vzduch voněl planou třešní.

„Všechno je dokonalé,“ zašeptala Taťána, opřela hlavu o

Stavrovo rameno a on si ji přitáhl blíž. „Děkuji ti za všechno, co jsi

udělal, abys tu vytvořil takový ráj.“

„Bylo mi potěšením,“ odpověděl tiše Stavr a sklonil se, aby ji

políbil na tvář. „Děkuji ti, že jsi přišla.“

„Jak bych mohla nepřijít,“ odpověděla Taťána prostě.

Věděl, co to znamená, protože on sám by dokázal i hory přenášet,

aby ji měl u sebe. A toho dne hýčkal své návštěvníky a staral se o ně,

protože chtěl Taťáně udělat radost, přál si, aby ona i její dcerka byly

v domku v lesích spokojené. Plavili se na malé loďce po klidném

malém jezírku; pod smuteční vrbou, zářící jasnou zelení čerstvých

jarních listů chytali ryby. Po vydatném, chutném obědě, který jim

sloužící přinesli na anatolský koberec rozložený v trávě, si zdřímli ve

stínu starých olší. Prohlédli si stáj a stodolu, kouzelnou umělou

jeskyni zdobenou třpytivými skořápkami škeblí i nádherný stan

naplněný přepychovými předměty z východu; smáli se a rozmlouvali

a hráli si se Zojou a jeden druhého lépe poznávali.

Protože Stavr především toužil, aby se Taťána zcela uvolnila.

A když přišla noc a Zoja tvrdě spala, chystal se odvést ji do

postele a něžně se s ní milovat, protože byla dosud ustrašená.

Ukazovalo se to na drobnostech – na jejím vyplašeném pohledu při

zařehtání koně, při chvatném tišení Zojina pláče, jako by je její hlas

mohl prozradit, na neklidném napětí jejího těla.

„Myslíš, že služebnictvo už spí?“

Nezáleží na tom, zda spí, či ne, měl chuť odpovědět. „Jsem

přesvědčen, že ano,“ řekl raději. „Je pozdě.“ „Já nejsem unavená.“

„Oba jsme si odpoledne trochu zdřímli.“ „Uhmm…, bylo to

příjemné.“

„Nechtěla by ses projít? Hvězdy jsou tak jasné, že nám budou svítit

na cestu.“ „Myslím, že ne.“ „Chceš zůstat tady?“ Zavrtěla hlavou.

„Co bys chtěla dělat?“ Neodpověděla.

„Chtěla bys jít někam jinam?“ Taťána přikývla a jemu se zrychlil

tep. Spustil ruku z jejího ramene, vstal a nastavil paži. „Ještě jsi

neviděla rozsvícené světlo; v sultánově stanu je lustr z benátského

skla.“

Ale sotva se Taťána zvedla, nervózně se zeptala: „Budou

chůvy…“

„Přikázal jsem jim, aby tě přivedly, jestli se Zoja probudí.“

„Neříkal jsi…, myslím…“

„Dimitrij je můj pobočník, miláčku. Vědí, že se mají obrátit jen

na něho, kdyby tě snad potřebovaly.“ Přitáhl šiji k sobě a něžně ji

políbil. „Nikdo nic nepoví. Máš mé slovo. Jsme sami; jsi v

naprostém bezpečí.“ Cítil, jak se jí ulevilo, napětí v jejích ramenou

pod jeho rukama polevilo a její náhlý úsměv byl odzbrojující.

„Co když nechci vidět tvůj lustr?“ zeptala se rozmarným tónem.

„Pak bych ti nabídl jiné dobrodružství.“

Její oči v měsíčním světle zajiskřily. „Máš jich mnoho?“

Zazubil se. „Dost na to, aby tě na dlouho zaujaly.“

„Zajímá mě všechno, pokud jsi se mnou.“

Sklonil hlavu a pohled, který na ni vrhl zpod řas, byl tak vroucí,

že u ženy, která ještě nedávno netušila, že takové pocity vůbec

existují, vyvolal silnou touhu. „Mohu říct, má paní, že tento pocit je

vzájemný.“

„Jsi až příliš okouzlující.“

Její slova zněla zadýchaně, ruměnec na jejích tvářích byl líbezný.

„A ty jsi tak svůdná; jsem očarován, okouzlen a,“ usmál se, „bez

sebe touhou po tobě.“

„Pak tedy budu tvá,“ řekla omámená slastí a přitáhla ho k zábradlí

verandy.

Hlasitě se zasmál. „Jak nenucené jsi to řekla.“

Pohlédla na něho, když sestupovali ze schodů, a v očích měla

obdiv. „Od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřila, jsem chtěla být s

tebou, ještě dřív než jsem věděla, co mé pocity znamenají.“

„Já vím. Je to jako cikánské kouzlo.“

„A velmi, velmi účinné,“ prohlásila šťastně.

„Tak dobré, jak obvykle bývá,“ zamumlal a náhle se nemohl

dočkat, až se dostane do stanu na břehu jezera a sevře ji v náručí.

„Jestli tě jakýmkoli způsobem děsím,“ řekl napjatým hlasem,

„neváhej a pověz mi to.“

„Ničím mě neděsíš.“

„To je dobře,“ odpověděl a tiše vydechl. „Moc dobře,“ opakoval

spíš sám pro sebe a pak, aniž zvolnil krok, políbil ji s divokou,

nenasytnou naléhavostí muže, který se až příliš dlouho přemáhal.

Ale ona se nevyplašila; ovinula mu paže kolem krku, držela se ho

pevně, ze všech sil a poddala se mu.

Při jeho sžíravé touze přinášela taková ochota určité dilema. Jak

dlouho se dokáže chovat jako gentleman, když se mu Taťána nabízí s

takovou bezprostředností – beze studu a zdrženlivosti, které

očekával? Jak dlouho vydrží?

Ale když ji před stanem postavil na nohy, jeho chtíč zchladil snad

větřík od jezera nebo možná nejzběsilejší nutkání zmírnily její veliké

oči.

„Líbí se mi, když mě líbáš,“ řekla.

Dobrotivý bože, pomyslel si, dojat její naivitou. Do čeho se to

řítím?

„Ale ještě víc by se mi líbilo to, co jsi dělal, víš, včera

odpoledne.“

Náhle jako by z jeho hrudi spadl obrovský balvan a on zas mohl

volně dýchat. „Chtěla bys, abych to dělal znovu?“ „Mohl bys?“

Přikývl, protože nedokázal ani promluvit, jak potlačoval divokou

touhu zvednout ji, odnést dovnitř, hodit na lůžko a vnořit se do jejího

těla.

„Ach ano,“ odpověděla s rozzářenou tváří.

Znovu ho zasáhla divoce provokující, nekonečně mučivá povaha

její nevinnosti. Nadzvedl chlopeň stanu, mávnutím ruky jí naznačil,

aby vstoupila, protože si nebyl jistý, zda by při citech, které v něm

hořely, dokázal promluvit normálním hlasem.

Tohle byla rozhodně úplně nová zkušenost, vábení ryzí ctnosti.

Stál pod světlem benátského lustru a zvažoval, jak nejlépe vyhoví

přání ženy. Cítil také, že snad vybuchne, nedopřej e-li si brzy

vyvrcholení.

„Musí to být pro tebe tvrdé,“ zamumlala a konečky prstů se lehce

dotkla jeho paže. „Chovat se ke mně tak zdvořile.“

Slovo tvrdé při jeho současném rozpoložení příliš nepomáhalo a

jemný dotek jejích prstů spouštěl nestoudné impulzy. Tiše vydechl a

odsunul její ruku. „Je to jinak.“

Jeho odmítnutí, jakkoliv jemné, způsobilo, že si ještě víc

uvědomila jeho omezení. „Možná,“ řekla tiše a nedívala se mu přímo

do očí, „bys měl…, é…, napřed uspokojit sebe a pak…. bych mohla

počkat.“

„Uspokojit?“ Netušil, že je schopný mluvit tak tiše.

„Byla bych víc než ochotná,“ řekla, celá zardělá a pohlédla

stranou, „ti vyhovět.“

Jeho čelo zbrázdila jemná vráska při představě, kterou vyvolala.

„Co když nechci být… uspokojen?“ Nechtěl dodat-jako tvůj manžel.

Zčervenala ještě víc. „Myslela jsem, že muži takové věci chtě –

jí –“

„Jaké věci?“

„Však víš,“ řekla a tvářejí přímo hořely. „Myslíš sex.“

Odmítala pohlédnout mu do očí. „Prosím, musíme o tom mluvit?“

Dobře míněná, ale podivná nabídka, aby se uspokojil jako Šujskij,

na okamžik utlumila jeho vášeň a Stavr jemně řekl: „Sex není hřích,

miláčku. Je to radost-jak jsi poznala včera.“

„Ale to nebylo…, chci říct…“

„Ano, bylo. Pojď.“ Vzal ji za ruku. „Posaď se vedle mě.“ „Ale já

nechci sedět. Chci…“

„A budeš mít, co chceš, miláčku.“ Jen co vypudí z mysli obraz

Šujského. „Jenom si chvilku popovídáme.“ Odvedl ji ke dvěma

čalouněným křeslům s polštáři z fuchsinového hedvábí protkávaného

zlatými nitkami, do jednoho ji usadil, sám se svalil do druhého a na

znepokojivě dlouhý, rozpačitý okamžik šiji zkoumavě prohlížel.

Je skutečně připravený na tak bezelstnou naivitu? Chce si

skutečně začít s někým, koho Šujskij citově poškodil? Odpovědi

byly nejen očekávané, ale zcela jednoznačné. To znamená, že jediné,

na co by se měl ještě ptát, je, co si jeho milovaná přeje.

„Pověz mi, co ti dělá radost.“

„Moje dcera Zoja; marcipán; ranní šálek čaje a ty, když

nemluvíš,“ odpověděla a podařilo se jí promluvit nestoudně i

panovačně zároveň, tak jak si zhýčkaná mladá kněžna může dovolit.

„Ty se zlobíš.“ Mírně se usmál a uvelebil se proti ní, natáhl nohy

ve vysokých botách, zkřížil je a změnil polohu urostlého těla.

„Proč bych se neměla zlobit? Jsi tak daleko a já chci, abys mě

líbal.“

Pobaveně povytáhl obočí. „A co budeš dělat s pouhými polibky?“

„Chci toho i víc.“

„Pak mi tedy pověz, co chceš, a já se postarám, abych ti

vyhověl,“ řekl, jako by ji ze záhadných důvodů chtěl provokovat.

Našpulila plný spodní ret.,neřeknu. A ty jsi…,“ odmlčela se a

hledala výstižné slovo. „Nehodný,“ pronesla a zamračila se ještě víc.

Chápal srovnání, které učinila. Její váhání naznačilo, že slovo

nehodný je jen zdvořilým vyjádřením toho, co si skutečně myslí. „Já

nejsem jako on,“ prohlásil otevřeně. „A jestli si myslíš, že ano,

nebudu ti bránit v odchodu.“ I on dokázal mluvit panovačně.

Na chvíli se rozhostilo ticho, v záři světel na sebe narážely

potlačovaná vášeň a aristokratická dotčenost.

„A co když nechci odejít?“ provokovala ho pro změnu ona a v

pohledu jejích fialkových očí byla patricijská domýšlivost.

„Chtěla bys zůstat kvůli sexu?“ Každá slabika byla prodchnuta

nestoudností.

Nepatrně vysunula bradu. „Myslím, že ano.“

„To je pěkné. A jaký druh sexu jsi měla na mysli?“

„Stavre! Okamžitě s tím přestaň!“

„Ano, madam, samozřejmě, k vašim službám, madam.“

V jeho hlase bylo něco vyzývavého. „Nemyslíš to vážně, že

ne?“zeptala se tiše.

„Člověk může dospět k vyvrcholení, aniž se ho někdo dotkne,“

prohodil tichým, sametovým hlasem. „Víš to?“

Užasle vytřeštila oči, ale když promluvila, byl její hlas sevřený

napětím. „Proč mi to říkáš?“

„Aby sis nemyslela, že každý je jako tvůj brutální manžel,“ řekl

nevrle. „Je nekonečně mnoho druhů sexu. Patří k němu i pouhá

slova.“

„Nevěřím…“

Měl chuť se zeptat, zda tomu o sexu, nebo o manželovi. „Jak

chceš,“ řekl místo toho. „Ale dokážu tě přivést k extázi, aniž se tě

dotknu.“

Dlouho neodpovídala – a z toho, jak se jí chvěl spodní ret, bylo

zjevné, že ji zaujal. „Jako včera?“ zeptala se konečně a zkoumavě na

něho pohlédla. „Tak bych se cítila?“ „Ještě lépe,“ ujistil ji

domýšlivě.

Pokušení v jejích očích vystřídala zvědavost. „Výborně,“ řekla,

sepjala ruce v klíně, zhluboka se nadechla a souhlasně kývla v

němém potvrzení.

Rozesmál se. „To není čínské mučení, miláčku. Pokud nebudeš

chtít,“ dodal, ale už se přitom zvedal z křesla a začal si stahovat boty.

„Zřejmě se tím vším ohromně bavíš.“ Taťána rozpletla ruce a

zamračeně na něho pohlédla. „Mrzí mě, že ti připadám směšná.“

Zvedl hlavu. „Naopak. Považuji tě za největší pokušení, s jakým

jsem se setkal.“ Odhodil boty a přitáhl si své křeslo blíž, pak se k ní

naklonil, aby mohl vzít její ruce do dlaní. „Chci tě a nechci tě a za

okamžik tě chci ještě víc. A ty jsi tady,“ ušklíbl se, „protože

nedokážeš odolat pokušení…, ani žít další den beze mě.“

„Skutečně?“ zašeptala velmi tiše.

„Skutečně,“ odpověděl a věděl, že je ten největší blázen, zaplete-

li se s ženou, jako je ona – cudnou a nevinnou, zcela nepřijatelnou. A

tentokrát to byl on, kdo se zhluboka nadechl, protože věděl, že kdyby

měl rozum, poslal by ji domů. Zároveň však věděl, že ji domů hned

tak nepošle. Pustil její ruce, zaklonil se a usmál se svým zkušeným,

okouzlujícím úsměvem. Jsou doby, kdy je lepší moc nepřemýšlet.

„Seď klidně a uvolni se, miláčku. Dovol mi, abych se postaral, ať se

cítíš dobře.“

Prostá slova ji nevýslovně okouzlovala, vždyť od svého manžela

nepoznala nic jiného než krutost.

„Pak tedy se i já postarám, aby ses cítil dobře,“ řekla a hřejivě se

usmála.

Byl to slib od srdce a on ho takto přijal. „Už ses postarala.“

Zazubil se. „Svůj úkol jsi splnila.“

„Jen na tak dlouho, dokud nebude splněn tvůj,“ odpověděla se

stejným úsměvem, opřela se o křeslo, roztáhla paže na měkkých

čalouněných opěrkách a pohlédla na něho zpod dlouhých řas jako

nejsvůdnější kurtizána.

Některé ženy mají přirozený talent, pomyslel si s radostí. „Budu

zde velmi dlouho, miláčku. Povíš mi, až budeš mít dost.“

„To zní lákavě,“ zavrněla a posunula se o kousek níž. „Myslíš, že

bys mě mohl bavit tak dlouho, jak budu chtít?“

Jak často reagoval na zastřený tón ženského hlasu! „Rozhodně.“

Nebylo na místě, aby se zmiňoval o Zoji, nebo o ránu, nebo dokonce

uvažoval o praktikách. „Ale než zábava začne,“ řekl hlasem hebkým

jako hedvábí, „musíš mi říct, jestli se cítíš vlhká.“ Pohlédl do míst,

kde se spojovala její stehna a kývl hlavou, jako by rozmlouvali o

počasí. „Myslím tam…, kde jsem se tě včera dotýkal. Proniknou mé

prsty do tvé hedvábné tkáně lehce?“

Hluboko v jejím hrdle se ozval tichý zvuk a Taťána se jemně

zavrtěla, až se ve světle lustru zaleskly záhyby její sukně.

Díval se, jak její hrdlo začíná růžovět, jak spouští řasy, postřehl,

jak jí pod světlým plátnem živůtku tuhnou bradavky. „Začíná ti být

teplo? Alespoň trochu?“ zašeptal a pozoroval ruměnec stoupající jí

do tváří. „Mohl bych rozvázat šněrování na tvých šatech a trochu ti

je uvolnit, kdybys chtěla. A kdyby ti bylo pořád horko, mohl bych ti

svléknout blůzku, aby ses cítila pohodlně. Kdybys byla úplně nahá,

bylo by ti lépe, ne?“ Při slově nahá vytřeštila oči a on na okamžik

plný vášně zachytil její pohled. „Kdybys byla nahá,“ pokračoval

ochraptělým šepotem, „hedvábí na křesle by hladce klouzalo po tvé

horké štěrbině. Mohla by ses otírat o polštář – á, takhle. Začíná v tvé

malé sladké štěrbince tepat?“ Neočekával odpověď, protože měla oči

téměř zavřené, ale její jemné houpavé pohyby byly dostatečnou

odpovědí. „Skrz šaty vidím tvoje bradavky. Ňadra napínají látku.

Vidíš? Podívej se. Musíš se na to podívat, miláčku,“ vyzval ji tiše a

Taťána váhavě otevřela oči. „Myslíš, že by se plátno mohlo

roztrhnout pod tlakem tvých nadouvajících se ňader? Cítím vzrušení

při pouhém pohledu na ně.“

Zpod stínu řas rychle pohlédla do jeho rozkroku.

„Vidíš, jak tvrdý a veliký je můj úd? Podívej se, jak narůstá.“ Zvedl

oči a setkal se s jejím kradmým pohledem. „Je v pořádku, že se

díváš, miláčku. Jsme tu sami; oba jsme vzrušení…, cítím tvoji

vůni…, poznávám ji jako klisny na podzim. Cítím nutkání

proniknout do tebe. Co bys dělala, kdybych do tebe vklouzl – celý a

hluboko a v té sladké vůni si omočil svůj úd?“ Když sevřeně

zaúpěla, usmál se. „Vzrušuje tě to? Odpověz mi, miláčku, nebo ti

nezpůsobím rozkoš.“

Otevřela ústa, pak je opět zavřela.

„Chceš cítit slast, nebo ne? Jen řekni ano, nic víc nechci slyšet.“

Přikývla.

„Řekni to,“ vyzval ji škádlivě. „Ano.“ Bylo ji sotva slyšet.

„Výborně. Jsi hodné děvče. Myslím, že bych napřed mohl sát tvé

bradavky. Kdybych je pěkně sál, vím, že bys dospěla k vyvrcholení.

Líbilo by se ti to?“ zamumlal a sledoval, jak se na látce na jejích

ňadrech tvoří temná skvrna. „Prosakuje ti mléko stejně jako onoho

odpoledne, kdy jsme spolu pili čaj. Jsem vzrušený při pouhém

pohledu na tebe. Jediné, na co dokážu myslet, je, jak budu sát tvé

veliké, napjaté bradavky. Mám tě zbavit přebytku mléka, aby ti

takhle neodkapávalo? Zoji to nebude vadit. Zdá se, že tvoje bujná

ňadra mají dost mléka pro deset dětí.“

Taťána se mírně naklonila dopředu a upřela pohled na hrbol na

jeho kalhotách a začala přerývaně dýchat. Nebyl si jistý, jestli

slyšela, co říká.

Dotkl se svého pohlaví, přejel prsty po jeho ohromné délce a její

úžas podnítil jeho pýchu. „Stačí jen požádat a můžeš ho mít,“

zamumlal.

Nervózně, rychlým, napjatým pohybem potřásla hlavou.

Takže si uvědomovala, co říká.

„Nebo bych to mohl udělat prsty,“ navrhl tiše, „tak jako včera.“

Nesmím spěchat, připomínal si. Přestože roznítil její touhu,

zachovávala klid. „Líbilo se ti, co jsi tehdy cítila? Líbilo se ti, když

se mé prsty pohybovaly ve tvé pulzující malé jeskyňce; svíjela ses a

žádala víc. Opravdu se ti to líbilo, když jsem hladil tvé hebké malé

výběžky. Sténala jsi a moje ruka v tobě vlhla čím dál víc. Vzpomínáš

si na tu mučivou rozkoš –jaké to bylo, když jsi dospěla k extázi – a

jak prudká rozkoš stoupala ve vlnách, jak nápory orgasmu

prostupovaly tvoji lasturku a břicho, jak se šířily každým nervem a

kouskem těla jako tekutá láva? Chtěla jsi, aby ta slast trvala věčně, je

to tak? Chtěla bys ji cítit znovu? Jsi už dost vlhká? Chvěješ se.

Znamená to, že prahneš po vyvrcholení?“

Zaúpěla a z jejích přimhouřených očí planula touha.

„Já vím, já vím,“ konejšil ji tiše. „Jsem tady…, postarám se o

tebe; nechám tě dospět k extázi. Neplač, miláčku. Pohleď, moje prsty

vklouznou dovnitř po tvých naběhlých vrcholcích, do tvé kluzké

malé štěrbiny; posunuje hlouběji –jen se uvolni, má milá, nechci, aby

tě to bolelo. Tak…, tak – podívej, už jsem tam, už jsem tak daleko,

jak jsem se mohl dostat. Cítíš, jak tě moje prsty naplňují, jak tě

napínají? Stiskni nohy pevně kolem mé ruky, tak, ať cítíš otisky

mých prstů ve své těsné malé jeskyňce, a já budu během vyvrcholení

sát tvé bradavky. Buduje sát tak silně, až se tvé smysly budou otřásat

nápory křeče, stisk mých rtů bude vibrovat tvým tělem až do

rozechvělého, horkého nitra a ty mi nebudeš schopná říct, jestli cítíš

rozkoš, protože tě budu mít v ústech, nebo protože tě mé prsty budou

naplňovat.“ Pozvedl ruku. „Ukaž mi své bradavky.“

V náporu šílenství nenaplněné touhy rychle poslechla, uchopila

svá ňadra a zvedla je k němu.

„Á, nádherné.“ Jeho hlas zněl jako sametový šepot. „Tak krásné a

tvrdé. Držíš nohy u sebe? Jestli ne, nebudeš cítit úplnou rozkoš.“

Okamžitě mu vyhověla, stiskla stehna, mírně pozvedla boky, aby

zesílila omamující pocity probíhající jejím rozpáleným tělem.

„Moje prsty zas vklouznou do tebe,“ šeptal Stavr, „hluboko a

ještě dál a vezmu do úst jednu tvoji bradavku. Nedělám to příliš

bolestivě, že ne? Drž bradavku trochu výš, ať se k ní lépe dostanu.

Nekoušu moc tvrdě?“

Pohybovala se proti jeho imaginární ruce, její boky, hýždě se

zmítaly, pohupovaly, pozvedaly se a klesaly…

„Cítíš slastné tření –jsou moje prsty hluboko v tobě? Cítíš, jak saji

všechno mléko z tvých zralých, bujných ňader? Moje prsty jsou v

tobě už celé, dlaň se opírá o tvoji pulzující štěrbinku. Vyjdi mi vstříc

– to je ono, tak, výborně…, teď trochu zvedni prsa… uhm, líbí se ti

to, že? Teď se trošičku vytáhnu…, neplač, miláčku – vždyť je zas

můžeš mít v sobě. Pšš, má milá. Tak. Je to lepší…, tisknu tě dost

silně? Jsem dost hluboko. Ne? Je to tak lepší? A, líbí se ti, když mám

v tobě zasunuté všechny čtyři prsty. Počkej, počkej, ještě jsem

neskončil. Počkej.“ Ale ona nečekala. Nemohla.

A vyžadovalo to veškeré sebeovládání, které měl, aby zůstal

sedět, když ho všechny instinkty nabádaly, aby ji strhl k zemi,

posadil se na ni a úd zarazil co nejhlouběji do jejího nitra zmítaného

extází.

Až přijde čas…, zatím ji jen sledoval a klouby mu zbělely

napětím, zatímco její přerývané výkřiky pomalu utichaly a přerývané

dýchání se uklidňovalo.

Konečně zvedla řasy a zadýchaně a tiše řekla. „To není správné.“

„Souhlasím s tebou.“ Vážně, s přimhouřenýma očima pozoroval její

zmatek a zrůžovělé tváře. „To nestačilo.“

„Souhlasím ještě jednou,“ zamručel. „Ty se zlobíš.“

„Snažím se nezlobit. Snažím se být chápavý.“

Neubránila se úsměvu. „A zjevně se ti to nedaří.“

Zabručel, sklouzl v křesle o něco níž a v duchu proklínal ctnost

celkově a ctnostné ženy především.

Nezvedl hlavu, když ji slyšel vstávat z křesla; cítil se vyčerpaný a

rozmrzelý.

„Myslím, že jsem na řadě já, abych ti udělala rozkoš.“

Zvedl zrak a postřehl, že klečí v těsné blízkosti, viděl její líbeznou

usmívající se tvář a šibalsky vytažené dokonalé oblouky obočí.

„Nemám náladu na to, aby sis se mnou zahrávala,“ zamručel, v té

chvíli nezasažen sladkým úsměvem.

„Stále mám nenasytný hlad. Myslíš, že bys mi mohl pomoct?“

Pohlédl na své vzrušené pohlaví a pak znovu na ni.

„Samozřejmě.“

„Měla bych se svléknout?“

„Myslím, že to není nezbytné.“

„Bude se mi to líbit i oblečené?“ „Nikdy jsem neslyšel žádné

stížnosti.“ „To neříkej.“

Jeho obočí sebou nepatrně trhlo, ale neusmál se. „Bude se ti to

líbit, ať v šatech nebo bez nich.“

„Bude se mi to líbit víc, když se budeš usmívat?“

Pokrčil rameny, ale v koutcích úst se mu objevil nepatrný úsměv.

„Upřímně bych řekl ne, ale kvůli tobě,“ pokrčil rameny, , jsem

přesvědčen, že se ti víc bude líbit soulož s úsměvem.“

„Teď jsi hrubý.“

„Nedovedeš si představit, pod jakým tlakem jsem.“ Pohlédla na jeho

vzrušené pohlaví a zalapala po dechu. „Chystáš se vybuchnout?“

„Zatraceně, máš pravdu.“ „Ale otázka je, kde.“ „To vlastně není

otázka. Já vím kde.“ „V posteli?“ „Je to k smíchu?“

„No, mně by se to v posteli líbilo.“ A sotva dopověděla, zvedla se

a vklouzla Stavrovi do náruče.

„Bude to na začátek až příliš rychlé, ale já už skoro šílím.

Rozumíš?“

„Nejsi sám, komu připadá, že ztrácí rozum. Já jsem úplně bez

sebe.“

Náhle se zarazil. „Opravdu?“

„Jestli neucítím tvůj nádherný, ohromný…, é…“

„Penis.“

„Děkuji…, za okamžik v sobě, umřu touhou.“ „Víš to jistě? Až

začnu, nebudu schopný přestat.“ „Prosím nepřestávej.“

Postavil ji na zem a řekl: „Nehýbej se,“ a během okamžiku jí stáhl

šaty i blůzku.

Při tom, jak byl nenasytný, nepotřebovala další pobídku. Svezla

se na hedvábné polštáře a pohlédla na něho. „Kdybych si nemyslela,

že tobě to půjde rychleji, svlékla bych tě sama.“

Odtrhl zrak od její svěží krásy a zamumlal: „Máš pravdu,“

a strhal ze sebe oděv v rekordním čase. „Předem se omlouvám,“

zašeptal, sklonil se k jejím nohám a jemným dotekem dlaně jí roztáhl

stehna. „Příště to nechám na tobě.“ Ale nemusel.

„Líbí se mi ten pocit,“ zapředla v okamžiku, kdy do ní vnikl.

„Pověz mi, co mám dělat.“

Jak se ukázalo, nemusel jí říkat mnoho; měla přirozený smysl pro

rytmus. Nemusel si ani dlouho hrát na gentlemana. Naštěstí se

vzrušila stejně lehce jako on a rychle dospěla k orgasmu.

Nebo možná oba čekali až příliš dlouho.

Vzájemně se těšili z řady vyvrcholení.

Avšak nikdy se přitom necítil, jako by měl každým okamžikem

zemřít.

Ona se na druhé straně vždycky cítila, jako by měla zemřít, když

dospěla k vrcholu. Ale nic krásnějšího si nedovedla představit.

A on sál její bujná ňadra a než byla noc u konce, pochutnával si

na části Zojiny stravy. Měl pravdu. Dokázal ji přivést k extázi tím, že

jí sál bradavky. Dvakrát, třikrát…, a protože to bylo k jedné

nespravedlivé, tak čtyřikrát. Čtyři neuvěřitelné, nádherné orgasmy

plné křiku.

Její výkřiky vzbudily pozornost Stavrových mužů, ale když se

neozvalo žádné zavytí vlka, usmáli se na sebe, meče zas zastrčili do

pochev a přáli svému veliteli krásné milování.

První noc na dače v lesích byla předzvěstí blaženého léta. Jejich

dny naplňovala hra se Zojou, která přes léto úžasně vyrostla, a její

zurčivý smích zněl téměř v jednom kuse, protože se jí věnovali dva

dospělí v jejím životě.

Ale jakmile usnula, nastal jejich čas.

Mladý hejtman a jeho krásná kněžna byli hluboce zamilovaní;

spánek nepotřebovali.

Čas od času přicházely zprávy od Timora; a Stavr řídil sídlo

prostřednictvím svého správce. Dokonce se zdvořilou omluvou

odvolal návštěvu své matky. Na ničem mu nezáleželo než na

vzácném čase, který jim byl dopřán spolu. Na ničem nezáleželo než

na jejich lásce.

Stavr chtěl, aby se vzali, ale Taťána vždy váhala, když hovořili o

manželství, a on si nepřál narušovat dokonalost jejich malého ráje a

nechtěl na ni v této záležitosti naléhat. Během letních měsíců

samozřejmě občas v řeči narazili na jejího manžela, ale jakákoli

zmínka o něm vzbuzovala ve Stavrovi chuť ho zabít, a tak se

nakonec i hovoru o něm vyhýbali.

Budoucnost byla příliš bezútěšná; společné chvíle míjely příliš

rychle. Dávali přednost pobytu v okouzlující přítomnosti.

A nebylo krásnějšího místa na zemi než odlehlý kus zeleného lesa

a údolí.

Dvanáctá kapitola

Ale jakmile se přiblížilo září, nemohl Stavr déle odkládat svůj

odjezd. Jeho muži byli už nějaký čas připraveni a jejich netrpělivost

narůstala s každým míjejícím dnem. Zikmundova armáda bude za

necelé dva týdny táhnout na jih a oni budou muset hnát koně bičem a

ostruhami, aby se na místo setkání dostali včas. Tuto poznámku

pronesl Dimitrij sevřenými rty, ale přece jen zdvořile, a nezmínil se,

že se všichni zdržují kvůli ženě.

„Já vím, já vím,“ zamumlal Stavr. Ani on se o Taťáně nezmínil,

ani o tom, že se zamiloval poprvé v životě. Jeho muži by to

nepochopili. „Zítra budu připravený.“

Následujícího jitra přikázal zbořit stany a zavřít daču. Přestože

jeho služebnictvo a vojáci byli schopni postarat se o všechno, co

souviselo s jejich odjezdem, pořád měl k vyřízení spoustu osobních

záležitostí. Taťána a Zoja s ním odjely najeho sídlo. Milenci nemohli

snést představu, že zůstanou o samotě ani na ten krátký čas, který jim

do odloučení zbýval, ale jejich rozhovory byly plné nervozity a

vnášely mezi ně smutek.

Avšak jen co přijeli ke Stavrovu domu, pouhý čilý ruch, který zde

nutně zavládl, dokázal jejich tíživé myšlenky zmírnit. Stavr okamžitě

zavolal své vrchní služebníky a promluvil s nimi o povinnostech,

které budou mít v jeho nepřítomnosti. Pak posbíral vojenské mapy a

pověření a dal je zabalit. Napsal své rodině a obchodním zástupcům

a dal jim základní informace o svém budoucím pobytu. Do domu

povolal vesnické stařešiny, aby každého seznámil s jeho

zodpovědností. Téměř po celé dny s ním pobývala Taťána,

pomáhala, kde mohla, a zoufale se snažila neplakat a neuvádět ho do

rozpaků. Stavr se na ni občas zadíval a usmál se nebo prohodil

nějakou nevinnou poznámku, jako by chtěl zapomenout na to, že

dnešní den může být jejich posledním společně prožitým časem.

Když jednou uvedl do studovny dalšího ze svých četných

návštěvníků, Taťána poznamenala: „Jestli stojím v cestě, odejdu.“

Stavr se otočil a zamračil se. „To rozhodně ne!“ Rychle se pak

omluvil za hrubost. „Na něco takového vůbec nemysli,“ řekl a

vykročil k ní. „Kdybych tě mohl vzít s sebou, udělal bych to.“

Kousla se do rtu, aby potlačila slzy. „Svět mi někdy připadá

strašlivě nespravedlivý.“

„Napravíme to, dávám ti své slovo.“ Sklonil se k ní, vzal její tvář

do dlaní a něžněji políbil. „Žádný blouznivec nebo fanatik nemůže

cítit nic silnějšího než já,“ ujistil ji. „Jednou budeme pořád spolu, ty

a já.“

„A Zoja.“ ‘

Napřímil se a usmál se. „A nejmilejší Zoja.“

Bylo velmi pozdě, než se podařilo domluvit poslední podrobnost,

předat poslední vzkaz. Na Stavrově stole dosud ležely zbytky oběda,

svíce dohořívaly. Stavr si protřel unavené oči a opřel se v opěradle.

„Myslím, že všechno je hotovo.“ Pohlédl na Taťánu, která se

choulila v křesle, a usmál se. „Bez tebe by se mi to nepodařilo.

Uvažovala jsi někdy o životě písaře?“

„Možná pro tebe. Ale jinak,“ usmála se, „mám celé dny co dělat s

vedením svého sídla.“

„A toto léto jsi je kvůli mně zanedbávala.“

Zavrtěla hlavou. „Toto léto jsem se sama rozhodla dělat to, co

jsem chtěla.“

„Ano,“ zamumlal a vroucně na ni pohlédl. „Stejně jako já.“

„Myslím, že jsme se rozhodli správně,“ zašeptala.

„Už je skoro ráno,“ řekl sevřeným a tichým hlasem, jako by vycítil

výzvu. „Ne tak docela.“ Usmál se. „Tak tedy?“

Vstala, lehce kývla hlavou směrem k němu a vzápětí se zvedl i

on. Vzal ji za ruku a odvedl nahoru.

Tam se téměř smutně milovali. Nebylo možné zapomenout na to,

že tyto chvíle mohou být poslední, které tráví spolu. Stavr byl

nesmírně něžný a Taťána se usilovně snažila neplakat. A oba se

pokoušeli uchovat si doj únavou vzpomínku, pocit z doteku a vůně

toho druhého, které jim ulehčí tíživou budoucnost.

Jak míjely poslední hodiny, Stavr držel Taťánu pevně v náručí a

váhal se od ní odtrhnout. „Pojeď se mnou,“ zašeptal stejně jako

onoho léta už tolikrát. „Najdu ti příbytek v Krakově. Slibuji ti, že

tam budeš v bezpečí.“

„Nemohu. To přece víš.“ Kolikrát si přála, aby mohla říct ano.

„Až se na jaře vrátíš, odejdu s tebou.“

„Biskup nám nepomůže,“ zamumlal Stavr. „Proti carovi

nepůjde.“

„Nesouhlasím.“ Uchovávala si větší naději než on. Nebo možná

tolik nepodceňovala svět. Pravoslavná církev za mimořádných

okolností uznávala rozvod; proč by ho neměla uznat v jejím případě?

,nezáleží mi na tom, jsi-li rozvedená, nebo ne.“

„Já vím.“ Ale jí na tom záleželo, protože se chtěla zbavit

ničemného manžela a provdat se za muže, jehož milovala. Možná to

byla romantická představa, ale Taťána byla mladá a naivní. „Mohli

bychom se vzít v Krakově, ještě než odjedu na Krym. Kdo by se o

tom mohl dovědět?“ Pravoslavná církev neměla žádné prostředky na

uplatnění své moci v katolickém Polsku.

Tiše povzdechla. „Já bych o tom věděla, miláčku. Prosím, dovol

mi alespoň, ať se pokusím zařídit rozvod. Biskup v Pskově má

dalekosáhlý vliv.“

„Zjevně mu však nestačil na to, aby tě uchránil od toho

zatraceného zvráceného Šujského.“

„Já nechci bojovat.“ To, jak s ní manžel zacházel, bylo vždy pro

Stavra bolavé místo. „Jestli nemůže pomoct biskup, odjedu s tebou

na jaře – s upřímnou radostí.“ Dotkla se jeho bolestně sevřených úst.

„Prosím, můj drahý, dej na mě.“

A stejně jako vždy, když se přeli o její manželství, to Stavr vzdal

– protože ji miloval, protože věděl, jak velice jí záleží na tom, aby

zachovala hranici mezi láskou a zákony. Ví toho tak málo o

bezohledném světě, uvědomil si s tichým povzdechem. Stále věří ve

spravedlnost.

Protože neměl žádnou záruku, že by se mohl během válečného

tažení vrátit do Krakova, vlastně ani nevěděl, zda se tam vůbec

někdy vrátí, bylo mu jasné, že jí bude lépe v jejím domově než v

Polsku. A tak se vzdal sobeckých přání. „Odpusť. Máš samozřejmě

pravdu. Přeji ti, abys měla u biskupa štěstí.“ A pak ji něžně políbil,

srdce plné lásky. „Vrátím se, až rozkvetou třešně,“ zašeptal a toužil

si uchovat v srdci její vůni i chuť do nejisté budoucnosti.

„Já si přeji, abys nemusel nikam odjíždět.“ Vytryskly jí slzy;

znala strašlivá nebezpečí, která mu hrozila.

„Je to jen na pár měsíců. Budu doma, než se naděješ,“ utěšoval ji

a stíral jí slzy. „Neplač.“

„Už nebudu.“ Ale v očích se jí zaleskly nové slzy.

„To rád slyším,“ dobíral si ji, a když se pousmála, srdce mu

usedalo. „Pověz mi, co bys chtěla z osmanského trhu: hedvábí,

šperky, otrokyni, která ti bude česat vlasy a koupat tě?“

„Proč bych měla mít otrokyni, když mám tebe?“ Taťána se

pokusila přizpůsobit jeho lehkému tónu.

Jeho úsměv byl milý, důvěrný a tak krásný, že věděla, že si ho

zapamatuje navždy. „To jsem si myslel. Takže hedvábí a šperky?“

Náhle prohrála svůj boj, nedodržela předsevzetí, že bude silná;

slzy jí začaly stékat po tvářích. „Já nechci… žádné dárky,“ vzlykala.

„Chci jenom tebe,“ naříkala a polykala slzy. „Slib mi…, že budeš…

opatrný.“

„Slibuji,“ zalhal, protože byl mužem, který vždy vedl své vojáky

do nejprudší bitvy. „Neboj se.“

Vstal před svítáním a dával pozor, aby ji neprobudil, když se

oblékal. Lehčeji políbil, zatímco spala, a na okamžik zůstal stát vedle

jejího lůžka, protože si chtěl zapamatovat každý odstín a detail její

jasné, líbezné krásy. Osud je vrtkavý a na ně čekají Turci.

Nakonec se odvrátil a vykročil ke dveřím. S rukou na klice se

naposledy ohlédl. Kdyby byl bezohlednější, unesl by ji, aby ho

mohla doprovázet. Mnozí velitelé měli ve svých družinách ženy;

pašové si do války brávali celý harém. Byla to doba, kdy převládala

moc a síla zbraní a on byl ve velkém pokušení. Ale Taťána zůstane

zde, protože si to přeje a on jí chtěl udělat radost.

Svatý Otče, neuveď ji v nebezpečenství, modlil se tiše.

Dej, ať je má pravice silná a jistá.

Buď milostiv naší lásce a všemu, co je nám drahé.

Rychle se pokřižoval, otevřel dveře a za okamžik je za sebou tiše

zavřel.

Když odcházel, zachvátil ho zlověstný pocit marnosti. Pak setřásl

pocit neklidu a napadlo ho, že se neměl modlit. Nikdy to nedělal. A

Bůh stejně nemá nic společného s přežitím. Rychlými kroky sešel ze

schodů a snažil se zbavit svého krátkého záchvatu sentimentality.

Každý dobrý hejtman potřebuje rychlého koně, ostrý meč a své

vojáky v zádech a on by mohl jezdit na samém Satanovi.

Ve vstupní hale si oblékl kožený kabátec, připnul na opasek dýky,

přetáhl přes krk bandalír na zavěšení meče, zvedl mušketu a zavěsil

si ji přes rameno. Svůj pancíř a přilbu měl už na soumarovi,

připravili mu je předtím čeledínové. Pohlédl ke schodišti a uvažoval

o posledním polibku, pak prudce vydechl a otočil se ke dveřím. Za

okamžik rázně vyšel do chladného světla rozbřesku.

Jeho muži čekali na příjezdové cestě, všichni ve zbroji a na

koních. „Doufám, že jste nečekali moc dlouho,“ řekl a zamířil ke

svému válečnému oři.

„Jenom celé léto,“ zamumlal Dimitrij.

Stavr se ušklíbl. „Myslel jsem kromě toho.“

Ranní vzduch se otřásl hromovým smíchem.

„Zikmund nám tentokrát slibuje bohatou kořist.“

„Dá-li Bůh,“ odpověděli jeho muži jako vždy.

„Nebo nám spíš pomůže nedbalost tureckých obránců. V každém

případě myslím, že tohle bude má poslední výprava. Ať je kořist

jakákoliv.“ Stavr se vyhoupl na připraveného koně, kopl ho do slabin

a otočil k cestě. Jeho jednotka se seřadila za něj a každý muž se

kradmo pokřižoval. Hovořit o odchodu na odpočinek přináší smůlu.

Odchod také může znamenat smrt. Stavr znal pověry stejně dobře

jako ostatní; neustále pokoušel osud. Stejně jako ho pokoušel svým

dlouhým letním milostným poměrem. Kněžna byla manželkou

jednoho z nejohavnějších zlosynů celé Rusi; jejich velitel mohl být

opatrnější.

Zeny jsou pro vojáka tím nejnebezpečnějším rozptýlením.

Copak je Stavr před tím nebezpečím vždycky nevaroval?

Každému z nich se ulevilo, že opouští Livonsko.

Třináctá kapitola

Jakmile se Taťána vrátila domů, začala plánovat cestu do Pskova.

Napsala biskupovi a požádala ho o audienci. Přestože se otevřeně

nezmínila o rozvodu, naznačila, že by s ním ráda probrala těžký osud

svého manželství. Pravoslavná církev sice rozvod neschvalovala,

výslovně ho však ani nezakazovala. Navíc církevní zákon rozšířil

důvody pro rozvod v případě, je-li ohrožen fyzický stav nebo

materiální situace ženy.

Biskup věděl, jaký je její manžel; pomohl by jí, kdyby to bylo v

jeho silách.

Na cestě ji budou doprovázet Timor a Olga spolu s chůvami a

čeledíny a oddílem ozbrojenců. Timor dostal na starost dopravu a

zásoby. Silnice jsou špatné, ale část cesty by snad přece jen mohli

urazit kočárem. A pomalá cesta jí poskytne čas, aby si mohla

důkladně připravit argumenty.

Avšak v den, kdy měli odjet do Pskova, se Taťána probudila a

pocítila nevolnost. Zůstala ležet v posteli a říkala si, že jsou to

zřejmě nervy. Pokoušela se nepřemítat o skutečnosti, že naprosto

stejně se cítila v počátcích těhotenství se Zojou. Ženy přece

nemohou otěhotnět, když kojí. To bylo v praxi potvrzené pravidlo.

Nebo snad ne? Tlumeně zaúpěla, vyskočila z lůžka a běžela k

nočníku. Dorazila k němu v posledním okamžiku. Celá bledá a

roztřesená se posadila na podlahu a věděla, že na návštěvu biskupa je

pozdě.

Teď se k němu nemůže vypravit…, v tomto stavu…, jako

cizoložnice.

Nemůže předstírat, že její letní přátelství se Stavrem bylo

platonické.

Nemohl by to předstírat ani biskup, i kdyby chtěl. Církevní soudy

byly pomalé a obezřelé. Rozvod vyžadoval výslechy a žaloby,

svědectví obou stran, svědky a vyšetřování před sborem duchovních,

kteří se pak dohodnou na nejuvážlivějším řešení manželské situace.

A ona si nemohla dovolit čekat.

Téměř okamžitěji bleskla hlavou děsivější myšlenka. Co kdyby se

o jejím těhotenství dověděl manžel… Hrůzou se zachvěla. Zhluboka

se nadechla, aby se uklidnila, a připomněla si, že Igor nikdy její sídlo

nenavštívil, že Moskva je daleko, milenky nablízku a možnost, že ji

bude chtít navštívit, velmi nepravděpodobná.

Na okamžik potlačila své obavy a dovolila si pocítit radost a

zázrak z toho, že bude mít Stavrovo dítě. Je možné, aby to byla

pravda? Zavřela oči a představila si, jak se na ni usmívá, až mu to

poví, představila si vzrušení v jeho očích, věděla, že zprávu přijme

nadšeně. A je-li skutečně neobvyklé počít v době, kdy žena kojí, není

to skutečně malý zázrak? Neznamená to, že duchové jejich lásce

přejí? Přivedou stejní dobří duchové Stavra ve zdraví zpátky domů?

Začala počítat na prstech.

Mohl by se dostat domů včas.

Mohl by být doma ještě před narozením dítěte.

Bylo jí zároveň do pláče i do smíchu a nejraději by jásala radostí.

Pošle mu zprávu. Bude to chtít vědět. Ach bože, jak se jí podaří

ho najít? Timor to bude vědět. Zavolala svého správce.

Čtrnáctá kapitola

Knížete Šujského probudily tiché kroky a rychle sáhl pro dýku

ukrytou pod polštářem. Když se v mdlém světle objevil jeho osobní

sluha, povolil stisk rukojeti. „Co to má znamenat?“ zavyl. Do jeho

soukromých pokojů nesměl nikdo vstoupit, pokud pro něho sám

neposlal.

Mladý muž se uklonil tak hluboko, až málem padl na tvář, a když

promluvil, trochu se mu třásl hlas. „Mám důležité zprávy, Vaše

Excelence.“ Nikdo tu zprávu nechtěl předat, dokonce ani zvěd, j enž

j i přinesl.

Igor odstrčil nahou ženu ležící na lůžku vedle něj a lusknutím

prstů ji vyzval, aby zmizela. Když cupitala místností, posadil se, sáhl

po lahvi vína na nočním stolku. „Doufám, že je důležitá,“ zamumlal

a přiložil láhev k ústům. „Jinak dostaneš třicet ran bičem za to, že jsi

mě probudil.“

„Viktor říkal, že to budete chtít vědět.“

Igor odložil láhev, aniž se napil. Viktor, jeho pravá ruka, vedl

jeho sbor zvědů. Byl v podstatě zbabělec, ale prohnaný, jak už

zbabělci bývají – a svou práci vykonával velmi dobře.

„Týká se to vaší manželky.“

Kníže Šujskij se opřel o čelo postele a pousmál se. „Otravuje mě

kvůli té neškodné čubce? Možná by měl třicet ran bičem dostat spíš

on.“ „Ceká dítě.“

Kníže okamžitě zvážněl. „To není možné,“ zamumlal a odhodil

pokrývku. „Jsem obklopen samými neschopnými lidmi?“ Vstal a

hrozivě se vztyčil nad sluhou, nahý a chlupatý jako mohutný černý

medvěd. „Tak co?“ vyštěkl.

Kníže byl vždy nebezpečný, vznětlivý a vrtošivý a mladý muž

musel vynaložit veškerou odvahu, aby se neotočil a neutekl. „Je to…

pravda…, Vaše Excelence,“ koktal. „Přijel sem… sám… Vasilij.

Viděl ji.“

Kníže se otočil a zamířil ke dveřím. Prudce je otevřel a hlasem,

který otřásal zdmi, zařval, aby k němu přišli Viktor a Vasilij.

Neoblékl se; nahý přecházel po chodbě, dokud se oba muži

neobjevili, a pak se s nimi zavřel ve svém pokoji. Jeho hromový hlas

bylo slyšet i za dveřmi.

Za hodinu se vyřítil z místnosti, ozbrojený, obutý a s ostruhami.

A o chvíli později on a hrozivá skupina jezdců cvalem vyjeli branou

svatého Mikuláše k severu.

Patnáctá kapitola

Kníže Šujskij zaznamenal nový rekord na své cestě za odvetou a

uhnal řadu koní, jak chvátal o zlom vaz. Ale koňská kůže byla

vedlejší pro muže, jenž i lidský život považoval za postradatelný. A

hnal ho vztek.

Taťána obdržela jen krátkcé upozornění na jeho příjezd, její

hlídky se hnaly přes půl země, aby se k ní dostaly se zprávou, že

směrem k jejímu sídlu ujíždí manžel spolu s hrozivou tlupou jezdců.

Kupodivu nepocítila stracrx, jen nový, silnější pocit naléhavosti.

Protože oddíl byl příliš početný, než aby se mu mohla bránit, ihned

vydala příkazy, aby se její služebnictvo vydalo na Bironovo sídlo.

Políbila Zoju na rozloučenou a podala ji chůvě. „Přijedu pro vás, jen

co to bude možné,“ vysvětlovala vystrašené ženě. „Za žádných

okolností se do té doby nevracejte. Ani kdybyste ode mě obdrželi

zprávu. Buď přijedu sama, nebo vůbec ne,“ dodala tiše, ale

rozhodně. Ona i Stavr si realisticky uvědomovali nebezpečí, jež jim

hrozilo, a promysleli si, co by v podobném případě mohli dělat – a

jeden z plánů právě začala uskutečňovat.

,J my musíme odjet, má paní.“ Timor stál ve dveřích a v ruce

držel čepici lemovanou kožešsinou. „Volja je osedlaná a čeká.“

Kněžna a Timor se rozho>dli, že budou sloužit jako volavky, aby

odlákali nepřátele od prchajícího služebnictva. Dvěma jezdcům se

snáze podaří zmizet v borovém lese, kde Timor zná každou stezičku

a zapadlou rokli. Riskují jen málo. A navzdory listopadovému

chladu zatím nenapadl sníh; bude obtížné je vystopovat.

A tak když služebnictvo odvezlo Zoju do bezpečí, Taťána a její

věrný správce čekali u vchodu do domu a vyhlíželi oddíl knížete

Šujského. Jakmile se v dohledu objevili první jezdci, kněžna a Timor

pobídli koně a vyrazili k stínu lesa.

Za okamžik se ozvala hromadná palba – na takovou dálku zcela

zbytečná. Ale za pár okamžiků vzduchem zasvištěly šípy. Dlouhé

luky měly na velkou vzdálenost mnohem větší účinnost a Taťána a

Timor se přitiskli ke koňským hřbetům, aby představovali co

nejmenší cíl.

Taťánu bylo možné snadno rozpoznat podle jasných, zářivých,

sluncem vybledlých vlajících vlasů a pomsty chtivý manžel nehodlal

připustit, aby jeho hříšná manželka uprchla. „Koně! Miřte na koně!“

Pod hustou sprškou šípů padla k zemi obě zvířata i s jezdci.

Ústa knížete zkřivil lehký úšklebek. Taťána se rychle zvedla a

rozběhla se k Timorovi. Ležel děsivě roztažený, nohy uvězněné pod

tělem svého koně, jednu paži zkroucenou v nepřirozené poloze.

„Uteč, má paní,“ zasténal a u úst se mu objevil pramínek krve.

Nemělo smysl utíkat. Byla by zajata dříve, než by se dostala k

lesu. „Neboj se – je čas.“ Poklekla vedle Timora a rukávem mu

otřela ze rtů krev. „Všichni z domu utekli. Podařilo se nám to, tobě a

mně,“ zašeptala a pozorovala, jak se mu pod hlavou rozlévá krvavá

louže. Jemně ho pohladila po tváři. Jak často ji v dobách jejího

dětství konejšil? Kolikrát se mu svěřovala se svým dětským

trápením? A teď se jeho oči zamžily, z jeho těla odcházel život kvůli

krutému carovi a brutálnímu manželovi, který toužil po jejím

bohatství. Otřásla se při pomyšlení na tak zbytečnou ztrátu, na

nespravedlnost své situace a v kritickém okamžiku svého života se

rozhodla, že vezme věci do svých rukou.

Do duše se jí rozlil zvláštní klid, když klečela vedle muže, který jí

tak dlouho oddaně sloužil. Jemně zatlačila mrtvé oči a vstala.

Podivné bylo, že necítila strach, setřásla si ze sukně a z pláště trávu,

uhladila zmačkaný oděv, jako by se chystala přivítat hosty, a ne

ozbrojenou armádu jezdců.

Lhostejnost jejích gest Šujského znepokojila. Když přitáhl koni

uzdu, zastavil vedle ní a vrhl na ni zkoumavý pohled. Sotva brala na

vědomí jeho přítomnost. Upravovala si vyšívané lemy svých

jezdeckých rukavic a její chladnokrevná lhostejnost zasela do jeho

duše strach. Byla doba pověr a fanatické piety, v pohanských duších

lidí sídlil zároveň strach z Boha i nejohavnější brutalita. Je možné, že

by jeho manželku chránila Boží milost? Nezasáhla ji jediná střela ani

šíp.

Konečně vzhlédla a on se při pohledu na nesmiřitelnou nenávist v

jejích očích zachvěl. „Můj přítel Timor je mrtvý,“ řekla a stočila zrak

ke svému neživému druhovi. „Zbytečná ztráta tak dobrého člověka,“

dodala, zvedla ruku a s pomstychtivým zápalem mu zahrozila. „Bůh

tě ztrestá smrtí.“

Podobala se Hel, bohyni smrti, zahalené v tmavém plášti, měla

pronikavý pohled a její hlas mrazil.

Kníže pod tmavým vousem a snědou pletí zbledl. Ale jeden z jeho

mužů se zasmál a Šujskij se vzápětí vzpamatoval. „Nebo možná

ztrestá smrtí tebe, paní.“ Přejel pohledem po jejím nadouvajícím se

břichu. „Za tvé hříchy.“ Důkaz manželčiny neřesti podnítil jeho chuť

se pomstít a zmírnil jeho strach; tvář mu zvážněla. „Až se vrátím s

hlavou tvého milence, můžeš ho před smrtí naposledy políbit.“

Taťána potřásla hlavou. „Vidím Stavra už teď. Usmívá se tvému

marnému úsilí.“ Mávla paží, jako by jejím obloukem chtěla zahrnout

všechny shromážděné jezdce, a dodala tiše, jako by nemusela

zvyšovat hlas, aby ji bylo slyšet: „Proklíná vás všechny za vaši

nemohoucnost.“

Z řady průvodců knížete se ozval ustrašený šum. Taťána v

černém plášti vlajícím kolem kotníků, se světlehnědými vlasy

vlajícími ve větru a nelítostnýma očima, které dokázaly proniknout

do duší mužů, jako by představovala černou čarodějnici, jež uvrhuje

kletbu na celé mužské plemeno.

Dokonce i kůň knížete neklidně přešlápl, jako by ho zasáhlo její

kouzlo. Šujskij sevřel pevněji otěže a proklel cara za to, že ho přiměl

ke sňatku s touto ďábelskou harpyjí. Kníže, znepokojený a se

zárodkem strachu před takovým fanatismem, se odhodlal

vychloubat. „Zaručuji ti, že tvůj hejtman se nebude smát naposledy,

až ho najdeme.“

Taťána zvedla bradu a neústupným pohledem si manžela změřila.

„Nemůžeš se ho dotknout.“

Kníže prudce trhl otěžemi, obrátil koně a přiměl ho kopnutím do

klusu. Nebyl ochotný pokračovat v rozhovoru, jímž by ho mohla

před jeho muži ponížit – nebo, což by bylo ještě horší, udělat z něho

oběť manželčiny ďábelské zloby. Cítil, jak mu její pohled propaluje

záda, a napadlo ho, že jestli ji skutečně vede ruka Boží, mohla by být

nebezpečná. Ivan zřejmě něco přehlédl. Vábení jejího bohatství

otupilo jeho úsudek. Možná by bylo rozumné uvažovat o

opatrnějším jednání s kněžnou Taťánou. Mohl by ji dát zavřít do

kláštera, uvěznit na vzdáleném sídle, v tichosti se s ní dát rozvést.

Žádná z těchto možností by ho nevystavila riziku, že se mu pomstí

její zřejmě nemilosrdní bohové.

Ale hejtman zemře. O tom neměl pochybnosti. Za to, že lehával s

jeho ženou i Boží soud zprostí manžela viny za vraždu.

Kníže bodl koně ostruhami a spolu se svými průvodci vyrazil na

jih.

Podle zpráv se hrabě Biron účastnil Zikmundova tažení na jih.

Nestálá hranice mezi Ruskem a Polskem umožňovala snadný přístup

k Zikmundovu ležení. Ukázalo se, že je docela jednoduché

předstírat, že se jedná o jednu ze slovanských frakcí spolupracujících

s polským králem.

Za týden se oddílu knížete Šujského podařilo najít Zikmundovu

kavalerii utábořenou severně od Dněpru. Čekala tam, až se k ní

připojí další pluk, s nímž pak hodlala vyrazit na krymský chanát. Pro

Šujského to bylo příhodné zdržení; měl radost, že nemusí až na

Krym.

Protože hrabě Biron byl jednou z oslavovaných osobností pod

Zikmundovým velením, nalézt hejtmana znamenalo jen sledovat

jeho oslňující pověst.

Mladý velitel byl podrážděný neočekávaným a vlekoucím se

odkladem bojů. Stavr si nepřál nic jiného než rychlé tažení a ještě

rychlejší vítězství, aby se mohl co nejdříve vrátit k Taťáně. Jeho

potřeby se změnily; život dostal nový smysl, nový směr, a ze všeho

nejvíc si přál, aby tato výprava skončila. Neklidný a netrpělivý taktik

proklínal Zikmundovu opatrnost.

Nicméně Stavrovi muži byli víc než spokojení, že mohou popíjet

a setrvávat v nečinnosti, dny volna jim ubíhaly v příjemném

omámení. Svůj osud přijímali filozoficky a věděli, že chán bude ve

svém přepychovém městě užívat rozkoší, jež mu nabízel jeho harém,

dokud se Zikmund neuráčí zaútočit. Chánova záliba ve zvrhlostech

byla dobře známá. Mezitím brali Stavrovi muži v plné míře zavděk

místními, třebaže ne tak půvabnými ženami.

V den, kdy se u jejich lezem objevil Sujskij, přehnaně opatrní

generálové rozhodli, že na chána vyrazí následujícího rozbřesku.

Stavrovi se ulevilo. V duchu probíral jejich pochod, plánoval postup

operací, které ho za tři – nebo maximálně za čtyři měsíce přivedou

domů. A tak odolával pozvání svých mužů na poslední noc bujarého

veselí.

Nahlodán jejich ustavičným vábením a přemlouváním však

nakonec podlehl. Ale té noci pil jenom málo, neměl náladu na

hýření. Především se nezúčastnil sexuálních radovánek se svými

vojáky…, což nebylo snadné, protože byl objektem soustavného

zájmu všech veselých žen v hostinci. Avšak se zdvořilou

neústupností informoval ženy, že je zamilovaný, což jen vzbudilo

jejich ještě větší zájem. Hezcí důstojníci, kteří přiznávali, že mají

srdce, jim připadali nevýslovně přitažliví.

Bylo po půlnoci, když Stavr konečně přesvědčil své druhy, aby se

vzdali svých radovánek. Přesto bylo zapotřebí dalšího přemlouvání,

a dokonce i menšího násilí, než všichni vyšli ven a nasedli na koně.

Na Krym pojedou pět dní; jeho muži budou mít dost času, aby se

vyspali z opilosti. S veselým opileckým zpěvem se nakonec seřadili

za svým vůdcem do neurovnané formace a vyjeli po úzké venkovské

cestě. Srpek měsíce slabě svítil a jeho paprsky sotva pronikaly

temnými stíny noci. Ale cesta do tábora byla dobře známá a za

půltucet mužů klimbajících v sedle ji našli jejich koně.

Stavr, navzdory pozdní hodině úplně střízlivý, byl jediný zcela

bdělý a ostražitý, takže postřehl ve tmě lesa lemujícího cestu záblesk

pancíře. Napoprvé ho ignoroval. V blízkosti bylo vojáků víc než

dost. Mohla to být stráž. Ale za okamžik při zvuku ptačího zpěvu

pomalu vytáhl z pochvy meč. Ptáci v noci nezpívají. Pozvedl zbraň

nad hlavu, aby dal svým vojákům znamení, a ucítil, že se mu v týle

zježily vlasy. „Připravte se k útoku,“ zamumlal a tichý rozkaz

pocházel zástupem od jednoho k druhému.

Teď byl za každým stromem a v každém houští patrný pohyb.

„Do zbraně!“ vykřikl Stavr a jeho kůň se nedočkavě vzepjal,

neboť vycítil léčku.

Ze tmy se náhle vynořila vlna jezdců na koních, s tasenými meči

se hnali k nim a tmou zazněl válečný pokřik knížete Šujského.

„Držte se! Držte se!“ povzbuzoval je Stavr a snažil se necítit

zděšení z Šujského přítomnosti tak daleko od Moskvy. O důvodech

může uvažovat později, teď potřeboval, aby se jeho muži ubránili

velké přesile vojáků. A přestože Stavrovi společníci měli otupené

smysly, zhostili se úkolu se ctí, zareagovali instinktivně, s

mimořádnou srdnatostí se bránili mnohonásobné přesile. S řinčící

ocelí se vrhli do boje, sečnými i bodnými zbraněmi si divoce razili

cestu mezi útočníky v rytmu, který nacvičili do dokonalosti. Jejich

odpor byl neúprosný a smrtící. Ale přes jejich statečnost a odvahu si

mnohonásobně vyšší převaha jezdců knížete vybrala svoji daň.

Stavrovi vojáci začali jeden za druhým padat k zemi, až z jeho

oddílu zbyla pouhá hrstka mužů.

A po další krvavé řeži zůstal jediný.

Jednotka knížete Šujského zaznamenala těžké ztráty. Mnoho jeho

mužů padlo na bojišti a ti, kteří přežili, se rozutekli do lesů, využili

temnoty, aby si zachránili holý život. Většina z nich netoužila

obětovat život pro člověka, jemuž sloužili jen ze strachu.

Ať si Šujskij všiml jejich útěku, ať mu mohl zabránit nebo ne,

jakmile bitva skončila, zjistil, že je na bitevním poli sám.

Konečně, pomyslel si Stavr a snažil se popadnout dech, je muž,

jehož jsem si už dlouho přál zabít, vzdálený jen pár kroků.

Šujskij si z nevelké vzdálenosti s úžasem všiml, jak mladý je

milenec jeho ženy. A že má zraněnou levou paži.

Oba muži vypadali děsivě, rány z boje jim krvácely, sotva stáli na

nohou a těžce dýchali. Ale jejich odhodlání bylo vražedné.

„Konečně… se setkáváme…, ty kozáčky pse,“ zachroptěl Šujskij.

„O něco… jsi mě… připravil.“

„Něco tvého… mi patří.“

„Ne… nadlouho.“

Šujskij tasil meč i dýku a odhadoval vzdálenost k hejtmanově

zraněné paži.

„Po dnešku… navždy,“ oddechoval Stavr a pevněji sevřel své

zbraně. Nedbal na bolest v levé paži, protože chtěl zabít muže, který

Taťánu tolik trýznil. Vrhl se na knížete a ocel v jeho rukou

zablýskla.

Ve svitu měsíce se znovu ozvalo řinčení zbraní, Šujskij zoufale

odrážel hejtmanovy rány, oba muži věděli, že bojují o život.

Nenastanou žádné kompromisy, žádné slitování, nikdo neučiní přítrž

tomuto smrtícímu střetu.

Oba muži, stejně rozdílní, jako je den a noc, si hájili své právo na

život. Jejich boj byl nelítostný, nemilosrdný, jejich síla vzácně

vyrovnaná, takže výsledek se nedal předem odhadnout. Vrhali se na

sebe a zase ustupovali, bodali a sekali, hnaní vztekem i touhou po

pomstě. Napřed útočil jeden a potom druhý, oba si působili těžké

chvíle, ale nikdo z nich nedokázal zasadit poslední smrtící ránu. Pak

jejich síla ochabla a jen síla vůle je držela na nohách. Přesto, že

hejtmanova obrana byla omezená na pravou paži, jeho mládí a

mrštnost byly na Šujského příliš velkým soustem. Kníže věděl, že

jeho život je ohrožen. Uchýlil se k uskoku a podle zachroptěl: „Toho

se nedožiješ…, abys uviděl svého parchanta.“

Dítě! Taťána bude mít jeho dítě! V tomto okamžiku naplněném

radostí nepatrně ochabla Stavrova ostražitost.

A kníže ho bodl.

Téměř smrtelně zraněný hejtman padl k zemi, Šujskij zavrávoral,

otřásl se a málem ztratil vědomí. Byl příliš slabý a malátný na to, aby

vychutnal radost z vítězství, uvědomoval si jen to, že přežil, a z

posledních sil se vyškrábal na koně. Jakmile se dostal do sedla,

zhroutil se na koňskou šíji a omdlel.

Když se za čas probral, věděl, že nebude mít možnost vyplnit svůj

slib a přivézt hejtmanovu hlavu. Alespoň však s potěšením sdělí své

ženě, že její milenec je mrtvý.

A pak přijde na řadu ona se svým bastardem.

Obrátil koně na cestu k domovu.

Šestnáctá kapitola

Bohu se však Taťány zželelo, protože se nikdy neprohřešila proti

jeho zákonům, pokud není hříchem přílišná láska. Díky svému

milosrdenství nebo snad aby oplatil knížeti zlé skutky, se nebeský

otec postaral, aby kníže Šujskij cestou domů podlehl zraněním.

Kněžna přijala zprávu o smrti svého manžela s tichou

lhostejností.

Bylo příliš pozdě.

Na všechno bylo příliš pozdě.

Její život skončil.

Ve dnech následujících po Zikmudově zprávě o masakru, se

Taťánino služebnictvo obávalo o zdravý rozum své paní. Nespala,

sotva jedla, bylo jí jedno, zdaje den či noc. Sotva vnímala i svoji

dcerku. Její milý zemřel a ona žalem šílela. Jak se dny měnily v

týdny, Taťánin tichý zármutek uvolnil místo slzám a ona někdy

proplakala celé hodiny, dokud nebyla zcela vyčerpaná a bledá jako

duch. Když jí konečně slzy vyschly, vyhlížela z okna, jako by čekala

někoho, o němž všichni věděli, že nikdy nepřijde.

Na své narozeniny Zoja poprvé vyslovila slovíčko „máma“.

Zatahala matku za ruku, usmála se na ni a znovu a znovu s dětským

nadšením opakovala slůvko, které se právě naučila.

Kněžna se odvrátila od okna a poprvé od chvíle, kdy odjel

Zikmundův posel, promluvila normálním tónem. „Jak jsi chytrá,

miláčku,“ řekla, vytáhla si dcerku na klín a usmála se na dítě s

červenými tvářičkami. „Jak jsi sladká a chytrá a překrásná.“

Podobalo se to zázračnému uzdravení a všechno služebnictvo se

křižovalo a vzdávalo dík Pánu. Pak všichni vydechli úlevou, že se

jejich paní vzpamatovala a poprvé za celé měsíce začali mluvit

alespoň šeptem.

„Jaký je dnes den?“ zeptala s Taťána, a jen jí to řekli, vyptávala

se dál: „A který měsíc?“ Jakmile se to dověděla, vytřeštila oči.

Byl to převratný okamžik, jako by se náhle otevřely dveře a

vpustily do temnoty její mysli světlo a teplo. Dokonce se toho dne

vypravila k Timorovu hrobu, kde pak dlouho klečela před náhrobním

kamenem a promlouvala k němu, jako by byl naživu.

V pohanském světě služebnictva byl hovor s duchy zcela běžný, a

tak všichni jen přikyvovali, potěšení, že se jejich paní zotavila. Poté

se život vrátil do normální podoby, třebaže se kněžna jen málokdy

usmála. Ale v následujících dnech se znovu zapojila do práce v

hospodářství a zanedlouho všechny nutila pracovat stejně zběsile,

jako se snažila sama. Ale nikdo si nestěžoval. Chápali její potřebu

neustálé aktivity. Byl to způsob, jak udržet démony na uzdě.

Jednoho teplého dubnového dne porodila kněžna syna –

krásného, plavovlasého a zelenookého chlapce, který se podle

starých zákonů Ruska stal dědicem Taťánina zesnulého manžela,

knížete Šujského. Vlastně novým knížetem Šujským.

Dala mu jméno po otci a nedbala na to, co si budou myslet lidé.

A začala si vytvářet nový život uprostřed svých dvou dětí,

věnovala se jim, nalézala v mateřství útěchu.

Nikdy však nepřestala truchlit pro velkou lásku svého života.

Snažila se prožívat svůj žal o samotě, protože chápala, jak těžké

musí být pro služebnictvo vidět ji tak utrápenou. Chtěla také brát

ohled na děti. Ale v noci, v tichu svého pokoje plakala pro všechno,

co ztratila – pro svoji největší lásku, své štěstí, svoji budoucnost.

* * *

Na konci léta, když se hejna ptáků slétala na svou pouť kjihu,

jednoho večera, právě když slunce zapadalo, se v dálce na cestě

objevil osamělý jezdec.

Taťána byla zrovna se svými dětmi na verandě a těšili se s

posledních paprsků teplého dne. Jakmile ji chůva upozornila na

blížícího se člověka, Taťána zvedla hlavu a v hrdle se jí zastavil

dech. Ve světle zapadajícího slunce zářily plavé vlasy přijíždějícího,

tvar jeho ramen rozezněl akord vzpomínky a na zlomek děsivého

okamžiku Taťáně blesklo hlavou, že zešílela. Ale chůva ukazovala

na muže dál; zjevně ho viděla i ona, a tak Taťána věděla, že to není

přelud. Srdce se jí zběsile rozbušilo, podala dítě chůvě a sklonila se k

dcerce, aby s ní promluvila, pak se otočila a rozběhla se ze schodů.

Vykřikla jeho jméno a hnala se po cestě, slzy jí stékaly po tváři.

Její pronikavé výkřiky plašily vrabce ve větvích.

Odpověděl jí, avšak slabě, a jakmile zastavil koně, pomalu sesedl.

Téměř cítila jeho bolest, když se sesul ze sedla k zemi.

Přiběhla k němu a nevadilo jí, že znatelně kulhá, nevadilo by jí, i

kdyby vůbec nechodil – hlavní bylo, že je naživu!

Stavr stál s rozpřaženýma rukama a za okamžik ji sevřel v náručí.

Jakmile se k němu přitiskla, prudce vdechl, tvář mu zbledla, ale

za okamžik ovinul paže kolem ní, a tak tam stáli ve zlatém západu

slunce, smáli se i plakali, šeptali si slůvka lásky, cítili se jako

omámení a blažení, připadali si konečně úplní.

„Jsem zas doma,“ řekl nakonec a Taťána na ústech cítila jeho

teplý dech. Jeho slovaji hřála jako balzám.

Neptala se, kde byl, ani jak se sem dostal, přestože jeho rysy byly

hluboce poznamenané bojem se smrtí. Řekla jen tiše a prudce: „Slib

mi, že zůstaneš doma… navždycky. Řekni to, Stavre! Řekni to

hned!“

Rozzářil se úsměvem. „Zůstanu navěky.“

Rozesmála se veselým, vítězoslavným smíchem, připomněla mu

chvíle před dvěma jary, kdy ji slyšel podobně se smát. Pak zvedla

ruku a řekla s pýchou: „Pojď. Musíš se seznámit se svým synem.“

Když se otec a syn setkali, zelené oči se zadívaly do zelených,

tváře, které měly stejné výrazné rysy, se roztáhly do podobných

úsměvů, a jakmile se Stavr sklonil, aby svého syna políbil, přivítal

ho sladký, zurčivý smích. Za okamžik zvedl synka do náručí, a

dokonce i Zoja, která si málokdy všimla něčeho, co se jí výslovně

netýkalo, poznamenala s instinktem dvouletého dítěte: „Děťátko tě

má ládo.“

„Jak to víš?“ zeptal se Stavr, dřepl si k ní a přitáhl si Zoju k sobě.

„Ty víš, co znamená jeho štěbetání?“

Zoja se rozzářila. „Zíká, ze tě má lád. Já taky. Podívej se na mě;

líbí se ti moje lůzové stsevícky?“

S takovou výzvou by se jí začal věnovat i ten největší

zabedněnec. Stavr okamžitě podal synka Taťáně, „Dívám se, sladký

koblížku,“ řekl a usmál se na ni. „Máš ty nejhezčí růžové střevíčky

na světě. Vsadím se, že v nich umíš rychle utíkat.“

„Lychleji nez ty.“ Ukázala na jeho nohy. „Moc dobze nechodíš.“

Zasmál se. „Ale brzo budu. Pověz mi, copak jsi s maminkou

dělala, když jsem tu nebyl?“

Zoja okamžitě začala popisovat každodenní činnost, a

pokračovala v jejím líčení i poté, co se přesunuli do domu. Stavr byl

strašlivě vyhublý a Taťána ihned přikázala, aby mu přinesli večeři.

Zoja, potěšená svým zaujatým posluchačem, se posadila vedle

hosta, a zatímco jedl, ho nepřetržitě ho bavila. Když už Stavr nemohl

navzdory Taťáninu pobízení pozřít ani sousto, naléhala Zoja, aby se

s ní šel podívat na hračky. Odvedla ho do dětského pokoje, usadila

ho na podlahu a začala mu ukazovat všechny své oblíbené věci,

vysvětlovat, co k čemu je, jak se co jmenuje, proč si s určitou

hračkou zvláště ráda hraje, a projevovala přitom egocentrickou

jistotu dítěte, které předpokládá, že se všichni zajímají především o

ně. Až konečně vyčerpala svou zásobu hraček, rozběhla se k Taťáně,

v jejímž klíně ležel bratříček, s úsměvem řekla „moje děťátko“.

Přidala ho k seznamu svých nejmilejších hraček.

Pak se se šťastným úsměvem obrátila ke Stavrovi a zakývala na něho

prstem. „Ty… jsi… taky můj tatínek?“

„Ano,“ odpověděl Stavr bez váhám. „Jsem tvůj tatínek.“

„Já vím,“ odpověděla Zoja s dětským přesvědčením, jež předem

vylučovalo jakékoliv námitky, které by snad mohla mít Taťána.

„Olja mi to zekla.“

Taťána nepatrně, po vytáhla obočí. Její komorná Olga si s

pravdou zřejmě nedělala přílišné starosti.

Stavr zamrkal na Zoju. „Olja je moc chytrá.“

Zoja nadšeně přikyvovala, až jí poskakovaly tmavé kučery. „Ona

zná…, pss…,“ přiložila si prst na ústa a zašeptala, „tajemství.“

Stavr se zasmál, a dokonce ani Taťána se neubránila úsměvu,

když si vzpomněla, jak se v dětství nejvíce přátelila se

služebnictvem.

„Někdy je těžké tajemství zachovat, že?“ zamumlal Stavr a usmál

se na Zoju.

Děvčátko stisklo rty a přikývlo.

„Řeknu ti něco, co není tajemství. Vím, že zítra pojedeme ke mně

domů a ty se můžeš podívat na moje poníky. Chtěla by ses na

jednom svézt?“

Zoja měla okamžitě plno otázek o jeho domě a ponících. Jakou

mají barvu? Ten její je malý, protože i ona je malá; jací jsou ti jeho?

Má ve svém domě taky nějakou rodinu? Má i zvířátka a hračky?

Stavr odpovídal na všechny Zojiny dotazy s dobrou náladou a

velkou laskavostí, stejně jako na dotazy, co budou dělat a kam

půjdou zítra. A pak ležel na podlaze vedle ní a hrál si s ní její dětské

hry, rozesmával ji a Taťána žasla při pohledu na míru jeho fantazie a

představivosti. Byla dojata pozorností, již Stavr věnoval její dcerce.

Jak pozorný je k děvčátku, které skutečného otce nikdy nepoznalo,

jak je ohleduplný a laskavý. Jak neuvěřitelného požehnání se jí

dostalo, že ho má opět doma.

Stavr, jako by si uvědomil její pozornost, najednou vzhlédl.

Zamrkal na ni přes Zojinu hlavu a neslyšeně vyslovil „miluji tě“.

Taťána se usmála, pohybem rtů naznačila totéž a vtom jako by se

mezi nimi začalo hmatatelně vznášet štěstí.

V pokoji osvětleném svícemi se ozval Zojin vysoký hlásek a jemu

přizvukovalo tiché broukání jejího bratříčka. Stavr se s úsměvem

znovu sklonil a poslouchal, jak Zoja své panence vysvětluje, že tyhle

červené šatičky jsou určeny pro oslavy.

Taťánino srdce překypovalo dojetím.

Měla zas rodinu – celou a úplnou, láska jejího života se jí vrátila

ze záhrobí; už chápala význam slova dokonalé štěstí.

Mnohem později, když dům ztichl a obě děti spaly, zamířila

Taťána se Stavrem ruku v ruce po chodbě k její ložnici. Stavr kráčel

pomalu, v pozdní hodině bylo jeho kulhání patrnější, ale úsměv měl

okouzlující jako vždy.

„Už jsem ti řekl, jak jsem ti vděčný, že jsi mi dala syna?“ řekl a

stiskl jí ruku.

„Jenom asi tisíckrát.“

„Vidím, že jsem to zanedbal.“

Zasmála se, a jakmile se zastavila přede dveřmi ložnice, dotkla se

jeho tváře. „Zítra mi to můžeš říct zase tisíckrát. Ale teď tě uložím

do postele. Vypadáš unaveně.“

Rozhlédl se po chodbě, jako by najednou začal brát v úvahu své

okolí, a pak pomalu vydechl. „Jen pomysli, jdeme spolu spát jako

normální lidé.“

„Zázraky se přece jen dějí,“ zašeptala Taťána.

Stavr přikývl, přitáhl šiji do náruče a držel ji u sebe. A dvě duše

donedávna bez naděje vychutnávaly kouzlo nejsamozřejmější chvíle.

„Když mluvíš o zázracích…,“ zamumlal, o krok ustoupil a jeho

výraz se jí náhle změnil před očima. Čišely z něho rozpaky. „První,

co zítra ráno udělám, bude, že dám přivést kněze, aby nás oddal.“

Povytáhla obočí, protože jeho hlas byl při těchto slovech zbytečně

ostrý.

„Samozřejmě budeš-li souhlasit,“ dodal, protože postřehl její

ostražitý pohled.

„Proč jsi to řekl takovým tónem?“ Drsný tón jí připomněl

Šujského; náhle byla ve střehu.

Spustil víčka, a když znovu otevřel oči, nedíval se přímo na ni.

„Nezlob se. Nevím proč.“ Zachvácen přemírou citů, z nichž žádný

nebyl jednoduše vysvětlitelný, se snažil pochopit své pohnutky.

Možná to způsobil panický strach. Nebo panovačnost. Možná byl až

příliš dlouho hejtmanem.

„Měl ses mě na to zeptat, ne jenom oznamovat.“ Vzhledem k

tomu, že od jejího katastrofálního prvního manželství neuplynulo

ještě příliš mnoho času, měla obavy z panovačných mužů. „Jako

vdova mám jistou míru nezávislosti. Nechci, abys mi rozkazoval. V

žádném případě.“

„Chápu. Odpusť. Zřejmě jsem unavený.“ Omluvně se na ni

usmál.

Na okamžik se na něj zadívala a pak řekla: „Tak dobře.“ Bolestně

si uvědomil, jak hloupě uvažoval. Nastala chvíle ticha.

Přestože jeho jednoznačným záměrem bylo oženit se s ní, protože

ho hnala jakási nevysvětlitelná nervozita, shledal, že v tom okamžiku

nemá chuť požádat ji o ruku. Manželství mu vždy připadalo jako

vzdálená, snad i pochybná možnost, a po jejím blahosklonném tak

dobře jako by náhle všechny jeho předchozí úmysly volaly po delší

době.

Nebuď směšný, ozýval se v něm hlas rozumu. Jestli si vzpomínáš,

byla to tvoje láska k Taťáně, která ti umožnila přežít. To ona tě

vrátila z pokraje hrobu.

A kromě toho věděl, že ji miluje z celého srdce.

Krátce se nadechl, zkřivil tvář, prohrábl si vlasy a pak ze sebe

rychle vychrlil: „Provdáš se za mě?“

Taťána přimhouřila oči. Nebylo možné nevidět jeho pochybnosti.

„Nevíš jistě, jestli to chceš?“

„Ne – ne, proboha, ne. Je to tak…, chci říct,“ pokrčil rameny, „že

jsem se ještě…“

„Nechtěl ses ženit tak mladý?“ navrhla tiše.

„Ne…, vlastně ano, ale tohle je něco jiného,“ řekl a zrudl jako

pubertální mladík. „Panebože, tak mě to mrzí. Opravdu. Jsem si tím

naprosto jistý.“

Dlouho si ho zkoumavě prohlížela. Nikdy ho neviděla jinak než

sebejistého a sebe hluboce zamilovanou, že od něj nic jiného

nechtěla. Ale v prvních dnech minulého léta hovořil o všech svých

plánech, o válečných taženích a dalekých zemích, o radostech jízdy

se svými muži, o nadšení z vítězství. Záleží na tom, že si teď není

jistý? Pochybuje o jeho lásce k ní? Dovede si představit život bez

něho? Chce vůbec uvažovat o takové existenci?

Její odpověď byla rázná a rozhodná. „Dáš zavolat svého kněze,

nebo mého?“

Svraštil čelo. „Záleží na tom?“

„Můj kněz je blíž.“

„Tak tedy tvého. Výborně. Dohodnuto.“ Bylo znát, že se mu

ulevilo.

„Žádné zdlouhavé manželské dohody nebo zásnuby ani právníky

smlouvající o věnu?“ Pobaveně na něho pohlédla a prošla do ložnice.

„Náš syn pravděpodobně vylučuje nutnost dlouhých zásnub,“

odpověděl Stavr a vykročil za ní. Všechny nejasnosti byly ty tam.

Zavřel dveře a opřel se o ně. „Co se týče manželské smlouvy,

všechno je tvoje – na ničem mi nezáleží, jen když mám tebe.“

„To je milé.“ Sklopila řasy. ,A nerozumné, řekl by tvůj správce.“

„Správce mého majetku nemá co mluvit do záležitostí mého

srdce.“

„Do jedné záležitosti tvého srdce –jednotné číslo, jestli ti to

nevadí. Je ti to jasné?“

„Naprosto. Totéž bych mohl žádat od tebe.“ Ve světle svící

zasvítily jeho bílé zuby. „Netvař se uraženě. Vzpomeň si, jak jsme se

seznámili.“

Naštěstí se začervenala. „Máš pravdu. Jednotné číslo. Souhlasím.“

„Tak zítra ráno,“ řekl a v očích se mu objevil záblesk uličnictví.

„Takže máme spoustu času…“

„Ale vůbec ne!“ Taťána varovně zvedla ruku. „Vždyť sotva

chodíš. Potřebuješ si odpočinout.“

„Já si to nemyslím.“ Poté, co o vlásek unikl smrti, mu na spánku

nijak nezáleželo.

„Měl by ses ještě pár dní zotavovat, miláčku,“ řekla něžně, jako

by mluvila s umíněným dítětem, „Lehni si, než si rozčešu vlasy, a

pak si o tom promluvíme.“

Zastíněné oči muže, který dva týdny putoval až od břehů Dněpru

jen pouhou silou vůle, zajiskřily veselím. „Myslím, že tak bychom to

mohli udělat,“ zamumlal a svezl se do postele. „Ještě nikdy jsem

neměl možnost hovořit s tebou o sexu. Vždycky jsi příliš spěchala.“

„To je ohromně zábavné,“ odpověděla. Posadila se k toaletnímu

stolku a ze všech sil se snažila neprojevovat sobecky. „Já neustále

spěchám, ale ty jsi opravdu příliš churavý, než abys mohl myslet na

něco takového. Jeden z nás musí uvažovat realisticky.“

„Realisticky…,“ protáhl líně. „Zajímavá volba slov.“ Svoji první

noc doma si příliš realisticky nepředstavoval, ale byl ochotný čekat,

dokud si nevytáhne z účesu vlásenky. A zatímco se plamínky svíček

mihotaly a noční vítr šelestil ve větvích, cítil se jako nejšťastnější z

mužů, protahoval se na lůžku a pozoroval, jak Taťána uvolňuje z

vlasů jantarové spony a kousek po kousku odkládá své klenoty –

perlové náušnice a skytské prsteny, zdobený zlatý řetízek u opasku,

řecký kříž vykládaný rubíny na krku. Usmívala se na něho do

zrcadla, zatímco si rozčesávala vlasy, a poslala mu vzdušný polibek.

Obratně ho zachytil a naznačil, že si ho schovává do kapsy.

„Život už nemůže být šťastnější,“ zamumlal.

Taťána se otočila na židli, pohlédla na něho a v očích se jí

zaleskly slzy. „Netušila jsem, že mohu být tak šťastná. Vůbec jsem

to nevěděla.“

Jeho zlaté vlasy pomalu dorůstající poté, co polevila horečka, již

přetrpěl, byly neobratně zastřižené a rozježené, vyhublou tvář

zjemňoval stín. „Všude, kde jsi ty, Taťáno, je ráj.“ Věděl, že se

zachránil ze samého okraje bezedné propasti.

Slzy jí vytryskly z očí. „Za tohle jsem se modlila každý den.“

Zčistajasna se zvedl, dvěma dlouhými kroky překonal vzdálenost,

která je dělila, vzal jí hřeben z ruky, odložil ho a přitáhl si ji do

náruče. „Musel jsem tě slyšet,“ zašeptal a něžněji slíbal slzy.

„Už mě nikdy, nikdy nesmíš opustit.“

Její zajíkavý příkaz ho přiměl k úsměvu. „Neboj se, miláčku.

Doslova jsem vstal z hrobu, abych se k tobě mohl vrátit. Nehodlám

už pokoušet štěstí.“ Při vzpomínce na tu děsivou chvíli se dosud v

noci probouzel zalitý potem.

„Z hrobu?“ V očích se jí mihlo zděšení.

„Hlína, která mi dopadala na obličej, mě přivedla k vědomí.“

Nezapomenutelný pach smrti náhle ucítil až v nose. Potlačil hrůzu,

která ho vždy při pomyšlení na to zachvacovala, a pokoušel se

promluvit normálním tónem. „Jakmile jsem si uvědomil, že mě

pohřbívají zaživa, znovu a znovu jsem volal tvé jméno.“ Nad lícní

kosti mu zaškubalo. Vzpomínka na to, jak nemohl upoutat pozornost

mužů, kteří ho pochovávali, v něm stále vyvolávala nevýslovnou

hrůzu. „Můj hlas zněl tak slabě,“ pokračoval za okamžik, když se

uklidnil, „že hrobníci mi řekli, že by mě neslyšeli, kdyby na okamžik

nepřestali pracovat a nezadívali se na orla, jenž jim kroužil nad

hlavami.“

„Na tvého orla,“ zašeptla Taťána.

„Na našeho orla.“

„Přivolal nám štěstí; pamatuji si každý okamžik toho dne.“ Každý

úsměv, každý dotek a slovo, každou vášnivou touhu. „Nalezl tě a

poslal mi tě domů.“ Její tvář byla zvlhlá slzami. „Škoda, že jsem to

nevěděla. Někdo mi měl poslat zprávu.“ Sbalila by celou domácnost,

kdyby bylo třeba, a vypravila by se za ním, i kdyby byl třeba na

konci světa.

„Bylo to příliš nebezpečné,“ vysvětloval Stavr a bříšky palců jí

stíral slzy. „Muži, kteří mě vytáhli z hrobu, to nikomu neřekli,

protože se báli, že kdybych zemřel, dávali by vinu jim. A když jsem

se konečně vzpamatoval – nevěděl jsem, jestli…,“ zaváhal, protože

nechtěl připomínat jméno jejího manžela ani jejich vražedný souboj.

Možná by si vyčítala, že za to mohla ona.

„Nevěděl jsi, jestli tě stále hledá.“

Stavr přikývl. „Ptal jsem se na tebe v poslední vesnici, kterou

jsem dnes projížděl, a dověděl jsem se, že je mrtvý.“

„Zemřel cestou domů na následky zranění.“

Stavrovi se rozšířilo chřípí. „To jsem rád.“

Taťána s lehce zachvěla, jako by začal probouzet démony v její

minulosti, ale vzápětí se ovládla. Zvedla bradu. „Přišla bych na to,

jak se ho zbavit.“

„Já vím.“ Stavr nedodal, kdyby ti v tom nezabránil car a dvůr a

sám Šujskij. „Duchové k nám byli laskaví,“ řekl místo toho.

„Nesmíš je pokoušet a odcházet zas do války.“

„Neodejdu,“ prohlásil bez nejmenší pochybnosti.

„Takže tě budu mít jen pro sebe, můj pane,“ podotkla a doufala,

že ho zbaví vážného výrazu, který mu vstoupil do očí.

Okamžik mu trvalo, než se vzpamatoval, a další, než v jeho očích

zasvitl úsměv. „Můžeš si myslet, že jsem plně k tvým službám,

miláčku,“ zašeptal, „a udělám, co si jenom zamaneš…“

„Nemínila jsem naznačovat,“ řekla Taťána a zrudla, „co si

zamanu, protože ses ještě nezotavil ze svých ran…, abys…“

„Jsem přesvědčený, že jsem schopný předvést dost síly,“ přerušil

ji tichým, sametovým hlasem.

„Myslíš, že…,“ zachvěla se, „opravdu? Ne!“ Své odmítnutí tiše

vydechla a snažila se potlačit dráždivé teplo šířící se jí v žaludku a

připomenout si, že před sebou mají celý život. „To nemůžeme,“

ujistila ho a přitiskla ruce na jeho hruď.

Se shovívavým úsměvem jí dovolil, aby ustoupila; i on chápal, že

na čase už nezáleží. „Nejsem žádný invalida, miláčku.“ Přešel k

posteli a začal si rozepínat stojací límeček u košile. „A o své první

noci doma se nechci hádat, ale doufám, že si to rozmyslíš.“

Stál u postele, soustředil se na svlékání, vysoký a krásný s

širokými rameny, hubenější, než by si přála, ale tak neuvěřitelně

svůdný, že měla téměř chuť bez mrknutí oka zavrhnout svá dobrá

předsevzetí.

Rozepnul poslední knoflík a zvedl hlavu. „Budu svlečený dřív než

ty.“ Jeho úsměv byl vysloveně svůdný. „Přestože pomyšlení na to,

jak tě budu svlékat, bylo při mé cestě domů velmi podněcující.

Vždycky jsem začínal punčochami.“ Ušklíbl se. „Moje představivost

v tom směru trvá. Takže jsem víc než ochotný pomoct ti při svlékání.

Ještě mi dopřej okamžik…“ Odkopl vyšívané střevíce, které mu

dala, a sáhl na opasek kalhot.

„To není správné. Jak mám odolat,“ mávla rukou směrem k němu

v trochu váhavém pohybu, „když jsi…“

„Připraven k milování?“

„No… ano…, ale není to správné, když se ze všech sil snažím být

nesobecká a mít soucit a…“

„Jestli chceš mít skutečný soucit, miláčku,“ řekl Stavr a jeho prsty

už hbitě uvolňovaly opasek kalhot, „budeš muset přijít trochu blíž.“

Jeho pohled žhnul, erekce byla jasně viditelná, jemná vlna kalhot se

zvedala tím nejsmyslnějším způsobem.

Příliv touhy přemáhal Taťánino původní rozhodnutí, a ať se

snažila, jak chtěla, pulzující pocit v jejím nitru narůstal. „Nebudeš

toho později litovat?“

Na okamžik plný citu se jejich pohledy setkaly, a když Stavr

promluvil, byl jeho hlas ochraptělý touhou. „Zprošťuji tě jakékoli

viny, miláčku.“

„Úplně?“

„Nepamatuji se, že by ses dříve tak zdráhala,“ zasmál se.

„Slovo hrob má na mě někdy takový vliv,“ odpověděla Taťána a

pousmála se.

„Hrob je dávná minulost.“ Zamrkal. „Pojď blíž.“

„Jak blízko?“ Na pozadí jejích slov se zachvívala dráždivá

dychtivost.

„Nejlépe sem,“ řekl tiše a lehkým mávnutím ruky ukázal na

vzrušené pohlaví pod kalhoty.

„Protože po mně toužíš?“ zašeptala a v páteři ucítila horečnaté

rozechvění.

Tiše se nadechl. „Ach ano…“

„Víš jistě, že ti neublížím, když…“ Nedopověděla, protože se na

ni přísně zamračil, a když dodal „pojď“, šla.

Hedvábí šatů slabě šustilo nájemné vlně kalhot, teplo jejich těl

zahřívalo látku. Pak se jeho ruce sevřely kolem jejího pasu, podobně

ho objala i ona a přivinuli se k sobě, štíhlé napjaté tělo proti smyslné

měkkosti, jeho ztopořený úd proti jejímu břichu.

Sklonil hlavu a něžně ji políbil – na přivítanou a v příslibu.

Naděje a blaženost okamžiku překonala dokonce i naléhavost jejich

touhy. Láska dostala strukturu a tvar, vůni a chuť, zapůsobila na ně

svou vzácností a krásou, přiměla je opět uvěřit v dobrotu světa.

A na dlouhý, slastný okamžik jim stačilo, že se drželi jeden

druhého a cítili se na vrcholu štěstí.

Ale u muže, jenž nikdy nežil životem světce, Taťánino tiché

slastné vrnění jednoznačně zostřilo smyslné touhy, a když se na něho

usmála a zvláště vyzývavým způsobem zamumlala: „Vítám tě

doma,“ jeho rty roztáhl úsměv.

„Říkáš to, jako bys mě postrádala.“

Oči měla napůl zavřené, jejich modrofialové hlubiny skrývaly

žár. „Postrádala jsem tě ve všem, co je možné.“

„Jako v tomhle?“ zašeptal a rukama jí klouzal po zádech, po

hedvábí elegantních šatů, a teplo jejího těla bylo pro něho kouzlem,

vábením, potěšením. A jakmile jeho ruce sklouzly níž, spočinuly na

křivkách měkkých hýždí, s povzdechem se na jeho těle rozplývala, a

projev tohoto žhnoucího omámení pozvedl jeho erekci o další

stupeň.

„V tomhle,“ zašeptala a zvlnila se proti němu.

„A v tom?“ zamumlal a přitáhl si ji k sobě, až oba pocítili prudký,

pulzující dotek.

„Ach bože…, bože…“

Znal ten jemný, zadýchaný zvuk z jejich letního pobytu na dače;

vzpomínal na něj s radostí. Odvedl ji k posteli, strhl s sebou na

měkkou matraci a potlačil zasténám, když dopadl na paži zle

posekanou mečem.

Poplašeně se odtáhla. „Promiň…, promiň!“

„To nic není,“ zalhal a přivinul si ji zas k sobě. „Jenom mě v ráně

škublo, to je vše,“ dodal tiše a nedbal na sžíravou bolest vystřelující

mu do paže. Jen doufal, že rána zas nezačne krvácet. „Přesto

kdybych omdlel, dávám ti svolení, abys mě přivedla zpátky k

vědomí.“

„Stavre!“ Trochu se pozvedla a vrhla na něho ostrý, vyčítavý

pohled. „Měli bychom počkat. Skutečně…“

Jeho sevření bylo překvapivě silné, když ji převalil na sebe a

prohnul boky, aby ucítila vzrušený úd. „Už žádné čekání,“ zamumlal

vášnivě a netrpělivě si začal svlékat kalhoty, protože se nemínil

nechat zastavit přehnanou úzkostlivostí. „Už jsem domluvil,“ dodal

nevrle. Jakmile se jeho ztopořený úd dostal ven, Stavr s potěšením

poslouchal její tiché horečnaté úpění. „Neublížíš mi,“ zašeptal,

vyhrnul jí sukni a spodničku a odhrnul z jejího těla záplavu

mušelínu. „Tohle znamená cítit se živý.“

Náhle pochopila, co jí připadalo nerozvážné a bláhové. „Takže

bych se s tebou neměla přít.“

„Nedoporučoval bych ti to.“ Široce roztaženými prsty jemně

pohladil křivku jejích boků. „Prohrála bys.“

„Nebo vyhrála,“ odpověděla smyslným šepotem a pod jeho

lehkým dotekem slabě pohnula boky.

Tiše se zasmál. „Oba bychom vyhráli.“

„Začneme?“ zeptala se poněkud škádlivě a mírně se otřela o jeho

mohutný úd.

„To by bylo dobré,“ zamumlal, ale věděl, že to je slabé slovo.

Taťána se zvedla na kolena a sáhla mu do klína. „Vidím, že tady

se nestalo nic zlého…“ Konečky prstů putovala po celé délce

zvětšeného pohlaví.

„Všechno je plně schopné akce,“ řekl šibalsky.

„Uvidíme,“ odpověděla s hranou koketností. Dívala se, jak jeho

penis narůstá a vztyčuje se, zatímco přejížděla rukou dolů a

lesknoucí se vrchol se s každým úderem srdce mění v temný purpur.

Oči měl zavřené, záda prohnutá při nevýslovné rozkoši a ona se

svému dílu usmála. „Jsi dokonale zdravý,“ zamumlala, sevřela ho

pevněji a jeho vzrušení s dalším tlakem viditelně vzrostlo. „A tak

nádherně chtivý,“ zašeptala.

Nepatrně pozvedl řasy a v jeho zelených očích doutnal plamen.

„Jsem rád, že se ti líbí, protože tě možná celý měsíc nepustím z

postele.“ Putoval prstem po jejím mírně naběhlém pahorku, pak

sklouzl níž, jemně sledoval její kluzkou, vlhkou štěrbinu. „Doufám,

že jsi na tom stejně jako já.“ Přitlačil, aby se trochu zvedla, zastrčil

prst do medové sladkosti a ona se kolem něho rozplývala, šťavnatá a

horká touhou. „Protože chci, aby tohle trvalo nekonečně dlouho…,“

vydechl a zasunul do jejího nitra další prst.

Zahlcená intenzivně pulzující rozkoší na něho nepřítomně

pohlédla a snažila se plně vnímat jeho slova. „Nekonečně dlouho?“

Předorgasmová hysterie narůstala, způsobovala, že bylo nemožné

souhlasit se slovy o nekonečném trvání. „Prosím… to neříkej,“

zasupěla a vzepjala se proti jeho prstům, vlhká a na pokraji šílenství.

„Možná příště,“ zamumlal a vytáhl prsty, rychle se vytáhl nad ni

tak ohromen vášní, že spočinul mezi jejíma nohama, aniž pocítil

nějakou bolest.

„Nevadí ti to, že ne?“ zaúpěla a roztáhla stehna o něco víc,

pozvedla boky a kluzkými pysky se divoce otírala o jeho ztopořený

úd. Do mozku mu pronikaly nápory rozkoše tak, že nebyl schopný

odpovědět, jen jí stlačil boky dolů, obratně zamířil do jejího

vstřícného tepla a pak do ní vstoupil, celý se zanořil do jejího

sladkého medu.

Sevřela mu ramena a nutila ho proniknout hlouběji, sevřela ho ve

své hedvábné tkáni, pulzovala kolem něho s nádhernou, nesmírnou,

žhavou vášní, o níž snil během trýznivých měsíců svého

uzdravování.

„Cítíš se živý?“ vydechla, zasažená neskonale silnou sladkostí

života.

Tiché zamručení hluboko v hrdle bylo jeho jedinou odpovědí.

Poddával se strhujícím pocitům, které ho zaplavovaly ve vlnách.

Ohnul stehna, zanořil se hlouběji, pevně sevřel její boky a spodní

část jeho těla se začala pohybovat v nevýslovně plynulém,

zkušeném, rafinovaném rytmu. Jeho smysly se automaticky

přizpůsobily její reakci. Hnala se k orgasmu jako vždy, přestože oba

měli důvod oddat se dlouhé, nespoutané vášni…, a on jí rád vyhověl.

Za pár vteřin oba v dokonalém horečnatém výbuchu dospěli k

vyvrcholení. Síla bouřlivého okamžiku náhle zastřela zbytek světa,

chuť života beroucí dech se opět úchvatně potvrdila ve vší své

nebetyčné kráse.

Štěstí a blaženost jim pronikaly do každého kousku těla.

Taťána se vzpamatovala jako první. „Nezlob se. Chtěl jsi, aby to

trvalo nekonečně dlouho,“ podotkla škádlivě.

Stavr, jehož hruď se těžce zvedala, pokrčil rameny a sklonil se,

aby ji políbil na špičku nosu. „To… nevadí,“ vypravil ze sebe

zadýchaně.

„Protože máme celou noc.“

Zazubil se. „Přinejmenším.“

„Nebo tisíc nocí,“ podotkla s nezkalenou radostí.

Zhluboka se nadechl. „Nebo tisíc tisíců nocí.“

Přitáhla si jeho hlavu k sobě a vroucně ho políbila. „Není to

úžasné?“

Přikývl, protože ho náhle ohromila myšlenka, že mnoho mužů

nemá takové štěstí.

Taťána zvážněla. „Nezpůsobila jsem ti bolest?“

„Za půl minuty?“ řekl a zapomněl na svou melancholii. „Nezdá

se.“ Šťastná náhoda a osud byly osudem každého vojáka; věděl to on

a věděli to všichni.

„Pokusím se být lepší.“

„Jsi dokonalá v každém ohledu, má milá. Lepší už být nemůžeš.“

„Skutečně?“ Její zkušenost byla omezená, a tak to nemohla vědět.

„Skutečně.“ „Jak jsi velkorysý.“ „Jsem rád, že si to myslíš.“ „Jsi

unavený?“

Pohlédl na její roztoužené oči a dal požadovanou odpověď. , Ani

v nejmenším.“

„Ach výborně, chci říct…, zmínil ses… é…, že příště,“ řekla a

roztomile se začervenala.

„Pověz mi, co chceš.“

Zrudla ještě víc. „Já nevím. Neptej se mě.“

„Budeš se muset naučit říkat mi, co chceš. Bude se ti to pak víc

líbit.“

„Už tak se mi to nesmírně líbí.“

Zasmál se. „To říkáš vždycky. Tak napřed já. Co kdyby sis

svlékla šaty?“

„To je vše?“ Vrhla na něho ostýchavý, škádlivý úsměv.

Zavrtěl hlavou. „Svlékni si všechno.“

„Pak totéž musíš udělat i ty. Ještě sis neodložil košili. Já se

nevylekám,“ dodala a zpříma na něho pohlédla.

Převalil se vedle ní, ale hned neodpověděl. Posadil se a opřel o

čelo postele. „Není to tak zlé, jak to vypadá,“ řekl a z jeho hlasu

čišely rozpaky.

„Rozumím.“

„Při způsobu mé rekonvalescence se rány hojily jen pomalu.“

„Miláčku, já nejsem dítě.“

Lehce zkřivil tvář. „Mohlo by to počkat, nebo ne?“

„Jsem schopná dívat se na rány,“ ujistila ho jemně a pootočila se

k němu, aby ho lépe viděla.

„Neříkej, že jsem tě nevaroval,“ zamumlal Stavr a sáhl si za krk

na límec košile.

„Prokrista, Stavre. Myslíš, že jsem nějaká choulostivá slečinka?“

Na okamžik se zarazil. „Stavre!“

Prudce přetáhl košili přes hlavu.

AJejí zaúpění bylo méně výrazné než hrůza v jejích očích. „Říkal

jsem ti to,“ prohlásil bezbarvým hlasem a začal si zas oblékat košili.

„Ne, nedělej to.“ Natáhla se k němu a zadržela jeho ruku. „Je to v

pořádku. Žiješ. To je jediné, na čem záleží,“ dodala jemně a dotkla

se jizvy na jeho rameni. Ošklivě zvrásněná kůže byla zlověstně

zarudlá, hluboká rána mečem zanechala v mase prohlubeň. Taťána

se zvedla na kolena a usmála se na něho. „Teď když jsi doma, se ti

všechno co nevidět zahojí.“ Snažila se nedívat na četné jizvy křížem

krážem posévající jeho trup, rozpoznatelné rány dýky i meče, z nichž

nejnebezpečnější byla stopa po bodnutí mečem těsně pod srdcem.

Jizva se ještě nezacelila a ona tušila, že místo, kudy meč vyšel zády,

je stejně ošklivé. „Teď ti půjdu připravit nějaké obklady na rány a

neříkej mi, abych to nedělala,“

dodala a zahrozila mu prstem. „Bábuška Olga je známá přípravou

hojivých mastí. Neopovaž se pohnout. Hned se vrátím.“

I kdyby Stavr chtěl, nebyl si jistý, zda by to dokázal. V dozvucích

euforického chtíče se jeho smysly soustředily na bolest a on měl co

dělat, aby neomdlel.

„To je od tebe velmi rozumné,“ zamumlala Taťána, když se

vrátila a viděla, že leží na polštářích „Jen odpočívej a já tě natřu

mastí. Podívej, dokonce i příjemně voní.“ Přistrčila k němu hliněnou

nádobu. „Tvůj oblíbený třešňový květ.“

Jeho bolest viditelně polevila. Ať to bylo nezapomenutelnou vůní

nebo Taťáninou starostlivou pozorností či prostě skutečností, že byl

tam, kde si ze všeho nejvíc přál být, cítil, jak se mu v těle uvolňuje

každý sval. Balzám byl skutečně uklidňující, Taťánin dotek nesmírně

jemný, četné polibky nej lepším lékem. Namazala všechny jeho rány,

přinesla mu čistou košili, pomohla mu ji přetáhnout přes hlavu a pak

pyšně řekla: „Už se cítíš lépe, že je to tak?“

„Ano, děkuji. V mnoha ohledech.“ Pohlédl dolů. „Nahá

ošetřovatelka má na mě vždycky předvídatelný účinek.“

„Vždycky?“ Její hlas byl trochu sarkastický, když se zadívala na

jeho vztyčující se úd.

„Dovol mi, ať to formuluji jinak.“

„To by bylo moudré,“ podotkla výmluvně.

„Tvoje nahota na mě vždy měla předvídatelný účinek.“

„Děkuji, ale nejsi ve stavu, abys…“

Ve zlomku okamžiku se zvedl, strhl ji k sobě a usadil si ji na

stehna. „Pochop, miláčku, jestli se o všechnu práci postaráš sama,

nebudu se muset ani hnout.“

Pohlédla na jeho nestoudně se zvedající úd.

„Mohlo by to dokonce mít léčebný vliv. Vlastně jsem si tím

zcelajistý.“

„Co když tvé rány začnou krvácet?“

Usmál se na ni. „Nezačnou.“

„Jak to můžeš vědět tak jistě?“

„Když se budeš pohybovat velmi, velmi pomalu, nebudou krvácet.

Líbí se ti přece, když se do tebe pomalu zasouvám a pomalu

vytahuji, ne?“

Nadechl se a Taťána pohlédla na jeho nádherný tvrdý, mohutný

penis. Slovo pomalu v ní vyvolávalo dráždivě slastné asociace.

„Vůbec se nehýbej,“ přikazovala mu.

„Ano, madam.“

„Myslím to vážně, Stavre.“

„Jak je libo, miláčku.“

„Doufám, že toho nebudeš litovat.“

Mohl zaručit, že nebude, ale věděl, že lépe je nevyslovovat své

myšlenky nahlas.

„Jen naposledy a pak chci, abys spal.“ „Ano, má milá.“

Když se nabodla na jeho obrovský penis, držel ji u sebe a rukama

ji pevně objímal kolem pasu. Po třetím orgasmu se jí zdálo, že není

tak obtížné si s tím poradit. Vlastně si při tom počínala neuvěřitelně

učenlivě.

Milovali se celou noc – ve vzájemném souladu, podle něho i

podle ní.

Byl to nej lepší ze všech léků.

Byl to nejlepší, nejlepší ze všech návratů domů.

Byl to nádherný začátek jejich nového společného života.

První kapitola

Londýn 1810

Hrabě z Wicku se nudil.

Bylo mu pětatřicet let, šlechtický titul zdědil ještě jako mladík a

následující roky trávil tak, že se snažil okusit vše, co mu svět mohl

nabídnout. Říkalo se, že je rozmařilý, přesycený radovánkami a že v

ničem nezná míru. Peníze mu zajišťovaly svobodu, jaké si užívá

člověk, jenž se nemusí ohlížet na to, co se smí a nesmí, kterého nic

nenutí omezovat své choutky a pro nějž je smysl pro zodpovědnost

prázdný pojem.

„Něco se musí vymyslet,“ mudroval jeho přítel Ellingham jednou

večer, když se všichni uchýlili do zadního salonku u Heetonů a opět

byli na nejlepší cestě zpít se pod obraz. Wick ostatní pozoroval

podrážděným pohledem nevýslovně otráveného člověka.

Přemýšlel, že už je tím nekonečným kolotočem večírků, žen,

vína, flirtů, svádění a pomluv unavený.

To přece nemůže být všechno, co lze žádat od života. Musí

existovat ještě něco jiného. Něco víc. Avšak jestliže to existuje,

rozhodně to nesouvisí s neustálým naléháním jeho ovdovělé matky,

aby se oženil a zajistil si dědice.

Jenže jaká jiná životní výzva na něho čeká?

„Ještě jsou tu panny,“ zabručel a naklonil sklenku ke světlu, aby

mohl obdivovat tmavě rubínovou barvu vybraného červeného vína.

Dokonce i to, co je schopno člověka odpoutat od té věčné nudy,

vypadá líp, než chutná, pomyslel si hořce. To byl zřejmě leitmotiv

jeho života: všechno je horší, než jak to vypadá, takže je odsouzen

prožívat neustálá zklamání. Jeho přátelé si o něm mysleli, že už je

vším přesycený a otupělý, ale ve skutečnosti byl jen unavený;

dokonce někdy toužil jen po tom, aby si mohl lehnout a spát, protože

mu sny připadaly mnohem zajímavější než skutečný život.

Ale tenhle kroužek jeho nejbližších přátel – nejlepších z

nejlepších, které si mohl ve vysoké společnosti vybrat – neustále

pátral po něčem novém a neobvyklém, aby ho pobavil. Vlastně to

pro ně byla zábava obstarávat Wickovi to, co si nedovedl v tomto

období svého života najít sám.

Něco, co by ho nenudilo.

Jako třeba panny.

Jenže panny si muži berou za ženy.

Na což také Ellingham okamžitě poukázal. „Panny jsou

neúplatné, milý Wicku. Vychované k čistotě, bělostné jako sníh.

Dotkneš se panny a budeš stoupat k nebesům.“

„Spíš padat do pekel,“ poznamenal Max Bowen. „Panna je jistá

cesta do manželství. Pochybuju, že by ses po ní chtěl vydat, Wicku.“

„Moment, pánové, moment,“ ujal se opět slova Ellingham.

„pojďme si to rozebrat. Konec konců ctěná Wickova matka netouží

po ničem jiném, než aby našla nějakou pěknou kůstku, která by byla

ochotná nechat si nasadit klapky na oči a dát jejímu synovi dědice.“

„Takových jsem už měl dost,“ prohlásil Wick otráveně.

„Ne, ne, chlapče,“ ozval se vzrušeně Ellingham, „neměl. V tom je

ten vtip. Měl jsi všechny lehké děvy, které jsou ochotné sednout si ti

na klín a jít s tebou do postele. Jenže já mám na mysli něco jiného.

Pořádnou kost, takovou, kterou bys mohl přivést domů a představit

matce. Ano, mluvím o opravdové panně držené v odloučení od světa,

milý Wicku. O myši na sňatkovém tržišti – o takové holce, jejíž

matka by dokázala zabít, aby dceru provdala za hraběte. Budeš se

divit, jak se taková panna dokáže odvázat, když je na obzoru reálná

vyhlídka na sňatek. Na sňatek s tebou, Wicku. S panem

Nedosažitelným, o němž se nesmí mluvit. S věčně hýřícím,

prostopášným, ale vždycky přijatelným – pokud ne přímo

vyhledávaným – hrabětem z Wicku…, jenž se navzdory své

neskrývané touze zůstat navždy svobodný najednou rozhodl, že musí

najít ženu, kterou by byl schopen snést do té míry, aby se s ní mohl

oženit a zplodit potomka. Co by za to taková nedotčená a

neposkvrněná dívka získala?

Pánové, uvažujme – především peníze, šlechtický titul a postavení

ve společnosti, dále pak obrovský majetek a s tím spojené

příjemnosti života, jakmile by porodila dědice… A za to všechno by

mu zaplatila jednou malou částí svého těla, kterou ostatně ženy

odnepaměti mužům poskytují s velkou ochotou.

Řekněte, jestli může taková dobře vychovaná anglická růže udělat

lepší obchod? Zvlášť, když ví, že za takovou cenu získá Zlatého

býka? Může něčemu takovému vůbec nějaká žena odolat? Ne,

pánové. Všechny dívky od Lancashiru po Londýn se budou hrnout s

očima plnýma smyslnosti k jeho dveřím a bušit na ně. Panebože, to

bude legrace. Dovedeš si to představit, Wicku? Všechny ty rozkošné,

nedotčené, nezkušené panny se budou před tebou pokládat a nabízet

se ti k tvé potěše. Musíš to udělat, Wicku! Musíš! Jen si to představ,

ta svůdná, voňavá mladá tělíčka… Stačí, abych na to jen pomyslel, a

už se mi sbíhají sliny.“

„Milý Ellinghame,“ zarazil Wick příval přítelova nadšení,

„nenechávej se unášet scénami, v nichž mám figurovat jako hrdina

já.“

Ellingham mávl rukou. „Myslíš toho legendárního Zlatého býka?

To není žádný problém. Copak jsme sami nebyli před dvěma týdny

svědky, jak tvá mistrovské pumpa vystříkala nejméně pět dávek

horkého punče? A to sis mezi tím nedal ani přestávku na oddech. Byl

to úžasný výkon. Jenže to, co ti teď navrhuju, je něco dočista jiného.

To bude… pokus, kamaráde. Prostě experiment.

Svedeme ty svatouškovské, přečisté panny a nabídneme jim všechno

na světě, na co si jen vzpomenou – samozřejmě včetně tebe, protože

konec konců nějakou cenu za tu legraci musíš zaplatit.

Ale to je oběť, která nestojí za řeč, milý Wicku, protože tvoje

ctěná matka si toho padlého anděla, který ti mezitím dá dědice,

zamiluje a bude ho udržovat přiměřeně zaměstnaného vychováváním

malého spratka, zatímco ty si budeš dál dopřávat všeho, co sis

dopřával předtím.“

Wick zívl. „A co v tom bude pro mě?“

„Co? Vděčný úkol, drahý chlapče. Nedovedeš si představit, kolik

cudných panen jsou ve skutečnosti pod sukněmi děvky. Samozřejmě

všem odpřisáhneme, že se to nikdo nedozví, protože nebudou chtít

přiznat, že se jich ten úžasný Wick zmocnil napoprvé. A ze všech

zájemkyň pro tebe vybereme tři nedotčené, neposkvrněné, nezkušené

krásky – tři bohyně zoufale toužící po sňatku s hrabětem, které

budou ochotné udělat pro tebe cokoliv, Wicku. Jenom jim musíš

jasně naznačit, co od nich čekáš, aby vzbudily tvůj zájem. Může to

být cokoliv, prostě co si tvá představivost vysní, drahý chlapče. A

my všichni se postaráme, abys poznal, jak jsi vynalézavý. Už se

těším, jak se budeme bavit sledováním toho, jak perverzně kazíš

nevinné. Tak pánové, vybereme soutěžící a může se začít sázet jako

při dostizích. Podle mě to bude fantastická zábava.“

„Nanejvýš chvilková kratochvíle,“ zabručel Wick na oko bez

zájmu, ale stačilo, aby si jen představil, co Ellingham tak sugestivně

líčil, a jeho penis se vzpouzel vzrušením, připravený zabořit se do

nejbližší vlhké škebličky. A také své vzbuzené žádosti okamžitě

vyhověl. Sáhl po servírce, která jim dolévala sklenky, a přitáhl si ji

na klín. Zdejší servírky byly velmi vstřícné, nenosily žádné spodní

prádlo a při vidině štědrého spropitného vždy ochotně roztáhly

nožky.

Byla to otázka několika okamžiků. Wick si rozepnul kalhoty,

nasadil si holku na vztyčený penis, sevřel jí zadek a párkrát si ji

přirazil k sobě. Pak dlouze vydechl. Byl to ledabylý výkon – rychle

odbyté představení a příliš lehce dosažená úleva.

Ale co taky čekal? Vsunul jí za ňadra hrst bankovek a odstrčil ji

od sebe.

Jak to řekl před chvílí – život je přinejlepším chvilková

kratochvíle, pomyslel si a zvedl sklenku. Jenže on tu kratochvíli

potřeboval a pomyšlení na to, že by dostal do rukou neposkvrněnou

pannu, ho po všech těch zkušených kurtizánách, které kdy svedl,

začalo čím dál víc vzrušovat.

Tušil, že by z toho mohl vytěžit něco víc, na co při běžných

flirtech nikdy ani nepomyslel. To ho na celé věci tak vzrušovalo.

Navíc by z Ellinghamova experimentu mohl vytěžit dědice a jeho

matka by snad konečně přestala se svými neustálým výčitkami a

nechala by ho na pokoji.

Jenise Trowbridgová se vrátila do londýnského domu svého otce

tak rozzuřená, že málem nebyla schopná slušného slova. „To zvíře,

ta bestie, ten… smilník,“ soptila jako fúrie. Svlékla si plášť a vztekle

ho hodila na pohovku. V tu chvíli by tam však raději mrskla něčím

těžším, třeba vázou, nebo ještě lépe mrtvolou toho neřáda, aby

dostatečně vyjádřila svůj hněv.

A trochu se uklidnila.

Jenže na pohovce seděla Julie, jako vždy schoulená v rohu, a

zadumaně hleděla velkým arkýřovým oknem ven na ulici.

Plášť se rozprostřel na sestřině klíně jako mrak a polekaný výraz

na její jemné tváři přiměl Jenise, aby se ovládla.

Krucinál! Myslela si, že bude sama, a zatím na ni zírá Julie – ta,

kterou ten mizera zneužil a opustil –, dychtivá dozvědět se, co její

sestru tak rozčililo.

To zvíře, ta bestie, ten smilník se snad přece jen ožení, vířilo

Jenise hlavou.

Ale jak to má Julii říct?

„Ale Jenise, uklidni se,“ ozvala se Julie hlasem éterické víly. „Co

se mohlo stát tak zlého po všem zlém, co se už stalo?“

Jenise měla pocit, že si nikdy nevážila tohoto pokoje tak jako teď.

Byl jako stvořený pro chvíle důvěrnosti – malý pokojík v přední

části domu hned vedle vstupní haly, teplý, příjemný a útulný.

V rodině se mu říkalo modrý pokoj, protože v něm byly modře

nalíčené stěny a nábytek čalouněný modrým saténem. Měl velmi

uklidňující atmosféru a rozhodně to nebyla místnost vhodná k tomu,

aby do ní člověk vtrhl s kletbami a vztekle házel oblečením.

Byl to Juliin pokoj, útočiště, do něhož se nejraději uchylovala, její

domov. Bylo to jediné místo v celém domě, kde se cítila opravdu

bezpečná a dokonale spokojená. Kdykoliv sem přišla a zavřela za

sebou dveře, měla jistotu, že ji nebude nikdo rušit. Rodina věděla, že

Julii opět přemohl zármutek z toho, že jí dal hrabě z Wicku košem.

Hlupák, pomyslela si Jenise, když si přitáhla křeslo blíž k

pohovce a pohlédla na svou krásnou sestru. Mizera pitomý! Jak mohl

její líbeznou, citlivou, jemnou a milující sestru odmítnout?

Její mladší sestru, která ještě nestačila poznat, jací lháři a

chlípnici chodí po světě a slibují to, co už při vyslovení svého slibu

nemíní dodržet.

Jak mohl tak otrle zničit tuhle krásnou květinu, aniž by pomyslel

na její city, na její křehkost, na její život?

A přesto to udělal a zřejmě si při tom ani neuvědomil, kdo Julie

je, jsou-li jen zpola pravdivé všechny zvěsti o jeho svůdnických

úspěších. Tolik žen! Zdálo se, že Londýn je plný zlomených srdcí,

které zničil a podupal prostopášný hrabě z Wicku. Jenže nyní, po

tom, co absolvoval první rok hýření a rozhazování zděděného

majetku, co zkazil spoustu dalších dívek v jejich první sezoně na

sňatkovém trhu, se vrhl do ještě větší a cyničtější hry.

Ne, tenhle člověk nestojí o okovy na nohou a netouží po teplu

rodinného krbu.

Ale nemělo by se děkovat nebesům, že k takovému rozhodnutí

dospěl?

Bohužel k němu nedospěl včas, aby ušetřil Julii.

Ještě pořád se z té rány nevzpamatovala.

A teď se ke všemu objevily zprávy, že se hrabě z Wicku hodlá

oženit, navíc že nechce žádnou pochybnou, nevázanou ženu volných

mravů, s jakými si užíval v posledních čtyřech letech.

Proboha ne. Už i takový zhýralec, velmistr řádu sexuální

nevázanosti, zatoužil po panně čisté jako bílá lilie. K čertu s tím

mižerou! K čertu s bastardem zatraceným! Vždyť Julie je všechno,

co může muž dobrého vychování a vkusu chtít. A on už ji měl, ani

ne před čtyřmi lety, se srdcem na dlani a roztouženou po něm. Mohl

si ji vzít, založit s ní rodinu a stát se nejen bohatým, ale i váženým a

ctěným mužem, který v londýnské společnosti něco znamená.

Cha! To už Wick nikdy nebude, po tom všem, co má za sebou, to

nepřipadá v úvahu. Toho nezajímá nic jiného, než jak rychle před

ním něj aká žena roztáhne nohy.

Alespoň to tvrdí řeči, které o něm kolují.

A teď tohle.

Z ničeho nic se chce ženit. Navíc pouze s tou nejkrásnější,

nejdokonalejší a nejčistší pannou, která se v Londýně najde.

Jenise uvažovala proč, co ho k tomu vede. Sedla si vedle Julie a

vzala ji záruku.

Přemýšlela, zdaje v Londýně matka, která by nebyla přesvědčená,

že právě její dcera těmto nárokům vyhovuje. A také ji napadlo, zda

by její matka uvěřila, že tohle je nová příležitost pro Julii.

Bože ne. Ne! To bych radši obětovala své tělo, své panenství, než

tomu mizerovi chlípnému znovu předhodit Julii.

„Tak co je, Jenise? Co se stalo tak hrozného, že musíš vztekle

házet oblečením?“ Juliin hlas byl lehký a chvějivý jako motýlí

křídla. Ten netvor zabil jejího ducha, její sebedůvěru. Zničil v ní

radostnou a optimistickou dívku, kterou dřív byla.

Přesto jí Jenise musela tu hroznou novinu říct. Nemělo smysl ji

před ní tajit, protože by se ji stejně dozvěděla, ať už od přítelkyň,

nebo od matky.

Ostatně Jenise si někdy myslela, že matka stále tajně věří, že

sama Julie něco podnikne, aby přiměla hraběte odvolat rozsudek,

jenž nad ní vynesl.

Bylo to opravdu oficiální zasnoubení? Julie to za ně považovala,

třebaže nebylo oficiálně oznámeno ve společnosti.

Zatím ne, říkala si. Ale musel to říct alespoň své matce a

přátelům. To není maličkost, když hrabě z Wicku dospěje k takovému

rozhodnutí.

Ne, v každém případě to nebyla maličkost, spíš velká ohavnost,

když slíbil Julii sňatek, aby od ní dostal, co chtěl. Tenkrát.

Dnes už však podobné věci dělat nemusí. Ted’ se bez problému

peleší se všemi dostupnými a povolnými ženami z celé Anglie, a že

jich jsou zástupy. Už jim nepotřebuje namlouvat sliby, které nemíní

splnit.

Něco se muselo změnit, napadlo náhle Jenise, když hladila Juliinu

ruku a snažila se přijít na to, jak sestře sdělit novinu, která by ji

mohla srazit do ještě hlubší apatie.

Opravdu se něco změnilo. Z nějakého důvodu byl problém sňatku

opět ve hře a vše nasvědčovalo tomu, že ho hrabě míní dovést do

konce. Přece by s tím nevyšel na veřejnost, kdyby to nemyslel vážně.

Ach bože! Jenise si představila, co by to znamenalo. Nebylo to

těžké. Každá matka, každá slušná dívka s rodokmenem, který se

táhne až do doby kamenné, by začala tomu zatracenému hraběti

házet návnady.

Hrůza, která se jí zmocnila, musela být patrná i na její tváři,

protože jí Julie škubla rukou a znovu na ni naléhala. „Tak mi

konečně pověz, co se stalo tak hrozného, že o tom ani nechceš

mluvit?“

„Stalo se něco, co tě těžko potěší, a raději bys o tom neměla

slyšet,“ snažila se Jenise získat čas.

„Ale, Jenise, prosím tě, čeho bych se ještě měla bát po tom, co

jsem si vyslechla horší zprávu-tu nejhorší, jaká kdy může ženu

postihnout?“

Ano, to byla další věc. Všechno v Juliině světě bylo spojené s tou

událostí – s tím, jak ji hrabě odmítl. A o to těžší nyní bylo říctjí ň/fo

novinu.

Ale musí se k tomu odhodlat. Lépe, když se to dozví od ní, než

když jí to řekne někdo jiný. Někdo škodolibý a zlý, kdo jí bude chtít

ublížit a rýpat se v jejím zraněném nitru. Někdo jako jejich matka.

Přesto se stále nemohla odhodlat, i když věděla, že se tomu

nevyhne a bude s tím muset ven. Vždyť Julie brzy vytuší sama, o co

jde. Pozná to na ní, aniž by řekla jediné slovo.

A skutečně. „Oh…,“ vydechla a zakryla si dlaní ústa. „Ano,“

hlesla Jenise. „Zase ty pomluvy?“

Jemně řečeno, pomyslela si Jenise. „Ten padouch přešel ve své

zvrhlé touze svést a zničit všechny ženy v celé Anglii na novou

úroveň,“ řekla opatrně.

„A to jsem si myslela, že už to udělal.“

Že by to byl nějaký nový postoj? Znamená to, že její sestra už

pochopila celou pravdu a její srdce se začíná uzdravovat?

Ne, to by doufala příliš mnoho, zvlášť potom, až tu zprávu Julie

uslyší a bude mít jistotu.

Nebo si ji přečte… To přece bude náramně pikantní sousto ve

společenských rubrikách všech novin v příštím týdnu.

Bože, vždyť je to čím dál horší!

Není jiná možnost, Julie se to musí dozvědět od ní.

„Ate zatím nikdy – nikdy – veřejně neoznámil, že se hodlá

oženit,“ řekla konečně Jenise.

„ Cože?!“ Julie zbledla a zdálo se, že omdlí. Hleděla na sestru,

jako by za to mohla ona. Jako by před sebou viděla ďábla.

„Ne, Julie,“ zvolala polekaně Jenise. „Nesmíš omdlít!“

„Jak jsi mohla…? Jak jsi, proboha, mohla…?“ zaúpěla Julie.

Vyprostila ruku ze sestřina sevření a zabořila obličej do polštářů.

„Proč se to musím dovědět právě od tebe?“

„A od koho jiného?“ zeptala se Jenise tvrdě. „Kdo jiný by ti to

měl říct bez zlého úmyslu, bez toho, že by tě chtěl zranit? Stejně by

ses to brzy dozvěděla. Já jsem to zaslechla už pár hodin po tom, co to

řekl svým známým. I kdybys nevycházela z domu, vždycky by se

někdo našel, kdo si dělá starost o tvé city, a přišel by ti to říct. A jak

ses vůbec odvážila pomyslet, že ti to říkám, abych tě ranila?“

Julie křečovitě polkla a snažila se ovládnout. „Pochop, jak je pro

mě těžké se s tím vyrovnat. Když pomyslím, co to znamená pro

každou nešťastnici, která upoutá jeho zájem… Za měsíc bude na dně

a zbytek života proleží v posteli.“

„Ale předtím mu musí dát dědice…,“ vyhrkla Jenise a náhle se

zarazila. To je to, co se změnilo. I požitkář jednou zestárne a přijde o

své nevyčerpatelné tělesné síly A on je poslední muž ve své rodové

linii. Určitě pocítil odpovědnost, která na něm leží, a chce si po

všech těch nemanželských dětech, které nadělal po celé zemi, opatřit

legitimního potomka.

Ano…, to dává smysl…, to vysvětluje jeho touhu po sňatku

spannou. Ten bezohledný, nesvědomitý mizera…

„Ubožačka, která se k tomu propůjčí,“ zamumlala Julie.

„Nakonec dopadne jako…,“ ukázala na sebe a pak ji zmohl pláč.

,3ože, jak se mám s touhle hrůzou vyrovnat po tom, co mi udělal?

Nikdy jsem neměla chodit…“

„To je nesmysl, drahoušku,“ přerušila ji Jenise. „Je na čase, abys

opustila tenhle hrob a vyšla na světlo. Jednou tě nějaký skvělý muž

ocení a zamiluje si tě.“

, A přesto jsem v tom hrobě zpátky. Sedím tu a toužím po

jediném muži, kterého nikdy nebudu moct mít. A teď tahle novina–

to už můžu být rovnou v opravdovém…“

„Mlč!“ přerušila ji ostře Jenise. „Neříkej takové nesmysly, ani se

na ně neodvažuj pomyslet! Bože, kdybych mohla celou tu věc z

tvého mozku vypudit nebo ji nějak zničit! Kdybych ti mohla najít

nějakého dokonalého muže, který by tě zbožňoval a přiměl tě, abys

na toho ničemu zapomněla.“

„To se mi sotva kdy podaří, zapomenout na něho,“ povzdechla

Julie. „Sotva kdy… Nemohu vymazat z mysli, co mi říkal, co mi

slíbil a co mi dělal…, s čím jsem se nikdy nikomu nesvěřila. A na co

nikdy nezapomenu…“

Jenise strnula. Co jí udělal? Jí také? Julii? Copak ji ještě ke

všemu zkazil?

Jestli je to pravda, zabije ho. Podrobí si ho a pak ho zničí. Stáhne

z něj kůži, usekne mu hlavu a taky ten jeho nástroj neřesti a pak ho

pověsí z věže. Bože, kdyby tak dokázala najít způsob, jak se mu

pomstít! Jak si to za všechny ženy vyřídit s člověkem, který

překročil všechny morální zákony…

Musí to nějak jít, uvažovala Jenise. Nemůže se stále dívat na to, jak

Julie trpí, a nevěřit, že ten, kdo ji tu bolest způsobil, se dočká

odplaty. Ano, Julie trpěla. Nikdy nic nebrala na lehkou váhu a byla

důvěřivá. A ten ničema ji zneužil, zneuctil ji a pak ji odhodil jako

špinavý ubrousek.

Jednou se musí najít někdo, kdo mu dá lekci. Kdo probodne jeho

srdce, zničí jeho sebedůvěru a pak i jeho odhodí.

Dokázala by to?

Jak?

A snesla by to Julie?

Co si vlastně myslí?

„Odjedeme domů,“ řekla zoufale. Nenašla jinou odpověď na

Juliinu bolest. „Sbalíme si věci a odjedeme, než se nám to vymkne z

rukou a už s tím nedokážeme nic udělat. Jen ty a já – otec a matka

můžou zůstat ve městě. Strávíme nějakou dobu v klidu ve

Wandfordu. Nepotřebuješ vědět, jak to…, co se tady děje.“

„Kdyby to bylo tak lehké zapomenout…“

„Musíš to dokázat. Čtyři roky, Julie… Celé čtyři roky tě ten

ničema má ve své moci.“

„Opravdu čtyři roky? Mně se to zdá spíš jako čtyři týdny.“

„Takhle nemluv Julie. Musíš se zbavit všeho, co ti po něm zůstalo

v duši.“

„A ty bys to dokázala?“ zeptala se Julie žalostně.

„Chci věřit, že ano,“ odpověděla Jenise opatrně. „Já jsem však

nebyla nikdy tak zamilovaná jako ty. Žádný z mužů, které jsem

poznala, mi neutkvěl v srdci tak, že bych měla problém na něho

zapomenout.“

„Myslím, že by dokázal svést i tebe. Umí na ženu tak zapůsobit,

tak ji pobláznit…“

Jenise si pomyslela, že na ni by jeho kouzlo neplatilo. Juliina

slova jí však připadla jako osudové znamení, jako výzva, a ona se

jich chytila, aniž by jen okamžik uvažovala, v čem by se mohla

ocitnout.

„Tak bych se možná měla pokusit dostat se mezi ty, z nichž si bude

vybírat svou vyvolenou pro novou etapu svého života.“ „Bože můj,

bože můj…“ Jenise strnula.

Poznala matčin hlas a vzápětí ji uviděla ve dveřích.

„Přesně na totéž jsem myslela já. Bože, jak jsme naladěné na

stejnou notu! Obě máte všechno, co vás před každým mužem staví

do příznivého světla, jen v citlivosti se lišíte jako noc a den. Jestliže

neuspěla jemnější z vás, možná se to podaří té agresivnější.“

Julie se zahrabala ještě hlouběji do polštářů, zatímco matka si

sedla na druhý konec gauče.

„Snažila jsem se říct v té době tvé sestře, že muž jako Wick…“

„Ničema jako Wick,“ opravila ji škodolibě Jenise.

Matka na ni pohlédla a zvedla obočí. „Takhle nesmíš mluvit,

jestli to myslíš alespoň trochu vážně s tím, že by ses o Wicka

ucházela. Ale ty to nemyslíš vážně, že?“

„Nevím,“ pokrčila Jenise rameny. Vlastně to opravdu vážně

nemyslela, jenom to považovala za skvělý nástroj k tomu, jak

pomstít svou sestru. Byla celá bez sebe touhou udělat to. Její matka

by však o tom nesměla vědět. Ani Julie ne, když na to přijde, alespoň

dokud nezjistí, jak by to její sestra přijala, kdyby se opravdu

rozhodla jít do toho.

„V každém případě jsem se snažila Julii vysvětlit,“ pokračovala

matka, „že muž jako Wick k sobě potřebuje dívku, která si umí

postavit hlavu a dokáže s ním v každé situaci držet krok. A Julie má

příliš jednoduchou povahu, aby si takového člověka uměla osedlat.

Dělal by si s ní, co by chtěl, a co potom? Vadla by a…“ Matka

pohlédla na Julii a raději tu myšlenku nechala nedopovězenou.

„Pokud jde o mě, jsem ráda, že měl Wick tolik rozumu a odvolal to

zasnoubení. Bylo to od něho uznalé, že nechtěl, aby vedle něho Julie

trpěla. Myslím, že projevil velkou citlivost. Nemohu však přesvědčit

Julii, že to udělal s nejlepším úmyslem a že její sňatek s ním by bylo

holé neštěstí.“

„Ten ničema a citlivost?“ rozhořčila se Jenise. „Prosím tě,

mami… Je absurdní použít to slovo v jedné větě s jeho jménem.

Wick je jako zvíře, které čmuchá a čmuchá, dokud neucítí pach

kořisti, která se mu ochotně poddá. A co udělá pak? Vrhne se na

ubohou laň, urve si z ní, co chce, a pak ji odhodí. Wick a jemnocit?

Wick a bezohledná bestie, to jde k sobě mnohem líp.“

„Ne, mýlíš se,“ ozvala se Julie. „Nemůžu říct, že trpí nedostatkem

citu, jenom nakonec…“ Hlas se jí zachvěl a raději zmlkla. „Ale

nebyl surový, ani tehdy ne… Jenom… se sebral a odešel.“

„Ach bože,“ povzdechla Jenise znechuceně. „Nad tímhle si myju

ruce. Takže necháme Julii, aby se pro toho netvora do nejdelší smrti

trápila, a jeho, aby zprznil a zneuctil ještě hodně dalších dívek, které

nemají dost rozumu.“

Vstala a chtěla odejít, ale matka se natáhla, aby ji zadržela.

„Ale on se chce oženit,“ řekla tiše s mateřskou praktičností.

některá z těch dívek, které nemají dost rozumu, jak říkáš, se stane

jeho ženou a bude s ním sdílet jeho bohatství. Proč bys to nemohla

být třeba ty?“

Jenise se zhrozila. Takže její matka to opravdu myslí vážně a

uvažuje o tom takhle?

Na tom nezáleží, že ji před chvílí napadlo totéž. Její touha pokusit

se o něho vyšla z něčeho úplně jiného, než je ta věčná praktická

starost všech matek, která vidí všude jen lesk zlata a pranic nedbá na

Juliinu zkušenost a na pověst, jež se váže k němu…

Otočila se. Matka však nemůže vědět všechno. K jejím uším

nemohly dolehnout ty nejhorší oplzlosti, nemůže tušit, do jakých

hlubin prostopášnosti a bezuzdnosti ten člověk klesl ještě před svým

pochybným zasnoubením s Julií.

Stejně tak nemůže pochopit jeho mravní zkaženost, o níž si na

plesech a večírcích špitají dívky, které přicházejí v úvahu pro

vdavky, jejich zděšené matky a pohoršené vdovy, jež se hrozí řečí o

jeho pověstné sexuální zdatnosti, a zároveň se jimi nechávají unášet

a tajně ho obdivují.

Její matka zřejmě nic z toho neví, pokud jí navrhla, že by se

mohla ucházet o sňatek s Wickem. Vždyť jí dala téměř volnou ruku,

aby se zúčastnila Wickovy hry.

Na druhou stranu, pomyslela si hořce, všechno to nemění nic na

skutečnosti, která je tak drahá matčinu srdci – a to, že prostopášnost

není na překážku, pokud má v úmyslu oženit se muž, jehož roční

příjem je padesát tisíc liber, neboť si může za pakatel koupit pokání.

A ani jí by to nemělo vadit, protože muž zůstane vždycky mužem

a žena tou, která musí platit.

Pohlédla na Julii. Její sestra se schoulila do polštářů a zavřela oči,

aby potlačila slzy, které se jí koulely zpod řas.

Kdyby jí jen Julie dala alespoň tichý souhlas…

Potom… možná… by začala dlouho a úporně přemýšlet, jak

uskutečnit svůj plán na pomstu Juliiny cti.

A pak by byl Wick přinucen platit.

Druhá kapitola

Jedna věc však byla, uvažovat o věci z emocionální stránky, a

zcela jiná, posuzovat ji z přízemního praktického hlediska. Bylo

jisté, že uculující se panny prostě nejsou to, po čem Wick prahne, a

ani jediná z Jenisiných přítelkyň, které novinu probíraly ze všech

možných úhlů, ho nikdy neviděla s žádnou štíhlou pobledlou Venuší,

jež by neovládala konverzaci, nebyla by duchaplná a neměla by styl.

Nebo se rozhodl ulovit pouze samici pro odchov mláďat?

V tom musí být něco víc, usoudila Jenise, když se posadila k

dalšímu kolu večeře a karet. Jediným tématem konverzace byl

samozřejmě Wick; jak jinak, když jeho naprostá změna názorů

všechny mátla a zároveň vzrušovala.

A přesto, on sám se na veřejnosti neobjevil. Všechny řeči a

spekulace byly vyvolány něčím, co řekl jen tak mimochodem jeden z

jeho přátel druhému příteli a ten zase komusi jinému. Pak se už

novina šířila jako ničivý požár.

Nikdo se však na to neodvážil zeptat samotného Wicka, který se

pohyboval ve společnosti se svou obvyklou chladnou přezíravostí,

každou chvíli si přiložil k oku monokl a rozhlížel se po houfu

naivních mladých dívek, jako by vybíral ke koupi dobytek.

„Panebože, to je nejlepší zábava, jakou jsme tu za celá léta měli,“

prohlásil Ellingham jednou pozdě večer u Heetonů, když se sem

odebrali z každoročního maškarního bálu u Gladneyových. „Všichni

kolem Wicka krouží, spekulují a sdělují si drby, ale nikdo se ho

neodváží na nic zeptat ani ho zpochybňovat nebo nedej bože

kritizovat… Moji drazí, v byznysu byste už byli na cestě k velkému

úspěchu a hromadě peněz, jestliže by o vás kdekdo mluvil.“

„Ale ne k slušnému polibku v téhle společnosti,“ namítl Wick.

„Nějak se nemůžu smířit s myšlenkou, že se musím dělat čistým,

dokud nevyberete mé vestálky.“

„Už ten výběr zužujeme,“ řekl Max Bowen. „V tuhle sezonu se

urodila spousta sladkých mladých kočiček vhodných ke sňatku.

Museli jsme sestavit seznam vlastností, jaké by podle našeho názoru

měly mít kandidátky.“

„Vážně?“ ozval se Wick. „Seznam vlastností? Naivních,

nezkušených dívek? Ty mají přece jen jednu vlastnost, na které mi

záleží – jestli umí roztáhnout nohy bez přemlouvání, pobízení nebo

drahouškování. Ale pokračujte, možná z toho opravdu vyjde nějaká

zábava.“

„O tom nepochybuj,“ ujal se opět slova Max. „Zatím jsme je

všechny obhlédli a můžeme říct, že žádná z nich nevyniká nad

ostatní. Skoro bych řekl, že si jsou všechny podobné jako vejce vejci

–jsou příliš nesmělé, příliš nervózní, pořád se chichotají a

konverzace nic moc, i když tahle vlastnost není na našem seznamu ta

nejpodstatnější. Takže závěr je následující: žádnou z nich nemůžeme

vyzvednout nad ostatní. Zatím jsme tedy nenašli tři, které by

splňovaly požadavky, aby se mohly zúčastnit našeho experimentu.

Takže…“

„Ano, takže jsme přikročili k druhému kolu,“ pokračoval pro změnu

Ellingham. „A tady je seznam,“ vytáhl složený papír a zamával jím

Wickovi před očima. ,jKž ho vytřídíme, dostaneme tři nejsvůdnější

panny v celém Londýně, které by mohly mít – zdůrazňuji mohly mít–

smysl pro náš velký projekt. Ale tyhle tři musí splňovat následující

kritéria: musí být ty nejkrásnější z krásných, musí být přítulné, nebo

ještě lépe koketní a musí na sebe nechat sáhnout bez obvyklých

okolků, červenání se a hraní si na cudné. A jestliže si pak probereš

tyhle tři sám, můžeš získat perfektní dívku, která bude poslušná,

přizpůsobivá a připravená pro Wickův zdatný klacek.“

„A kdo bude všechny ty adeptky zkoušet?“ zeptal se ledabyle

Wick.

„Kdo? Přece my všichni“ odpověděl Ellingham s náznakem

podráždění v hlase. „Přece si nemyslíš, že bychom tě nechali, aby ses

musel probírat tím vším sám? Samozřejmě ti pomůžeme. Prověříme

všechny ty panny očima, hmatem a dalšími smysly, zhodnotíme je a

vytřídíme, a pak ti doporučíme ty pravé, které vstoupí do velkého

experimentu. Nezapomeň, že jsou to v podstatě prodejné děvky a

člověk jim musí dovolit, aby jimi byly. Dej nám čas a my ti je

připravíme. A potom, milý Wicku, budou tvoje…, zatímco my

budeme přihlížet a bavit se. Přísahám ti, že už teď jsem nažhavený,

až budeš mít to potěšení a poprvé je vyzkoušíš naostro.“

„To jsou všechno sliby, ale zatím je studna suchá,“ řekl Wick.

„Abstinence, na to mě neužije. Je to vyčerpávající.“

„Šetři si síly, kamaráde. Tvoje chvíle přijde a pak to do nich

pustíš ve jménu královny, vlasti a tvého předpokládaného dědice.

Trochu zdrženlivosti ti neuškodí.“

„Kašlu na zdrženlivost,“ prohlásil Wick rozladěně. „Nudím se.

Hoďte sebou, pánové, ať můžu těm telátkům ukázat, kolik smetany

jsem si pro ně nastřádal.“

Pověsti o Wickově novém životě se šířily a přibývalo v nich

domněnek. Wick hledá nevěstu. Wick nikoho nehledá, jeho přátelé

mu hledají nevěstu. Tlačí na něho matka. S jeho majetkem není něco

v pořádku. Začíná se starat o dědice. Hledá tu nej čistší z čistých.

Vůbec nic nehledá. Všechno to je jen humbuk a Wick je zkrátka ze

všech těch obscénností a zkažeností unavený.

Wick, Wick a zase Wick – a chce pannu. Ne, chce ženu, která není

úplně nezkušená. Je to osvědčený pěstitel, který si chce vyšlechtit

svou květinu. Ne, jde mu o neposkvrněnost a čistotu. Nemusí být

bohatá. Musí mít dobré vychování, musí pocházet z dobrého chovu a

musí podepsat smlouvu, že jakmile mu dá syna, nebude se starat, jak

on žije.

Suma peněz, kterou byl podle pověstí Wick ochoten zaplatit,

rostla do astronomických čísel. Panna, jež mu dá dědice, má dostat

jednorázově tisíce liber. Jeho matka je zoufalá. On je zoufalý. Stárne

a snaží se dát si do pořádku své záležitosti.

A kde byl Wick? Ve svém městském domě v St. James. Bavil se,

i když mu zase moc do smíchu nebylo, protože cítil, že se mu

pomalu utahuje kolem krku smyčka. Blížila se chvíle, kdy mu jeho

přátelé předhodí tři panny toužící po sňatku, dívky ochotné obětovat

se na jeho oltář a porodit mu syna k jeho obrazu.

Člověk by se tím vším udusil, jak se to na něj hrnulo, ale na zrnku

pravdy mezi všemi těmi plevami bylo cosi znepokojujícího. Wick

mohl získat potomka, který bude navzdory výchově staré vdovy a

bělostné lilie, jež se nakonec stane jeho manželkou, velmi podobný

jemu.

Měl by je všechny poslat někam pryč, až bude skutek dokonán.

Někam daleko, aby sešel z očí i z mysli. Pryč a zapomenut během

čtrnácti dnů. Jeho matka stále panovala ve svém domě v Holcombu a

to nejmenší, co jí mohl dát, bylo malé děcko a mladá žena, aby

mohla vládnout ještě jim.

Musel však připustit, že na zdrženlivosti je také cosi dobrého.

Člověk si uvědomí, že si může vybrat nějakou holku ze služebnictva

a udělat jí to třeba na podlaze, ale neudělá to z vlastní vůle. Nebo

třeba že se rozhodne zkrotit svou přirozenost, šetřit si smetanu a pak

si vychutnat okamžik, kdy ji vylije do čistého, neposkvrněného lůna

své panenské oběti.

To pomyšlení ho tak vzrušilo, že se téměř zachvěl nedočkavostí.

Jediné, co v životě za něco stojí, je šoustání, pomyslel si. Ale i to má

svá omezení – partnerky, čas, energii, vyčerpanost.

Ano, na zdrženlivosti je něco, co může jen doporučit. Nemohl

přestat myslet na potřeby svého penisu. Jeho představivost řádila

jako utržená ze řetězu při pomyšlení, jak bude zasvěcovat čisté

nevinné panny do tajů rozkoše těla.

Ano, pár nevinných očí, jež se na něho budou s obdivem upírat, to

pro něho bude rozhodně něčím novým po všech těch zkušených,

marnivých a sobeckých běhnách, jež kdy měl. Žádná z nich si

nezasloužila čas, který s nimi strávil.

A ty nezkušené ruce bloudící po jeho těle… Znovu se zachvěl

vzrušením, když si představil, jaký to bude pocit, až bude ležet v

objetí nezkušené hurisky, která chce jen jeho, jeho tělo, jeho semeno,

jeho dítě..

Jeho peníze.

Jeho majetek.

Náhle se mu všechny vzrušující představy zkalily.

„To je negativní myšlení,“ dobíral si ho Ellingham, když se mu s

tím svěřil.

„Jak jste s tím daleko?“ zeptal se ho Wick zdánlivě klidně.

„Užíváme si skvělých časů při objevování panenských pokladů.

Teď už to nebude dlouho trvat, milý Wicku,“ ujišťoval ho Ellingham

bezstarostně. „Brzy ti představíme to nejlepší, co úroda dala.“

V celém Londýně snad nebylo jediné místo, kde by se o Wickovi

nemluvilo. Od tržnice po půjčovny knih, všude se v rozhovorech

přetřásalo téma, kdo se stane Wickovou ženou.

Jenise jen tak tak držela na uzdě podráždění. „Jak se to tomu

mizerovi podařilo?“ uvažovala před matkou po tom, co jednou

dopoledne obešly své známé. „Nikdo nemá na starosti nic jiného než

jeho. Ať člověk přijde kam přijde, všude musí poslouchat řeči o něm.

Jako bychom se o něm dost nenaposlouchali předtím. Dala bych

nevím co za to, kdyby se mi podařilo uštědřit mu pořádnou lekci,

jakou si zaslouží.“

„Ty?“ nechápala matka. „Takhle nesmíš přemýšlet, moje drahá,

jestli chceš vzbudit jeho zájem. V tom se lidem, jako je on,

nevyrovnáš.“

„V každém případě se mu v tom vyrovnám víc než Julie, to jsi

přece řekla sama. Julii spořádal na snídani. Navíc vážně pomýšlí na

manželství; právě teď každá matka v Londýně spřádá plány a

intrikuje, jak zaujmout jeho kumpány, aby si získaly jeho přízeň. A

já bych měla být mezi nimi.“

„To bys měla,“ souhlasila matka.

„Kdybych dokázala zapomenout na Julii,“ poznamenala Jenise. A

na to, co jí dělal – s čím se nikdy nikomu nesvěřila.

„Padesát tisíc ročně dokáže hodně věcí urovnat,“ mínila matka.

„Žena se vždycky přizpůsobí. Pokud by věci došly tak daleko, na

Juliiných citech by nezáleželo.“

, Ale já se mu chci pomstít. Nesnesla bych, kdybych viděla, že

vyvázl bez trestu, za to jak Julii odkopl. Ale stejně, jak se bude Julie

cítit, jestliže mě vyberou mezi ty, které mu pak představí jako možné

budoucí nevěsty?“

„Pochopí to,“ uklidňovala ji matka. „Ostatně nedávno to při čaji

skoro sama řekla.“

„Říct to člověk může, ale když se to pak opravdu stane, stejně cítí

bolest,“ povzdechla nešťastně Jenise. „Jenže já nemůžu stát se

založenýma rukama a jen ten cirkus pozorovat, když vím, že si může

vybrat nějakou nánu, a jakmile mu dá dědice, zbaví se jí. Za takovou

parodii ho musí stihnout trest. Někdo to musí udělat. Vlastně to je

jediný důvod, proč jsem začala uvažovat, že se mu pomstím. Říkám,

nesnesla bych, kdybych měla jen stát a dívat se na to…, a vidět, jak

Julie trpí.“

„Můžeš to být stejně tak dobře ty jako kterákoliv jiná,“ opakovala

matka. ,A klameš sama sebe, jestli si myslíš, že si můžeš hrát na

mstitelku. Nevíš, co může požadovat od dívky, která se má stát jeho

ženou.“

Ne, takhle daleko o tom skutečně nepřemýšlela. Alespoň ne

konkrétně. Zatím uvažovala jen o tom, jak toho mizeru ponížit, na

nic jiného. Splatit mu stejnou mincí za to, co udělal Julii… a co se

určitě chystá udělat jiným nevinným a nic netušícím dívkám.

„Takže ti radím,“ pokračovala matka, „abys o svých pocitech

nikomu neříkala, až bude na veřejnosti známo, že se o něj ucházíš.

Tím můžeš jen získat.“

Jenise však nedokázala uvažovat o tom, čím může co získat.

Myslela jen na jediné… A také na to, že musí o všem říct Julii.

„Budu Juliin anděl pomsty,“ prohlásila.

„Ve Wickově svatební posteli?“

„Ztrestám ho dávno před tím, než to dojde až tam.“

„Moje drahá, opravdu přeju každé dívce, která se snaží upoutat

svým kouzlem muže s majetkem a společenským postavením, jaké

má Wick. Ale tahle romantická představa o pomstě se k tobě nehodí

a určitě ti to před ním nepřidá na půvabu. Radím ti, nech stranou

romantiku a anděly pomsty a chovej se tak, jako by sis na světě

nepřála nic jiného, než stát se jeho ženou. Pak půjde všechno dobře.“

Jenise pohrdlivě odfrkla., JDobrá, ale ať tak, či onak, v každém

případě neudělám nic, aniž bych o tom řekla Julii. Bude to sice

bolestné, ale nemohu se tomu vyhnout.“

A přesto to byla nejožehavější věc, k jaké se kdy odhodlala. Jak

má Julii říct, že se ve jménu její pomsty chystá dělat všechno možné,

aby upoutala Wickovu pozornost?

Něco jiného však bylo vést o tom úvahy a něco jiného začít svůj

plán uskutečňovat.

Tušila, že to nebude lehké. Možná jí její bláznivý nápad příliš

rozpálil fantazii. Wickovi se nikdo nemohl rovnat. Pokládal ženy

jako kostky domina a nikdy se nedíval za sebe. Kdo může říct, jaké

skutečné motivy vlastně jsou za tím, co teď dělá? Opravdu chce

manželku a dítě? Usiluje o to, aby konečně získal pověst váženého

člověka? Nebo to je jen další rafinovaná hra, další kolo jeho

nemravností?

Jestli je to tak, už jen za to by měl být potrestán. Jenise však

nevěřila, že by se v Londýně – nebo dokonce v celé Anglii – našla

dívka, která by o věci uvažovala tímto způsobem, nebo by ji dokonce

napadlo, že lze mocného Wicka z jeho výšin shodit.

Kromě ní.

A jakou naději má, že se jí to podaří? Matka sice byla

přesvědčená, že má všechny předpoklady na Wicka zapůsobit, ale

ona si tím vůbec nebylajistá.

Jenže myšlenka na to, že by se mohla dostat Wickovi na tělo, v ní

zakořenila tak silně, že se už jí nemohla vzdát. Bylo nechutné

poslouchat všechny ty řeči stále dokola, sledovat nit chlípnosti a

touhy, jež se vinula každým rozhovorem s přítelkyněmi a jejich

matkami, které se všechny do jedné živily nadějí, že právě jejich

dcera se stane Wickovou vyvolenou.

A proč ne? Vždyť i její matka v to věřila.

,A takhle to chodí,“ uzavřela Jenise před Julií rekapitulaci všech

drbů, které se ten den dozvěděla, když se s matkou vrátila z nákupů a

z knihovny, kde se snažila vybrat knihy, jež by Julii zaujaly a dostaly

ji ze skleslé nálady. Julie byla tam, kde vždycky, v modrém pokoji.

„A člověk cítí, že by někdo měl něco udělat, aby to zastavil,“

pokračovala Jenise a opatrně svou myšlenku rozvíjela. ,Ahy ve

jménu všech nevinných dívek, které kdy zneuctil, ukončil to jeho

prostopášnictví.“

,Ach, jak bych si to přála…,“ povzdechla Julie unaveně a přejela

prstem po kožených vazbách knih. Pak zvedla hlavu. Vstoupila

matka s podnosem, na němž nesla čajovou konvici a tři šálky. „Ano,

celou dobu si to představuju,“ pokračovala Julie. „Sním o tom, jak

ho nějaká amazonka srazí na kolena a donutí ho škemrat o milost…“

„Přesně tak,“ přitakala Jenise. „Nějaká nebojácná amazonka.“

„Kdo by to tak měl být, ta vaše amazonka?“ zeptala se matka. ,A

proč by měla být tak hloupá a popudit si proti sobě muže s padesáti

tisíci ročně?“

„Julie souhlasí, že je třeba něco udělat,“ prohlásila Jenise

vyzývavě.

,Ano?“ zamumlala matka, nalila čaj a podala šálek Julii. „Jak se ti

líbí knihy, které jsme ti vybraly?“ zeptala se dcery.

„Nejvíc mám ráda příběhy o pomstě,“ řekla Julie a v jejím hlase

náhle zazněl tvrdší tón. Možná si při tom představila Wicka ležícího

tváří k zemi před nějakou rozzuřenou liticí.

„Budu to mít na paměti pro příště,“ řekla matka a obrátila se k

druhé dceři. „Jenise?“

Jenise si vzala šálek a zamyšleně usrkávala. Netušila, že Julie

bude mít tak silné porozumění pro myšlenku zničit Wicka. „Co

kdybychom nějaký takový příběh uskutečnily?“ nadhodila opatrně.

„Jenise…“ Tón její matky jasně říkal: Nezačínej s tím.

Nezraňujji…

Julie těkala očima z jedné na druhou a pak upřela tvrdý hloubavý

pohled na Jenise. „Ty bys měla chuť?“

„Chtěla bych něco udělat. Vlastně musím něco udělat. Ale jak,

abych nebrala v úvahu tvé city a zkušenosti s ním. V každém případě

to je jediná šance, jak ho někdo může dostat do kolen. A mimo mě

není v té svatební honbě za ním nikdo, kdo by měl chuť to

podniknout. A na druhou stranu, jak bych se k tomu mohla odhodlat,

když všichni víme, co to s sebou nese?“

Julie vypadala, jako by měla na krajíčku pláč… To, co jí udělal…

„Nemohu snést pomyšlení…“

„Už neřeknu ani slovo,“ prohlásila náhle Jenise. Statečná řeč.

Amazonka Julie dychtící po pomstě.

„Ale matka si myslí, že bys to mohla být ty…“

„To by byla hrůza, kdybych mu byla předhozená, a ještě větší,

kdyby si mě vybral. To bych nesnesla. Jak bych to mohla vydržet?“

„Tolik peněz,“ zašeptala Julie. ,A mohly být moje…“

„Pst – nechrne toho… Už o tom nikdy nezačnu.“

„Počkej,“ zvedla Julie ochable ruku. „Počkej – udělej to…“

„Proboha, to nemyslíš vážně. Ne. Něco se ti popletlo v hlavě.“

„Nepopletlo, myslí mi to dobře. Chci, abys to udělala. Matka má

pravdu. Napravme ho tím, že si vezme za ženu správnou dceru, tu

silnou a statečnou. Tu nejlepší. Nejlepší ze všech, které dostane na

výběr. Ukaž jim, Jenise, jak se na něho musí. Všem to ukaž. A

hlavně jemu…“

Svírala sestřino zápěstí, až to bolelo.“A ukaž to i mně. A

hlavně…, přinuť Wicka, aby zaplatil…“

Bylo rozhodnuto. Jenise však nastaly jiné starosti. „To nejde,

začala bych příliš pozdě. Zbývají jen dva týdny. O všem rozhodují

jeho kumpáni a ti si mě ani nevšimnou. Nemám nic na sebe, o čem

by se mohlo mluvit.“

„Všechno jde, když se chce,“ prohlásila matka a zavedla Jenise k

nejmódnější švadleně na Bond Street. „Chce to samozřejmě trochu

důvtipu a vynalézavosti, ale když se dají dohromady tři hlavy se

správným nápadem, urěitě se budeš moct před panem Ellinghamem

ukázat. A to bude začátek celé věci.“ „A možná také její konec.“

„Takhle nesmíš přemýšlet. V každém případě to bude velký den

pro spekulace. Pojď, čeká nás spousta práce.“

To odpoledne bylo větrno a závany vzduchu povlávaly lehkými,

rafinovaně zřasenými látkami šatů na šesti krejčovských figurínách.

„Můžeš si být jistá, že Wick je skvěle obeznámený s ženskou

módou,“ prohlásila matka se svým obvyklým smyslem pro

praktičnost. „Neuškodí, když se jedny večerní šaty udělají velmi

odvážné,“ řekla a pohlédla na Jenise. „Samozřejmě kvůli tomu, aby

upoutaly pozornost – myslím tu správnou pozornost.“

Jenise dobře věděla, jak je to myšleno. Její matka byla opravdu

velmi praktická a teď si počínala jako armádní generál, který

organizuje každý útok a protiútok a zvažuje možnosti.

Ano, matka k tomu přistupovala se vší vážností, protože

považovala Jenise za vážnou kandidátku na to, aby ji Wickovi

přátelé vzali v úvahu. Vědělo se, že dívky, jež přicházejí v úvahu,

probíraj í a třídí a podle jistých zpráv už přistoupili k zužování

výběru.

„Ostatně ne všechny uchazečky, které ze sebe dělají dědičky nebo

urozené dámy, mají předpoklady a vlastnosti potřebné k tomu, aby

mohly být Wickovi dobrou ženou,“ poznamenala zkušeně matka.

„Bohatá husa by ho během týdne nudila k slzám a kráska, která

nemyslí na nic jiného než na sebe, ho zase začne unavovat tím, že od

něho bude žádat příliš mnoho pozornosti. To není dobré. A ta pravá

nevinná dívka by ho zase přivedla k zbláznění, jak se to taky povedlo

Julii. Opravdu mu nekladu za vinu, že jejich vztah dopadl tak

katastrofálně. Myslel si, že je v ní víc, než mu mohla nabídnout.

Nedívej se na mě tak, Jenise. Julie je taková vodní víla, éterická jako

měsíční svit. Ale on potřebuje ženu, která má vychování, krásu,

inteligenci, praktičnost i rozum. A to všechno máš ty, drahé děvče. A

jestliže si zajistíš účast v jejich užším výběru a necháš stranou tu

protivnou myšlenku na pomstu, určitě se ti podaří získat si jeho

pozornost a nakonec i nabídku k sňatku.“

„Chtělas říct získat jeho libry šterlinků,“ poznamenala Jenise

ironicky. Vyhlídka na to, že by se stala Wickovou ženou, v ní

nevzbuzovala žádné velké nadšení. Byla by naivní, kdyby si ho

představovala jako splnění snu dívčích romantických srdcí, a celá ta

záležitost s výběrem jeho nevěsty ho nedělala o nic lepším a

přijatelnějším. Stále to byl ten skandální hej sek, jehož nemravné

chování bylo dobře známé v celé londýnské společnosti. Nedělala si

iluze, že svou budoucí nevěstu bude zkoušet striktně na společenské

úrovni.

Ach bože! O tomhle vlastně zatím nikdy neuvažovala. Co když

má opravdu v úmyslu podrobit je nějakým… orgiím? Co to bude

znamenat? Bude ochotná jít tak daleko a podstoupit to? Třeba i jen

proto, aby mohla uskutečnit svou pomstu?

Může lesk peněz omluvit jakékoliv ponížení?

V každém případě jí peníze jejího otce zajistily nejkrásnější a

nejelegantnější plesové šaty, jaké si jen mohla přát, pomyslela si

druhý den večer, když se prohlížela před zrcadlem v přiléhavé

narcisově žluté hedvábné róbě. Měla hluboký čtvercový dekolt a

střih živůtku jí nazvedával ňadra a tvaroval je do oblin, které se

dmuly nad vkusně provedeným lemem ozdobeným kanýrkem.

K šatům samozřejmě vybraly vhodné střevíčky a do vlasů vpletly

stuhy. Vypadala nevinná a zároveň mírně nestoudná, zkrátka přesně

taková, jakou se ji matka rozhodla představit.

Jenise cítila vzrušení. V tak odvážných šatech, které možná byly

za hranicí obvyklých mravů, se ve společnosti ještě neukázala. V

určitém světle se její tělo jevilo na přiléhavé látce jako vyrýsované, a

když se předklonila, hrozilo nebezpečí, že jí ňadra vyklouznou z

výstřihu a úplně se odhalí. Také spodní lem šatů byl o trochu výš,

než se považovalo za slušné, takže při každém kroku odhalil světlý

tvar štíhlého kotníku. A konečně vlasy – ty měla vyčesané nahoru a

tak utažené, aby vynikla dlouhá nahá šíje. Matka správně

kalkulovala, že když nic jiného, tak tohle sotva nechá nějakého muže

v klidu.

Ano, právě takové detaily upoutávají pozornost mužů, jako je

Wick. Ale to stále byly vnějškové věci: půvabné ženské tvary,

rafinovaně vystavená ňadra, míhající se kotníky nohou a nahota

odhalená všude tam, kde to jen je možné – na pažích, na krku, na

uších.

Jenisin zjev však dotvářely jemnosti, které se na žádné soukromé

škole pro dívky nevyučují. Byla to spíš otázka zkušenosti než

vzdělání; věci, které některé ženy prostě vědí a umějí uplatnit,

zatímco většina ostatních o nich nemá ani tušení.

Jenise věděla, jak působí, a to jí propůjčovalo moc. To byla první

lekce, kterou si uvědomila následující večer, když vstoupila do

plesového sálu domu Cavendishů na Regent Street.

Všichni už tam byli, zírali na ni a divili se, kdo to nyní přišel, aby

vrhl své naděje do ringu.

Jenise nechtěla soutěžit s ostatními – alespoň ne tady, v místě,

kde se všechny ty druhé cítily doma. Bylo jejich, každý večer se zde

scházely a doufaly a čekaly, až Ellingham rozhodne.

A to byla druhá lekce, kterou Jenise ten večer dostala. Uvědomila

si, že všechny neznámé a samozvané, jako je ona, musí být

připraveny na to, že je ostatní budou chtít zaživa sežrat.

Třetí kapitola

„Hrome, co je to tamhle za krásku?“ zamumlal Ellingham, když

si o dvě hodiny později razil cestu davem do domu Cavendishů.

„Podívej se, Maxi, jen se podívej, chlapče – takový sběh svůdných

žen a všechny čekají ňa našeho Wicka. To je příliš moc krásy, aby to

šlo vyjádřit slovy. Myslím, že by měl být tady a vidět to na vlastní

oči. Jenže jeho by to, jak se všechny podbízejí a předhánějí, k smrti

nudilo, zatímco nám to zvedá nejen náladu, ale i nástroj našeho

mužství do nadoblačných výšin.“

Byli už uvnitř, slyšeli hrát hudbu a kolem sebe viděli hloučky žen,

které se snažily nevypadat tak, jako by jejich sen o štěstí závisel na

tom, zda si jich Ellingham všimne. Pár se jich dokonce pokoušelo

otevřeně předstírat, že jim to je jedno.

Ale pak tu bylo ona – kráska, pruh slunečního světla vedle matné

záře svící. Nahá labutí šíje, dmoucí se obliny ňader, přiléhavé šaty.

Prostota. Jiskra.

Ano, jiskra – to ji vystihovalo. Ellinghamovi stačil jediný pohled,

aby viděl v jejích očích inteligenci. A to tělo, elegance,

temperament… Ne moc troufalá. Ne moc nevinná. Žensky něžná s

chováním dámy, a přesto… trošičku bezostyšná, možná nestoudná,

ale v každém případě si zcela vědomá toho, že jí ňadra téměř

přetékají přes dráždivý okraj živůtku. A ta svůdná křivka šíje

vystupující z nahých zad, ničím nezdobená, aby ji mohli všichni

muži obdivovat – ne, žádostivě hltat – i z dálky.

Dobře věděla, co dělá. Žádné šperky, které by odváděly pozornost

mužů od jejích tvarů. Žádné předstírání – dokonce ani zde, kde byla

stroj enost a faleš zcela běžná.

Jaká to noblesa Venuše. Je to jedna z nevinných, nebo patří k

rafinovaným koketám?

Ellingham uvažoval. Mohl by se o tom přesvědčit, aby měl

jistotu, ale pohled na ni, jak se pohybovala davem a zdravila s

přítelkyněmi a známými, mu přinášel požitek. Navíc bylo zřejmé, že

je v tomto shromáždění elity, v této crěme de la cite známá.

Tak pročji ještě nikdy neviděl?

Nebo snad byla tak chytrá, že čekala, až probere všechny

nanicovatosti Londýna, než se rozhodla vystoupit z ústraní?

Je-li tomu tak, jaká vychytralost a prohnanost musí v téhle mladé

dámičce být. Samozřejmě že se jí vstup podařil, a jeho zájem

podráždila navíc tím, že se ani v nejmenším nesnažila zkřížit mu

cestu nebo na sebe upozornit. A přesto jistě věděla, kdo je a proč

sem přišel.

Nezlobí ho to trochu?

„Nese se jako vévodkyně,“ poznamenal Max Bowen.

„Je to stejná husička jako všechny ostatní,“ zabručel Ellingham,

přece jen už trochu podrážděný. ,A určitě se ukáže stejně tak nudná

a únavná.“

„Taky shledávám, že je zatraceně těžké najít přitažlivou pannu,

která by stála za to,“ mínil Max. „Podle mě jsme zatím nenarazili na

jedinou, kterou bychom mohli Wickovi s klidným svědomím

předhodit.“

„Nemyslel jsem si, že to bude tak fádní prověřovat londýnské

panny,“ přidal se k němu Ellingham. „Představoval jsem si, že nám

budou všechny padat do klína.“

„Kdyby to tak bylo, měl bych už před třemi týdny prodřené

kalhoty. Přitom už nám moc času nezbývá, protože Wick začíná být

netrpělivý. Dvě bychom možná měli, a jestliže k nim najdeme ještě

jednu, která bude vyhovovat kritériím – a zdá se, že ta tvá kráska by

jim vyhovět mohla –, budeme mít naši trojici.

Takže jen zbývá podívat se téhle nové na zoubek a já jsem

připravený se do toho dát.“

Ellingham upřel na přítele ostrý pohled. „Připravený můžeš být,

ale do ničeho se nedávej, milý Maxi. Protože už upoutala mě a

předsedou komise jsem já.“ Vyhledal očima v davu Jenisinu

vznosnou postavu a znovu si ji zkoumavě prohlížel. „Možná že se

přece jen dočkáme nějakého povyražení,“ řekl. „Já ji vezmu. Má v

očích jiskru a zdá se, že navzdory svým šatům je v chování

zdrženlivá. To by mohl být správný model toho, co pro Wicka

hledáme.“

Jenise cítila Ellinghamovy oči od samého počátku, kdy se objevil,

a pak po celý večer. Při jeho prvním, hodnotícím pohledu se jí

málem rozklepala kolena; připadala si nemotorná, neohrabaná,

nejistá sama sebou i svým úkolem, a přesto v ní jeho zájem utvrdil

rozhodnutí pokračovat.

To ji přinutilo, aby si rychle opatřila informace, jak celou věc vést

dál.

Brzy zjistila, že ty naivnější dívky střežené matkami jsou celé

dychtivé povědět komukoliv, co se doslechly, & sdílet to, co vědí, s

jinými, skoro jako by měly pocit, že tím vstupují do nějakého

zakázaného světa.

„Ach ano, odhadla jsi to správně,“ říkaly Jenise. „O všem

rozhoduje Ellingham – říkáme tomu, že třídí zrno od plev. Přijde k

tobě, promluví s tebou, zahrne tě komplimenty, sem tam se dotkne

tvé paže a pak ti navrhne procházku kolem sálu, která vždy skončí

někde v ústraní, kde tě může zkoumat jaksi… důvěrněji.“

„A to je celé?“ podivila se Jenise. „Komplimenty a důvěrnosti v

ústraní?“

„Copak to není dost? Není to snad vítězství, když vymámí od

dobře vychované panny polibek? Podle mě jí tím dává najevo, že

stojí za to, aby se o ni Wick zajímal.“

„Takže to je ten test?“ Jenise tomu nechtěla věřit. Vždyť to

vypadalo jako perverzní hra. „Takhle si Wick vybírá svou životní

družku?“

„Ach ne. Říká se, že tohle je jen první výběr. Wick prý se nehodlá

zabývat ,scvrklými hrozny’, ať jsou nevím jak bohaté nebo

privilegované. Prý chce za svou ženu jen tu nejkrásnější,

nejoduševnělejší, nejelegantnější, nejvzdělanější, nejzdvořilejší a

nejčistší pannu.“

„A prošla už některá úspěšně tímhle testem?“

„Říká se, že mají zatím jenom dvě, každou jiného typu, a teď

hledají třetí, aby je pak všechny představili Wickovi. Tím to skončí,

aspoň co se týče veřejné části. Všechno ostatní bude záležet na

Wickově vkusu, říkají jeho přátelé. Vybrané adeptky bude posuzovat

v soukromí a veřejnost se prý dozví výsledek až z ohlášek.“

Takže to byl typicky mužský plán, v němž bude rozhodovat

pouze Wick, až kandidátky předvedou. Jenise cítila, že se jí svírá

žaludek. To se opravdu najdou dívky ochotné zúčastnit se téhle

satyrské hry? Která matka – za předpokladu, že pochopila, jak se

věci mají – by dala nevinnost své dcery napospas Zlatému býkovi

prostřednictvím Ellinghamova zlatého jazyka?

Zřejmě však nejedna. Všechny ho sledovaly jestřábími pohledy a

čekaly na příležitost, jak upoutat jeho pozornost.

Takže kdyby se to podařilo jí, uvažovala Jenise – a zdálo se, že by

to vzhledem k Ellinghamovu trochu tajemnému zájmu nemusel být

problém –, měla by mít připravený nějaký pevný plán, jak si s

Wickem vyrovnat účet, a pak za ním jít, ať se děje co děje.

Ale dokáže to? Teď, když si jí všimli a kdy zřejmě stojí před

reálným nebezpečím, že ji vyberou k dalším zkouškám, si

uvědomila, že to od ní bude vyžadovat mnohem víc než jen hněv a

touhu pomstít svou sestru.

Nejdřív však bude třeba, aby uspěla před Ellinghamem, aniž by se

mu poddala, vyprovokovat jeho další zájem, nedovolit mu, abyji

jakkoliv ohmatával, slíbit mu všechno a nedat mu nic.

Uvědomovala si také, že se nesmí chovat stejně jako ty druhé, ale

zase se od nich nesmí příliš lišit. Musí vynikat, ale zároveň být

zdrženlivá. Musí být poddajná a ochotná a současně opatrná a

rezervovaná.

Musí prostě zvládnout něco, co si nezadá s chůzí po visutém laně.

A jestli je tohle všechno, co musí podstoupit, aby se dostala na

seznam vybraných, co se bude dít v té druhé, neveřejné fázi, kdy už

je bude hodnotit samotný Wick? Co může člověk jako on požadovat

– v soukromí– od ženy, kterou si chce vzít za manželku?

Všechno…

Co to znamená…?

Prosté všechno.

A ona viděla, že jsou zde tucty žen dokonale připravených dát mu

to.

Ať to znamená cokoliv. Je jednou z nich i ona?

Jenže na tu, která uspěje, čeká odměna; Wick se přece veřejně

zavázal, že se s jednou z nich ožení. Ať jsou jeho prostředky a

způsoby výběru nevěsty jakkoliv pochybné, nakonec se s ní ožení a

udělá to veřejně.

Padesát tisíc ročně dokáže zastřít mnohé mužské hříchy…

Jenže jí nejde o peníze. Jí jde o Julii a spoustu dalších nevinných

dívek, které svedl do svého zvráceného světa.

A nemohla by zkusit – jenom trošičku –, jak ten zakázaný svět

chutná?

Zhluboka se nadechla a…

„Tady jste, má krásko,“ ozvalo se za ní. Jenise se otočila a

uvědomila si, že jí Ellingham téměř dýchá na krk. „Už hodinu se

snažím, abychom se mohli představit. Nakonec mi přišla na pomoc

samotná lady Cavendishová.“

Lady Cavendishová stála za ním. Byla celá v saténu a krajkách a

na hlavě měla účes, kterým málem vrážela do lustru. Ellingham ji

postrčil dopředu a lady vzala Jenise za ruku. „Pan Ellingham, slečna

Trowbridgová,“ řekla obřadně. „Slečna Trowbridgová je dcerou sira

Osberta, majitele plavební společnosti. Můžete se jí věnovat, můj

drahý.“

„S radostí,“ zamumlal Ellingham, když lady Cavendishová odplula.

Nejdřív banality, aby se zjistilo, jestli je kráska vůbec schopná

konverzace. „Bože, tolik lidí kolem…“

Jenise strnula. Konečně přišla ta chvíle a pan Ellingham není

schopen přijít s ničím lepším než s tou nejubožejší konverzační frází.

Co má za lubem? Určitě něco ano. Co chce touhle hloupou

poznámkou zjistit? Jestli je stejně neslaná nemastná jako všechny ty

vdavekchtivé myšky, které už prověřil?

To by jí žádnou výhodu nepřineslo. Musí se od nich odlišit, musí

být svá nebo alespoň taková, jaká dokáže být v soukromí.

Opět to soukromí. Všechno, co má význam – a ukáže pravdu –, se

děje v soukromí.

Ironicky se usmála. „Ano, sešla se tu spousta lidí,“ řekla. „Ale

proč jste sem vlastně přišel vy, pane Ellinghame?“

Hrome, dosti drzá kráska. To je ta její jiskra. Ale ducha to má. A

ta dokonalá sametová ňadra… To stojí za to, aby slízl tu trochu octa,

co v ní je.

„Myslím, že nejste tak neinformovaná, aby vám nebyly známy

okolnosti mé společenské aktivity, slečno Trowbridgová.“

„To opravdu nejsem. Vím, že jste velmi žádán v dobré

společnosti. Naprosto to chápu, pane Ellinghame. Máte těžký úkol a

samozřejmě musíte lovit mezi nej lepšími lidmi ve městě, abyste

vylovil slušnou rybu.“

Nejen drzá, ale i chytrá kráska. „ Máte pravdu. A zdá se, že se mi

to podaří,“ odpověděl Ellingham. Wick určitě ocení krásku s

ostřejším jazýčkem.

„Dáváte mi příliš vysokou známku, pane Ellinghame. Zřejmě

proto, že vás příliš zaujaly mé ženské atributy, jak jsem si všimla.

Kdybyste od nich dokázal aspoň na chvíli odtrhnout pohled, určitě

byste zatoužil po jiskřivější konverzaci, než jakou vám mohou

poskytnout má ňadra.“

„Tím si nejsem tak docela jist,“ odpověděl Ellingham. ,Ale těžko

mohu žádat o takovou výsadu hned při prvním setkání s vámi. Stále

jsme se ještě pořádně neseznámili, takže to pojďme napravit. Rád

bych vás pozval na procházku kolem sálu a přitom si můžeme

povědět pár drbů o lidech, které tu vidíme.“

Spíš ty mi je můžeš povědět, pomyslela si Jenise, když položila

ruku na jeho paži. Zatím žádné faux pas. Ale co bude dál? Nebesa,

co bude následovat? „Takže budeme tančit čtverylku kolem

plesového sálu, pane Ellinghame,“ řekla klidně.

„Prosím,“ nabídl jí ruku a pomalu s ní vykročil kolem tančících.

„Je to zvláštní,“ pohlédla na něho. „Jsem jen dcera bohatého

velkoobchodníka. Čím to, že se mi podařilo vzbudit váš zájem?“

,Ale, slečno Trowbridgová. Nehrajte to na mě. Vy moc dobře

víte, jaké okolnosti jsou za mým zájmem o vás.“

„Máte pravdu, pane Ellinghame. Kdo by toho byl v téhle

uklevetěné společnosti uchráněn?“

Ellingham se pousmál. „Ano, kdo by toho byl uchráněn…? Takže

mi dovolíte, abych si s vámi pohovořil v soukromí, kde bychom

nebyli rušeni?“

V soukromí– opět. Cítila, že se jí rozbušilo srdce. Takže ten

okamžik se blížil. Její laškovná otevřenost v něm vzbudila

zvědavost…, alespoň do té míry, že s ní nedělal okolky.

Ale co teď? Dokáže v téhle hře pokračovat?

„Co mi povíte teď, pane Ellinghame? Že jsem tak žádoucí, že si

nemůžete pomoct a musíte ode mě dostat polibek? Vezmete si

vzorek zboží, abyste mohl referovat tomu, kdo nemá ve své aroganci

čas zdržovat se s výběrem té, kterou si možná zvolí za svou budoucí

ženu? Myslím, že vám takový vzorek neposkytnu, pane

Ellinghame.“

A je to tu. Ještě to ani nezačalo, a už překročila, a pořádně,

křehkou linii, kterou si vytyčila. Odmítla ho dřív, než se k něčemu

dostal, a přitom chce a potřebuje být mezi vybranými, třebaže se

toho zároveň děsí.

A také dala jasně najevo svou nevoli vůči Wickovi.

„Bráníte se, aniž by vás někdo ohrožoval, slečno Trowbridgová.

Pojďte, tady jsme zrovna u šatny. Chci si s vámi jen promluvit, nic

víc. Ani se vás nedotknu.“

Dovolila mu, aby ji zavedl do jasně osvětlené místnosti.

„Dobrá, tak jsme tady, pane Ellinghame. Co mi chcete říct, že jste

považoval za nezbytné odvést mě kvůli tomu ze sálu?“

„Chci vám říct, slečno Trowbridgová, že jste moc krásná.“ „To jsou

z vašich úst jen prázdná slova, pane Ellinghame. Vím to.“

Hrome, líbí se mu čím dál víc. Bohyně musí být pánovitá a jistá si

svým půvabem. A přesto nepochyboval o tom, že je to cudná vestálka

– poznal to podle lehkého chvění její ruky.

„Povězte mi, máte zájem?“ zeptal se neomaleně.

„O co?“

„Nedělejte se tak nepřístupnou. Nesluší vám to a ani se to nehodí

k vaší upřímné a otevřené povaze. Nechci s vámi bojovat, slečno

Trowbridgová. Žádné dívce, o které jsem uvažoval, jsem tu otázku

nepoložil tak otevřeně a tak záhy. Ve vašem případě jsem se však

nemusel dlouho rozhodovat. Poznal jsem, co ve vás je. Prošla jste

testem, jestli to chcete vědět. Tak co mi odpovíte? Mohu vás zařadit

na seznam?“

Ach bože! To je příliš brzy, příliš rychle… Jak se to stalo? A

přesto…

,A z čeho ten test vlastně sestával?“ zeptala se zmatená tím, že

její hlas není stažený strachem.

„Z čehokoliv, co mě v daný okamžik napadne,“ odpověděl tvrdě.

„Ano, nebo ne, slečno Trowbridgová? Nezbývá mi moc času na

uzavření seznamu. Vím, že jste sem dnes nepřišla jen tak pro nic za

nic. Myslím, že jste dosáhla svého. Ted’ už vám nezbývá, než abyste

přijala svůj osud.“

Polil ji chlad. Řekl jí to naprosto bez okolků. Dostala se do fáze,

kde už jí žádné chytré řečičky nepomůžou.

Její plán. Její osud. Její bláznovství.

Dobrovolně překročila hranici a nyní už nemá jinou volbu, než jít

dál.

Zvedla bradu. „Obdivuji vaší vnímavost, pane Ellinghame. Moje

odpověď je samozřejmě ano.“

Teď musí čekat. Wick pro ni, a také pro ostatní vybrané, brzy pošle.

A krása jeho plánu spočívala v tom, že žádná z oněch tří nebude

známá nikomu mimo okruh jeho přátel a jakékoliv prostředky, jež si

zvolí k jejich hodnocení, vyjdou pouze z jeho hlavy, takže bude mít

jistotu, že ty dvě, které si nakonec nevybere, to nebudou ochotné

přiznat, protože nebudou chtít riskovat posměch společnosti.

Veřejná část hry tedy skončila a zvedla se nová vlna spekulací o

tom, kdo se vlastně dostal na Ellinghamův seznam. Všichni ho

viděli, jak si odvedl k rozhovoru v soukromí nejméně tucet

pravděpodobných kandidátek. Všechny to připustily, ale žádná

neřekla, zda se ocitla mezi vybranými.

Vypadalo to, jako by se domluvily a rozhodly se, že žádná z nich

nevystoupí dopředu na úkor ostatních.

Žerty skončily. Čekání začalo.

„Ten člověk je ďábel,“ prohlásila Jenise jednoho deštivého

odpoledne, když hrála s Julií v modrém pokoji piket. „Jaký to má

jiný smysl, než v některé z nás vyvolat hněv?“

„Nebo očekávání,“ dodala Julie tiše.

„Očekávání čeho? Že se ocitneme před býkem, který nás nabere

na rohy a rozdupe? Je to netvor, nic než netvor, a zaslouží si, aby ho

někdo sprovodil ze světa.“

Jejich matka byla ovšem u vytržení z toho, jak se události

vyvinuly. „Neříkala jsem vám to?“ libovala si. „Který kultivovaný a

chytrý muž by zůstal slepý před tvou krásou a inteligencí?“

„Cože? Mluvíš o Ellinghamovi? To je jen takový tajtrlík, který

říká, co mu nakukal Wick. Je to jeho loutka.“

„Jsem přesvědčená, že zapůsobíš na Wicka stejně silně jako na

pana Ellinghama,“ vedla matka svou. „Vím to.“

Ale jsou věci, které matka neví, pomyslela si Jenise. Nebo je

alespoň nechce vědět.

Výzva k setkání přišla o dva týdny později a byla stejně upjatá a

korektní jako pozvánka na ples. Kartička z velínového papíru byla

plná krasopisně napsaných komplimentů a na konci stálo, že slečna

Jenise Trowbridgová je spolu s několika dalšími přáteli a známými

zvána na víkend do venkovského domu hraběte Wicka v Holcombu.

Návštěva se bude odbývat za dohledu matky hraběte – vdovy, známé

svým pedantským smyslem pro slušné způsoby a společenská

pravidla –, která bude po celou dobu přítomna a k dispozici.

„Takhle to začíná,“ zašeptala Jenise. „A jak to skončí, to ví jen

bůh…“

Šlechtické sídlo v Holcombu bylo postavené v pseudogotickém

slohu – všude kamenné zdi, těžké dřevěné trámy a opěrné pilíře a

mezi tím úzká okna podobná střílnám, jimiž se téměř nemohlo

dovnitř prodrat denní světlo.

Jako dělané pro Wicka, pomyslela si Jenise, když kočár, který ji

přivážel, hrkal dlouhou točitou cestou k vstupní bráně. Byla sama a

přijížděla s několika zavazadly plnými šatů a ženských ozdůbek, o

nichž věděla, že je nebude potřebovat. Její matka však trvala na tom,

že je jako host z dobré rodiny znalý způsobů musí mít.

V tom, jak Jenisina matka přistupovala k přípravě dcery na

víkend ve Wickově venkovském sídle, bylo dost naivity, dost

přehlížení toho, kdo Wick je, a také dost ničím nezaručené důvěry,

že všechno bude tak, jak sliboval ve svém pozvání.

S Wickem však nebylo nic jisté, protože vše, co od něho

vycházelo, souviselo pouze s jeho zvrácenými rozmary. To, že se

rozhodl najít si ženu, z něho nedělalo jiného člověka a nevylučovalo

ze hry jeho chlubivou nemorálnost. Ta se pouze přemístila do jiné

úrovně.

Jenise to chápala a věděla, že její nevinnost pro něho není žádnou

překážkou a nenechá se jí omezovat. Musí počítat se vším a být

připravená vzdát se ve jménu pomsty kterékoliv části své osobnosti.

I kdyby to s sebou mělo nést cokoliv.

Kočár zastavil před těžkými dřevěnými vstupními dveřmi právě

ve chvíli, kdy zapadalo slunce. Byla to únavná cesta, zvlášť když ji

absolvovala sama, pouze se svými úvahami a neblahými

předtuchami, a snad proto pocítila úlevu, když konečně zastavili a

ocitla se uprostřed reality své situace.

U dveří ji přivítal Ellingham. „Tak jste tady, slečno Trowbridgová.

Doufám, že plná dychtivosti. Vím, že cesta sem je únavná, ale

budete mít hodinu na to, abyste si před večeří odpočinula a vzpružila

se. Váš pokoj je na galerii. Paní Wiltonová vám ho ukáže.“

Paní Wiltonová byla dlouhá, hubená a kyselá jako okurka a vedla

Jenise beze slova po kamenných schodech na ochoz v prvním

poschodí. Následoval je lokaj se zavazadly. Zamířili ke druhým

dveřím vpravo od schodů.

Byl to pohodlný pokoj s postelí s nebesy, pečlivě upravenou, s

panensky bílým povlečením a kupou polštářů. Byl tam také krb, v

němž už hořel oheň, a před ním čalouněné křeslo. Na druhé straně

stál vedle postele malý mahagonový stolek s židlí, u zdi potom

prádelník se zásuvkami a u druhé zdi velká skříň. Na podlaze ležel

tlustý koberec a před krbem a po straně u postele dva menší

koberečky.

Jenise si hned všimla, že v místnosti jsou ještě jedny dveře, a

když je otevřela, zjistila, že vedou do oblékárny. Byl tam toaletní

stolek se zrcadlem, židle, vestavěná skříň a skřínka s umývadlem. Na

stolku ležel skleněný podnos s prázdnými sklenkami.

„Pošlu sem služku a lokaje s trochou teplé vody,“ řekla paní

Wiltonová. Na její tváři se za celou dobu neobjevil ani náznak

nějakého výrazu.

Jenise to však nevadilo. Alespoň je v tomto ponurém domě ještě

někdo jiný kromě hostů, pomyslela si s úlevou, když začala

vybalovat své věci. Samozřejmě zde byl ještě i Ellingham.

A taky Max Bowen, zjistila Jenise, když se o hodinu později

dostavila k večeři; a rovněž dvě další vybrané dívky, které Jenise od

vidění znala. Obě na ni pohlížely se zjevným nepřátelstvím, když si

sedala ke stolu.

„Bude to taková malá seznamovací večeře,“ řekl Ellingham a

zamnul si ruce. „Seznámím vás, ale prozradím jen vaše křestní

jména. Konec konců jsme zde všichni přátelé, navíc diskrétní jako

smrt. Vše zůstane mezi těmito zdmi.“

Významně se po nich rozhlédl a uviděl, že pochopily – žádná z nich

nikdy neprozradí, zda byla Wickem přijata, nebo odmítnuta.

Všechny budou mlčet. „Výborně,“ řekl. Pochválil je jako děti, které

pochopily nějakou důležitou poučku výkladu, pomyslela si nasupeně

Jenise.

„A teď mi tedy dovolte,“ pokračoval Ellingham, „abych vás

představil.“ Ukázal na blondýnu s milou, naivní tváří, na níž byla

okamžitě patrná úleva, když vyslovil její jméno. „Innocenta,“ řekl.

„A tady…,“ ukázal na druhou dívku, štíhlou tmavovlásku oblečenou

podle nejnovější módy, ,je Virtuosa.“

Virtuosa se spiklenecky usmála, když Ellingham ukázal na Jenise.

„A tohle… je Chaste.“

„Tohle jméno se mi líbí víc než to moje,“ zašveholila

našpulenými rtíky Innocenta.

Vždycky se najde jedna, která začne hru kazit, pomyslel si

Ellingham. Obvykle ta, která je nej sobečtější a chce mít všechno a

všechny pro sebe.

Dobrá, uvažoval, možná právě ta by se hodila pro Wicka, protože

je stejně chamtivá a zaměřená na sebe jako on.

Nahlas však na Innocentinu poznámku nijak nereagoval. „Dámy,“

řekl laskavě a sáhl po táhlu zvonku, „dejme se do jídla.“

Jenise předpokládala, že úvodní setkání toho přinese víc. Proto ji

nemálo překvapilo, že jako první bylo na pořadu jídlo. Když však

začal lokaj servírovat večeři, uvědomila si, že má hlad jako vlk.

Že by je chtěl Ellingham vykrmit jako dobytek před porážkou?

Málem při tom pomyšlení ztratila chuť. Přesto se plně věnovala

bohatému jídelnímu lístku, v němž byl jako první chod polévka,

potom ryba, pikantní předkrm a rýže casserole, po níž následovala

jehněčí hruď a brzlík s vinnou omáčkou a zeleninou a menu zakončil

sýr, jablkový nákyp a švestkový koláč.

Pilo se víno, zvlášť Virtuosa a Innocenta si hojně přihýbaly, což

nemohlo Ellinghamovi ujít.

„Tak, teď jste, mé krásky, pěkně rozehřáté a připravené začít,“

řekl. „Wick na vás čeká, jak jistě tušíte. Odvedu vás jednu po druhé

do knihovny na první setkání s mužem, který si jednu z vás vezme za

manželku.“

Zkoumavě pohlédl na Virtuosu a pak na Innocentu. Uvažoval, která

je po tom víně víc namáznutá. Zřejmě Innocenta. Dobře, nechá ji,

aby si dala ještě víc, zatímco se bude Wick bavit. Kývl na Virtuosu,

jež půvabně vstala od stolu a se sklenkou v ruce ho následovala.

,A co my teď?“ zeptala se Innocenta. „Nechá nás samotné,

abychom tu spolu špitaly? To je na nic. Nemyslíš, že je to na nic,

Chaste, jestli vůbec myslíš?“

„Já…“

„Jsi pitomá, Chaste. Se mnou nemůžeš soupeřit. A Virtuosa – ta

nána – určitě našeho Wicka okouzlí, když neumí ani otevřít pusu.“

Vstala a začala přecházet sem a tam a přitom pořád popíjela. „Co se

tam, hrome, může dít? Já bych mu dala – ne…,“ zarazila se a

poťouchle se zasmála. „Vtip je v tom, ne dát, ale dostat, moje drahá

Chaste. Ty musíš zmizet a já musím dostat. Chápeš to, že? Je to

jednoduché. Jo, ano…,“ kývla sklenicí směrem k Jenise. „Nejspíš

taky přijdeš na řadu, ale máš to marné, holka, to ti říkám na rovinu.

Já ho hodlám získat. Já! Ať ode mě bude chtít cokoliv.“

Za jakoukoliv cenu… Ať bude chtít cokoliv – v soukromí… Co

když odněkud tuhle vyšperkovanou ochechuli pozoruje? Co právě

teď od Virtuosy žádá, zatímco tady čekají a Innocenta se potácí po

místnosti a prohlašuje, že nad ni není? Co musí každá z nich udělat,

aby si získala jeho zájem a přiměla ho, aby tuhle soutěž rozhodl?

Jak daleko jsou ochotné zajít, aby v ní uspěly?

A jak daleko je ona ochotná zajít, aby se mu pomstila?

Palčivost této nezodpověditelné otázky nyní zesílilo Innocentino

tvrzení, že si Wick vybere ji, a Jenisino rozvážné a klidné mlčení. To

však Innocentu ještě víc popudilo, takže do sebe obrátila sklenku a

pokračovala ve své tirádě.

Nakonec klesla zpátky na židli a Jenise se dotkla její ruky.

„Nenapadlo tě, že by nás někdo – třeba Wick – mohl pozorovat a

slyšet všechno, co říkáme?“

Innocenta zbledla a konečně zmlkla.

A pak se objevil Ellingham.

„Chaste, moje drahá, pojďte. Teď je řada na vás.“

* * *

Samozřejmě ho občas zdálky zahlédla, ale když ho uviděla

zblízka, všimla si, jak je jeho strohá, asketická tvář poznamenaná

vráskami a únavou z hýření.

Byl vysoký, ale prostě oblečený, seděl ležérně v odřeném

koženém křesle a vypadal nesmírně znuděně. Dokonce se zdálo, že

snad ani neráčí zvednout hlavu a podívat se na ni, když vstoupila do

místnosti.

Nebála se toho, že to tak bude? Ze uvidí otupělého a unaveného

šlechtice, který na ni bude pohlížet s povýšenou shovívavostí –

člověka bez šarmu, bez noblesy, nebo dokonce obyčejné slušnosti?

To je tedy muž, o něhož se má ucházet? A koho už Innocenta

považuje za svého? Kdyby jeho dědictví bylo nevímjaké, nestačilo

by, aby vážně pomýšlela na to, že se stane jeho ženou. První krok

udělala a to ji připomnělo, aby se dívala pouze na cestu, která jí

umožní ztrestat Juliina svůdce.

„Udělalas dobře, žes mlčela a neodpovídala té dračici,“ řekl. Jeho

hlas, sytý jako sirup, ji vylekal. Cítila v něm nebezpečí. Byly za ním

tisíce přemožených srdcí.

Takže tušila správně. Všechno v tomto kamenném sídle je

přizpůsobené jeho perverznostem a nikdo zde před ním není

bezpečný. Nikde. Opravdu se nevyplácí ho podceňovat.

Mlčela.

Wick se pomalu zvedl z křesla, aby na ni lépe viděl.

Takhle zblízka nevypadal ani trochu jako někdo, z koho jde

strach. Obešel ji a bezostyšně si ji prohlížel ze všech stran, dokonce

poodstoupil, aby mohl zhodnotit její tvář a postavu jako celek.

„Jsi Chaste, že?“ Postavil se přímo před ni. „Odpověz mi. Jsi

Chaste?“ Vzal ji za bradu, zvedl jí hlavu a otočil ji na jednu a pak na

druhou stranu. Dotyk jeho dlouhých silných prstů byl elektrizující,

velitelský. Takový je zřejmě i ve svém životě – silný a velitelský.

„Nejsem meloun, abys do mě rýpal a šťouchal, jestli jsem dost zralá.

S tím si dal už práci pan Ellingham. Já teď čekám na tvou odpověď.“

Okamžitě ji pustil. „Tak přece jen to má hlas – a taky špatnou

náladu. Ale o to tady jde, drahá Chaste, abych rýpáním a šťoucháním

zhodnotil tvou panenskou zralost. Proč bys tu jinak byla?“

Bože, teď není vhodná chvíle kapitulovat před tím hlasem a těma

očima, blesklo Jenise hlavou. Teď je čas postavit se tomu nesmyslu,

čelit jeho jistotě, že si s ní může dělat, co se mu zachce. Teď musí

obstát!

„Proč tu jsem, pane? Už sis užil žen, že by ti to mělo stačit do

konce života. Určitější mě sem nepozval jen proto, abys zkoumal

mou tvář nebo mé způsoby. S tím si už taky dal práci pan Ellingham.

Pověz mi, co ode mě požaduješ, a můžeme začít od toho.“

„Ach, má lady Chaste je doopravdy romantická,“ řekl klidně

Wick. „Už se nemůže dočkat, až přede mnou spustí kalhoty, abych

se mohl pomazlit s jejím zbožím – pokud vůbec nějaké kalhoty nosí.

Skoro bych řekl, že ne.“ Znovu ji obešel a ze všech stran ji obhlížel.

„Ne, tahle Chaste1 má pod úzkou sukní velmi ladnou postavu s

půvabnými tvary. Dala si záležet, aby mi nabídla pohled na krásně

tvarované kotníčky a úžasnou labutí šíji. Velmi rafinovaně jsi své

1 Cudná; pozn. překl.

tělo vyzbrojila, aby vzbudilo mužský zájem. Myslím, že začínám být

uchvácen pomyšlením, jaké vlastně je. Jak jsi ke mně ohleduplná,

když jsem musel vydržet bez potěšení z žen tak dlouho. Ano,

myslím…“

Znovu ji vzal za bradu a zvedl jí hlavu. „Myslím, že se Ellingham

nemýlil.“ Sklouzl rukou dolů a pohladil ji po hrdle. „Mužského

potěšení…,“ jeho ruka klouzala dál, až spočinula na oblině ňader.

„Mužské potěšení je nezměrné, když si ho po celé týdny odpíral, aby

si zasloužil takovou žhavou čistotu…“

Pohlédl jí do očí. „Takovou žhavou zuřivost…, takové…,“ zajel

prsty pod okraj živůtku a našel jimi naběhlou bradavku, která ještě

víc ztuhla, když ji začal laskat, „vzrušující, svůdné poupě.“

Její tělo se zachvělo úlekem, když ucítila, že jí mužské prsty

pronikly na tak intimní místo. Ztuhla jako zmrazená a na okamžik se

jí zdálo, že se její mysl oddělila od těla, jako by nemohla snést

realitu toho, co se dělo…, i když od samého počátku tušila, že k

něčemu takovému dojde.

Ale jak se může nezkušená žena na něco takového připravit? To

není možné. Zatímco on… Jeho vůle a jeho rozmar si dělaly s jejím

tělem, co chtěly.

To, s čím jsem se nikdy nikomu nesvěřila…

Jenise měla pocit, jako by se ocitla mimo sebe, jako by

pozorovala situaci zvnějšku, hodnotila ji a násilím přemáhala první

mocný popud utéct.

Právě teď si musí zodpovědět tu základní otázku: Co je ochotná

udělat? Co všechno dokáže její tělo, její přirozenost, její duše snést –

obětovat –, aby uskutečnila svou pomstu?

Je mnohem lehčí vymýšlet a spřádat plány, než prožívat

skutečnost. Ještě toho nezažila tolik, aby věděla, jak potlačit stud a

zděšení, které v ní vzbuzovaly jeho dotyky. Jak se zachovat, když si

zkušeně pohrává s jejími ňadry a pozoruje ji přitom jako vlk, který se

pase na strachu laně?

Ale nejhorší ze všeho bylo, že to, co ji mělo zneuctít a pokořit, a

ne ji zaplavit rozkoší – to, jak jí neustále přejížděl po její panenské

bradavce –, v ní vyvolalo pocity slasti. To ji zděsilo nejvíc, na to už

nebyla vůbec připravená.

Úplně ji to ochromilo. Cítila se bezmocná, neschopná tomu čelit;

cítila slabost, ale zároveň ještě něco jiného, jakési nové, neznámé

pocity, které se šířily od jeho prstů – od jejich dráždivých dotyků – a

rozlévaly se po jejím těle jako tekuté stříbro.

A on stál a nehýbal se; jen ji držel a obkružoval prsty její

bradavky, jako by věděl, co se v ní děje. Jako by si byl naprosto

vědom toho ochromujícího návalu slasti, který pronikal stále

hlouběji a hlouběji do samé její podstaty.

Připadala si jako nahá, jako by na sobě neměla jediný kousek oděvu,

přemožená. Cítila moc svého těla, sílu toho, čeho je schopno a k

čemu je předurčeno. Možná poprvé si uvědomila své ženské

tajemství – to, prostřednictvím čeho dokáží muži už od dob Eviných

svést každou poddajnou ženu a kvůli čemu padaly celé říše a ženy

samy sebe zotročovaly.

Ale to bylo jen první poznání toho, co mělo přijít.

Byla to hranice, přes niž se už nemohla vrátit. Předěl, za kterým

leží teritorium, v němž musí poskytnout svou mysl a tělo

jakémukoliv excesu, který od ní může požadovat; kde se musí zbavit

ochromujícího strachu z neznámého a poddat se tomu, co bude

nevyhnutelně následovat.

To byl rozhodující okamžik. Wick ji napjatě pozoroval a okem

zkušeného svůdce vnímal každý náznak pocitů, které se jí míhaly na

tváři. Věděl, co v ní drážděním bradavek rozehrává. Jenise nebyla

schopná uvažovat. Na tohle opravdu nebyla připravená – nemohla

být! Vždyť ani netušila, že tohle mučivé a zároveň slastné pokušení,

které vychází z jednoho bodu těla, z jednoho zdroje rozkoše,

existuje.

„Bože, Chaste, ty jsi skvělá,“ zamumlal Wick. „Není nic

úžasnějšího než tvrdá a vzrušená panenská bradavka… Ukaž mi ji.

Chci vidět tu krásu, která mi dává tolik rozkoše…“ Chvíli čekal –

okamžik visící v napjatém tichu –, jako by se chtěl přesvědčit, zda

přece jen nebude protestovat.

Vydržela být neuvěřitelně klidná; překonala okamžik, za nímž už

nebylo návratu. Ani jediným pohybem mu nebránila, když jí

rozhrnul krajky živůtku a stáhl jeho okraj dolů.

Zaplavilo ji horko a zbarvilo jí tvář, krk i nahá ňadra červení.

Odhalené bradavky ztuhly ještě víc. Sklopila pohled a dívala se na

ně, jako by byly cizí.

A ony byly cizí – bylo to něco mimo ni, věci plné smyslné

chtivosti a rafinované svůdnosti, cosi, co zbavuje panny rozumu a

vydává je na milost a nemilost mužům, aby pak byly ochotné udělat

cokoliv za jedno jediné polaskání.

To, co mi dělal…, s čím jsem se nikdy nikomu nesvěřila…

Ach bože – tak to je ono? Samozřejmě – a ještě mnohem víc…

Zavřela oči. To…, součást světa, o kterém nic neví, ale který brzy

pozná. A co bude pak? Co?

„Musíš mi dovolit, abych si tě okusil,“ zamumlal s pohledem

upřeným na bradavku. Když neodpověděla a jen na něj zírala

planoucíma očima, náhle se k jejímu ňadru sklonil, pomalu vzal

bradavku do úst a pevnými rty obemkl naběhlý hrbolek.

Jenise ucítila, že jí mezi nohama stéká hustá vlhkost. Zdálo se jí

to tak krásné a zároveň nesnesitelné, když jí sál naběhlou tkáň,

dráždil ji jazykem a tahal ji. Kdesi hluboko v ní vyvolával slastnou

rozkoš – v kom vlastně?

A pak, když jí znovu vsál zduřelý hrot ňadra hluboko do úst, se

mu její tělo poddalo. Sevřel ji jednou paží, ale stále držel bradavku v

ústech, jako by se z ní snažil vysát všechnu rozkoš do poslední

kapky –jako by se od ní jeho ústa a jazyk nemohly odtrhnout –, a ona

na něm visela jako na svém zachránci.

Jenže on nebyl žádný zachránce. Spíš uchvatitel. Když pomaličku

odtáhl ústa od jejího ňadra a zvedl hlavu, uviděla v jeho očích

záblesk triumfálního lesku. Okamžitě ochladla a odstrčila ho od

sebe. Pro něho to bylo něco běžného, byl zvyklý, že se ženy v jeho

rukou takhle rozplývaly a poddávaly se mu. Padaly mu kolem krku,

odhalovaly se před ním, prosily ho, aby jim dělal přesně to, co právě

dělal jí, a reagovaly na to stejně jako ona. Vzdávaly se mu, lísaly se

k němu a lichotily mu za kouzla, jimiž v nich jeho rty a jazyk

vyvolávaly neodolatelnou rozkoš.

A ona? Ne, to nebylo pro ni, ona nechtěla být jednou z nich.

Nesmí se ztratit v tom víru nových neznámých pocitů, které hrozily,

že jí zastřou rozum. Věděl, co dělat, aby každá, na kterou se zaměří,

před ním kapitulovala; uměl šije získávat svýma rukama a ústy,

svým tělem; uměl dělat s jejich touhou, co se mu zachtělo ve jménu

toho, že mu dají syna a pro sebe získají život v přepychu založený na

padesátitisícové roční rentě.

Ale tyto ženy – vlastně i ona – nesmějí nikdy zapomenout, že je

to zároveň muž, který si vzal do hlavy, že najde panenskou samičku,

a dráždivé bradavky budou podle všeho až mezi posledními na

seznamu vlastností, které požaduje od budoucí matky svého potomka

a dědice.

„Nezakrývej svá šťavnatá poupátka,“ řekl Wick, když si začala

dávat živůtek do pořádku. „Sedni si – nejlépe tam na kraj stolu– a

dovol mi, abych je obdivoval.“

K čertu s ním! Takže tahle část zkoušky ještě neskončila? Začala

couvat, a když ucítila na stehnech hranu stolu, opřela se o něj.

„Ano, tak se mi to líbí. Ještě se trochu vypni…, ano tak. Bože, už

mě ty tvoje bradavky znovu lákají… To není obvyklé, abych toužil

po ňadrech nějaké ženy tak krátce po tom, co jsem je měl, Chaste. A

přesto mám hroznou chuť vyzkoušet, jestli máš druhou bradavku

taky tak tvrdou a sladkou. A vůbec, nebraň svým ručkám, aby

odhalily tvá bujná ňadra celá. Chci je vidět v plné kráse.“

Zhluboka, rozechvěle se nadechla. To je ono – chce se jí utéct a

zároveň se jí chce zůstat. Chce znovu cítit jeho ústa na ňadrech,

znovu zažívat ty slastné pocity, které podlamují její vůli, to

odevzdání se, které i teď bojuje s její planoucí touhou srazit ho na

kolena.

Co dělat? Co může vědět panna chráněná dosud bezpečím

domova?

Věci, které jsem udělala a s nimiž se nikdy nikomu nesvěřím…

Pomalu zvedla ruce a rozhalila si ňadra.

Čtvrtá kapitola

Ještě s nimi nebyl hotov. Jenise a Virtuosa seděly upjatě u stolu v

jídelně, aniž jedna druhou vnímaly, zatímco Ellingham odvedl k

Wickovi Innocentu.

To bylo na celé věci nejrafinovanější – že si Wick bral postupně

každou z nich, zatímco druhé dvě čekaly, tušily a představovaly si,

co se tam někde ve jménu jeho vůle a vrtochů děje.

Jak asi zkoušel Virtuosu? Co bude dělat s Innocentou? Jenise ty

myšlenky vztekle potlačila. Nesmíš přistoupit na jeho hru, říkala si.

To on chce. Přeje si, aby byly zvědavé, aby vůči sobě cítily rivalitu,

aby na sebe nevrazily. Konec konců jsou tři poslední a on si z nich

musí vybrat jedinou. Proto je držel spolu, když absolvovaly první

zkoušku toho, co jsou schopny snést – aby ještě víc dychtily potěšit

ho a stát se v jeho očích tou nejlepší.

Nebesa, to byl zlomyslný a přímo ďábelsky lstivý záměr.

Ale jak mají odolat ďáblovi, když má nad nimi tak smyslnou

moc, že z nich dělá svýma rukama voskové figuríny?

Jenise měla pocit, že to napjaté očekávání už nesnese, navíc ji

dráždil pobavený pohled Ellinghama, který se vrátil a posadil se ke

stolu s nimi.

„Nemáte chuť na dezert, mé dámy? Wick má nejraději jahody

polité hustou smetanou.“

Jenise se kradmo podívala na Virtuosu; dívka seděla a dívala se

před sebe tvrdým odhodlaným pohledem.

Všechny chtěly vyhrát a stát se jeho nevěstou. A on si mohl

vybrat jen jednu.

Co tam s tou Innocentou dělá? S Innocentou, která je

přesvědčená, že si Wick vybere ji. Zkouší vzrušivost jejích

bradavek? Saje je a dráždí je jazykem, jako to dělal s ní. Chce od

Innocenty všechno, co požadoval od ní?

Innocenta, soustředěná jen na sebe… Může mu poskytnou

potěšení svou panenskou světáckostí, nebo na něj zapůsobí svým

temperamentem?

Bylo jasné, že ze všech tří se právě Innocenta od počátku snažila

nejvíc, aby si od Wicka vysloužila nabídku k sňatku. Ta neudělá nic,

co by ho mohlo vést k tomu, aby ji odmítl.

Hrome, co tam s ní provádí?

Přestaň s tím! řekla si náhle. Proč by se o to měla starat? Její city

tím ohrožené nejsou. Ale přesto, netušila, že se v ní vzedme vůči

zbývajícím dvěma dívkám taková rivalita. Nečekala, že ji Wick tak

poblázní a dosáhne toho, že před ním dobrovolně odhalí ňadra.

Myslela si, že mu bude odolávat, že odmítne jeho svody a nanejvýš

mu dovolí, aby se jí jen dotkl.

Bože, jak byla naivní! A co horšího, ani ve snu si nepomyslela, že

ucítí to chvění, ty fantastické pocity, které v ní vyvolal, když vzal do

úst její bradavky. To jí otřáslo víc než všechno ostatní. Nebylo jí nic

platné, že se tomu vzpírala. Tělo ji zrazovalo a Wick byl takový

mistr, že ani nezpozorovala, kdy ji uchvátil do své moci.

A úplně nejhorší bylo, že tajně toužila, aby pokračoval. Že chtěla

víc!

Proč jim to nikdo neřekl?

Ale teď, když to věděla, byla ještě odhodlanější dovést svůj plán

na pomstu do konce. A také ještě dychtivější po Wickovi než ostatní.

Rozkoš a hněv šly v jejím případě ruku v ruce a v kterýkoliv

okamžik mohlo jedno nabýt vrchu nad druhým.

Chtěla vyhrát. Ale jak toho může dosáhnout, když je tak rozpolcená?

Musí vyhrát! Musí se jí to podařit z tuctu dobrých důvodů, přičemž

polovina z nich souvisela s tím, jak lehce dobyl její ňadra. Přísahala

si, že vyhraje, ať po ní bude požadovat cokoliv.

Proto ji velmi potěšilo, když viděla, že se Innocenta vrací

mnohem dřív než ona nebo Virtuosa. A za ní následoval klidným,

nenuceným krokem Wick.

„Tak,“ řekl a posadil se na opačný konec stolu, než u kterého

seděl Ellingham, „doufám, že jste objednali dezert.“

„Myslel jsem, že už jsi dezert měl,“ řekl Ellingham a vrhl na něho

významný pohled. „Ale teď vidím, že sis dal k večeři jenom první

chod.“

„Ale velmi chutný první chod,“ zamumlal Wick. „Kupodivu pro

vyhladovělého muže může být i samotný předkrm překvapivě sytý.

Ale teď si dáme dezert – doufám že ten, který mám rád.“

„Už se to nese,“ řekl Ellingham a kývl na paní Wiltonovou, která

se objevila s velkým stříbrným podnosem, na němž bylo pět misek z

broušeného skla a dvě servírovací mísy plné ovoce a našlehané

smetany. Postavila podnos na stůl, servírování přenechala

Ellinghamovi a odešla.

Jenise tušila, že je to hra a že Wick s Ellinghamem už nějakou

variantu této scény během Wickovy chlípné kariéry sehráli. Usoudila

tak z toho, že Ellingham se v ní až příliš dobře orientoval, a na

Wickově tváři se rozhostil samolibý, spokojený výraz kočky, která

čeká na to, až bude moct vyskočit na stůl a chlemtat.

Jaký bude jeho další vrtoch? Nebylo těžké si to představit – jedna

z nich, nebo dokonce všechny si zřejmě budou muset lehnout nahé

na stůl a on je pokryje šlehačkou…

Ne – milosrdný Bože, takové oplzlé myšlenky, zhrozila se. To

musí být ovzduším, které tu panuje, uvědomila si. Atmosférou plnou

nejistoty a očekávání, navíc okořeněného notnou dávkou rivality a

zřejmě už i žárlivosti.

Co s ní ten člověk zamýšlí udělat? A jestli to dokáže u té

nejnedůvěřivější panny, jako je ona, která si ho oškliví a pohrdá jím,

jakou naději mohla mít Julie nebo jiná dívka jí podobná?

Ne, musí tomu smilníkovi oplatit stejnou mincí, umínila si.

Nesmí si připustit, že se nachází na tak odloučeném místě bez

jakýchkoliv svědků, a nechat se odradit od svého cíle. Musí ho srazit

na kolena!

To je ono. V tom spočívá její naděje.

Jenže on teď celou dobu mluvil, a ona neslyšela jediné slovo.

„No tak, moje krásky – chci okusit smetanu na vašich jazýčcích.

Toužím po smetanovém polibku od vás. Která z vás mi ho dá

první?“

Nastalo ticho. Ani Virtuosa, ani Innocenta se do toho kupodivu

nehrnuly. A Jenise byla tak ponořená do svých myšlenek, že stěží

pochopila, co Wick chce.

„Tak to bude Chaste. První vyzkouším smetanové polibky od

Chaste,“ prohlásil po chvíli čekání Wick. „Pojď ke mně, Chaste, a

dej mi jazyk.“

Pomalu vstala a vědomá si zlostných pohledů Virtuosy a

Innocenty přistoupila k němu.

Nabral plnou lžíci šlehačky a obrátil se k ní. „Slízni to špičkou

jazyka, ale nepolykej to,“ řekl. „A teď se ke mně nakloň. Takhle…,“

sklonil se k ní, dotkl se jazykem jejího jazyka, slízl z něj kopeček

šlehačky a pak už se se vší vášní přisál k jejím rtům.

Jenise málem omdlela návalem horka, které ji polilo, když jí vsál

jazyk do úst. Opřela se mu rukama o hruď, ale on ji sevřel kolem

kolen a držel ji. A stáleji líbal, stále zůstával přisátý k jejím rtům…

A vtom Jenise ucítila, že se jí jeho ruka sune po noze dolů, hledá lem

šatů a zvedá ho, až… až se konečně dostal na nahou nohu.

Zachvěla se, ale na víc se nezmohla, protože nebyla schopná

odtrhnout se od jeho úst.

Vlastně se o to ani nepokusila. Jak by mohla, když se jí to líbilo.

Příliš se jí to líbilo, třebaže se zároveň sama sobě ošklivila, že sejito

líbí tak moc.

A pak přišel další šok, když se jeho ruka začala sunout po noze

nahoru, stále výš, až k jejímu zadku. Cítila, jak ji sevřel, jak zaťal

prsty do jejích měkkých hýždí, a pak ji začal lehce hladit. Laskal se s

její měkkostí tak, že se jí nechtělo ani pohnout, dokonce ji vůbec

nenapadlo, že by to měla pociťovat jako zneuctění. Ne, zdálo se jí, že

na okamžik, až nějaký muž objeví ten drahocenný smyslný bod

jejího těla, čekala celý život.

Jak to ví? Jak může vědět, že právě po těchto lehkých dotecích

tak moc touží. Jak ví, že když jí hladí zadeček a mazlí se s ním,

zaplavuje ji slast a nepřeje si nic jiného, než aby to dělal pořád?

Ale jak je možné, že se mu poddala tak lehce?

Protože musí dělat to, co musí dělat…

A co je to, co musí dělat?

Přisála se k jeho ústům a naklonila se k němu, jako by ho chtěla

podnítit k ještě odvážnějšímu hlazení, i když dobře věděla, že ve

Wickovi není žádná jemnost a jeho hlazení je pouze rafinovaný

způsob, jak ji připravit na… na…

Prudce se nadechla a pokusila se mu vymanit, ale z jeho sevření

nebylo úniku. A pak ucítila, že jí jeho zkušené žádostivé prsty

pronikají zezadu mezi nohy a jediné, co může udělat, je bezmocně

roztáhnout stehna a usnadnit mu to.

Přesto celá ztuhla, jako by nemohla uvěřit, že je to možné. Ale on

šel dál. Jeho prsty ji dobývaly, pronikaly hlouběji mezi její nohy a už

se dotýkaly její zvlhlé panenské štěrbinky, hladily ji, tiskly se k ní,

hledaly a pak… náhle pronikly dovnitř, do samé podstaty její

intimity.

Její tělo se zachvělo hrůzou – a ještě něčím jiným…

Odporem? Strachem? Nebo snad žádostí? Touhou? Co musí

udělat…? Cítila, že se v ní sváří zmatek pocitů. Má sebrat síly a

odstrčit ho od sebe, nebo si ho přitáhnout ještě těsněji? Byl to takový

nápor, že se jí zatočila hlava a zdálo se jí, že omdlí; nápor pocitů tak

nových a zároveň povědomých, jako by o nich odjakživa věděla a

celý život na ně čekala.

Pomalu se od jejích rtů odtáhl. „Nesváděj mě tak, Chaste. Jsem

jen muž, a jak může nějaký muž odolat tomu, co se mu nabízí…,“

zajel prsty ještě hlouběji do ní, „ tady.“

Byla bezmocná, nedokázala proti tomu nic udělat. Naopak, ještě

se k němu tiskla, třebaže všichni kolem museli vidět, že má ruku

mezi jejími stehny a že pronikl až do ní. A museli vidět i její výraz,

její zděšení, ale také úžas z toho, že zažívá něco tak silného, co jí

poskytuje netušenou rozkoš. Něco tak nového…

Vlastně ne, úplně nového ne… Čekala na to, byla zrozená pro

tuto chvíli, až šiji takhle vezme muž. Až se jí zmocní…

Nabral další lžíci našlehané smetany a slízl ji jazykem. „A teď

ochutnej ty mě, Chaste. Pojď…“ Přejel si jazykem plným smetany

rty, zatímco jeho prsty opakovaně pronikaly do jejího vzrušujícího

tepla a zase se vysouvaly, laskaly ji, pohrávaly si s ní a zbavovaly ji

veškeré vůle.

Naklonila se k němu a slízla smetanu z jeho jazyka, ale on ji

nepustil. Vsunul jí jazyk do úst, sál ji a vnikal do jejího klína čím dál

divočeji a dráždil ji k nesnesení. A ona…, nebyla schopná ničeho

jiného než vycházet jeho dlouhým nenasytným prstům vstříc,

křečovitě se tisknout k jeho ruce, aby do ní pronikl ještě hlouběji, a

poddávat se bouři pocitů, které vystupovaly z jejího klína a

zaplavovaly celé její tělo.

Wick cítil nápor jejího orgasmu a odtrhl se od jejích úst. Stále ji

však držel přitisknutou k sobě a stále měl prsty hluboko v ní. „Milý

Ellinghame,“ obrátil se k příteli, „měls pravdu. Měkkému horkému

panenskému tělu se nemůže nic rovnat.“

Teprve pak z ní vytáhl ruku. Okamžitě se cítila prázdná, téměř

zrazená a chtěla ho mít v sobě znovu. „Chaste, ty jsi báječná. Ty

tvoje panenské polibky, panenská škeblička, poddajné tělo… Je

úžasné mít tak skvělý výběr, ale ještě jsem neokusil, co mi nabízejí

ostatní krásky. Pojď, Virtuoso, tvoje jméno říká všechno2. Už se

nemůžu dočkat, až mi budeš lízat smetanu z jazyka.“

2 Čistá, bezúhonná, ale také výtečná; pozn. překl.

A Virtuosa šla a dychtivě ho hltala a dovolila mu, aby si bez

omezení hrál s jejím tělem, až i ona jeho zkušenému laskání

podlehla.

Nutí je, aby spolu soutěžily, pomyslela si vztekle Jenise. Aby se

snažily překonat jedna druhou v tom, k čemu se dají svést, co mu

dovolí. Nebylo pochyb, že si s nimi hraje, manipuluje jimi… A

přesto, sémě žárlivosti už byl zasazeno a začínalo bujet. Jenise si to

uvědomila, když se snažila nedívat se, jak si Innocenta bezostyšně

zvedla šaty, sedla si Wickovi na klín a téměř hltala jeho jazyk,

zatímco mu sama vedla ruku na svůj zadek a mezi stehna.

Bylo to neskutečné a Jenise na to hleděla jako fascinovaná. A

jasně také viděla, že se Wickovi líbí, co s ním Innocenta dělá. Jenže

kterému muži by se nelíbilo, když mu žena nabídne své nahé tělo a

ještě mu ukáže, co chce?

Tak se to má. Nebo ne? Má se to tak? Innocenta dychtivě

přirážela klínem k jeho rozkroku. Tohle je, co on chce? To, co se teď

odehrává před ní? Innocenta, která hlasitě sténá při polibcích,

Wickovy ruce, zkušené prsty, jeho oblečené tělo v kontrastu s

Innocentinou nahotou, s její dychtivostí a nenasytnými ústy. Je tohle

lekce pro ni, pro cudnou a zdrženlivou?

Došly snad tak daleko, že už teď prohrály s ženou, která je

mnohem zkušenější v otázkách mužského vnímání sexu?

Ellingham si pohodlně hověl na židli, pochutnával si na jahodách

se smetanou a občas se naklonil dopředu, aby lépe viděl na

Innocentina dmoucí se ňadra a její nahá stehna.

„Božská podívaná…,“ vydechl, když se Wick konečně odtrhl od

Innocentiných hltavých úst. „Člověka napadá, co by asi naše drahá

Innocenta předvedla za zavřenými dveřmi. Umí toho opravdu hodně.

Není tak nevinná, ta naše Innocenta. Vezmi si ji, Wicku. Jestli umí

tolik, že se kvůli tobě obnažila, roztáhni jí ta sametová stehna,

projeď jí tu nadrženou dírku a dej jí, o co škemrá.“

Wick vzal Innocentu za paže a odsunul ji od sebe. „Ještě ne,“ řekl.

„Je to samozřejmě lákavé pomyšlení, ponořit se do její lasturky. Ale

teď ještě ne.“ Odstrčil Innocentu z klína a poslal ji, aby si šla

sednout. „To bychom všechno zkazili, kdybychom na to šli už první

večer naostro. Řídím se jen tvými radami, milý Ellinghame,“ řekl,

když se jeho přítel chystal protestovat. „Pamatuješ? Tloukls to do mě

víc než často: šetři si máslo, šetři si smetanu. A teď mě navádíš,

abych všechno vyplýtval dřív, než poznám, jaké mají tvé rady

výhody. Ne, ne, takhle si to nepředstavuju. Až přijde ta pravá chvíle,

až vybuchnu, bude to vulkán. A tebe si k tomu vezmu za svědka,

milý Ellinghame. Bude to něco, co svět ještě neviděl, odměna za

trpělivost, kterou prokazuju při výběru své nevěsty. Ale teď, když

jsme pootevřeli dveře rozkoši a začínám poznávat, co čeká toho, kdo

dokáže být zdrženlivý, chci vidět z našich krásek víc. Chci je mít

nahé, Ellinghame. Nahé a jen pro sebe, abych je vyzkoušel, jak to

umím jen já. Zítra se dáme do toho.“ V jeho hlase zazněl příslib,

který nemohl žádné z nich uniknout. „Řekni to paní Wiltonové. Ta

ví, co má dělat.“

Ví, co má dělat…

Je na světě ještě jiný takový smilník? Dokonce i zde, ve vlastním

domě, má ke svým zvrácenostem spoluviníka ochotného ke všemu –

pomocnici v osobě nevlídné hospodyně.

Už jen tohle by jí mělo otevřít oči, pomyslela si Jenise.

Cekají na ni snad ještě dnes další a tvrdší lekce? Wickovo svádění

je svůdné samou svou podstatou, protože přináší tak úchvatné pocity,

že jim žádná žena, ať je jakkoliv počestná a ctnostná, neodolá.

Dokonce ani ona ne…

Zvláště ona ne!

A pak je tady ta vychloubačná Innocenta, která se jí i Virtuose

posmívala, když je Ellingham odváděl do ložnic. „Já se mu líbím

nejvíc. Vybere si mě, to je jisté. Já nemusím čekat do zítřka, abych

se mu ukázala úplně nahá. Až uvidí mě, na vás si už ani

nevzpomene…“

„Mlč, huso,“ okřikla ji Virtuosa. „Nemysli si, že jsi nějaká

Afrodita. Prsa máš malá a bradavky měkké a houbovité. Který muž

by se chtěl mazlit s prsama jako telecí struky? Muži mají rádi ženy s

velkým poprsím, takovým, jako mám já. A s širokými boky, aby mu

bez problémů porodily dítě…, jak to samozřejmě udělám já, až si mě

vezme za manželku.“

„A přesto se mnou a s mými ňadry strávil tolik času,“ ohradila se

Innocenta. „Tak dlouho mě měl na klíně a mazlil se se mnou. Vzal

tebe na klín? Cítilas, jak ho má velkého mezi nohama? To sotva…“

„A co jsi mu na tom klíně dělala?“ zeptala se provokativně Virtuosa.

„Jenom jsi tam seděla, co? Ale mně nabídl i sebe. Dovolil mi, abych

mu přejela rukou po jeho tvrdém klacku. Byl ze mě tak vzrušený, že

ho měl jako ze železa – dokonce mi chtěl ukázat, na co se mám těšit.

Omlouval se mi, že nemá čas, aby mě pozval na… na menší večeři v

soukromí…“

„Lhářko,“ vybuchla Innocenta. „Lžeš. Vůbec se ti nenabízel… a

neomlouval se ti… Vůbec ne!“

,A co naše líbezná, tichá Chaste?“ přerušila ji Virtuosa. „Co ta

malá myška, která se tváří, jako by na ni ještě nikdy nesáhl chlap?

Taky pěkná lhářka. Vidělas, jak ho rozparádila? Vidělas, jak mu její

kundička spolkla ruku? Určitě tam už nějakého měla, to se pozná. A

to, jak ho líbala… Takhle holka nelíbá, když sedí poprvé mužskému

na klíně, na to vem jed. Určitě už ji někdo obíral, a ne v šatně. Chce

nás přechytračit, když ze sebe dělá cudnou a upejpavou jako pravá

panna. Myslí si, že tím nad námi vyhraje.“

„Jenže to se jí nepodaří, Virtuoso. Když známe její plán, můžeme

ji přelstít. Byla bych radši, kdyby ho získala jedna z nás.

Samozřejmě nejlepší by bylo, kdyby si vybral mě. A taky to udělá.

Prostě jsem se rozhodla, že bude můj.“

,A já jsem se zase rozhodla, že ho získám já,“ vyštěkla Virtuosa.

„Bude to mezi námi boj na život a na smrt, Innocento. Ale tou, která

padne, budeš ty, protože já vyhraju.“

„Blbost. Já půjdu k oltáři i přes tvou mrtvolu, drahoušku,“

odsekla zuřivě Innocenta a strčila do Virtuosy. Ta se zapotácela, ale

okamžitě se vrhla vpřed a strčila do své sokyně tak prudce, že

Innocenta spadla na zem. I tam se však na ni Virtuosa vrhla a začala

ji škubat za vlasy a trhat jí oděv.

Innocenta se bránila, klela a křičela a obě se na podestě schodů

válely a trhaly ze sebe, co se dalo, zatímco je Ellingham klidně

pozoroval a nesmírně se bavil.

„Není nic zábavnějšího, než když se dvě ženské perou,“

poznamenal s úsměvem směrem k Jenise. „Ty rozkošné nožky, ta

nevymáchaná ústa…, prostě zábava pro bohy. Bohužel musím

zakročit – musím – kvůli Wickovi.. Já sám bych je raději nechal, aby

se otrhaly úplně, ale musíme brát ohled na našeho hostitele…“

Přistoupil k oběma bojovnicím blíž a chytil Innocentu za paži. , Ale

dámy – nechte toho – okamžitě,“ zvolal a postavil Innocentu na

nohy. „To by se Wickovi nelíbilo, kdyby viděl vaše těla poškrábaná

a plná modřin. Musíte se snažit vypadat co nejlépe, být svěží,

odpočaté a dychtivé po jeho laskání. Jak před ním chcete uspět, když

tady děláte takové věci? Innocento, okamžitě do svého pokoje!“

Innocenta vrhla na Virtuosu nenávistný pohled a s hrdě vztyčenou

hlavou odešla.

„Virtuoso – tak už klidně, jak se sluší na dámu… Jistě, muži si

rádi zahrávají s nebezpečím, ale Wick se rozhodl, že matkou jeho

potomka bude opravdová dáma.“

Virtuosa se sklopenou hlavou přikývla a Ellingham ji pustil.

Narovnala ramena, pozvedla si potrhané šaty a zamířila ke dveřím

svého pokoje.

„A co si o tom myslíte vy, drahá tajemná Chaste?“

„Že mé šaty zůstaly nedotčené,“ odpověděla Jenise. „A moje

důstojnost taky – dokonce i po dnešním večeru.“

„Hoďte důstojnost za hlavu, Chaste. V tomhle domě pro ni není

vhodné místo. Tady platí jen ochota dát Wickovi, co žádá, a nechat

ho, ať si dělá s vaším nahým tělem, co se mu zachce. Po zítřku

nezůstane nic nedotčené, samozřejmě až na rozhodnutí, zda si budete

pořád přát, abyste se stala jeho ženou…, pokud tuhle zkoušku

přečkáte s nedotčeným rozumem. A pokud si nakonec vybere vás.“

Samozřejmě. Vybere si jednu z nich. A zdá se, že ze všech tří to

bude nejpravděpodobněji ta dychtivá, světácká Innocenta, uvažovala

Jenise.

Ale čím jí může konkurovat? Innocenta má dokonalá prsa – malá,

okrouhlá, s hrotitými bradavkami, které musí být požitek cumlat. A

její tělo dobře zná tajemství mužských dotyků a její dychtivá ústa

jemnosti mužských polibků.

A Virtuosa – s plným, pěkně tvarovaným tělem jako chovná

klisnička –, nepředstavuje si ji už Wick se svým synem u jejího

velkého prsu? Možná právě to je jediné, o co mu jde, a zbytek jeho

komplikovaného plánu, podle něhož si vybírá budoucí ženu, je jen

hra, jejímž účelem je zahýřit si s třemi pannami najednou.

Pokud je Innocenta vůbec panna. Nebo i Virtuosa, když na to

přijde.

Co mu musí ona, trefně pojmenovaná Chaste, nabídnout? Svou

nevinnost? Svou inteligenci? Své panenství? Čeho si muž jako Wick

cení nejvíc?

Určitě ne soukromí. To by s nimi neprováděl své smyslné hrátky

tady.

A rodiny taky ne. Ani cti. Ani – čeho vlastně?

Neměla nic, s čím by proti nim mohla obstát. A teď, když začíná

něco tušit o rozkoších svého těla, je dokonce zranitelnější než Julie.

Bože…, pomyšlení na Julii – na to, jak si s ní asi pohrával – jí

neposkytlo žádnou útěchu. Ale ani žádný nápad. Zvlášť po tom, jak

snadno, bez jakéhokoliv odporu Wickovi dovolila, aby ji…, aby do

ní vnikl.

Chyba však byla v ní. Skrytá a fatální.

Byla jednou z těch žen – ušpiněných holubic – určených k tomu,

aby se staly milenkami chlípných bohatých mužů, až s ní Wick

skončí – nebo ona s ním.

Příliš moc se jí líbilo, co s ní dělal. Navíc tím v podstatě

zrazovala svou touhu pokořit ho. Ano, líbilo se jí to. A chtěla víc.

Nebesa, chtěla víc – víc něčeho, co si dovedla jen mlhavě

představit, ale s čím měly Innocenta i Virtuosa nepochybně bohaté

zkušenosti.

Innocenta by jistě vyhrála jakoukoliv soutěž, v níž by byla

rozhodující smyslnost, tím si byla Jenise jistá. Innocenta znala

všechna mužská tajemství. A byla odhodlaná Wicka získat.

Ne, takhle nemůže uvažovat. Všechny jsou odhodlané Wicka

získat, i když každá zcela jiným způsobem. To je zajímavé, protože

Innocenta a Virtuosa jistě využijí svých zřejmých znalostí o

smyslnosti těla, aby ho dostaly, zatímco ona o této oblasti ví tak

málo, že to vypadá skoro jako žert, když ji Ellingham zařadil mezi tři

vybrané. A třebaže by možná byla povolná, neměla tolik zkušeností,

aby mohla s něčím začít sama.

Zatím j ich neměla tolik.

To je důležité, pomyslela si, třebaže dost dobře nechápala v čem.

Byla však svědkem toho, jak Innocenta bezostyšně usedla

Wickovi na klín, a jak Wick odmítl Ellinghamův návrh, aby se jí

přímo tam zmocnil, přestože měla tak svůdně roztažené nohy. Rekl

ne. A vrátil se také brzy po tom, co za ním přišla do knihovny na

první setkání.

Co tedy dělal s Innocentou? Nebo co jí řekl?

Možná byla Innocenta příliš dychtivá. Příliš jistá sama sebou.

Příliš zkušená na matku jeho budoucího dědice.

A Virtuosa – ne – vychutnal si její polibky a bez námahy do ní

vnikl…

Hm…, obě byly tak žhavé, tak dychtivé, prostě se mohly

přetrhnout, aby jedna druhou přetrumfly. Ale v tom, co dělaly,

nebyla žádná vášeň, pouze agresivita, pro niž si zvolily jako zbraně

své ženství, svůj půvab a možná také zkušenosti a znalosti z oblasti

smyslných vášní.

A to jsou – a ona s nimi – nejlepší ze všech, co přicházely v

úvahu na sňatkovém trhu? Nebo to byly ty odvážné, které se

odlišovaly od všech ostatních neslaných nemastných a měly aspoň

nějakou páteř?

Co si Ellingham myslel, když je vybíral? Ať to však bylo co bylo

a ať to začalo jakkoliv, v každém případě byl Wick stejně odhodlaný

jako ony vytěžit z toho co nejvíc. Vytěžit z nich co nejvíc. A na

konci získat ženu a dědice… ,

Takže co musí…

Především se musíš přestat ohlížet na ně. Tahle myšlenka jí

šlehla myslí jako meteorit. Přestaň se s nimi porovnávat. Odliš se

od nich. Dobře se bav.

Nedopřejmu, aby viděl, jak moc to chceš…, cokoliv z toho…

A opravdu to chtěj…, to, čemu se vzpíráš.

Toužíš po tom, když teď víš, jak to chutná – a kdyžjsi to okusila z

tak zkušených rukou, chceš víc a nemůžeš se dočkat, až k tomu dojde

– a to je to nejpovážlivější: nemůžeš se dočkat, až budeš nahá, aby s

tebou mohl dělat víc…

Tak se od nich odliš. Nedovol mu, aby poznal, jak jsi po tom žhavá.

Buď poddajná, učenlivá, ale zdrženlivá a neuchopitelná –jiná než

tamty dvě – a užívej si toho – všeho –; co bude dělat s tvým nahým

tělem –poddej se rozkoši…, vezmi si od něho všechno, co můžeš…

Proč ne? Je to v umění rozkoše nejzkušenější muž v celé Anglii…

Stejně to brzy skončí…

A nikdo se nic nedozví.

Ale nejlepší na tom je, že o tom nikdy nikomu nesmíš říct…

Pátá kapitola

Když ráno otevřela oči, s překvapením zjistila, že je nahá a

veškeré její oblečení zmizelo. V místnosti nebylo nic, co by si mohla

obléknout, kromě vysokých černých bot s podpatky a dlouhého

pruhu černé krajky, který ležel v nohách postele.

O chvíli později vrazil dovnitř Ellingham.

„Ach, výborně,“ zahlaholil. „Všechno je, jak má být. Dobré ráno,

Chaste. Doufám, že jste se vyspala dobře. Nic neříkejte. Den už

začal a před sebou máte to, v čem vás chce Wick vidět. Můžete se

odít tady do té krajky a upravit si ji tak, aby dala vyniknout té části

vašeho těla, kterou považujete za nejzajímavější. Samozřejmě si

obujte boty; Wick miluje, skutečně miluje kontrast nahého těla a

vysokých bot. A je třeba, abyste byla připravená… oh, už za dvacet

minut. Přijde pro vás paní Wiltonová. Mimochodem musím říct, že

jste ve své nahotě rozkošná. Kdyby si vás nevybral Wick, klidně vás

vyšoustám já. Mám rád, když mají ženy hustě zarostlou kočičku.“ S

tímto konstatováním odešel a zanechal Jenise naprosto šokovanou.

Tohle zřejmě řekl všem, že by je chtěl šoustat, když šije Wick

nevybere, pomyslela si. Vzala krajku a uvažovala, co s ní. A zřejmě

také říká všem, které chce šoustat, že má rád hustě zarostlou kočičku.

Dokonce i když ji nemají hustě zarostlou.

Ale ona ji takovou měla a nyní, při tomto vývoji věcí, si se

zájmem uvědomila, že něco takového zřejmě muže vzrušuje. Možná

by právě to měla zdůraznit, aby si s ním pohrála. A aby viděla, zda to

působí i na Wicka.

O deset minut později, když se umyla a rozmyslela si, jak

zdůraznit svůj klín, se ozvalo zaklepání na dveře. Vstoupila služka s

šálkem ranní čokolády. Položila ho na stolek a odešla – po celou

dobu přitom odvracela oči od nestydatě nahého Jenisina těla. Chvíli

nato přišla paní Wiltonová.

„Vstaňte,“ poručila jí stroze. „Ukažte mi, jak jste se připravila.“

Jenise slezla z postele. „Bude se mu to líbit?“ zeptala se

nestoudně a otočila se tak, aby paní Wiltonová viděla, jak si obtočila

krajkou jedno stehno a upevnila šiji tam. Jeden konec krajky pak

nechala svěšený, aby jí zdobil nohu, a druhý si naaranžovala mezi

stehna, aby tvořil kontrast k tmavému chumlu chloupků v klíně.

„To vám musí říct on, paní. Já tu jsem jen proto, abych vám dala

tenhle závoj. Musíte si ho přehodit přes hlavu – takhle…“

„A proč musím mít závoj?“ nechápala Jenise, i když paní

Wiltonová dovolila, aby jí přetáhla přes hlavu černý krajkový závoj a

zakryla jí tvář.

„Můj pán se tak bude moct soustředit jen na vaše nahé tělo.“

„A jak před něj budeme předstupovat, paní Wiltonová?“

„Teď ráno všechny najednou a pak jedna po druhé, jak si vás

bude vybírat.“

„Chápu,“ přikývla Jenise. Ano, chápala. Vypadalo to na další

konflikt mezi Innocentou a Virtuosou, zvlášť po tom, co se obě uvidí

nahé. Musí tedy dosáhnout toho, aby šiji Wick vybral jako první, a

pak ho nějak zaměstnat, aby mu na ně nezbyl čas.

Jenže jak? Jak ho má zaměstnat. Co ona ví o svádění a čím chce

tak fascinovat muže, který už viděl u žen všechno, dělal s nimi

všechno a svedl všechno, co nosí sukně?

„Pojďte,“ řekla paní Wiltonová.

Jenise vklouzla do vysokých bot a následovala ženu do chodby a pak

po schodech dolů do salonu, v němž bylo kolem stěn rozestaveno

šest pohovek.

„Tady počkejte na ostatní a na pána.“

Kolem dokola byla samá zrcadla a Jenise se poprvé dívala na sebe

v takové podobě, v jaké měla za chvíli předstoupit před Wicka.

Viděla závoj, který jí halil tvář a dával vyniknout nahému tělu.

Viděla krajkový prstenec na stehně, jenž zdůrazňoval černý chumel

mezi jejíma dlouhýma nohama. A viděla ploché břicho a plná

okrouhlá prsa s růžovými bradavkami vztyčenými vzrušením.

To všechno uvidí i Wick a bude to chtít. A ještě víc. Cokoliv si

vzpomene…

Mátlo ji však – nebo spíš děsilo –, že ji to všechno nechávalo

klidnou. Nebyla nervózní, nepohoršovala se nad tím, co se tu

chystalo, ani si to neošklivila. Jako by od této chvíle chtěla chodit

nahá pořád. Byla tím ohromená. Dělalo jí to nesmírně dobře, být

nahá. A dělalo jí dobře, čekat tady nahá – čekat a představovat si…

Necítila sebemenší stud, nic ji na její nahotě nezneklidňovalo. Jenom

nevěděla, co bude dál.

Rozhodla se však sama – na to nesmí nikdy zapomenout, i kdyby

o sobě zjistila něco, co by ji naprosto ohromilo.

, Ach Chaste,“ ozvalo se náhle.

K čertu, Innocenta…

„Podívejme se na naši Chaste. Nezdá se, že by byla zase tak moc

cudná.“

Jenise ji uviděla v zrcadle, jak cupitá k ní ve vysokých botách na

podpatku a v krajkovém závoji. Byla štíhlá, ale měla zaoblenější

boky a plnější ňadra, než se dalo soudit z Virtuosina hodnocení. Klín

měla světlý, stejně jako vlasy, a ne tak hustý jako Jenise. Krajkovou

stuhu si uvázala kolem krku a vyzařovala z ní taková smyslná

sebedůvěra, až z ní šel strach.

„Nevypadáš špatně, když jsi nahá, Chaste. To bych do tebe neřekla.

Jistě, prsa máš maličko prověšená a klín – ten si musíš trochu

upravit. Muži nemají rádi pusu plnou chlupů, když se tam s tebou

začnou mazlit. Otoč se, jen se pěkně otoč… To taky budeš muset

dělat, jestli si má dát práci se všemi třemi, než si vybere mě… A

vida, naše Virtuosa… Podívejme, jak jí míří bradavky dolů a jak má

široké boky. Ano, jistě, jsou muži, kterým se takové věci líbí. Ale

nemá, holka, na břiše trochu víc tuku, než je zdrávo? A na stehnech?

Udělala dobře, že si dala krajku na paži, to upoutá pozornost na její

prsa. A ten klín – ta zase má moc řídké ochlupení… Oh, už se dál

nemůžu dívat…,“ řekla náhle a zamířila k jedné z pohovek.

Posadila se, masírovala si ňadra, urovnávala si závoj a hladila si

stehna, zatímco Jenise a Virtuosa se dívaly každá jinam.

Jistě, pomyslela si Jenise, zřejmě to Wick nezrežíroval kvůli

tomu, aby sej edna druhé posmívaly, zatímco on by se na to odněkud

díval a bavil se, ale přesto se od něho dala očekávat jakákoliv

zvrácenost. Všechno je tedy možné, dokonce i tohle.

Nevyrovnám se jim. Nemohu s nimi soutěžit…

Anebo zkouší, jakou máme fantazii?

Zdálo se, že to napadlo i Virtuosu, neboť si náhle vybrala

pohovku, posadila se a začala na ní různě pózovat a upravovat se.

A teď se musíš přizpůsobit i ty, ať chceš, či nechceš, napadlo

Jenise. Ale co na sobě upravovat a jak se chystat, když k tomu má

jen nahé tělo? A tušení jeho očí někde ve skrytu.

Které čekají…, na co?

Ellinghamovi se líbil tvůj hustě zarostlý klín. Z toho by se dalo

soudit, že bys s tím mohla mít úspěch i u Wicka…

Zvedla pravou nohu na gauč a začala si masírovat stehno. Třela si

kůži a blížila se prsty ke klínu, pak si jimi jemně prohrábla chloupky,

čechrala si je a nakonec s vědomím, že se Wick odněkud dívá, si

zajela prsty do vlhké štěrbiny a ucítila svůdné teplo, které už včera

okusil i on.

Nebylo těžké představit si milence skrytého někde ve stínu, jak je

pozoruje, jak celý roztává, vzrušený k zbláznění při pohledu na tři

nahé panny, které pózují a stavějí se na odiv ve snaze svést ho.

Ale svést Wicka přece není těžké.

Ano, na tom něco je… Zarazila se a vrhla kradmý pohled na

Innocentu. Klečela opřená o ruce a protahovala se jako kočka.

Tak náruživá…, takjistá sama sebou, přestože vůbec není jisté, co

vlastně Wick chce… Ano, ano…

Nemůže být jako ony. I kdyby ji to mělo stát nabídku k sňatku,

nemůže být jako ony.

Přesně tak. Jen nebýt jako ony!

Rozbušilo se jí srdce. Ano, změní pravidla hry. Jedna z jeho

vybraných panen nebude servilní exhibicionistka, jak to od meh

očekává. Nebude tak nevázaná, aby před ním odhalovala úplně

všechno. Má svou hrdost. Donutí jeho, aby přišel k ní.

Donutí ho, aby se o to snažil, k čertu…, aby se snažil o ni, ať to

znamená cokoliv.

Snad tě odsud nevyhodí na minutu, zalekla se náhle, když

uvažovala, jaké by to mohlo mít důsledky. Nehraj si s mužem, jako

je Wick – s člověkem, který čeká, že všechno, po čem touží, se mu

neodkladně položí k nohám.

Ale jak jinak se má odlišit od těch druhých, když jsou všechny

maskované a skoro stejné a stavějí na odiv jen svá nahá těla?

Tak, že se nebude stavět na odiv. Posadila se upjatě a zkřížila si

ruce na ňadrech. Bylo to troufalé a rozbušilo se jí srdce, jako by jí

chtělo vyskočit z hrudi. Uvědomila si, že se odhodlala k velkému

riziku. Pohrdat pravidly Wickovy hry, žádat od něho, aby přišel on

za ní…

Věděla, že se dívá. Je však to, co vidí, v něčem jiné od všech

ostatních žen, které dostal do postele ve své dlouhé svůdnické

kariéře? Nahé ženské tělo mu přece nemůže přinést žádný nový

zážitek. Musel jich za roky svého zhýralého života vidět tolik – tolik

tvarů, tolik velikostí, tolik zbarvení… Takže to nemůže být jen její

tělo, co ho láká.

Bože, ona se snad zbláznila. Každý přece ví, že je za hranicí

zdravého rozumu pohrdat jeho autoritou, tím, co si přeje a co chce.

Ale ona to udělá, protože nemá na výběr. Musí být tou, která je jiná,

která vyprovokuje jeho zájem a vyhraje.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.“A kde je Wick?“ zeptala se

nahlas. V tu chvíli věděla, že už zpátky nemůže. Téměř užasla, že se

jí vůbec nezachvěl hlas. „Proč tu máme čekat a hrát si na loutky.

Myslela jsem, že přijde a jednu z nás si vybere, aby si s ní pohrál.“

Její odvážná slova ještě doznívala pod vysokým stropem, když

Innocenta a Virtuosa přestaly pózovat a upřely na ni šokované

pohledy.

„Výborně,“ zašeptala Innocenta. „Jen pokračuj, Chaste, a brzy se

dozvíš, jak se Wickovi oškliví drzé holky.“

„Jestliže Wick nemá o mé tělo zájem, můžu ho nabídnout panu

Ellinghamovi. Prohlásil, že má rád ženy s hustě zarostlou kočičkou,“

řekla Jenise a pohlédla dolů. „Mám dojem, že bych mu v tom mohla

vyhovovat.“

„Tak dost!“ vykřikl kdosi vztekle. Kdosi…, nebylo pochyb, že je

to Wickův hlas. „Ellinghame, ty bastarde, budeš polykat vlastní

semeno, jestli jsi dělal návrhy mým pannám.“

Konečně odkudsi vyšel a rozhlédl se po všech třech. „Která z vás

se odvážila poroučet mně, co mám dělat?“

Mohl to lehce uhodnout sám, když Innocenta vypínala hruď a

roztahovala nohy a Virtuosa si nazvedávala dlaněmi prsa, jako by

mu je nabízela.

Jenise seděla strnule jako na čajovém večírku, s rukama

složenýma v klíně a čekala.

„Adi, naše Chaste,“ ušklíbl se Wick. „Chaste, která si zakrývá

klín, i když tvrdí, že po něm muži šílí. Ale pořád jsi báječná, ty naše

Chaste. Troufám si, říct, že moje prsty nikdy nevnikly do panny tak

hluboko. To teplo, ta vstřícnost, s jakou je tvoje štěrbinka přijala…

A jaké vděčnosti jsem se za to dočkal? Žádné! Místo toho si naše

Chaste staví požadavky. Naše Chaste, která zřejmě zapomněla, že

sem přišla dobrovolně, aby se pokusila získat mou náklonnost, si teď

myslí, že tady bude poroučet. Takhle to je s pannami vždycky – dají

muži ochutnat své tělo a pak si už všechny myslí, že ho mají v moci

a začnou nad ním vládnout.“

Stál těsně před ní a náhleji vzal za bradu a zvedl jí tvář zahalenou

závojem, aby se dívala na něho. „Na to zapomeň, že mi budeš

poroučet, sladká lasturko. Tady platí jen moje vůle a moje touha.“

Teď – teď– to nejriskantnější ze všeho… ,A přesto jsi tady.“

Slova zůstala viset ve vzduchu jakoby zmrazená. Wick však

nebyl ten, kdo by kapituloval před provokací.

, Ano, ale abych jedné nevděčné, drzé panně ukázal, o co

přijde,“ řekl a začal se svlékat. Zatímco Innocenta a Virtuosa na něj

bez dechu a s otevřenými ústy civěly, odkládal jeden kus oděvu za

druhým, až odhodil i poslední a zůstal před Jenise stát úplně nahý –

pouze s koženým váčkem, z něhož mu trčel do výše úd jako šikmo

zaražený kůl.

Vzal si úd do ruky a přistoupil k ní ještě o krok blíž, až se

naběhlým žaludem téměř dotýkal jejích rtů. Ale jestli si myslel, že jí

tím způsobí šok, přepočítal se.

Tak tohle je ta podstata muže – ten zpupný, tvrdý objekt, střed

mužské touhy, který se neustále chvěje a tepe nenasytným nutkáním

vniknout do nej intimnější hlubiny ženského těla…

Ano – to mělo smysl. Tam, kde do ní pronikly jeho prsty, vstoupí

nyní tenhle dlouhý, silný a tvrdý úd a naplní ji tak dokonale, jak by

to nedokázala žádná jiná část jeho těla.

Neměla z něj žádný strach. Naopak, chtěla se ho dotknout, mazlit

se s ním. V ústech se jí sbíhaly sliny touhou vzít si ho, celý ho

pohltit.

Cítila, že se její tělo napnulo a ztuhlo, jako by se nezávisle na její

mysli a vůli připravovalo na okamžik, až do ní vstoupí. Až se do ní

ponoří.

Potlačila strach. Teď už se dostala příliš daleko. Riziko se jí

nevyplatilo a nyní zbývá jen to, že ji pošle pryč. Takže nemá co

ztratit.

,A abys zjistil, o co přijdeš ty,“ odvážila se zamumlat, stále

neschopná odtrhnout oči od jeho mohutného mužství.

Zaslechla, jak zavrčel, a pohlédla na něho. V temné, nehybné

tváři mu jiskřily oči.

Neuchopitelná…

„Vezmi si mě…,“ zašeptala hlasitě Innocenta. Odliš se od nich…

„Ne, mě…,“ ozvala se úzkostně Virtuosa. „Celá se chvěju touhou,

když tě vidím…“

Wick je slyšel. Jenise si byla jistá, že slyšel každé jejich dychtivé

slovo – ta slova, jež musel vyslechnout nesčetněkrát od tisíce

různých žen všech tvarů, dispozic a sklonů. Ale mezi těmi slovy

nebylo jediné, které by ho odvrátilo od toho, k čemu se chystal.

Ano, zatímco Innocenta a Virtuosa vzdychaly a škemraly, aby si

vzal je, on upíral oči stále jen na ni.

„Ellinghame!“ zvolal náhle. „Odveď ty dvě…“

Také Ellingham se zjevil jako duch, vzal křičící a vzpouzející se

Innocentu a Virtuosu za paže a táhl je pryč. „Nebojte se, i na vás

přijde řada,“ mumlal, když je odváděl. „Wick vás vyzkouší všechny,

než se rozhodne. Ztichněte, ať vás nevidí v takovém stavu. Pojďte, já

vás obě uspokojím, jestli po tom tak toužíte…“

Přestože to říkal tlumeným hlase, Jenise to slyšela a její

představivost se rozběhla na plné obrátky.

„Vyšoustá je a budou ticho,“ řekl Wick chladně. „A já se pak

budu nořit do jeho semene. Jenže tak to mezi přáteli chodí. Ale ty,

Chaste…, ty nabízíš jiný druh pobavení, naivní a vzrušující. Ještě si

pamatuju na to, jak hluboko jsem pronikal do tvé kundičky, na tvou

nevinnou rozkoš, když jsem tě šoustal prsty, a na chuť tvého

zbrklého jazyka. A jenom proto unikneš za své drzé řeči mému

hněvu.

A teď…,“ řekl a dotkl se žaludem penisu jejích rtů, „teď mi ho

vezmi a ukaž mi, jak to s ním umíš jazykem.“

Jenise si olízla rty. Věci, které nikdy neřeknu…, které nikdy

nebudu smět říct…

Ale panebože, jak je velký a dlouhý… A jak se to dělá?

Zvedla si závoj, i když jen aby odkryla ústa, a pak… ho bez

váhání vsála do sebe.

Zažil už ledacos a dovedl se ovládat, ale pohled na to, s jakou vášní

její panenská ústa zpracovávala jeho úd, byl tak vzrušující, že měl co

dělat, aby se udržel. „Víc, Chaste…,“ zamumlal. Přisunul se k ní

ještě blíž a dožadoval se, aby ho do sebe vsála co nejdál, až kam to

jde.

Bože, ne tak daleko – vždyť se udusí. V panice pevně semkla

kolem údu rty, aby ho dál nepustila, a začala ho sát, jak jen byla

schopná.

To je ono – rozvlnil boky podle pohybů jejího jazyka, podle

podvědomého mručení, které vycházelo z hloubi jejího hrdla, podle

nevinnosti, s jakou manipulovala s jeho penisem.

Tak, tak, tak…

To bylo nové – samozřejmě mu to už dělaly ty nejzkušenější

děvky a nejrozdováděnější panny, které se rychle učily, jak využívat

orálních praktik, aby dostaly, co chtějí, ale tahle…

Ne, nevzpomínal si, že by mu to někdy nějaká nahá panna dělala

takhle. Mátla ho. Byla tady, aby se ucházela o jeho přízeň, a přesto

se chovala, jako by to byla poslední věc, na níž jí záleží.

Její ústa byla nezkušená, přesto ho vzrušovala víc než ústa

kterékoliv kurtizány.

Ano, cítil, jak v něm vzrůstá vzrušení, když si začala pomáhat

rukou. Měl čím dál větší chuť udělat se do ní, ale když to jsou tak

nezkušená ústa…

Panebože, kdy si naposledy dělal výčitky svědomí s nějakou

ženou? Čert aby ji vzal – ale ten její horký jazyk, oh – a ty

vzdechy…

Vytrčil boky, i když si byl vědom, že mu pevně svírá žalud – že je

spojen s jejími ústy. Bylo na tom cosi zvláštního, nevýslovně

erotického, skoro jako by ona ovládala jeho, a ne on ji.

Aleje to moc brzy, moc brzy, aby…

Všechno jeho pevné odhodlání shromažďovat semeno až do toho

jediného okamžiku výbuchu, kdy potom…

Ne! Musí tu hru hrát až do chvíle, kdy už nedokáže udržet jedinou

kapku… A pak, teprve pak…

Vyškubl se jí z úst a zanechal jí na jazyku stopu ejakulátu.

„Ještě ne, Chaste. Ještě jsem si s tebou pořádně nepohrál, neužil

jsem si tvého nahého těla. Teprve pak dostaneš odměnu.“

Olízla si rty a on chtivě sledoval její jazyk. Nevinné gesto, ale kolik

smyslnosti v něm bylo. Kdo vlastně je ta dívka? Proč ji nezná? Co to

s ní je, že mu připadá tak zvláštní? Tak jiná?

„To byla jen malá ochutnávka toho, čím ti naplním tvou

rozkošnou kundičku. Jestliže si to zasloužíš. Jestliže se rozhodnu, že

si to zasloužíš.“

Dotčeně zvedla hlavu. „Už jsem si to zasloužila. Chtěla jsem to

všechno spolknout, Wicku – nečekala jsem, že zrovna ty to

zarazíš…, že mi nedovolíš, abych spolkla do poslední kapky, co do

mě nastříkáš.“

Pocítil prudký záchvěv – čeho? Hněvu? Na ta drzá, chtivá ústa,

která chtějí polykat jeho smetanu? Ona samozřejmě neví, že se šetří.

Že hrozně touží vybuchnout, aleje rozhodnutý zdržet se do té doby,

než dospěje k rozhodnutí, kterou si zvolí za svou budoucí ženu.

Ale ona o tom nepotřebuje nic vědět.

Teď se však chtěl rozhodnout o jiné věci – o tom, kde se polaskat

s jejím svůdným nahým tělem a kam vsunout prsty, aby z něho

poznal co nejvíc. Viděl na ní, že má chuť se mu dát, a kdyby stála,

byla by to nejlepší poloha, jak do ní vniknout.

Vzal ji za ruce a přinutil ji vstát. Ano. Z profilu měla perfektní

prsa, ty nejtvrdší malé bradavky, nejzarostlejší klín a nejdelší nohy.

Neodolal a sáhl mezi ně –jednou rukou zpředu a druhou zezadu.

Ucítil, že její tělo po jeho dotyku okamžitě ochablo a poddalo se

mu. Našel třemi prsty v hustém chumlu chloupků vzrušenou

štěrbinku a dlaní druhé ruky pohladil rýhu jejího zadečku.

Bezděčně se předklonila, když našel, co hledal, a pak už se jeho

prsty zabořily do jejího měkkého tepla. „Oh…, naše nevinná Chaste

ani nepotřebuje muže, aby ji měla vlhkou a připravenou, co?“ Přejel

jí prsty po vnitřních stěnách a ucítil, jak se křečovitě zachvěla. „Ne,

ne, naše Chaste ví všechno o rozkoši, která jí dřímá mezi nohama.“

Zajel do ní dál. „Ještě jsem neprozkoumal všechny hlubiny mé

chutné a šťavnaté Chaste…“ Začal ji hladit zezadu, vnikat do rýhy

zadečku a sunout prsty níž do místa, kterého se ještě nikdy nikdo

nedotkl – a teď ho pohladil a zatlačil na něj. Znovu se křečovitě

zachvěla.

Vzrušilo ho to tak, že se mu z hrdla vydralo hluboké zavrčení.

Cítil, jak se mu penis vzpouzí a naráží na její bok. Zachytil její

pohled – oči se jí leskly rozkoší. Začala kroutit zadečkem a

pohybovat jím tak, aby vyšla vstříc jeho prstům.

Nemohl se toho nasytit –jejího smyslně se vlnícího těla, jejího

tepla, její vlhkosti, rozkoše, nevinnosti…, její neuchopitelnosti.

Všechno, co jí dělal, přijímala s požitkem. Viděl jí to na očích. A

přesto, přesto…

Třel se o ni celým tělem, jeho vzrušení stoupalo, vzrůstalo jako

příval, který se chystá vybuchnout. Jenže vtom vybuchla ona – došlo

k tomu tak náhle, že na to nebyl připravený. Najednou se k němu

přitiskla, jako by se zoufale snažila uniknout své rozkoši – té mučivé

slasti, která zaplaví tělo jako první náraz bouře a pak ho rozechvívá v

dalších a dalších vlnách, jež zasahují všechny smysly.

Potom stejně rychle ochabla a svěsila se mu v rukou, třebaže v ní

stále ještě byl. A stále ji vychutnával. Byla tak horká, tak kluzká, tak

rozechvělá… Teď by si ji mohl vzít, vklouzl by do ní lehce,

lehounce.

Ne. Ještě ne. Sklonil se, aby vzal do úst jednu tuhou bradavku, a

když ji nasál a zvedl prs, její tělo se probudilo. „Ach, ne zase tak

nevinná Chaste má ráda, když jí muž saje bradavky, že?“ Odtáhl se

od ní a pozoroval, jak vzrušivý hrbolek v chladném vzduchu ještě víc

naběhl.

Naklonila se k němu a snažila se ho zlákat, aby jí znovu vzal

bradavku do úst. Místo toho jí pouze olízl hrot ňadra, ale když ji

přinutil trochu víc roztáhnout nohy a zabořil se do ní prsty hlouběji,

znovu se zachvěla a z úst se jí vydral táhlý povzdech.

„Nejintimnější místo ženského těla – tam ti zajedu ocasem,“ řekl

a pohnul prsty, Jam, hluboko do tebe, slečno Hubatá. Až budu

připravený.“

„Já jsem připravená už teď,“ zašeptala.

„Ty můžeš být připravená jen najedno – na to, pro co se rozhodnu

já…“

„Ohi“ vydechla. „Tak se pro něco rozhodni…“ Ach bože, už zase

provokuje – a to jen chvíli po tom, co zažila tak nádhernou slast. Co

v ní jeho prsty vyvolaly takovou rozkoš, jakou ještě nikdy nepoznala.

Vzal do úst její druhou bradavku. Teď to však myslel doopravdy.

Jeho ústa zpracovávala vzrušivou tkáň hrotu ňadra v souhře s prsty,

jimiž kouzlil hluboko v ní. Mimoděk začal celým tělem houpat a

rytmickými pohyby ji znovu strhávat do víru vzrušení.

Kdo by to byl řekl, že se tak ochotně vrhne do jeho náruče,

pomyslela si. Že se tak lehce vzdá na milost a nemilost jeho ústům,

jeho jazyku, jeho prstům? Kdo by si pomyslel, že zažije takovou

rozkoš? Kolik lidských životů má trvat, než slušně vychovaná žena z

dobré rodiny objeví taje svého těla?

Jako by je zřejmě nikdy neobjevila ona, nebýt jeho. Jedině s ním

–jedině… Náhle strnula a vymanila se mu.

„Už ne, už ne…,“ zasténala. Byla sotva schopná dýchat, a stěží

mluvit. „Oh, běž pryč, běž pryč…“ Všechno, čeho se teď dotkl, bylo

citlivé, zpustošené. A on na to nepotřeboval dbát. On ne.

Něco se v ní změnilo, cítil to. Přitom se zdálo, že prožívá čistou

rozkoš. Ale teď se v ní něco změnilo… Vyklouzl z ní, vstal a zvedl ji

do náruče.

Cítil na prstech vůni jejího vzrušení, byl všude kolem a on ho

chtěl mít víc. Musí z ní dostat víc.

Kopnutím otevřel dveře a nesl ji přímo ke své posteli.

Šestá kapitola

Chaste…

Bože, kdo jen ta jména vymyslel? Innocenta – příliš falešné a

pokrytecké. A Virtuosa – to sotva. Ani jednu si nedovedl představit

jako matku svého dítěte. Dokonce ani to, že by se některá z nich

mohla ocitnout ve stejné místnosti s jeho matkou.

Ale ta třetí – ta třetí, čert aby ji vzal, nevypadá, žé by šla po jeho

penězích nebo po titulu. Dokonce jí zřejmě nejde ani o jeho sexuální

schopnosti. Tak o co tedy? O co jí jde?

Ta žena je neuvěřitelná kombinace bezelstnosti a lstivosti. Anebo

je to dokonalá herečka, padlý anděl, kterého Ellingham zařadil do

svého výběru jako žert, jako koně přihlášeného do dostihu pod

falešným jménem, aby ho zaskočil?

Jestli je to tak, nebude to zase po celé měsíce živit Londýn

pomluvami? To si mohl Ellingham odpustit. K čertu s ním!

Ale kdo to tedy je, ta Chaste? Leží na posteli, tvář zakrytou

závojem a pozoruje ho, jak přechází po místnosti.

Kdo je tahle smyslná dívka, dcera z jedné z nej lepších

londýnských rodin, která byla tak poddajná, že se mu vzdala, aniž jí

za to dal trochu citu? Ta určitě nepatří do kategorie hrabivých holek,

jako jsou Innocenta a Virtuosa.

V jejích očích je něco, co ho mátlo a zároveň provokovalo, jako by

se na něho dívala odněkud zdálky, i když je plně odhodlaná vyhovět

mu ve všem, co by od ní mohl žádat.

Co si o tom všem, co se tu děje, myslí? K čertu, to by opravdu

chtěl vědět. Jenže ať je to co je, skrývá to za podivným svitem v

očích a nyní ještě za tím zatraceným závojem.

Ale co na tom? Je pěkná, poddajná a jeho úd je pořád tvrdý

touhou jako kámen. To je podstatné. Záleží jen na hloubce její

kundičky a na tom, kolikrát ji vyšoustá, než ho omrzí.

Svůdná a voňavá Chaste, kromě bot a závoje nahá – tím si ji drží

v odstupu způsobem, který mu vyhovuje – to jí dává anonymitu a

dělá z ní pouhý prostředek k získání dítěte.

A o to jde, o nic jiného. Získat dítě prostřednictvím těla, s nímž

by měl chuť obcovat déle než třicet vteřin.

Pokud jde o něj, ať si ji Ellingham klidně vyšoustá, ale až po něm

– až se z té nádoby sladké smyslnosti jménem Chaste dosyta napije

on.

Co na tom záleží, jestliže pod vší svou kombinací bezelstnosti a

lstivosti opravdu je herečka a děvka? Ostatně pod kůží jsou takové

všechny ženy.

A Chaste má tak pěknou kůži. Hebkou, sametovou, poddajnou. A

ty její bradavky – už má na ně zase chuť. Příště se zaměří jen na ně a

bude je dráždit, tahat za ně a hrát si s nimi, jak dlouho se mu bude

líbit.

Netrpělivě se v posteli pohnula. Přesně tak, jak to má u svých žen

rád – trochu podrážděně, jako byjí něco chybělo. „To už ses tak brzy

unavil, můj pane?“ A ten její hlas, tichý a vemlouvavý. „Zklamal jsi

mě. Skoro si říkám, odkud se vzaly všechny ty pověsti o tvých

nevyčerpatelných silách.“

Wick se jen usmál. „Uklidni se, ty troufalá, panenská a cudná –

stejně už nic z toho nebudeš, až opustíš tuhle místnost. Pojď sem,“

ukázal na kraj postele, u něhož stál. Penis mu majestátně trčel

vzhůru., A otoč se ke mně zády.“ Abych ti mohl hladit žaludem

měkké polštářky tvého zadečku, pomyslel si. Takhle…

, A teď mě obejmi kolem krku. Ano, tak,“ řekl, když se opřela

zády o jeho hruď. Pak jí přejel rukama po bocích nahoru a vzal jí do

dlaní ňadra.

Zachvěla se.

Výborně. Sevřel její bradavky mezi prsty a ucítil, že strnula a její

tělo se napnulo.

„To je ono, Chaste. Máš krásně citlivé bradavky, přesně tak to

mám rád. A teď…“

Co po tomhle může následovat? uvažovala zmateně. Před chvíli si

před ním hrála na odvážnou, ale nyní se jí zmocnil větší strach, než

si byla ochotná přiznat – zvlášť když bylo její nahé tělo úplně

poblázněné rozkoší, kterou v něm probudil. Navíc je s ním sama.

Sama v jeho soukromí, kde si s ní může dělat, co se mu zachce –

cokoliv. Přitom se nemůže vymlouvat, že se do toho dostala, aniž

něco tušila. To je ta koncovka Wickovy partie, vždycky taková je, a

ona má na svou ochranu jen svůj rozum.

Jestliže jí však bude dál dráždit bradavky, jako to dělá teď, ztratí

nad sebou veškerou vládu a na ničem jí už nebude záležet.

Vzal do svých velkých dlaních její ňadra, jako by je chtěl před

někým skrýt. Že by okamžik odpočinku od jeho neustávajících útoků

na její tělo? Náhle se ozvalo zavrzání a bohatě vyřezávané zadní čelo

postele se sklopilo dolů. Za ním se objevilo zrcadlo.

Bože, je to opravdu ona? blesklo jí hlavou, když se uviděla nahá v

jeho smyslném objetí. Nahá v jeho moci. Třel se mohutným údem o

její zadeček, svíral jí v dlaních ňadra a prsty jí dráždil bradavky.

Dráždil k zbláznění…

„Ano, jen Se dívej na svůj pád, Chaste.“

Ale také na chvíli pravdy. Všechno, co s ní dosud dělal, byla jen

předehra k tomuto okamžiku, uvažovala horečně, když znovu

rozehrál svůdnou hru s jejími bradavkami. A nemohla tomu

uniknout.

Bože, vždyť si ani nebyla jistá, jestli tomu chce uniknout. Příliš

moc se jí líbí, co dělá s jejím tělem. Už dávno se přece rozhodla, že

mu dovolí, aby si s ní dělal, co chce. Opravdu co chce…

Věděla, že je to jediný způsob, jak ho uchvátit pro sebe, jak

zařídit, aby si vybral ji. A pak, až jí nabídne manželství, se otočí a

odejde. Nechá ho, jako nechal on Julii.

Pokud vůbec dokáže odejít po všech těch naprostých kapitulacích.

Neobětuje snad žena celý svůj život za to, aby zakusila tu tajemnou

rozkoš? Vždyť to ženy dělají celé věky. A ona si myslela, že bude

jiná.

Není jiná. Nemá žádnou páteř, jak si myslela. Staěí, aby se dotkl

jejích bradavek, aby ji za ně zatahal, promnul je mezi prsty a už je

jeho. Máji, každý kousek její nahé kůže je jeho, každičký nerv…

Dotkne se jejích bradavek a ona čeká, až s ní rozehraje hru, proti níž

nemá obrany – až ji přinutí opřít se rukama vpředu a vsune jí svůj

dlouhý železný úd do roztoužené a připravené kundičky. A pak už

mu bude dávat bradavky navždy.

Co ona je to za ženu?

Dívala se na sebe, jak jezdí po jeho vztyčeném údu, který jí trčí z

hustého chumlu chloupků mezi nohama. Viděla, jak mne její

bradavky, hladí je a dráždí a proměňuje její tělo v bezmocnou,

poddajnou hmotu.

Přesto od toho nemohla odvrátit pohled a se zatajeným dechem

pozorovala, jak se vlní, vzrušeně pohybuje boky, kroutí zadkem a tře

se o jeho tělo a jak si jeho prsty pohrávají s hroty rozhoupaných

ňader.

„Ach Chaste…, ty jsi opravdu báječná,“ vydechl jí u ucha. „Kdo

by si pomyslel, že existuje něco tak vzrušujícího jako tvé panenské

bradavky? Člověk má chuť mazlit se s nimi pořád. Nemůže

přestat…“

„Tak nepřestávej,“ zašeptala – kdo zašeptal? Kdo je ten chlípný

ďábel v ní, co slouží jejímu nahému tělu? Kdo? Oh, na tom nezáleží;

na ničem nezáleží, jen na chvějivé vlnící se rozkoši, která se šíří do

celého těla z oněch dvou bodů slasti, jimiž on umí tak dokonale

manipulovat.

„Jak si, má nahá Chaste, přeješ…“ Znovu ji zatahal za bradavky a

její tělo se zachvělo v další křeči mučivé rozkoše.

Ach bože, ach bože, ach bože… Předklonila se, jako by už neměla

sílu udržet se vzpřímená-jako by se při jeho dotycích rozpouštěla.

Cítila jeho tvrdý úd mezi nohama, jeho ruce na svých bocích, zdroji

vší rozkoše, a stále vnímala přetrvávající slastné pocity na

bradavkách.

Cítila, jak jí hladí zadeček, jak mne jeho obliny, a vytušila, že si

kleká na postel za ní.

„Bože, jak ty jsi báječná, nahá Chaste,“ zamumlal. „Pořád tomu

nemohu uvěřit. Kdo by to řekl? A to všechno teprve začíná…“

Teprve začíná???

Přinutil ji, aby si lehla na břicho a dívala se do zrcadla na to, jak

se na ni chystá. Pozvedla se, aby to viděla líp, a zírala na samce nad

svou nahou obětí, který hledá ztopořeným mužstvím místo v jejím

těle, do něhož by se mohl ponořit.

„Ach Chaste…,“ zamumlal znovu. Jeho hlas se maličko zachvěl

čímsi, co nedovedla definovat. „Teď je tvoje kundička moje – tak

vzrušující, že se sotva držím. Nejradši bych ti to tam pustil, celou ti

ji zaplavil, postříkal ti celé tělo…“ Třel se boky o její zadeček a

vnikal do ní hlouběji. „Jak se ti to líbí, když ho cítíš ve své panenské

jeskyňce?“

Jak se jí to líbí…? Tohle nečekala, tu bolest, ten nepříjemný pocit,

když jí napínal pochvu a tlačil svůj obrovský úd hlouběji a hlouběji

do ní.

O tom, jestli se jí to líbí, se vůbec nedalo mluvit. Líbilo se jí být

před ním nahá. A líbilo se jí, když se mazlil s jejími bradavkami a

dráždil je. Ale aby tu hru mohla hrát, musí se jí líbit i to, jak na ni

doráží jako nějaký natřásající se kohout, protože ho zřejmě

vzrušovalo k zbláznění, když pronikal její panenskou bariérou.

Jestliže vyhoví všem jeho touhám, o nichž mluvil, asi hned tak

brzy nepůjde, aby vyhledal Innocentu nebo Virtuosu. Vybouří

všechny své vášně v ní. Utopí se v ní a ona ho bude mít ve své moci.

Ovládne ho na celé hodiny, možná celé dny, když v něm udrží to

chvění, to vzrušení, které cítila, když pronikal jejím panenstvím.

Po tom všem, co už má za sebou, jí přece nebude činit žádný

problém dát mu svou nahou kundičku, aby si s ní dělal, co chce.

Musí to s ním sehrát tak, aby si myslel, že je ]e]ípán a učitel.

A až toho dosáhne, pak v jednu skvělou chvíli zadostiučinění se

prostě zvedne a odejde.

Vnikal do ní pomalu, ale neústupně. Vrážel do ní svou zbraň až po

jílec a ještě dál. Nespěchal, vychutnával si to. Pomalu, pomalu,

pomalu – zdálo se jí, že už v ní není ani kousíček místa, ale on ho

stále nacházel.

Klečela na kolenou, hlavu měla zabořenou v polštářích a on se na

ni celou dobu díval v zrcadle a stále pomalu a neústupně přirážel

boky k jejímu zadečku. Zdržoval se, cítila to. Byl napnutý smyslnou

touhou prodlužovat každý pohyb, jímž vnikal do jejího těla, a

vychutnávat všechnu slast, kterou mu to přinášelo.

Opravdu je jiná, pomyslel si. Poprvé za všechny ty roky má

konečně někoho, kdo je nefalšovaně jiný, kdo je takový, jaký se zdál

být od počátku. A on chtěl vychutnat ten okamžik, dopřát si ho, těšit

se z něj, oddat se rozkoši její nahoty, toho vzrušujícího mazlavého

tepla mezi jejíma nohama, jehož hloubku zkoumal každým slastným

pohybem penisu.

Takhle to je poprvé, příště už to pro ni bude lehčí…, alespoň se

tak dá soudit podle jejích neuvěřitelných bradavek.

Bože, taková nevinná panna, a přesto už tak nestoudná a lstivá.

Bez zábran se poddávala vášni svého těla a současně si do poslední

chvíle střežila panenství. Ach bože, je k nezaplacení, tahle jeho nahá

Chaste!

A ona je jeho. Žádný jiný muž ji už nikdy mít nebude. Jenom on.

Musí to nějak zařídit. Musí si z ní udělat svou milenku.

Udělat zní svou ženu…

Ne, na takové rozhodnutí je příliš brzy…

Ale možná ne, soudě podle toho, jaké vlastnické pocity ho

přepadají už teď, když ji má pod sebou poprvé. Vždyť je úplně

zblázněný touhou znovu a znovu do ní vnikat a vnímat její tělo jako

svoje.

Vnikal do ní pomalu a neústupně, jako by nechtěl nikdy přestat.

Zdržoval se, nechtěl to do ní pustit. Ještě ne. Chtěl, aby si zvykla na

pocit, že má v sobě jeho úd, protože do ní toužil vnikat hlouběji a

hlouběji… Dál přirážel boky k jejímu měkkému zadečku, dál do ní

vrážel své ztopořené mužství a cítil, jak se stěny její kundičky

napínají a přijímají ho.

Náhle jí sevřel boky rukama a přirazil se k ní divoce, hladově,

skoro jako by ho ty pomalého pohyby dusily a on už to nemohl

vydržet.

Prudce vydechla, stržená nečekaným náporem vzrušujících

pocitů, které v ní ten pohyb vyvolal. Oh, takže takhle to je… Ona to

není jen bolest, není jen cosi, co přináší jemu rozkoš.

Je v tom i něco pro ni…

Bože… Ta myšlenka ji ohromila. Ale proč se tomu tak diví?

uvažovala ve zmatku, zatímco její tělo dychtivě reagovalo na dotyky,

kterými jí nesnesitelně dráždil bradavky.

Je v tom ještě mnohem víc, uvažovala. Zvedla hlavu a podívala se

na sebe do zrcadla. Viděla, jak jí svírá obliny zadečku a pomalými

pohyby boků do ní vráží celý svůj mohutný ztopořený penis.

Tohle by mohl být ten pravý okamžik, pomyslela si. Teď by měla

říct to správné slovo, udělat cokoliv, co chce, a pak si už ani

nevzpomene, že by Innocenta a Virtuosa dokázaly zabít, aby si

vysloužily jeho pozornost. Snaž se, aby byl tak zaujatý tebou, že si

na ně ani nevzpomene.

„Bože, ty jsi ta nej vzrušivější a nejrůžovější panenská kundička,“

vydechl chraptivě, jako by už to napětí nemohl vydržet, a jeho boky

sebou znovu škubly v křečovitém pohybu hnaném nutkavou touhou.

To byl ten okamžik. Něco se za tím jeho pomalým, neúprosným

přirážením dělo. Cítila, jak se jeho tělo napíná, jako by se zdržoval s

vypětím všech sil.

Ale ona chtěla, aby vybuchl.

A v tom pochopila, že když tomu pomůže, když ho k tomu strhne,

má ho v hrsti. Vyhraje nad ním. Bude ho mít. A on si vybere ji.

Pozorovala ho v zrcadle, jak upírá vytřeštěný pohled do prázdna, a

ani závoj nemohl zastřít lesk prohnanosti v jejích očích. „A ty,“

zašeptala, Jsi zase můj pán a učitel.“

A pak, o pár minut později, ležela na zádech, mezi stehny jí

stékalo semeno a jeho penis opět tvrdě vrážel do ní.

„Nedostalas to všechno, moje nahá Chaste, ať ses snažila jak

snažila. Ale taky jsem s tebou ještě neskončil.“

„Dělej si se mnou, co chceš,“ zamumlala s pohledem upřeným na

jejich spojená těla – ležela na kraji matrace s nohama zaklesnutýma

kolem jeho pasu, zatímco on stál, a přesto pevně vězel v ní.

„To si piš, že budu. A na všechny možné způsoby, které znám,

moje nahá Chaste, zvlášť když jsi mě tak prohnaně dostala. Štve mě

to, byl jsem rozhodnutý, že si to ještě nechám, ale, k čertu, dostalas

mě.“

Mokrá, ulepená a vzrušená se pozvedla, aby se znovu podívala do

zrcadla. Už necítila bolest ani nepříjemné pocity. Lehce zvedla boky,

aby jeho dlouhý úd lépe vnikl do její kundičky, kluzké a mazlavé

vlastním vzrušením i jeho semenem.

Měla ho po celém klíně, chloupky jím měla slepené, a on se

chystal nastříkat ho do ní ještě víc. Zmáčet jím její nahé tělo, celou ji

naplnit svou smetanou.

„Ale nelituju toho,“ zašeptala.

„Proč ne, Chaste?“

Co říct, uvažovala horečně. Co na to odpovědět, když o těchhle

věcech nic neví. Neměla tušení, jaká slova použít, aby ještě víc

podnítila jeho vzrušení a udržela ho u sebe tak dlouho, až Innocentě

a Virtuose nezbude, než to vzdát.

„Protože chci víc.“

„Víc čeho?“ zeptal se medovým hlasem. Roztáhl jí stehna a poprvé

do ní začal přirážet v této pozici. „Víc – oh – toho…“

Vyrazil ze sebe zvuk plný uspokojení, pak zaťal zuby a přirážel a

přirážel, až jí hlava v závoji klouzala po polštáři tam a zpátky a boky

jí skákaly pod nenasytnými útoky jeho nezkrotného penisu.

Tentokrát byl rozhodnut, že ji přinutí, aby ho prosila o milost, a

on své semeno ušetří. A potom jí nechá úd mezi nohama a znovu se

začne mazlit s jejími bradavkami a dožene ji k orgasmu. A pak…

Prudce se nadechl a zarazil se. K čertu! V poslední chvíli. Musí

přestat myslet na to, co bude dělat s jejím nahým tělem pak…, jak

hluboko bude zajíždět do její kundičky, bušit do ní jako do

kovadliny, hnát ji k dalšímu vrcholu, až vykřikne a exploduje.

* * *

Ležel vklíněný mezi jejíma nohama a celý od spermatu. Nebylo

to tak, jak chtěl. Ten zběsilý orgasmus, kterým do ní a všude kolem

vystříkal moře své smetany, rozhodně neměl v plánu. Byla to však

její vina – vina jejího smyslného těla, toho, jak chtivě její kundička

pohltila jeho úd, jak sebou zmítala, dráždila ho k nesnesení svým

teplem a vlhkem a sevřením svých stehen.

Teď spala, unavená svým prvním orgasmem, a on si nepřál nic

jiného než s ní tu jízdu zopakovat. Jeho penis byl stále tvrdý, stále

dychtivý, a čím víc o Chaste uvažoval a čím hlouběji vězel v jejím

žhavém lůně, tím toužebněji si přál vychutnat si ji ještě jednou.

Byla pro to zrozená. Už jen ty její bradavky… Znovu opatrně

přirazil boky k jejímu klínu a čekal, jestli bude reagovat. Kdo by si

pomyslel, že taková panna z dobré rodiny bude mít bradavky, které

se vztyčí a nalijí, sotva se jich dotkne?

K čertu! Pokaždé, když si vzpomněl na její bradavky, začal sebou

jeho penis škubat a pak už nebyl schopen myslet na nic jiného, než

jak znovu vniknout do jejího vzrušujícího tepla. Ale co má, k čertu,

jeho dychtivý úd dělat, když objekt jeho touhy spí?

Vzbudit ji, co jiného?

Musela cítit, že už nemůže vydržet, aby se jí mohl znovu zmocnit.

Pohnula se, malátně se protáhla a vtom si uvědomila, že jí roztahuje

stehna a pak záhyby její kundičky a vniká do ní. Otevřela oči.

„Můj pán a učitel,“ zamumlala ospale a začala podvědomě

přirážet boky proti jeho pohybům. „Chci víc, ještě víc…“

Dal jí to. Zmocnil se jí, bral do úst její bradavky a dráždil je a

současně penisem kouzlil slast v jejím horkém, kluzkém klíně.

A když ucítil, že se pod ním křečovitě zachvěla, znovu ji naplnil

po okraj a pak oba usnuli zapletení jeden do druhého.

Tak to je tedy ono, pomyslela si, když se probrala v jeho náruči –

nahota, pronikání a uchvacování, horko a vlhko, posedlost… A její

učitel, který kvůli závoji stále viděl jen její tělo.

A možná to bylo dobře. On měl stále svůj kožený váček a ona

vysoké boty. Všechen jeho zájem se soustřeďoval na její bradavky a

kundičku, na sání a stříkání a na rozkoš, kterou to s sebou neslo.

Jeho rozkoš. A její? Nepředstavitelné! Už jen to, jak přišla

0 panenství, prostě nepředstavitelné… Byla zrádkyní všech dobře

vychovaných dívek na sňatkovém trhu.

A možná ještě něco horšího, protože se jí to líbilo. Až příliš moc.

Aleje klidná. Klidnější, než si kdy dovedla představit. A jde pevně za

svým cílem, vylákat z něj nabídku k sňatku. A pak…

Teď stačí jen předstírat, že po něm touží a nemůže se ho nasytit,

jako po ní touží a nemůže se nasytit on jí. Není to těžké, když umí

tak nádherně učit její nezkušené tělo, jak v sobě probudit rozkoše,

které se v něm skrývají.

Bože, do čeho se to dostala? A jestliže zklame, podaří se jí vrátit

zpátky – být znovu takovou, jaká byla?

Ale ona nesmí zklamat. Musí pro něho zůstat neuchopitelná,

1 když mu bude dál poskytovat každou část svého těla, které se mu

zachce, a oceňovat mistrovství, s jakým šiji bere.

Ale něco na té mužské smetaně je – nebo na té jeho. Je to symbol

mnoha věcí, který od něho musí žádat jako posedlá, aby měl chuť

brát šiji znovu a znovu.

Jak jednoduché.

Možná…

Pohnul se. Předstírala, že se pomalu probouzí zároveň s ním. „Můj

pán?“ zavrněla ospale. „Můj učitel? Už jsi mě nechal tak dlouho bez

své smetany.“

Dívala se do zrcadla, jak se jí zmocňuje.

Jaký skvělý tanec dvou nahých těl! Dychtila po něm, tvrdě ho k

němu podněcovala, nutila ho, aby její tělo laskal, dráždil a vzrušoval,

až se znovu ocitla na pokraji té zběsilé bouře rozkoše. Co to s ní

udělá teď? Pokrčila kolena a zvedla boky, aby vyšla vstříc jeho

nenasytnému údu. Ano, tam – oh, ano – ano…

Rozkoš jí vystřelovala z klína a v mučivých vlnách jí

rozechvívala celé tělo. Ano, ano, ano…, ach bože…, víc, víc, víc.

A pak je po všem a nastává skleslost, únava, touha po

odpočinku…

Ne. Znovu, víc… To je jediný způsob, jak si ho udržet. „Kdo je

učitel mého nahého těla?“ pobízela ho. „Ještě stříkej. Víc…“

„Už nemám co,“ zamumlal.

„To není možné. Můj pán a učitel má přece pro mě

nevyčerpatelnou zásobu smetany.“ Už od něho nic nechtěla, ale

zoufale se držela své taktiky. „Aspoň mi to říkal. Asi se jen

vychloubal, když tvrdil, že jí pokryje celé mé tělo, že mě v ní utopí.

Ze…“

Odstrčil ji. „Ze co, má nenasytná Chaste? To už mě asi budeš

muset sníst, jestli jsi tak chtivá mé smetany.“

„Pak ale budu já tvou paní,“ opáčila.

„Tak si mě vezmi,“ řekl a přejel jí ztopořeným penisem po rtech.

„Vysaj mi všechnu smetanu, která mi ještě zbývá…“ Vstal a také

ona se začala zvedat. „Neboj se, vždycky jí budu mít dost, abych ti to

udělal –jestli ti tohle dělá starost.“

V očích skrytých za závojem jí zablesklo. Klekla si před ním.

„Udělám cokoliv, po čem můj pán a učitel touží,“ odpověděla

koketně a sáhla po jeho trčícím penisu. „A po čem toužím i já.“

Znovu si zvedla závoj, vzala do úst jeho naběhlý penis a začala ho

tvrdě sát a masírovat.

Chytil ji za ramena a hleděl na její hltavá ústa. Ale jen chvíli. Pak

ze sebe vyrazil výkřik a vystříkal se jí do úst. A ona všechno spolkla.

Leželi v posteli a dívali se na sebe do zrcadla. Jenise sledovala,

jak si pohrává s jejími bradavkami. Jeho penis, už opět tvrdý a

připravený pokračovat, vězel mezi jejími stehny a ona viděla jen to,

jak jí z hustého chumlu chloupků vykukuje jeho žalud a svádí ji, aby

ho vzala do ruky.

Už ani nebyla schopná myslet a prsty si osahávala bolavé rty. Ale

ještě toho nemohla mít dost. Ještě ne.

Neměla potuchy, kolik je hodin. Zdálo se jí, že už v posteli

strávili celý den, možná celou noc, a pořád ho ještě nevyčerpala.

To byla podstata všeho – Wickovy schopnosti a vitalita.

A z nějakého důvodu se nechal okouzlit jí. Na nějakou dobu.

Takže toho ještě nemohla nechat. Bylo to tak prosté: čím víc toho

chtěla, tím dychtivěji jí to dával.

„Pokaždé, když mi začneš dráždit bradavky, dostanu znovu

chuť,“ řekla roztouženě. „Udělej mi to ještě jednou.“

„Bože, ty jsi nenasytná,“ zahučel jí do ucha.

„Ale vždyť ho máš tak tvrdého. Určitě ještě můžeš, abys mi

udělal radost.“

„Než ses mi dostala do rukou ty, vůbec jsem netušil, kolik toho

dokážu vystříkat.“

„Ale doufám, žes se mnou ještě neskončil, můj pane. Já toho

ještě nemám dost.“

„A kolik toho taková nenasytná panna potřebuje, aby měla dost?“

„Každou tvoji kapku, můj učiteli.“ „A nechce toho má nenasytná

Chaste příliš moc?“ „Chci jen, abys splnil svůj slib, že pokryješ celé

mé tělo smetanou, můj pane a učiteli.“

„Vždyť jsem tě už postříkal celou.“

„Ale už deset minut jsem od tebe nedostala ani kapku. Ledaže bys

už…“

„Co, nenasytná Chaste?“ „Nemohl, můj pane.“

„Už jsem ti stokrát dokázal, že pořád a pořád můžu, a teď ti to

dokážu po sto první. Roztáhni nohy.“

Vklínil se jí mezi stehna a našel penisem její štěrbinku. Vsunul do

ní jen žalud a čekal, jako by jí chtěl dopřát, ať jen se v zrcadle

pokochá. A nechal ji, aby se dívala dál. Nepomáhal si rukou, pouze

do ní vsunul naběhlý žalud a náznakem pohybů si s ní pohrával.

Vystrčila proti němu boky, aby ho do sebe dostala celého, ale on

uhnul a nedovolil jí to.

„Víc…, chci ho tam víc,“ vydechla. Bože, to není fér…

Ale on jí pořád jen projížděl záhyby kundičky žaludem, tam a

zpátky, hrál si s ní a usmíval se při tom. A pozoroval ji v zrcadle, jak

se kroutí, aby ho dostala. Stáleji však dopřával jen kousek údu, jen

kluzký žalud, a pásl se na tom, jak sténá a prosí ho, aby jí ho tam

vsunul celý.

„Ne, moje nahá Chaste. Pořád jen chceš, abych tě postříkal, tak ti

vyhovím.“ Vzal ho do ruky, chvíli si ho dráždil, pak strnul a z údu

mu vytryskl proud a stříkal jí na ňadra, na bradavky, na břicho, na

klín…

Ano, pomyslela si, když se pozvedla na lokti, aby si vzala do

dlaně jedno ňadro. To bylo moc dobré, můj pane, ale jen pro tebe.

Hleděla na bradavky, celé lesklé a lepkavé od spermatu, pak

sklouzla pohledem na něho, zvedla si ňadro ke rtům a s pomalou

smyslností lízala jeho hustou esenci. ,Ano, vidím, že pořád ještě

můžeš, a víc než dobře. Ale uvědom si, můj pane, že teď jsem tě

měla, ale tys neměl mě.“

Sedmá kapitola

Strnul. To byl trik jako z repertoáru nejzkušenějších námezdných

prostitutek. K čertu s ní! K čertu rohatému! Nic nikdy není, jak se

zdá. Nikdy…

Vstal a vztekle na ni hleděl, jak leží pokrytá jeho semenem.

Proboha, vždyť je to – vlastně byla – panna! Přísahal by na to. Cítil

přece, že naráží na její panenství a protrhává ho. A viděl, že je z toho

vystrašená, přesně jak to bývá. A že se potom poddala jeho vůli a

vrtochům, jak to znal od jiných.

A přesto zná rafinované triky děvek. Jak je to možné? A proč to

udělala? Nedovedl si to vysvětlit a o to větší měl vztek.

Proč?

Protože šiji chtěl vybrat, třebaže byl stále zmaten všemi těmi

rozpory, které se k ní váží?

Ale co na tom nakonec záleží? Ať si z těch tří vybere kteroukoliv,

bude ho za pár dní k smrti nudit. Vždyť mu jde jen o dědice a v

případě Chaste už na něj zadělal víc než důkladně. Jeho penis, pokud

ne intelekt, se těší na něco lepšího.

Ale kdo, k čertu, ta Chaste je? Děvče z dobré rodiny, nebo děvka?

Chvíli o tom uvažoval. Nebo že by byla děvkou její matka, která učí

nevinnou dceru, jak uspokojit muže? Soudě podle reakcí na dráždění

bradavek musela Chaste takovou lekci dostat.

Ne. Nemůže to být dcera děvky. Ellingham je přece prověřil –

všechny jsou ty nej čistší z čistých, třebaže si s většinou z nich zřej

mě v šatně trochu pohrál. Musel to udělat. Vlastně to byl j eho cíl,

trochu jejich čistotu pokazit.

Tak kdo je tedy ta Chaste s nezachytitelným třpytem v oku a

vášnivou touhou po tom, aby laskal j ej í tělo – Chaste, která teprve

teď objevila, jak moc to chce? Kdo je ta nevinná panna, jež před ním

leží, roztírá si jeho sperma po sametové kůži a dívá se na něho

takovým pohledem? Co si myslí? Ze už vystříkal všechno, co má?

K čertu s těma jejíma očima! Pohled na všechno to semeno ho

znovu rozněcoval – vzbuzoval v něm chuť udělat jí to ještě jednou a

nastříkat do ní další dávku, aby viděla, že pořád není na dně.

Ale kdo je ta Chaste, která před ním leží živá a konkrétní, ale

přesto vzdálená jako přelud? Dokonce sténá a natahuje se po něm a

žádá víc, pořád víc toho, co jí může dát jen on.

Sotva na ni pomyslí, začne jeho penis narůstat a vzpínat se

vzhůru.

K čertu s tím, kde se naučila ty své chlípné svody. Co na tom

záleží? Teď je tady a je jeho – a zůstane jeho tak dlouho, dokud ho

bude vzrušovat. Nač si dělá zbytečné starosti? Jeho jediným úkolem

j e šoustat j i tak dobře a tak často, j ak se mu bude chtít.

Buch! Buchl Buchl

Bouchání na dveře znělo, jako by někdo chtěl zbořit dům.

„Pusť nás dovnitř…“ Nebylo pochyb, že je to Innocentin hlas, a

rozzuřený. „Nemůžeš ji šoustat celý den, a mě si ani nezkusit. K

čertu, Wicku, otevři! Teď jsme na řadě my… Slyšíš mě?“

Naštěstí tam byl i Ellingham, který se snažil zuřící dívku uklidnit.

,J\le no tak, Innocento, takhle to nejde. Tohle nemůžete… Přestaňte

tak řádit. Dočkáte se, Wick si pro vás určitě přijde.“

„Nepřijde. Zůstal s ní a to není fér. Nedostaly jsme stejnou šanci.

S ní už je celé hodiny a my tu sedíme a točíme palcem, místo aby

šoustal nás. K čertu, už jsem z toho čekání otrávená. Slyšíš mě,

Wicku? Jsem tady proto, abych byla šoustaná, a chci být šoustaná.“

Vtom so dveře rozletěly a nahá a zuřivá Innocenta vtrhla dovnilí

A první, co uviděla, byl obraz Wicka v zrcadle v celé jeho mužné

kráse.

„Oh…!“ vydechla a vytřeštila oči. „Oh… panebože, vždyť už to

jsou hodiny…, celá věčnost… Virtuoso, podívej se, nemá ho ještě

tvrdšího, delšího a silnějšího, než když jsme ho viděly dnes ráno?“

„Samozřejmě že má,“ ozvala se Jenise, už trochu unavená všemi

těmi řečmi. „A proč myslíte? Protože celou dobu šoustá mě.“

Přehodila si nohy na druhou stranu, jako by chtěla vstát. Musela

něco udělat, aby své rivalky dostala pryč dřív, než Innocenta na

Wicka skočí. „A ještě se mnou zdaleka neskončil…“

Posunula se za něho a objala ho kolem boků. „Vlastně jsme

uprostřed…, prostě jste nás vyrušily,“ řekla, sáhla po jeho penisu a

začala mu ho zezadu třít.

„Já ti řeknu, uprostřed čeho jsi. Uprostřed toho, že Wicka předáš

mně,“ vyštěkla Innocenta.

„Myslíš?“ protáhla ledabyle Jenise. Cítila, že Wickovým tělem

probíhá chvění, když přejížděla oběma rukama po celé délce

vztyčeného údu. „Já o tom nejsem přesvědčená. Naopak se mi zdá,

že mému pánovi se moc a moc líbí, co mu právě dělám. Tak proč by

se toho měl vzdávat?“

Vzala ho jednou rukou za paži a otočila ho čelem k sobě, pak si

před ním klekla a znovu začala třít jeho penis a mazlit se s ním.

„Nech toho!“ vykřikla Innocenta. „Okamžitě toho nech! Ellinghame,

slíbil jste, že nás bude šoustat všechny. A teď se podívejte –jen se

podívejte…!“

Ellingham se samozřejmě díval – nebo spíš poulil oči – na to, jak

Jenise zkušeně zachází s Wickovým údem; na pomalé, táhlé pohyby

její ruky po jeho délce, na krátké stisky, na to, jak ho svírá druhou

rukou u kořene a drží ho, jako by byl základem veškerých jejích

tužeb. A viděl také, jak mne baňatý žalud jeho penisu, jak si hraje s

jeho špičkou a pak se sklání a lízá kapičky vlhkosti, které se na něm

tvořily, a po celou dobu k němu vzhlíží, jako by byl pánem jejího

světa.

A zatímco všichni zírali na její vzrušující, dovedné manipulace s

Wickovým údem, sklouzla mu druhou rukou mezi nohy, nahmatala

kožený váček, v němž měl uložený šourek, a pomalu mu ho z něj

stáhla.

Konečně se mohla mazlit s jeho tvrdými, vzrušujícími koulemi a

hladit záhyby jemné sametové kůže mezi nimi.

A teď ho také mohla přinutit, aby si před ní klekl…

„Dost!“ vykřikla Innocenta. „Ty couro! Děvko! Kurvo! Jak jinak

bys mohla vědět, j ak se tohle dělá? Jen zkušená děvka to umí.

Wicku, probuď se. Copak to nechápeš? Tahle courá není nevinná, a

už vůbec není panna. Podívej se na ni. Zastav ji!“

Bylo však příliš pozdě cokoliv zastavovat. Už ve chvíli, kdy

poprvé vzala do ruky jeho nahé koule, cítil, že jeho vzrušení

neodvratně letí k vrcholu. A teď z jeho údu vytryskl mocný proud

spermatu a stříkal na ni a ona si rychle přitiskla úd na ňadra, na

bradavky a pak na obličej a vzrušeně si roztírala jeho semeno po těle.

To už Innocenta klesla do Ellinghamovy náruče a rozvzlykala

se.

„Odveď ji pryč,“ poručil mu Wick. „Pošli ji zpátky domů. A

Virtuosu taky. Už jsem si vybral.“

Obě nahé dívky ve dveřích strnuly. Teprve teď, třebaže pomalu,

začaly chápat a zíraly na ty dva na posteli, jako by tomu nemohly

ověřit. Hněv jejich pohledů se zabodával do Jenisiných zad jako

vražedné šípy.

„Dobrá volba,“ konstatoval suše Ellingham. Co by on dal za to,

kdyby našel tak učenlivou ženu, která miluje vůni a chuť mužského

těla a jeho spermatu. Hrome, má ten Wick ale štěstí! Jediným

problémem na celé věci je ten hrozící závazek. Člověk se ani

nenaděje a už má na nohou okovy – i když za to dostane náležité

odškodné, pokud ho bude Chaste dál okouzlovat.

A dnes se jí to zřejmě dařilo královsky. Už by ani nespočítal

hodiny, které spolu oba strávili ve Wickově ložnici, přitom Wick

stále vypadal, že se ještě jejího těla zdaleka nenasytil.

Prostě Chaste to vyhrála a Innocenta s Virtuosou se jí nemohou

rovnat.

„Pojďte dámy,“ řekl, „soutěž skončila.“

„Ne!“ zaúpěla Innocenta zoufale.

„Nebojte se, nepřijdete zkrátka,“ snažil se je Ellingham

chlácholit. „Wick vždycky ty, o které se zajímá, za jejich zklamání

odškodní – pokud ovšem nezačnou být příliš otravné, Innocento.

Těm potom nedá nic.“

„A jaké odškodné může dostat žena za to, že se nestala Wickovou

manželkou? Padesát tisíc, Ellinghame? Kolik roků může taková

manželka žít.., nebo i manžel, když na to přijde?“

„Oh, vy jste byla od začátku chtivá děvka, drahá Innocento. Věřte

mi, že si nebudete přát, aby se o vašem odmítnutí mluvilo na

veřejnosti. A to, jak dobře víte, by se mohlo lehce stát. Pak byste to

mohla popírat nevím jak a nic by vám to nepomohlo. Kdyby bylo

třeba, vzal bych si to osobně na starost, moje drahá. Na druhou

stranu vím, že Wick byl vždycky štědrý ke zklamaným, které pustil k

vodě.“

„Tak dozvím se, jak moc je štědrý?“

Řekl jí sumu. Innocenta se zatvářila, jako by chtěla protestovat,

ale pak se podívala na Wicka a rozmyslela si to.

„Prožije život v pekle…, tahle ta,“ ukázala na Jenise. „Nemá

potuchy, co je Wick za muže ani jak s ním zacházet.“

„To už bude její problém,“ řekl Ellingham a zavřel za nimi dveře.

„Vy se starejte, abyste svou porážku nesla s co největší grácií, pokud

víte, co to je, milá Innocento.“

Konečně osaměli – Jenise stále na kolenou s Wickovým penisem

v rukou, jako by se modlila k nějakému božstvu.

Spíš však na to božstvo zálibně hleděla. Bylo hrdě vztyčené a

tvrdé jako skála, vzrušené představou, že teď už je nebude nikdo

rušit.

Kdo to je, tahle Chaste? Ještě pořád měla tvář zahalenou

závojem, jak si přál, třebaže jemu sundala poslední ochranu toho, co

před ní chtěl skrýt. Nyní už byl nahý úplně. A proč ne? Teď, když

otevřeně prohlásil, že si vybral ji, byla každá částečka jeho těla její –

Přesto si přál, aby její tajemství zůstalo zachované. Chtěl ji takovou,

jaká je, poddajnou a klečící u jeho nohou, ale zároveň vášnivou a

lačnící touhou po jeho penisu. To bylo vše, co od Chaste žádal.

Zvedla hlavu a pohlédla na něho. Přesto nedokázal uhodnout, co

si myslí. Vzápětí mu to však řekly její ruce, když ho chytily s

jistotou toho, kdo ví, co chce.

Chtěla jeho penis. A on chtěl, aby to Chaste chtěla.

Soulad posvěcený snad z nebes, pomyslel si trochu ironicky, když

ji převrátil za zem, roztáhl jí nohy a zmocnil se jí na podlaze.

Rozhodnuto! Bože, je rozhodnuto. Vybral šiji. Stěží dýchala,

když na to pomyslela, a ani se neodvažovala promluvit. Co kdyby

řekla něco, co by ho mohlo přimět, aby své rozhodnutí změnil. Ještě

bylo brzy, třebaže ji divoce šoustal na podlaze, pak zezadu opřenou o

zeď a potom na posteli. Ale teď už opět leželi zapleteni do sebe a

odpočívali. Ne však dlouho. Znovu jí jednou rukou začal laskat

ňadro a druhou sklouzl po břiše mezi její nohy a rozevřel jí měkké

záhyby škebličky.

Její tělo okamžitě reagovalo. Bože, co může být vzrušivějšího než

jeho dotyky v klíně? Ne. Ještě lepší je, když ji dráždí bradavky. Ne –

obojí – oh… Slastně zasténala a roztáhla nohy, aby jí mohl bez

zábran mnout naběhlý hrbolek mezi zvlhlými záhyby v klíně, střed

její mučivé touhy a zdroj neskutečné slasti.

Už opět byly jeho dlouhé, zkušené prsty v ní, klouzaly v jejím

vlhku, pronikaly do ní, dráždily… a palec druhé ruky přejížděl sem a

tam po vztyčené bradavce, tiskl ji, objížděl ji, mučil ji touhou…

Vzrušené vzdechy –jeho tvrdý penis na měkké oblině zadečku –

slast, která jí probíhala celým tělem… Cokoliv chce, cokoliv…

Ano…! Vzrušená k nesnesení, přitisknutá na jeho úd se blížila k

vrcholu… A když se začala v křečích chvět a rozpouštět se ve vlnách

rozkoše, vsunul jí ho tam zezadu, byl v ní penisem i prsty a palcem

dál dráždil bradavku…

Stačily dva tři pohyby, aby ho katapultovaly k dlouhému,

pomalému výlevu nevýslovné rozkoše, která vystříkla hluboko do

jejího pulzující lůna.

„Bože,“ povzdechl jí do ucha. „Vášnivá, smyslná, sexuchtivá

Chaste… Pořád mě k zbláznění vzrušuje. Co si teď asi myslí?“

„Že mě penis mého pána pořád k zbláznění vzrušuje,“ zašeptala.

„To je dobře, protože má na tebe chuť ještě jednou.“

Chtěl ji vidět v zrcadle. Přitiskl si ji k bokům, penis zezadu

hluboko v ní, a tak ji pozoroval a přitom si hrál s jejími bradavkami.

Také ona se dívala do zrcadla a viděla neskutečný obraz svého

těla smyslně spojeného s ním. Viděla svůj zadeček, jak se kroutí a

houpe a zvolna přiráží proti jeho bokům…

A viděla kousek tvrdého, svalnatého penisu vraženého mezi její

roztažené nohy a téměř se jí zastavil dech. A ty prsty, které neustále

mnuly její bradavky, tahaly za ně, lehounce přejížděly po jejich

hrotech… Byla tak napjatá, tak vydrážděná, že mohla každou chvíli

vybuchnout. Chtěla mu říct, aby jí to dělal pořád, aby nikdy

nepřestával. Přála si vznášet se na vlnách jeho vášně a nechat jeho

úžasné prsty dál vzrušovat její tvrdé bradavky.

Ano, tak…

Oh, jak moc se mi to líbí…

Bože…, za takovou rozkoš bych se podrobila jeho vůli třeba

navždy…

Nesmím… Neměla bych… Ale chci…

Ženy to dělají po celá staletí – oddávají se nahé smyslnosti svých

těl… Mohla bych to udělat – už je to všechno moje. Vybral si mě.

Dal mi to…

Nemohu, nemohu, nemohu…

Co je to za vítězství, když se mu podrobíš? Jakou lekci mu tím

dáš?

Jakou lekci jsi dostala ty?

Z hrdla se jí vydralo hluboké, spokojené zamručení. Ať s ní dělá co

dělá, nechce, aby přestal. Ani když ho pozorovala, nepřišla na

záhadu, jak je možné, že v ní pouhým mnutím vyvolává tak

neskutečné návaly slasti. Jak to, že když objíždí jemnou kůžičku

kolem jejich hrotů, doslova se rozpouští v rozkoši?

„Slib mi, že pro mě budeš vždycky nahá,“ zašeptal jí do ucha.

„A ty mi slib, že si budeš vždycky hrát s mými bradavkami jako

teď…,“ vydechla. Musí na mě působit nějakým kouzlem, pomyslela

si. Její odpověď byla v rozporu se vším, co si přísahala, že udělá jako

první, až si ho podrobí.

Nikdy se nedovedla představit, že by jím mohla být tak

fascinovaná. Jím, jeho dotyky, jeho sexualitou, jeho schopností dávat

jí rozkoš. Nikdy ji nenapadlo, že by s ním mohla mluvit takhle jako

teď, prosit ho, aby si bral její nahé bradavky, kdykoliv bude chtít, a

žadonit, aby do ní stále a stále vnikal svým tvrdým mužstvím.

A teď ho v sobě měla zase a nechtěla se hýbat, ale musela.

Nemohla tomu odolat, když se opět dotkl bradavek a znovu je

dráždil a mučil.

Pak se náhle převalil na záda a strhl ji tak, že ležela na jeho těle

stále s penisem v sobě.

Vzal jí do dlaní prsa, hnětl je, přejel dlaněmi po bradavkách a pak

je znovu uchopil.

Jemně, měkce sevřel každou mezi dvěma prsty, aby sotva cítila

jejich tlak –jen aby v ní vzbudil ten dráždivý pocit, který tak miluje.

Pocit, že ji má.

Pozorovala ho v zrcadle, jak klade prsty kolem bradavek. Viděla,

jak zavlnil boky, aby se do ní dostal hlouběji, jak její široce

rozevřené nohy visí přes jeho stehna, jak ji pořád drží za tvrdé hroty

prsů – měkce, jemně, cílevědomě…

A pak je stiskl a bylo to, jako by jí žilami projelo horké zlato.

Celým tělem jí probíhala jedna vlna chvějivě slastných pocitů za

druhou a všechny se valily dolů, do samého středu její smyslnosti, a

splývaly s divokým příbojem jeho orgasmu.

Znovu ji zaplavil gejzírem spermatu. Otočil ji tak, aby byli oba

čelem k zrcadlu. Opět ho cítila v sobě – byl tvrdý jako kámen, ani

trochu zemdlený po prudkém orgasmu. Byl neúnavný a nenasytný…

Zavřela oči. Jak by se toho mohla vzdát? Ale vždyť se toho

vzdávat nemusí. Samozřejmě že musí! Všechno to přece dělala pro

to, aby ho získala na svou stranu. Aby šiji vybral.

A aby ho pak odmítla, jako on odmítl stovky ostatních před ní.

Ale jak může odmítnout tu nepopsatelnou smyslnost mezi nimi?

Muži kvůli ní umírají, ženy pro ni obětují své životy a ona ji má

tady, je jí dána jeho vůlí a vrtochy jenom z toho důvodu, že se trochu

liší od jiných a že je citlivější než ony, mnohem citlivější…

A on je ochoten legalizovat to – učinit ji svou ženou.

S tímto dilematem ani v nejmenším nepočítala. Věděla, že se mu

bude muset oddat, ale myslela si, že se jí bude ošklivit všechno, co s

tím souvisí. Předpokládala, že se bude přetvařovat a že všechno, co

od ní bude chtít, pro ni bude prokletí.

Dokonce když viděla ostatní dvě kandidátky, zřejmě mnohem

zkušenější s muži, nepředpokládala ani to, že by se v jeho ložnici

dostala tak daleko.

A přesto byla zde a stála před rozhodnutím vzdát se svého cíle a

upustit od pomsty, kterou na něm chtěla vykonat jménem všech žen,

jež kdy kompromitoval. Tak si to slíbila a jeho svůdná smyslnost

byla zcela vedlejší.

Pocítila lítost. Náhleji připadlo, že se do toho zrcadla, v němž se

odrážejí jejich nahá těla, už nedokáže podívat. A přesto –jaké jiné

vzpomínky ji zbudou, než ty tělesné, plné smyslnosti?

Ano, takhle tuje, spojená s ním v jedno tělo, laskaná jeho rukama,

zmáčená jeho spermatem, celá v jeho moci.

Aleje to ona? Vždyť má stále tvář zahalenou závojem. Stále je pro

něho jen Chaste. Ještě ji nepolíbil ani se s ní nepomazlil jinak než v

sexuálním vzrušení. Ještě spolu nezažili chvilku, aby byli oba

oblečení.

Je pro něho jen tělem, sexuálním objektem, u kterého objevil

zvláštní citlivost.

Vnímá ji pouze jako nádobu na odkládání svého semena.

Tím to pro něj končí, takhle je zvyklý chovat se ke všem ženám,

jež kdy měl. Tohle musí mít na paměti, a ne myslet pouze na rozkoš,

kterou jí dal, a bolestně toužit po jeho penisu hřebce.

Ano, tohle je pro něho typické, to bezohledné, bezcitné smazání

ženské identity, aby ji mohl ovládnout pro své tělesné potřeby. Ale

pokud mu v té tělesnosti vyhovuje, proč si ji tak cení? Proč mu stojí

za víc než hodinu pozornosti?

Bože, jak dlouho ho dokázala zaujmout!

Ano, to je ten problém! To je Wick. A jestliže se opravdu stane

jeho ženou, po čase se jí nasytí a začne ho nudit.

Musí odejít!

Musí k tomu najít odvahu, protože ženy Wicka neopouštějí – on

opouští je. Bezohledně. Bezcitně. Posílaje pryč obtížené šperky, aby

je utěšil. Ale přesto je opouští.

Takže nebude na škodu, když mu to vrátí. Když nic jiného, posílí

to její hrdost a umožní Innocentě, aby se o něho pokusila podruhé, až

se ve společnosti proslechne, že k žádnému svazku mezi nimi

nedojde.

Oh – zaplavil ji příval lítosti a hrozil, že ji pohltí.

Ale muž jako Wick se nikdy nepodrobí, nikdy se nebude chovat

slušně a ohleduplně, nikdy nepochopí, že v rodině a manželství

existuje něco jako čest, spolehlivost a věrnost.

A ona svým odchodem od něho uctí všechny ženy, které využil a

opustil a které věřily, že se změní.

Osmá kapitola

„Kdeje? „ zahřměl Wick.

Stál ve dveřích a rozhlížel se po prázdné chodbě, v níž dozníval

jeho vzteklý výkřik. Kdesi v tichu odbily hodiny pátou. Pak zase

prázdné ticho.

„ Wiltonová!“ Netrval na tom, aby dodržovala etiketu, a ani se

nepokusil obléct před tím, než vstoupila do místnosti. A taky se

nesnažil skrývat svůj hněv. „Kde je ta ženská?“

„Pane?“ Nezastrašil ji. Za ty roky už byla zvyklá na jeho

požadavky, vrtochy a špatné nálady. „Jak bych to mohla vědět?“

„A jak byste neměla?“ zavrčel. „Vy přece víte o všem, co se děje

v tomhle domě. Kde je?“

„Nevím.“

„Tak ji najděte,“ poručil stroze a sáhl po kalhotách. Ani se

neumyl, jak byl zuřivý; chtěl aby na něm lpěl pach té děvky a aby z

každého póru jeho těla vyvěrala její zrada.

Teď byla řada na Ellinghamovi, na tom čubčím synovi.

„Milý Wicku,“ řekl Ellingham smířlivě, přestože byl bezohledně

probuzen. „Tohle není nejvhodnější způsob, jak se chovat k hostu,

zvlášť když je to tvůj nejlepší přítel a hlavní kuplíř.“ Teprve teď mu

však začalo docházet, proč je Wick tak rozčilený. „Co tím míníš?

Kdo kde je?“

„Ta štětka, kterou jsi ty prohlásil za absolutně čistou a panenskou.

Je pryč, rozumíš? Utekla z mé postele i z mého domu a kdo ví, kde

je jí teď konec a jaké lži se za ní táhnou. K čertu s ní…! Vylez už

konečně z té postele, Ellinghame! Věř mi, že ti bez váhání uříznu

hlavu, jestliže mi neřekneš, kdo ta holka je a kam zmizela.“

„Ale no tak, Wicku, nedělej předčasný poplach. Nemůžeš vědět,

jestli je opravdu pryč z domu. Třeba je někde v kuchyni nebo v

knihovně…“

Wick na něho vrhl zlý pohled, ale Ellingham to neviděl, protože

slezl z postele a znechuceně si začal natahovat kalhoty. „V pět ráno v

knihovně, ty hlupáku?“ nedal mu pokoj Wick. „Kdo je ta holka,

Ellinghame?“

„Panebože, vybral sis ji za svou ženu – chceš říct, že ses jí ani

nezeptal, jak se jmenuje?“ žasl Ellingham. To už mu připadlo příliš,

dokonce i na Wicka. Strávil s ní v posteli den a noc, a ani se

neobtěžoval zeptat se jí na jméno. Co když se v ní ujme něco z té

spousty semene, kterým ji obšťastnil?

To je nechutné. Ani se mu o tom nechtělo přemýšlet. Ta holka je

určitě někde v domě, musí tu být. „To jsi jí za celou dobu ani

nesundal ten zatracený závoj?“

„Proč bych měl?“ odsekl Wick. „Měla krásné tělo, byla povolná a

její dychtivá lasturka mi poskytla spoustu rozkoše. Co víc jsem o ní

potřeboval vědět?“

„Její jméno, ty troubo. Proboha, vždyť se s ní chceš oženit! To už

je opravdu moc, Wicku, i na tebe.“

„Dobrá… Jenže jak si ji mám vzít, když je pryč? Chci ji mít

zpátky…, v posteli.“

„Chceš mít zpátky její dírku mezi nohama,“ zamumlal Ellingham.

„Ale na to by ti stačila kterákoliv z těch dvou kačen, které jsi poslal

domů.“

„Já… chci…ji.“

,Aha…,“ zabručel Ellingham. „Ji.“ „Proto chci vědět, kdo je“

„Přece Chaste – cudná.“

„Ellinghame…“ Wick zaťal pěsti, jako by se chystal příteli jednu

vrazit. „Kdo je, ta Chaste?“

„Násilím se ničeho nedobereš, kamaráde,“ nedal se zastrašit

Ellingham. „Uvědom si, že je tu v sázce velká suma peněz a čest

královny a vlasti.“

,JCdoje, ta Chaste?“

„Možná někdo pro tebe až příliš dobrý.“

„Zabijutě…“

„Spíš mě zabije, když ti to řeknu – to se raději budu dívat, jak

zuříš.“

„Možná se rozzuřím tak, že z tebe vytřískám duši, drahý příteli.

Říkám ti, že ta žena bude, ať chce, nebo nechce, do jednoho dne

zpátky v mé posteli a do měsíce mou ženou. Tak to bylo dohodnuto.

Nepřej si, abych si myslel, že to celé byl nějaký zatracený kanadský

žertík, protože to by mohlo mít důsledky, jaké si nedovedeš

představit.“

To už byla hrozba, z níž Ellingham přece jen trochu znervózněl.

Věděl, že bez ohledu na Wickovo chování je vliv jeho přítele na

vyšší společnost obrovský. Měl k tomu všechny potřebné nástroje –

peníze, šlechtický titul, rodokmen a. konexe. Bylo to mnoho těžko

postižitelných věcí, mezi nimiž se nedal podceňovat ani lesk, který

padl na každého, kdo s ním byl ve spojení.

To byla, pokud se týkalo Ellinghama, nejúčinnější hrozba. V

postavení Wickovy pravé ruky a přívržence si užil spoustu zábavy a

nebyl ochoten bránit Chaste, pokud by to mělo ohrozit jeho přátelství

s Wickem.

Konec konců všechno má své meze.

Na druhou stranu vidět Wicka v takovém zmatku byla zábava, na

kterou jen tak nezapomene. A také něco, s čím by ho mohl vydírat,

kdykoliv by od něho něco potřeboval.’

„Uklidni se, milý Wicku. Pukám ti, nedělej unáhlené závěry.

Vždyť vlastně nevíš, jestli je opravdu pryč. Dopřej nám čas,

abychom se po ní podívali. Dej si snídani a pak, bude-li to nutné,

vyrazíme za lvicí do jejího brlohu.“

„Políbil tě?“ zeptala se dychtivě Julie.

Teď se stal modrý pokoj pro změnu útočištěm pro Jenise, i když

melancholická modř zdaleka nevyjadřovala to, co cítila ráno po svém

zmateném návratu domů. Byla jen napolo oblečená, zato téměř celá

utopená v lítosti.

Bože, co jí to dalo námahy, aby se dostala pryč z Wickova domu.

A stejně mohla děkovat jen sentimentálnímu stájníkovi, který její

útěk považoval za romantické dobrodružství a ani na okamžik

nepomyslel, že by ho mohla stihnout Wickova pomsta, kdyby jeho

pán zjistil, že jí v něm pomáhal.

Nejdřív se vyspala, pak si dala snídani, pak zase trochu spala a

teď, v podvečer téhož dne, kdy Wickovi utekla, se jí zdálo, jako by

od té doby uplynul celý měsíc.

A pak tu byla Julie, která s ohledem na to, že Wicka znala,

dychtila po tom, dozvědět se všechno do nejmenších podrobností.

Těch ji však Jenise z pochopitelných důvodů ušetřila. „Nepolíbil,“

odpověděla. Pokud se ovšem nepovažuje za polibek to, že jí lízal z

jazyka našlehanou smetanu.

A pak ty jeho prsty, které ji zkoumaly, pronikaly do ní… Nemysli

na to. Nepřipomínej si to.

„A dotkl se tě?“ Julii se zachvěl hlas.

K čertu! Ale i tuhle otázku měla čekat. Jen nesmí zajít do detailů.

Méně bývá více, zvlášť v Juliině případě.

„Nelíbilo se mi to,“ odpověděla pečlivě hraným neutrálním

hlasem. Ani náznakem nesmí prozradit, jak moc toužila po jeho

dotyku… Po čem to bylo?… Po dezertu. „Nestálo to za všechny ty

nepříjemnosti, které jsme musely absolvovat, než jsme zjistily, že

padesát tisíc ročně není dost velké odškodné za takový sňatek.“

„Takže se tě dotkl.“ Juliin hlas byl teď slabý jako plamének

svíčky se zastřiženým knotem.

„A cos čekala?“ ohradila se Jenise podrážděně. „Hledá manželku

– ženu, které se bude dotýkat a kterou bude líbat a…“

O niž se nebude zajímat, kdo vlastně je, pokud před ním kdykoliv

ochotně roztáhne nohy…

A taková žena jsem já…

A nikdy o tom nikomu neřeknu…

Ale ani na okamžik neodhalil její závoj. A nechtěl od ní nic než

absolutní a bezvýhradný přístup k nejintimnějším částem jejího těla.

Ještě i teď, den po návratu, páchne její tělo po něm, protože ho

nemyla. Přála si, aby se jí to vstřebalo do kůže, do těla.

Nechtěla nikdy zapomenout, ale také o tom nechtěla mluvit, líčit

to někomu.

„Oh,“ povzdechla Julie. „Oh.“

„Chtělas…,“ začala Jenise současně s jejím povzdechem. ,Ano.

Nezlob se, jenom jsem…“

„…to chtěla vědět,“ dokončila Jenise za ni. „Chápu tě, když jsi

sama byla tak blízko tomu, aby tě zničil. Je nebezpečný, svůdný,

zkažený a hlavně nenapravitelný. A já jsem moc šťastná, že jsem

tomu unikla – té děsivé možnosti, že by si mě vybral za ženu.“

„A kterou si tedy vybral?“ chtěla vědět Julie a rozjasnila se.

Možná bude první, kdo se tu novinu dozví, a bude ji moct sdělit dál.

Ach bože, past… Jak na tuhle otázku odpovědět? Stála před

zrádnou bažinou, přes kterou musela najít cestu a dostat se na druhou

stranu.

„Držel nás odloučené od sebe. Ani jsme se vzájemně neznaly

jmény. Bral si nás jednotlivě a bylo to od něho moudré, protože

takhle se ta, kterou si nevybral, může vrátit do společnosti, aniž by

její pověst utrpěla. To byla na celé té záležitosti jediná chvályhodná

věc…“ Jenise zmlkla.

Všechno samé lži. Ještě teď jí v těle pulzovala touha. Včera touto

dobou byla v jeho posteli nahá jako otrokyně jeho kouzelných rukou.

To je jediné, na co bude vzpomínat.

Bylo to jako prokletí: její tělo roztoužené po jeho rukou a lačném

dorážení jeho penisu. To jí zůstane a žádné pomluvy o něm se toho

nikdy nedotknou.

A on to dobře ví.

Jak se k tomu mohla odhodlat? Jak to mohla udělat sobě?

Neohrožená Jenise se odvážila vést boj s šelmou, aby skončila

naprosto poražená a svedená.

Jak hloupé! Jak nekonečně naivní od ní!

„Jenise…?“

A teď…, vždyť je pro všechny ostatní muže ztracená. Navždy…

„Ano, Julie?“ Je to její hlas? V mysli slyšela jen jeho; bradavky jí

tuhly, tělo se chvělo touhou. ,.Nedala by sis šálek čaje?“

Kývla na ni realita. A zrcadlo odráželo pouze pravdu. Jasně

říkalo, že je ta nejztřeštěnější žena v celé Anglii, když utekla z jeho

postele, odmítla jeho smyslnost a zahodila svou životní šanci.

„Drahý Wicku, měli jsme ji nazývat Chaste jen do té doby, než

jsme zjistili, že si přeje, abychom ji oslovovali jinak,“ řekl

Ellingham.

„Nabídl jsem jí nej lepší jméno, jaké jsem mohl,“ zavrčel Wick,

„a ona ho přijme, i kdybych ji musel svázat a dovléct ji k oltáři

násilím. Nehodlám se stát terčem posměchu. Já svou povinnost

splním. Ostatně je velká pravděpodobnost, že už je zbouchnutá, když

uvážím, kolik jsem toho do ní nastříkal. Dal jsem do ní snad

všechno, co jsem měl… Aby ji čert vzal! Kdo ta ženská je? Kdo? Jak

se odvážila vzepřít se mi a pohrdnout mým jménem?“

Byl podvečer a teprve teď dorazili po dvouhodinové cestě do

Wickova londýnského domu. A po celou cestu si Wick nedal pokoj,

jak si Ellingham s potutelným úsměvem uvědomil. Uvažoval, zdaje

Wickův hněv výsledkem pouze jeho sobecké chtivosti po něčem, co,

jak se domnívá, patří právoplatně jemu, nebo zda se mu něco z té

ženy zarylo hlouběji do duše, než je u něho obvyklé. Ať to však bylo

cokoliv, v každém případě se jeho přítel nenudil, a to už bylo co říct.

„Hned se vydáme do domu jejího otce,“ prohlásil Wick, když

vystoupili z kočáru a následovali sluhy s půltuctem velkých kufrů ke

vchodu Wickova sídla.

„Nikam se nevydáme,“ řekl Ellingham důrazně. „Strávíme tady

noc a ty budeš přemýšlet, jestli si chceš dát nasadit okovy právě

touhle ženou. Ostatně co se může stát za jednu noc? Za tu dobu asi

těžko uteče s někým jiným do Gretny3.“

„Myslíš?“ zabručel Wick. „Ode mě taky utekla…“

„Ráno tam pošleme krátký dopis,“ pokračoval Ellingham klidně,

„a jestliže bude přístupná rozmluvě, navštívíme ji.“

„Jestliže…?“ zahřměl Wick. „A nebudeme to my, kdo ji

navštíví…“

„Samozřejmě. Ale mezitím si můžeš dnes večer sednout a

přemítat o jejích špatných vlastnostech, aby sis připravil důvody ke

zrušení slibu. Nebo si můžeš zavzpomínat na všechno, co na ní máš

rád, abys ses připravil na to, že s ní předstoupíš před pastora. V

každém případě…“

„Jestli mi nehodláš říct, kdo to děvče je,“ prohlásil Wick poněkud

ostřeji, „pověř někoho, ať její dům sleduje a zajistí, aby nefoukla

pryč s nějakým sluhou.“

Zdálo se, že Ellinghama jeho požadavek zaskočil. „Samozřejmě,

jak si přeješ, milý Wicku. Pověřím tím Maxe, zatím si v té hře ještě

nezahrál. Dovol mi, abych mu poslal co nejrychleji zprávu, aby ta

dáma byla co nejdřív pod dohledem.“

„Dáma?“ podivil se Wick. Pak zavolal majordoma, a když

Ellingham napsal lístek, poslal ho za Maxem.

„Málo platné, je to dáma, Wicku. Jiné oslovení se pro ni nehodí.“

„Dobře, ale dámy obvykle neutíkají uprostřed noci.“

Ta její dezerce ho snad zabije, pomyslel si Ellingham a uvažoval,

co je pro Wicka na té věci horší – zda její zrada, nebo to, že ho

fakticky odmítla. Možná obojí. Pokud jeho paměť sahala, zatím se

nenašla žena, která by měla dost kuráže, drzosti a odhodlání, aby

jeho přítele odmítla. Všechny mu padaly kolem krku; k čertu, i ta

nevinná kůstka byla v jeho rukou jako vosk.

3 Gretna Green, místo ve Skotsku, kde bylo možné uzavřít sňatek bez svolení

rodičů; pozn. překl.

A přesto – a přesto – měla zároveň i páteř. Nešla ve stopách

ostatních. Odvážila se dát mu otevřeně najevo své mínění, a když

věci nebyly podle její chuti, rozhodla se k činu.

Možná právě v tom spočívá její síla a vychytralost, že dokázala

zkrotit takového chlípníka.

Bože, Wick s manželským chomoutem na krku…

V krbu hořel oheň a na servírovacím stolku stála otevřená, ale

netknutá láhev portského. Wick neměl myšlenky na víno. Přecházel

po místnosti jako lev v kleci, zatímco Ellingham seděl v křesle a se

škodolibým úsměvem ho pozoroval.

„Ty z toho máš radost, co?“ zavrčel Wick, když si všiml přítelova

výrazu. „Jestli zjistím, že v tom máš prsty, nechám tě za živa

rozčtvrtit, bývalý příteli. Ostatně to celé byl tvůj nápad.“

„A skvělý nápad,“ opáčil klidně Ellingham. „Ale myslím, že bych

si dal trochu portského. Je to výborná zábava, pozorovat tě, jak jsi

nervózní.“

„Jak jsem co…?“ Wick se zastavil a ostře na něho pohlédl.

„Vůbec nejsem nervózní. Jsem jen naštvaný, že si ta děvka vzala

všechno a mně nenechala nic – dokonce ani možnost mít ženu, což je

v Anglii ta nejvyšší meta. Kdo je ta holka, že pohrdla takovou

poctou? Že mě tak zostudila před veřejností? Kdo? Přísahám,

Ellinghame, že jestli mi to neřekneš…“

„Takže to je ono – Wick zostuzen před veřejností tím, že mu

nevěsta, kterou si vybral, dala košem? Jestli ti dělá starost jen tohle,

příteli, tak ti mohou doporučit, jak tomu zostuzení zabráníš. Pošli pro

Innocentu. Nemusíš jí nic vysvětlovat, pochopí to sama. A nikdo

nemusí nic vědět, alespoň ona to nikomu neřekne, tím si můžeš být

jistý. A Virtuosa je dost chytrá, aby věděla, že společenský vliv není

jen prázdný pojem, a rozmyslí si něco proti tomu dělat.“

„ Nechci-žádnou-zatracenou-Innocentu. Chci – Chaste.“

Jeho vzteklá slova zněla místností, jako by bourala všechny

zásady, jimiž se Wick dosud řídil, a pronikala kamsi hluboko do jeho

nitra, neboť si náhle uvědomil, že mu je téměř odporná představa

nějaké jiné ženy v jeho posteli.

…Chci Chaste…

V životě si nemyslel, že tohle někdy řekne o nějaké ženě. Ve

chvíli, kdy ta slova vyřkl, pocítil téměř šok a vzápětí je chtěl odvolat.

Už to však nešlo. Visela ve vzduchu jako něco reálného. Nebyla

prázdná. Měla význam!

A měla svědka.

…Chci Chaste…

Ještě chvíli mu ta slova vířila v mysli.

Co v té Chaste je, že se ho tak zmocnila? Tuhle otázku si však

klade od počátku. A od počátku také Chaste vnímal jinak než ty

zbývající dvě, které mu ještě Ellingham přivedl.

Dělal by stejný cirkus, jaký dělá teď, kdyby mu utekla Innocenta?

Co v té Chaste je?

Ano, je hezká, vtipná, přitažlivá… A byla si vědomá, co znamená

být vybrána, aby se ucházela o jeho pozornost. Byla poddajná, ale

rezervovaná. Byla nestoudná, ale nepodbízela se mu. A přes její

nevinnost se s jejím tělem dokonale sžil. Byla skutečná panna, a

přesto dychtivá a přístupná všemu, co s ní chtěl dělat, jakmile ji

zbavil panenství. Přesto na ní bylo cosi neuchopitelného. Jako by

stála stranou a i ve chvílích, kdy se před ním otevírala a dávala všanc

jeho zkoumavému sexu nejintimnější místa svého těla, sledovala

všechno z odstupu.

Ano, to byla Chaste. Chaste, při jejímž jménu ho pokaždé polila

vlna nezkrotné touhy mít ji. I to byla Chaste – s nesmírně

vzrušujícím tělem, od kterého se nemohl odtrhnout. Chaste s tvrdými

vztyčenými bradavkami a horkým, svůdným klínem.

Do nějž se už teď mohl znovu nořit a vkládat do něj své

semeno…

Nebo má počkat, až v ní vzklíčí to, co už do ní vložil? Přinutit ji,

aby přišla ona k němu?

Ano, tak na ni musí. Nechat ji, aby se k němu připlazila a prosila

ho, ať ji znovu přijme…

Ale co když to neudělá a zcela ho zavrhne? A co když se, nedej

bože, provdá za někoho jiného a ten bude vychovávat jeho dítě,

mazlit se s jejím úžasným tělem a dráždit její svůdné bradavky?

Ne! To je nesnesitelné pomyšlení. O tom vůbec nesmí uvažovat.

Nepředstavitelné! Vybral si ji a tak to zůstane, ať se jí to líbí,

nebo ne.

Ellingham to dokonale pochopil. A to je celé. A zítra to pochopí i

ona…

* * *

To bylo poslední, co Jenise čekala – krémová obálka z velínového

papíru s Wickovou pečetí a listem podepsaným Ellinghamem.

Wickův přítel ji se svou typickou diskrétností žádal, aby zvážila, zda

považuje za možné, aby se s ní Wick setkal.

Tak tohle – návštěvu šlechtice, který přijede v kočáře se sluhou a

s veškerými aristokratickými formalitami, navíc řádně ohlášený

dopisem – před rodinou tajit nemusela.

Julie jí málem vlezla na záda, jak se pokoušela přečíst, co jí

Ellingham píše.

„Ne, opravdu to není od Wicka,“ odsekla Jenise podrážděně, když

se jí na to matka už podruhé zeptala. „I na tohle musí mít Wick

zprostředkovatele. Prostě se nemůže snížit k tomu, aby si veřejně

vybral partnerku. On snad za sebe nemůže ani sám mluvit.“

Jenisina matka pozvedla obočí, ale odpustila si komentář. Ani ona

nemohla vydržet zvědavostí, co se v uplynulých dnech v Holcombu

dělo. Na druhou stranu si uvědomovala, že z nějakých důvodů

zřejmě musí všechno dění kolem Wicka vycházet na světlo pouze

jako spekulace a pomluvy. Věděla, že žádná z dívek, které si pozval,

o tom nebude mluvit. Žádná! Proto předpokládala, že ani od Jenise

se nic pořádného nedozví – třebaže nebylo těžké uhádnout, co může

Wick požadovat od žen, jež si pozve do svého venkovského domu.

Teď se však situace přece jen změnila. K jejímu překvapení

dostala Jenise po návratu dopis a matka v nadějném očekávání

doufala, že se stalo něco, co je dobrým znamením pro Jenisinu

budoucnost.

Jenže Jenise, která ležela schoulená na divanu v modrém pokoji a

střídavě se tvářila otráveně a zase rozzlobeně, matčino nadějné

očekávání nesdílela.

„Jestli se s ním setkám – jestli –, tak jen pod podmínkou, že s ním

budu mluvit sama,“ řekla matce. „Nesnaž se vnutit se mi jako

gardedáma. V Holcombu jsi na mě taky nedohlížela.“

„Ale Wick si dal záležet, aby nás ujistil, že tuto roli bude plnit

jeho matka.“

, Ano, ale ze svého vdovského domu vzdáleného dvacet nebo

kolik mil od Holcombu. Pěkně to s vámi všemi sehrál, matko.

Uchlácholil vás, aby měl od vás pokoj. Ale já už teď mám představu

o špatnostech, kterých se dopustil na Julii a dalších ženách, a jeho

řečem nepodlehnu. Po tom, co jsem ho poznala blíž, mi může těžko

sdělit něco, čím by se mnou pohnul.“

Ellingham přijel také. Wick nepočítal, že ho nechá doma. Ani

nemohl, když mu teprve dva bloky od Jenisina domu prozradil její

pravé jméno?

„Trowbridgová? Trowbridgová?4 Mám dojem, že mi to jméno

něco říká…“

„Samozřejmě že říká,“ souhlasil Ellingham, „a já ti připomenu

co.“

„K čertu, hry… Nenávidím hry. Ta Chaste se mnou hraje nějakou

hru. Trowbridgová, Trowbridgová – počkej… Nebyla to taková

hubená blondýna? Jedna z těch nanicovatých porcelánových

panenek, které člověka spíš zmrazí než rozehřejí a ještě si myslí, že z

něj vyrazí nabídku k sňatku? Ta studená křehotinka? Udělal jsem jí

tu největší laskavost, když jsem ji pustil k vodě. Sakra to je

nadělení… Takže Chaste je její sestra?“

„Přesně tak. A zřejmě je i příčinou toho, že ti Chaste utekla.“

Wick o tom chvíli přemýšlel. Bylo to jasné – Chaste mu

připravila sladkou pomstu a naservírovala mu ji pěkně teplou, s

voňavou omáčkou a obloženou sliby, které nikdy nemínila splnit. „K

čertu!“

„Jestli chceš, můžeme otočit. Nebo ještě líp, zamířit za

Innocentou. Ta tě přijme s nadšením.“

„Ne,“ řekl Wick chladným, rozhodným tónem, v němž nebyl ani

náznak nudy. Tentokrát mu už Chaste neunikne, pomyslel si

Ellingham a usmál se. Nemohl se dočkat, až to uvidí.

* * *

Nečekal však, že uvidí Julii…, i když to nebyla ta Julie, kterou

Wick odhodil jako nepotřebnou veteš.

Jenže kdo je tahle Julie, ta vzpřímená, vysoká sebejistá dívka s

tváří zalitou lehkým ruměncem, jasně modrýma očima a vyzývavým

4 Trow – věřit; pozn. překl.

výrazem, jež otevřela Wickovi dveře do modrého pokoje a jeho

uvedla do přijímacího salonu?

Ellingham z ní nemohl spustit oči.

„Prosím, pane,“ řekla tichým melodickým hlasem. Nikdy, za celé

ty týdny, co se jí Wick věnoval, si Ellingham nevšiml, jaký má hlas.

Ani její pěkně formované postavy, vznosného držení těla nebo

noblesního, a přesto přirozeného chovám.

Byla elegantní, hrdá a krásná. Něco se na ní změnilo – něco se od

té doby naučila. Dospěla, získala na důstojnosti a on na to nebyl

připravený. Co to způsobilo? V každém případě to s ním nemělo nic

společného.

Krátce zavadil pohledem o její oči a v tu chvíli věděl, že se

pravidla změnila a že prohrál, aniž ještě vůbec začal hrát.

Julie. V tom jménu bylo obsaženo všechno, co kdy hledal, třebaže

to neuměl pojmenovat. Ale hledal to, toužil po tom – jenom nikdy

nenarazil na takovou ženu, která by dokázala vzbudit jeho zájem.

A přesto tam Julie vždy byla, alespoň něčím obsažená v každé z

těch, které kdy Wick získal a pak odhodil. Zabít ho, pomyslel si.

Zabít smilníka, který si nikdy necenil toho, co měl – a díky bohu

také neměl, protože i takové byly a Julie k nim patřila.

Julie. Všechno se změnilo. Teď si musí zasloužit její úctu, nebo

se smířit s tím, že ji ztratí navždy.

Julie. Nikdy ji nechtěl opustit. Posadil se vedle ní na pohovku a

zdálo se mu, že konečně našel domov.

Takže teď si mě vychutnává, pomyslel si Wick, když přecházel

sem a tam po místnosti a neměl na kom si vylít hněv. Dokonce

začínal mít pocit, že už na tu děvku vyplýtval příliš mnoho času a

mužské energie.

Ale tak to s ženami bývá. Všechny jsou absolutně přesvědčené, že

muže lze dostat na kolena prostřednictvím toho, co mají mezi

nohama.

Cha. Některé možná ano, ale jeho těžko. Už by ani nespočítal

všechny ty ženy, které to zkoušely. A žádná neuspěla. Jediný důvod,

který ho sem přivedl, je ta zatracená Ellinghamova akce, kterou mu

chtěl opatřit ženu a dědice. Kdyby se to tak široce nerozhlásilo a

londýnská společnost neočekávala rozuzlení a kdyby nezneužil

dobrého jména své matky, aby ty panny dostal do svého sídla,

neměla by Chaste nejmenší naději získat jeho jméno.

Ale co? Aspoň vidí, že není takový netvor, jak se o něm říká. Že

má dokonce svědomí. A Chaste má i některé dobré vlastnosti.

Možná s ní vydrží do doby, než mu dá dědice. Uzavřou spolu

dohodu – ona si povede svůj život a on zase svůj, jak je zvyklý.

Která žena by takový výhodný návrh odmítla? V každém případě

žádná z těch, s nimiž příležitostně obcoval. A že jich byly stovky.

Tak kdo je ta Chaste, že od něho pořád takhle utíká?

Znovu se ho zmocnil nával hněvu.

A právě v tu chvíli se pomalu otevřely dveře a do místnosti

vklouzla Chaste.

Alespoň si myslel, že je to Chaste, ale protože byla zahalená od

hlavy k patě v dlouhém plášti s kapuci, která jí zakrývala i tvář,

nemohl si tím být jistý. Mohl to být také ten křehký vrabčáček, její

sestra-jenom se mu nezdálo, že by byla tak vysoká.

A pak plášť rozevřela a on uviděl, že je pod ním nahá. Cekala.

„Jsi Chaste?“ zeptal se.

Žádná odpověď. Poznal však hustě zarostlý klín a bradavky

ňader.

„Jsem tělo, pane. Co na tom záleží, jestli Chastino, Innocentino

nebo některé jiné z tvých nesčetných žen?“

„AU? já jsem si vybral Chaste, aby se stala mou ženou.“

„Ne, vybral sis tělo, pane. Klín, do něhož by ses mohl nořit, a

bradavky, s nimiž by sis mohl hrát. A k tomu ti postačí každé ženské

tělo. Běž a vyber si některé ze seznamu ochotných těl, které jsi už

měl, a nech tohle na pokoji.“

Byla příliš klidná a sebejistá. Jejich setkání se ani vzdáleně

nepodobalo tomu, co si představoval. Copak ženy v románech

nekapitulují, když si pro ně jejich milovaný přijde? Co s tou Chaste

je? Copak nechápe, jak se překonal, že je tady?

K čertu s celým Ellinghamem! K čertu s tím jeho utajováním! To

on ho dostal do téhle nemožné situace, kdy se dívá na Chastina

ňadra, na její břicho a hustý klín, ten vstup ráje, a nemůže se ničeho

z toho ani dotknout. Kterákoliv jiná žena by už ležela na zádech a

snažila by se ho zlákat, ale Chaste ho znovu odmítá.

To může snést jen muž.

A žena. Jenise ve své provokativní póze téměř omdlévala

strachem. Tohle není nejlepší způsob, jak jednat s Wickem – v tom

měla Innocenta pravdu. Co jiného však může dělat? V jeho domě ji

mohl snadno ovládat, ale všude jinde si budou rovni. Kdyby teď

kapitulovala, ztratila by všechnu hrdost a už nikdy by se mu

nedokázala postavit.

Ne, v tomto pokoji nebude kapitulovat za žádných okolností.

Musí to vydržet. Možná by jí ještě něco dal, pár krásných chvil,

než by ho zcela znudila hra na získání ženy, a pak… Proto před ním

musí stát pevně a neustoupit ani o krůček. Ellingham ho potom

obrátí k Innocentě, která se vůči němu nezatěžuje žádným citovým

vztahem, navíc má zřejmě dost zkušeností s jinými muži a vystačí si

jako jeho žena s jeho penězi.

„Vybral jsem si tebe – Jenise –, a ta volba je neodvolatelná,“ řekl.

Oh! Jak neúprosně to znělo. A to, jak vyslovil její jméno –

nebesa… Jako by to opravdu mínil vážně.

„Myslím, že jsem ti jasně odpověděla.“

„Ne. Řeklas přijď a vezmi si mě, jestli mě opravdu chceš.

Vyhrálas, Chaste. Jsem zde a pomalu ztrácím trpělivost, když se

dívám na tvou nahotu a vím, že v tomhle domě se tě nemohu

dotknout, natož si tě vychutnat. A kromě toho je dost možné, že

budeš nosit mé dítě.“

„Vidíš, to je vlastně to nejdůležitější, co ode mě chceš,“ řekla

mrazivě. „Dědice. Všechno ostatní může jít k čertu.“

„Ty taky, Chaste? Žádáš ode mě, abych byl někdo jiný? Abych

změnil svou přirozenost?“

„Co je to vlastně mužská nebo ženská přirozenost, když na to

přijde? Ne, jestli tě o něco žádám, tak o to, abys začal být

zodpovědný. Nestačí mít šlechtický titul a pak rozsévat po celé

Anglii nemanželské děti, zatímco tvá vybraná žena tomu bude jen

přihlížet. Takové podmínky manželství nikdy nepřijmu. Na druhou

stranu…,“ pohlédla dolů na své tělo, „kdo by se nadál, že já, jako

dobře vychovaná dívka, budu přijímat sexuální styk bezvýhradně

celým svým tělem i svou duší. Co když to budu já, kdo dostane chuť

obšťastňovat Anglii nemanželskými dětmi. Jen si to představ… Těch

milenců, o které bych mohla přijít tím, že jsem se stala Wickovou

ženou. Už jen kvůli tomu si to musím všechno dobře rozmyslet…“

Kupodivu ho tím uklidnila. Ne, tohle nebyla ona. Neměl tušení,

jak to může vědět, ale věděl to. Tohle by nikdy neudělala, aspoň ne

jemu, ale ani žádnému jinému muži, jemuž by se zavázala

manželským slibem. Věděl to tak jistě, jako si byl jistý svým

jménem.

Přistoupil k ní a chytil ji za ramena.

„Ty nejsi Innocenta… Vím to – znám tě…“

Slova, slova – ozývají se, znějí…, ještě i teď, když promluvil k

její tváři zakryté kapuci…, i teď, kdy pochopil, co právě řekl – a byla

to pravda – a přesto ho to naprosto překvapilo.

Znal ji. Opravdu ji znal.

„Neznáš,“ odpověděla.

Dlouho stáli proti sobě mlčky. Wick neudělal sebemenší pohyb,

aby se jí pokusil odhalit tvář. To byla ta chvíle.

„Znám tě, „ řekl znovu chraptivým hlasem. „ Vybral jsem si tě.“

„Do doby, než se mě nabažíš. „ „Neříkej, co není pravda.“

„Říkám, co je pravda – mluvíš k mému tělu, jako bych tu nebyla.“

Teprve teď zvedl ruku a odhrnul jí kapuci. Díval se jí do očí a

dotýkal se její hebké tváře a jejích rtů. Byla krásná, inteligentní,

smyslná…

Byla jého.

„Vidím tebe, Jenise. Vím, kdo jsi. Znám tě.“

„Krásná slova vhodná k tomu, abys získal, co chceš.“

„Ano. A chci tebe, „ řekl. A byla to pravda – tak pravdivá, že se

toho skoro lekl. Díval se na ni a připadala mu dokonalá. Viděl ji

jako ztělesnění svého snu o ženě – o ženě, kterou si představoval jako

svou ženu.

Naléhavě cítil, že musí udělat všechno, aby o ni nepřišel, a

zároveň v něm kdesi hluboko při tom pomyšlení hryzal strach.

Nemělo to však nic společného s jeho stavem ani s jeho penězi. „A ty

chceš mě, „pokračoval. „Možná jsme už počali naše dítě. Ale to je

jen začátek. To zbývající se budeme muset zřejmě oba naučit. A já za

sebe ti to slibuju. Budu se snažit, abych se to naučil.“

Jenise se zatajil dech. Takže on to opravdu myslí vážně! Vždyť tak

daleko, aby jí řekl, že ji chce za ženu a žes ní chce mít dítě, se ještě

nikdy nedostal.

Pohlédla mu do očí a poprvé měla pocit, že za nimi vidí

zranitelného člověk. A také trochu dítě – rozmazlené, předčasně

vyspělé a možná i nechtěné, které touží po lásce a stále ji hledá. Ale

viděla v nich i muže, který má všechno a od něhož lidé chtějí jen to,

aby jim věnoval svou přízeň.

Nezaslouží si takový člověk po všech svých svůdnických

dobrodružstvích někoho, koho by mohl milovat hlouběji a ne tak

zoufale pomíjivě?

Zdálo se jí, že před ní stojí osamělý a ztracený člověk, i když

věděla, že pokud s ním spojí svůj život, bude ho muset neustále

vyzývat, aby dodržoval své sliby a byl věrný – aby dělal to, co nikdy

dělat nemusel, ale co z něho může navždy udělat lepšího člověka.

Ted’ však nebyl čas na hluboké rozbory a úvahy o tom, co s jeho

povahou. Důležité je, že si uvědomila první záchvěvy citu k němu,

které přesahují fyzickou přitažlivost, i když právě teď ji zalila touha

po jeho dotyku – po tom, aby se s ní miloval.

Ano, to byla ta chvíle. Pokud si myslela, že může žít bez jeho laskání

a smyslnosti, byl to velký omyl. Jestliže už tyhle věci oželela, nyní v

sobě pocítila novou touhu po nich, a ještě silnější než předtím. Zvlášť

když nyní dělal věci, které by pro něho byly ještě nedávno

nepředstavitelné, a dokazoval své odhodlání obstát v jejích očích.

Přijel za ní, vyhledal ji, zvolil šiji a hodlal u této volby zůstat. Už

teď dokazoval, že se pokusí stát lepším.

A byl to milenec, jemuž se nemohl nikdo rovnat. Najednou se jí po

tom všem, co si o něm uvědomila, zdálo, že jeho nabídka je to

nejlepší, co ji kdy mohlo potkat.

„Jenise? „ Vzal ji pevně za ruce, přitáhl ji k pohovce a posadil

š i j i na klín – na svůj ztopořený úd, důkaz toho, že po ní stále k

zbláznění touží a stále je fascinovaný smyslností jejího těla.

To stačilo. To, jeho prosba a příslib do budoucnosti. Kolik je žen,

které nemají ani to?

Náhle se jí zmocnil pocit, že už by bez něho nemohla být ani

minutu. Její pán a učitel. To všechno pro ni byl a ještě mnohem víc.

Tak dlouho na něj čekala. Přitiskla se klínem k němu, nabídla mu své

vzrušené bradavky a byla jeho.

První kapitola

Zámořský parník Oceania

poblíž Gibraltaru, 4. srpna 1888

„Podívejte se, tady jde!“ ozvalo se v menší skupině turistů na

palubě lodi. Všichni jako na povel zvedli hlavu a zvědavě pozorovali

ženu, která kolem nich přešla.

„Je úplně jiná, než jsem si myslela,“ řekla jedna z turistek.

„Taky mám ten dojem,“ souhlasila jiná. „Podle jejích knih jsem

šiji představovala jaksi… extravagantnější.“

Všichni se pustili do hodnocení zjevu známé spisovatelky – jejího

cestovního kostýmu, jenž v souhlase s poslední módou spíš

potlačoval její ženské tvary, nebo jejích bohatých vlasů tmavě hnědé

barvy s lehkým přelivem měděného odstínu, které měla vyčesané

nahoru. Ženy ve venkovsky tvídových šatech sledovaly závistivými

pohledy její nevtíravý půvab a muži se potili rozpaky, protože pod

vší její vnějškovou upraveností a elegancí cítili vrozenou smyslnost.

Vlastně to byla nejsvůdnější žena, s jakou se kdy ve svých

poklidných a fádních životech setkali.

Přirozeně o ní věděli všechno. Kdo by také i v nejodlehlejších

oblastech Britské říše neslyšel o lady Celii Wybournové? Věděli, že

se ve dvaceti letech vdala za mnohem staršího hraběte Wybourna,

váženého člena sněmovny lordů, a během měsíce ovdověla, neboť

chudáka novomanžela stihl záchvat mrtvice. Zanechal ji však dobře

zaopatřenou a nádavkem ještě s titulem hraběnky. Ani ne o rok

později šokovala všechny, kteří ještě po hraběti truchlili, tím, že

vydala svou první knihu. Něco takového od ní nikdo nečekal. Byl to

příběh plný nebezpečných a dobrodružných situací zasazený do

vyprahlých pouštních písků, v němž tajemný smělý hrdina – a také

až ničemně bezohledný – přivádí hrdinku do smyslných extází.

Novopečená spisovatelka v něm brala čtenářům a hlavně čtenářkám

dech rafinovanými narážkami a sugestivním líčením sexuálního

mistrovství hrdiny. Říkalo se, že jedna mladá žena hltala knihu v

podzemní dráze cestou z knihkupectví G. H. Harrise, a když se

dostala k pasáži, v níž si vitální hrubián násilím vynutil, aby mu byla

hrdinka po vůli, omdlela – přitom tomu nestydatému děvčeti v knize

se to nakonec líbilo a dožadovalo se pokračování.

Oh, kolik se toho v Londýně o knize namluvilo… Nebožtík hrabě

Wybourne se za svého života velmi zasazoval o ženská práva, ale

teď se zdálo, že jeho žena zašla příliš daleko. Na vlně senzace,

kterou kniha vzbudila, se pak začaly šířit řeči, že byla pro hraběte až

příliš rovnoprávná a že zemřel v posteli („A nemyslím tím ve

spánku“ dodávali všichni s významně zdviženým obočím), když se

snažil udržet se svou vášnivou mladou ženou krok.

Za patnáct let po jeho smrti vyšlo z pera jeho vdovy mnoho

dalších knih, z nichž každá nová byla skandálnější než ty předchozí.

Našli se samozřejmě lidé, kteří je označovali za sprosťárny a

oplzlosti, ale stejně je četli. Přesto za celou tu dobu, co hraběnka

cestovala po světě – většinou sama – a sbírala nové příběhy, které by

mohla použít, se nevyskytl ve spojem s jejím jménem ani náznak

jediného skandálu. Jestliže měla milence – a jistě nějaké musela mít,

neboť jak jinak by dokázala psát s takovým… zaujetím? –, udržovala

své styky s nimi v neobyčejné diskrétnosti.

„Všiml sis, jak se před ní všichni muži natřásají jako mladí

kohoutci?“ zašeptal jeden z pozorovatelů. „Já bych se propadl

hanbou, kdybych ze sebe měl dělat takového šaška.“

„Mně připadala docela roztomilá, když jsem na ni narazil včera

večer na palubě. Opravdová dáma.“

Sledovali, jak položila jemné ruce chráněné rukavičkami na lodní

pažení a dívala se do dálky.

„Dáma?“ ozvala se pohoršené jedna z žen, „Tak mi tedy řekněte,

jak může dáma psát takové nemravné knihy?“

Celie zaslechla, když šla kolem nich, co si o ní šeptají. Ale to pro

ni nebylo nic nového. Už dávno si zvykla, že je stálým objektem

zvědavosti a různých dohadů lidí, z nichž si nikdo neuvědomuje, že

se jejich syčivý šepot nese dál, než kdyby mluvili nahlas. Jako by

předpokládali, že je nemůže slyšet. Jako by ji považovali za nějaký

nehmotný přelud, který se mezi nimi vznáší, a neviděli v ní ženu z

masa a krve s vlastními city a touhami, jež jsou stejně opravdové

jako jejich city a touhy. Setkávala se s tímto typem lidí ve všech

koutech světa – s nudnými anglickými turisty, kteří cestují do

exotických míst, aby našli rozptýlení, i když pak stráví většinu času

tím, že se navzájem ujišťují, že „nic není jako doma“. Až se potom

objeví ona – autorka a dobrodružka – a umožní jim zapomenout na

nepohodlí a nechat se unést lechtivým vzrušením, které se váže k její

osobě.

Celie se snažila nevšímat si toho všeho a soustředit pohled jen na

blížící se Gibraltarský průliv, kvůli němuž vyšla na palubu.

Sledovala ho s tváří nastavenou větru a říkala si, že je to něco jiného,

než jak si Gibraltar představovala. Z mlžného oparu temně modrého

moře se v dálce zvedala hora mnohem nižšího a pozvolnějšího

profilu, než jaká se tyčila v jejích představách. A už vůbec se

nepodobala té dramatické skále popisované v nesčetných legendách.

Přesto se jí pohled na pobřeží zdál podivně povědomý, jako by ho už

někdy viděla – zřejmě ve snu. Ostatně nebylo to poprvé, co se jí to

stalo. Občas…

„Kde myslíš, že bere… inspiraci?“

Opět k ní vítr donesl hlasy a přerušil její myšlenky. Až moc dobře

chápala, co by chtěli vědět. To byla ta otázka, která nevyhnutelně

vytanula na mysli každému, kdo ji uviděl. Co inspiruje inteligentní a

kultivovanou dámu, aby psala knihy, které takovým vzrušujícím

způsobem evokují ty nejskandálnější sexuální obrazy, jaké nemají v

historii anglické literatury obdoby? Jediná otázka, na niž nikdy

neodpověděla – vždy přecházela nestydatost a neomalenost tazatelů

mlčením a záhadným úsměvem. Zřejmě právě proto je tak

fascinovala.

Ženy jí tajně záviděly její svobodu, muži zase snili o tom, že by ji

měli pro sebe.

Jak by se divili, jak ohromeni by všichni byli, kdyby se dozvěděli

pravdu. Neboť zatímco každý předpokládal, že žije podobně jako její

nevázané hrdinky, ve skutečnosti se jí všechny druhy tajemných

lásek a sexuálních dobrodružství vyhýbaly. Samozřejmě že od smrti

ubohého Roberta sem tam nějaký poměr s mužem měla, nebo ho

alespoň začala, ale po určité době vždy zjistila, že z ní mají její

partneři strach. Všichni začali být postupně váhaví a znejistělí

obavou, že nebudou stačit jejímu životnímu stylu. Vtip byl v tom, že

nikdy nikomu o schůzkách s ní neřekli ani slovo – zřejmě se jejich

mužská pýcha třásla strachem, aby si někdo nepomyslel, že pro ni

byli málo a nechala je ona. Obvykle brzy vycítili její zklamání a

rychle se ztratili. A protože se nikde s ničím nepochlubili, nechávali

svět, aby si kladl otázku: má milence, nebo nemá?

Už to vzdala, protože jak jí lidé rádi připomínali, muži, o jakých

ona píše, neexistují. Upínala se tedy na hrdinu svých knih – na muže,

o němž psala znovu a znovu, i když mu dávala různé podoby a různá

jména, na anonymní sílu, která ji vzrušovala snad ještě víc než její

čtenářky. Oživovala ho svým perem tak snadno, že se jí někdy zdálo,

jako by jeho příhody ani nevymýšlela, ale vzpomínala na ně. Prostě

přijímala roli hrdinky vlastní fantazie.

A přesto jí to nestačilo. Jakmile dokončila rozepsanou knihu,

skončila i spokojenost, kterou cítila při psaní, a znovu ji ovládla

touha někam cestovat. Byla to posedlost, cosi, co ji celý život nutilo

zvednout se a rozjet se do světa hledat…, co vlastně? Něco

impozantního, smělého, co přesahovalo všední život. Něco, co bylo

jen její. Něco… jedinečného. Nevěděla, co hledá, ale bez toho se

cítila nespokojená, zbědovaná a ztracená. Dokonce i příběhy se jí

začaly nedostávat, jako by vyčerpala vše, co jí mohla její fantazie

poskytnout. Teď se tedy vydala na cestu napříč severní Evropou a

odtud pokračovala v zdánlivě nekonečné cestě dolů na Blízký

východ a kolem Středozemního moře a čekala, až ji osvítí inspirace a

zrodí se jí v hlavě další příběh, který by mohla vyprávět. Potíž byla

jen v tom, že její příběhy vůbec nevypadaly jako fantazie. Někdy si

dokonce Celie navzdory vší logice uvědomovala, že to, co opravdu

hledaje hrdina jejích knih. Cosi jí neustále našeptávalo, že skutečně

existuje, pouze ho musí najít.

Hledala ho však dlouho, velmi dlouho. Bylo jí třicet pět let a už ji

to hledání unavovalo. A nejen hledání, také ta věčná a

nezodpověditelná otázka: Opravdu existuje? Nebo je jí souzeno žít

mimo svůj skutečný život v nějakém šíleném snu a donekonečna

znovu a znovu oživovat muže, který existuje jen v její mysli? Žít

jako zástupkyně svých hrdinek a zvěčňovat svůj obraz jako krásný

klam.

Jak dlouho v tom může pokračovat?

Náhle měla pocit, že se k ní zezadu někdo přiblížil. Otočila se a

uviděla stevarda – šel kolem s tácem v ruce a na chvíli se zastavil.

„Odtud Gibraltar neuvidíte, paní,“ řekl úslužně. „Velká skála je na

druhé straně. Tady se díváte na marocký břeh.“

Celie se znovu podívala na zamlžené obrysy pevniny v dálce. Jak

zvláštní. Proč ji upoutal zrovna tenhle pohled, když to, co chtěla

vidět, leží na opačné straně? Možná je už víc popletená, než šije

ochotná připustit.

Obešla příď a náhle to uviděla. Gibraltar – skála, která vystupuje z

moře a zvedá se vysoko nad hladinu jako rozeklaná strážní bašta;

jako zhmotněný sen o pohádkovém království. Mocná, smyslná jako

falický symbol, neskutečně vzrušující a jedinečná jako Tadž Mahal

nebo pyramidy v Gize. Co si asi mysleli starověcí mořeplavci, když

se před nimi náhle na konci tehdy známého světa objevil tak

velkolepý, naprosto fascinující pohled? Celie cítila, že se jí rozbušilo

srdce, jako by spatřila tvář svého pravého milence. Na všechno

zapomněla a vnímala jen to. Netušila, jak dlouho stála a jako

konsternovaná hleděla na tvar a masivní formu toho neskutečného

útvaru a vnímala jeho syrovou magnetickou sílu.

Možná je to tady, co hledám…

„To je ale náhoda,“ ozval se za ní hřmotný mužský hlas.

„Promiňte, vy jste určitě lady Wybournová…“

Otočila se. Bylo jí, jako by ji někdo vytrhl z hlubokého transu.

Přesto se snažila vzpamatovat a přizpůsobit se náhlé změně nálady.

Před ní stáli muž a žena, zřejmě manželský pár, a Celie si uvědomila,

že patří k turistům, kteří ji před chvílí pozorovali.

„Doslechli jsme se, že jste na palubě,“ pokračoval muž, aniž bral

ohled na její ohromení. Byl jen o málo vyšší než žena vedle něho,

měl kulatou dobromyslnou tvář, řidnoucí vlasy a velké břicho.

„Způsobila jste tu pěkný rozruch, jen co je pravda. Musím říct, že

jsem se ještě nikdy nesetkal se slavnou spisovatelkou. Jestli dovolíte,

jsem Homer Clifton a tohle je má žena…“

Jeho hlas nepříjemně hučel a Celie musela vynaložit značné úsilí,

aby se přiměla k nacvičenému slušnému úsměvu a stiskla dvě

dychtivě nabízené ruce. Je vůbec možné, že zde ti dva stojí a civí na

ni, aniž by se obtěžovali vrhnout jediný pohled na tu velkolepost před

nimi? Tomu se rozum vzpírá uvěřit!

A pak spustila paní Cliftonová – příliš hubená, aby se u ní dalo

mluvit o kráse, ale přesto dost přitažlivá, aby cítila, že by si měla

získat víc pozornosti, než se jí dostává. „Četla jsem všechny vaše

knihy – samozřejmě až na tu, jejíž děj se odehrává v Indii. Ohavná

země, ta Indie. Ale všechny ostatní jsem četla.“

.A11©,“ potvrdil Clifton a pokýval hlavou. „Máje v zamknuté

zásuvce, aby je nemohly najít služebné. Nosí šije domů v

kancelářské obálce, víte?“ řekl a lehce šťouchl Celii loktem. „Já

samozřejmě tyhle věci nečtu, ale moje paní je do nich zblázněná.“

„Jste velmi laskavý,“ zamumlala Celie. Naštěstí se jí podařilo

zakrýt znechucení vlídným úsměvem. Věděla, že těmhle dvěma a

jejich řečem může čelit jen neochvějnou fasádou dámy a v žádném

případě nesmí prozradit, že náznaky jejich urážek pochopila…, i

kdyby nebyly míněny jako urážky. Jedině rezervovanost a maska

hrdosti ji před nimi může chránit – před tím, aby se jí zeptali na to,

co je nepochybně zajímá ze všeho nejvíc.

Ze vlastně není žádná lady, ale skrytá courá, která práhne po tom,

aby ji někdo vyšoustal.

„Sbíráte materiál na další příběh?“ zeptal se Clifton.

„Možná,“ připustila a pohlédla na toho nechutného muže, který

samozřejmě její knihy – tyhle věci – nečte. „Třeba napíšu příběh o

vás,“ dodala.

„O mně?“ Muž-zčervenal a chvíli se zdálo, že se mu z té lichotky

zatočila hlava. Pak pohlédl na svou ženu, jestli to slyšela. „Panebože,

to bych nikdy nemyslel…“

To byla ta potíž – nikdy nemyslel… Jinak by stál tiše u pažení, a

místo aby ji otravoval, vnímal by se zatajeným dechem atmosféru

tohoto úžasného místa.

Loď se náhle naklonila. „Výborně. Už brzy přirazíme do doku,“

řekl Clifton. „Bylo to okouzlující, setkat se s vámi. Prostě

okouzlující. Doufám, že ještě budeme mít příležitost…“ Když

odcházeli, zaslechla Celie, jak na svou ženu zasyčel: „Báječná

ženská. Vidělas, jak se na mě dívala? Těma svýma očima?“

„Na tebe?“ ušklíbla se jeho manželka. „Jako by takové, jako je

ona, mohly na tobě něco vidět.“

„Slyšelas ji, ne? Řekla, že možná napíše knihu o mně!“

Tu by si samozřejmě přečetl.

Celie se znovu vrátil k pohledu na gibraltarskou skálu, k níž se už

tak přiblížili, že se nyní tyčila téměř nad ní. Okamžitě pocítila úlevu

– znechucení z těch dvou zmizelo jako voda stékající po útesech.

Znovu si uvědomila, že na té skále je něco, co ji vzrušuje. Jako by jí

ten obrovský útes rozuměl a povzbuzoval ji, aby znovu snila. Jako

by volal její jméno.

Vypadalo to, že si od své proslulosti neoddechne. „Je pro nás velkou

ctí, že jste tady, paní,“ řekl jí ředitel hotelu, když se zapisovala k

pobytu. „Očekávali jsme vás.“ A pak poněkud tišším hlasem dodal:

„Ze všech vašich knih miluj u nejvíc Piráta a princeznu. Taje má

nejoblíbenější. A ten pirát…, takový despota! Člověka to úplně pálí

v rukou, taková knížka. Ale zůstane to jen mezi námi, že?“

Spiklenecky na ni zamrkal, pak se vrátil k formálnímu chování a

zazvonil na hotelového sluhu. Všichni ve foyeru na ni civěli, protože

zpráva o jejím příjezdu sem samozřejmě dorazila dřív než ona.

Jakási žena ve výtahu po chvíli porušila tíživé ticho a pokusila se jí

zalichotit: „Četla jsem jednu vaši knihu, ale už si nepamatuju, jak se

jmenovala.“ Její pokoj byl plný květin a v koši s exotickým

španělským ovocem byl zastrčený telegram od jejího vydavatele.

„Kdy můžeme čekat rukopis?“ stálo v něm. „Nejzazší termín…“

Zmačkala papír a hodila ho do koše, aniž se obtěžovala číst zbytek.

Apartmá však bylo pěkné, prostorné a klidné, s odděleným

sedacím koutem laděným v krémových a zlatavých odstínech, z

něhož vedly dveře na balkon. Bylo to bezpečné a příjemné útočiště

před slídivými pohledy, místo, kde si mohla rozpustit vlasy a být

sama sebou.

Svlékla si kabátek, hodila ho na postel a pak si rozepnula

nepohodlný vysoký límec blůzy. Sundala si také koketní klobouk,

vytáhla jehlice z účesu a roztřásla vlasy, aby jí spadly na ramena.

Potom otevřela dveře na balkon a vyšla ven. Naskytl se jí nádherný

pohled na přístav, na azurovou oblohu a safírové moře. A

samozřejmě na Gibraltar. Jeden z legendárních Herkulových sloupů,

které střeží vstup do Středozemního moře. Předěl mezi Evropou a

severní Afrikou. Britská enkláva, a přesto vystavená spalujícímu

iberskému slunci. Zamilovala si to místo.

Protáhla se, aby se uvolnila, pak se opřela lokty o balustrádu a

pohlédla dolů do terasovitě uspořádané zahrady.

A uviděla ho, jak stojí tam dole.

Okamžitě ho poznala. Rozbušilo se jí srdce. Naposledy ho spatřila

před několika měsíci ve zříceninách Babylonu – muž s krásnými

prošedivělými vlasy na ni hleděl, jako by se důvěrně znali. Už tam se

jí zdál jaksi povědomý a přemýšlela, zda se s ním někdy setkala na

svých předchozích cestách. Ale pak, když se ztratil v davu, ho pustila

z hlavy. Jen však do té doby, než ho uviděla o pár týdnů později v

Římě na Foru. A pak ještě před čtrnácti dny v Barceloně na La

Ramble. Pokaždé bylo jasné, že ji svým zvláštním způsobem

pozoruje, a odvrátil se, teprve když na něho pohlédla. Protože však

téměř vždy okamžitě zmizel, nikdy se jím dlouho nezabývala.

Považovala ta setkání za pouhou náhodu.

Ale teď už to žádná náhoda nebyla. Tentokrát stál pod jejím

balkonem a díval se na nijako by čekal, až se objeví. S planoucíma

očima a náznakem pobaveného úsměvu šiji klidně prohlížel, jak tam

stojí s rozcuchanými vlasy a v uvolněném oblečení. Jako by věděl

všechno, co si myslí. Jako by svým pohledem pronikal maskou, za

níž se schovávala před světem. Jako by svýma očima říkal: Já vím,

kdo ve skutečnosti jsi. A vím taky, že jsi moje.

Když ho zkoumala očima spisovatelky, připadl jí jako velmi

zajímavý, nevšední typ. Byl vysoký, ale ne nápadně, hezký, ale jaksi

nekonvenčně, a vypadal v každém ohledu jinak než všichni muži,

které dosud poznala. A přesto si znovu uvědomila, že je jí

povědomý. Ačkoliv měla pocit, že je o několik let starší než ona, měl

v sobě cosi, čím se vyznačují nestárnoucí lidé Jako by vzdoroval

běhu času. Vlasy protkané stříbrem nosil trochu delší, než určovala

současná móda, a dával tak najevo svůj sklon k individualismu, což

okamžitě udělalo dojem na rebelantskou stránku její povahy. Byl to

ve všem všudy mužný typ, ale elegantního zjevu-jeho kultivovanost

působila mnohem silněji než hřmotná mužnost. Ačkoli s jednou

rukou v kapse kalhot působil uvolněně a nonšalantně, připadlo Celii,

že je to klamný dojem. Všimla si také jisté teatrálnosti v jeho postoji,

jako by byl pouťový hypnotizér, jenž se snaží, obklopen zrcadly a

kouřem, držet na uzdě svou skutečnou moc.

Nejvíc ji však upoutávaly jeho oči. Pronikavé a tak temné, že se z

místa, kde stála, zdály černé. Majetnické, smyslné… Upíraly se na ni

neústupným pohledem muže, který sem přišel, aby uplatnil nárok na

to, co je jeho. Oči, z nichž vyzařovala nesmírná síla.

Hypnotizující…, tajemné…, nebezpečné?

Oči čaroděje.

Vnucoval jí svou vůli. Chtěl, aby poslechla každý jeho příkaz.

Jakmile zachytil její pohled, cítila Celie, že se mu začíná poddávat.

Měl ji ve své moci, jako by držel kyvadlo a houpal jím. Jako by ji

uspával a vyvolával v ní jakousi lahodnou otupělost, až ztrácela

pojem o místě a času. Přesto si zcela jasně uvědomovala, že se s ní

něco děje. Prohluboval se jí dech, rozevíraly se jí rty…, vlhké…,

rozechvělé…, cítila, jak jí v hlavě tepe, jak jí žílami šumí krev horká

jako vřící víno.

Zavřela oči. Ňadra se jí chvěla vzrušením a bradavky jí pulzovaly

pod jemnou tkaninou blůzky jako malé tvrdé hrudky. Dokonce cítila

nutkání vzít si ňadra do dlaní a ukázat jeho ďábelským očím, jak si s

nimi pohrává.

Kde se to vzalo?

To jí tak otřáslo – jí, která si myslela, že jí nic otřást nemůže –, že

se prudce stáhla zpět a všemi silami, jež jí zbývaly, se vymanila z

působnosti jeho ďábelské moci. Ustoupila, aby na ni neviděl, a

nejistým krokem se vrátila do pokoje. Tam se opřela o zeď a prudce

oddychovala. Tělo jí žhnulo. Cítila, že má klín celý mokrý. Vyhrnula

si sukni, sáhla dovnitř a hmatala důkaz své palčivé touhy. Její

rozpálená štěrbinka se při doteku měkkých prstů dychtivě rozevřela.

Byla tak vzrušená… Její druhá ruka doputovala k ňadru, stiskla ho,

ona zaklonila hlavu, hlasitě vdechla a celé tělo se jí křečovitě

zachvělo v prudkém orgasmu.

Chvíli trvalo, než se její vědomí vrátilo do pokoje, v němž stála.

Chvěla se a nohy měla tak slabé, že se pod ní téměř podlamovaly.

Rozepnula si sukni a spustila ji dolů. Ruku měla stále mokrou od

vlhkosti svého klína. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se

uklidnila.

Proboha, co se to stalo?

Pomalu získávala vládu nad chvějícíma se nohama a také dech se

jí postupně zklidňoval. Srdce jí však stále tlouklo, jako by odmítalo

zpomalit. Věděla proč. Po celou dobu si uvědomovala, že se musí

vrátit na balkon a znovu se podívat dolů. Musí se přinutit pohlédnout

na něho – na toho cizího muže, který jí udělal tohle; nějak sama sebe

přesvědčit, že… co? Že není skutečný? Že ten muž, kterého ani

nezná, na ni vlastně žádnou mocí nepůsobil? Že ji silou své vůle

nepřivedl k orgasmu jako nějakou nestoudnou děvku? Protože jenom

tak se to dalo vysvětlit.

Udělala krok. A pak další. Zadržela dech. Cítila, že jí tělo strnulo

strachem. Bála se toho, co by mohla dole uvidět, ale přestojí to

neodolatelně vábilo. Co uvidí v jeho očích? vytuší, k čemu došlo?

Ještě jeden váhavý krok. Konečně se dotkla zábradlí a pohlédla

dolů.

Zmizel. Jako by tam nikdy nebyl.

Druhá kapitola

Byla otřesená. Nikdy si nemyslela, že se jí něco takového může

stát. Opravdu jí to udělal ten muž – ten cizinec? Nebo si za to může

sama? Je to důsledek samoty a marné touhy? Už jí to začíná jít na

mozek a zahrává si to s jejím tělem? Jen snad na nejlepší cestě k

šílenství?

Všechno je to tak… tajemné. Nevysvětlitelné. Nepodobné

čemukoli, co kdy zažila. Byla si jistá, že takové vzrušení, tak rychlé,

tak… zničující ještě nezažila. Jako by potlačil celý svět a existoval

jen on –jako by na ni vyvinul nějaký ďábelský vliv. Je jím snad

uhranutá? Vybavila si, že v jeho očích uviděla cosi tvrdého,

nelítostného, jako by chtěl svým uhrančivým pohledem dosáhnout,

aby se mu vzdala.

Pomalu vybalila zavazadla a začala se věnovat běžným činnostem

v naději, že tak získá klid. Celou dobu se však snažila pochopit, co

se stalo, najít v tom nějaký smysl. Když hledala materiál pro své

knihy, procházela příběhy všech legendárních svůdců uplynulé

historie. Někteří z nich byli zdánlivě obyčejní muži, ale měli v sobě

tak velký živočišný magnetismus, že ho dokázali vrhat na ženy jako

síť a podrobovat je své vůli. Dokonce o takových mužích napsala

knihy. O despotických milovnících, kteří uměli změnit planoucím

pohledem hrdinky ve smyslné otrokyně.

Kritici se tomu vysmívali. Nesmysly, říkali, čiré fantazie odtržené od

skutečného života. Dokonce i ona si začala klást otázku, zda někdy

nezašla příliš daleko.

Ale tohle! Před tím, co teď zažila, všechny vymyšlené scény v

jejích knihách zcela bledly.

Ale to nebylo všechno. Nejen že se to stalo, ale bylo to navíc…

vzrušující!

Kdo ten muž je? Na čem je založená moc, kterou nad ní má? A

proč ji pronásleduje? Ano, teď už si byla jistá, že ta setkání nejsou

náhodná. Něco chce. Ale co? Co to může být?

Sešla dolů, aby se na něho zeptala. Ředitel ani hotelový sluha, ani

barman – nikdo z personálu si nemohl vzpomenout, že by někdy

někoho takového viděl. V hotelu tedy nebydlí. Odvážila se vyjít ven

do kouzelného britského městečka u paty skály a nakukovala do

obchodů a do kaváren. V následujících dvou dnech obešla všechna

turistická místa v okolí, ale nikde na něho nenarazila. Jako by se po

něm zem slehla.

Nebo jako by nikdy neexistoval.

Opravdu pod tím balkonem stál? Skutečně ho viděla na těch

ostatních místech během svých cest?

V průběhu druhého dne se už začala uklidňovat. Pokud je

skutečný, a ne pouze výplod její spisovatelské fantazie, musí už být

pryč. Korunní kolonie Gibraltar je příliš malá, přičemž větší část její

rozlohy tvoří drsná nepřístupná skaliska. Na takovém kousku země

se nemůže skrývat dlouho.

Jestli ho tedy dosud nenašla, je pravděpodobné, že už je pryč.

Vlastně ho na žádném místě, kde na něho narazila, nespatřila

dvakrát.

Pustila to z hlavy. Ostatně Gibraltar ji dál vábil jako hlasy sirén.

Kamkoliv přišla, obracela mimoděk pohled k té nejvyšší skále, na

jejíž západní straně se táhl pozvolný, svěže zelený svah, zatímco na

východní prudce spadal k moři holý vápencový útes. Dole se cítila

neklidná a netrpělivá a skoro nebyla schopná vnímat město kolem

sebe. Nechtělo se jí v něm zůstávat. Chtěla šplhat na vrchol skály,

která na ni kývala a zvala ji, aby se přišla pokochat vyhlídkou přes

mořskou úžinu směrem k Maroku. Bylo to silné volání a nějaký

nevysvětlitelný instinkt jí říkal, že cestu na vrchol zná.

Pronajala si z hotelové stáje koně s dámským sedlem a vyjela

sama do rozzářeného středozemního dne. Směřovala vzhůru, pořád

vzhůru, kolem zdí starých opevnění a kasáren, až ji úzká točitá

stezka vyvedla z města ven. Stále stoupala a občas se zastavovala,

aby si vychutnala úžasné výhledy ze závratných výšin. Všude, kam

obrátila oči, viděla divokou, drsnou krásu.

Bylo to jako sen. Znovu a znovu se jí vracel pocit, že touto cestou

už někdy šla. Dokonce si vzpomínala, jak v dětství snila o jakési

velkolepé skále. Byl to Gibraltar? Ale jak mohla snít o místě, v němž

nikdy předtím nebyla?

A jestliže vidí tuhle skálu ve snech po desítky let…, nesní stejně

tak i o něm, o tom muži? Nevysvětluje to, proč se jí zdá tak mučivě

povědomý?

Že by tenkrát, když ho viděla stát pod balkonem, opravdu jen

snila?

Zastavila se u zdí starého maurského hradu, dnes již opuštěného,

a opět měla pocit, že už je někdy viděla. Usmála se na drzé, bezocasé

gibraltarské opice, které se potulovaly krajinou, jako by všechno

kolem patřilo jen jim. Pak zamířila ke vchodu do podzemních

chodeb, jež se klikatě nořily do nitra skály. Sesedla a jako náměsíčná

vešla dovnitř. Pohybovala se ve spoře osvětlených štolách jako

někdo, kdo je už předtím prozkoumal.

Pak zaslechla hlasy, a když zatočila za roh, narazila na skupinu

turistů, kteří naslouchali výkladu průvodce.

„Úbočí skály nad vámi je protkané tunely, jež postavili inženýři

Jeho Veličenstva v průběhu obléhání v roce 1779, a je to největší

obranný systém, jaký byl kdy vymyšlen. Přímo pod vámi uvidíte u

paty skály hřbitov. V něm je pohřbena většina britských občanů,

kteří žili na Gibraltaru v posledních dvou stech letech. Zastavíme se

tam, až si prohlédneme jeskyni svatého Michaela.“

Celie si uvědomila, že je to skupina turistů z lodi, a po chvíli spatřila

i Cliftonovy. Rychle couvla do jednoho z výklenků s vyhlídkou a

čekala, až se skupina vzdálí. Nechtěla si kazit snovou náladu

nějakými otravnými hovory. Jakmile se znovu ocitla sama,

přistoupila k zamřížovanému okénku a pohlédla dolů. Hluboko pod

sebou uviděla hřbitov, na nějž upozorňoval průvodce. Vtom pocítila

zvláštní vzrušení.

Často a ráda si prohlížela hřbitovy, hledala v nich zajímavé

nápisy nebo jména, která by v ní zažehla jiskru myšlenky pro další

knihu. A tenhle, se jí zdál obzvlášť lákavý. Jako by to nebyla

náhoda, že sem přišla právě ve chvíli, kdy na něj průvodce upozornil.

Jako by tam na ni něco čekalo. To nebylo nic neobvyklého. Občas se

jí na cestách stávalo, že ji jakási neznámá síla přivedla k dojmu,

který pak podnítil její fantazii. Dokonce se té intuici naučila věřit.

Jestliže si pospíší, mohla by se tam dostat tak, aby měla dost času

si hřbitov prohlédnout, než do něj vtrhnou Cliftonovi s celým tím

houfem turistů.

Nebylo tam živé duše a navzdory spalujícímu slunci působil

hřbitov téměř strašidelně. Celie uvázala koně a vydala se do spleti

cestiček mezi hroby. Šla pomalu a pročítala nápisy na náhrobcích v

naději, že se třeba takhle dozví, co ji sem zlákalo. Neobjevila však

nic, co by nějak zvlášť upoutalo její zájem.

Už začala mít pocit, že její dojmy byly mylné, když se náhle

otočila a uviděla ho. Jeho! Stál na druhém konci hřbitova, nehybný

jako socha, a se skloněnou hlavou hleděl najeden z hrobů. Vlasy mu

v slunci zářily jako stříbro. Celii se zdálo, že z něj přímo vyzařuje

žal.

Zůstala jako omráčená, když ho spatřila v té přízračné nehybnosti,

a chvíli nebyla schopná pohnout se z místa. Ani on se nehýbal, jen

stál zcela soustředěný na náhrobek před sebou, jako by truchlil nad

ztrátou někoho velmi blízkého. Celie ho pozorovala se zatajeným

dechem. Srdce jí prudce bušilo.

Takže to žádný sen není.

Nakonec v sobě našla sílu – odvahu – se pohnout a pomalu vykročila

směrem k němu. Občas, když musela obejít nějaký pompézní

pomník dávno zapomenutého mrtvého, ho na chvíli ztratila z

dohledu, ale vždy ho znovu uviděla. Pořád tam stál jako socha. Pak

prošla skupinkou hustých keřů, a když se vynořila na druhé straně…

Byl pryč.

Zarazila se a chvíli jen tupě zírala. Proboha, kde je? Ta jeho

schopnost vždy náhle zmizet ji zneklidnila. Teď už věděla, že je

skutečný, a věděla také, že ho musí najít.

Poháněná nutkáním, které nechápala, vykročila rychle po

cestičce, pak zahnula do vedlejší uličky a se vzrůstající panikou

procházela mezi náhrobky a hrobkami a pátrala všude, kde se

domnívala, že by se mohl skrýt. Šla čím dál rychleji, téměř běžela

zoufalá strachem, že zmizel beze stopy. Nenacházela však nic…, nic,

jen prázdné trávníky, cesty a řady náhrobků. A pak obešla jednu

starou hrobku a… málem do něho vrazila.

Polekaně couvla a zůstala stát. Nemohla popadnou dech, hruď se

jí při prudkém nadechování zvedala a korzet se jí zařezával do žeber.

Uvědomovala si, jak hloupě před ním vypadá, když ho pronásleduje

jako kluka, který něco provedl. Hleděl na ni upřeně, ale v jeho očích

nespatřila ani náznak překvapení, že ji vidí. Byl v nich jen žár,

kterým ji spaloval.

„Kdo jste?“ vydechla. Dvě šeptaná slova plná úzkostného napětí.

Světácky se na ni usmál. „Přece víte, kdo jsem,“ řekl prostě s

přízvukem kultivovaného Angličana. Jeho hlas měl stejnou

hypnotickou sílu jako jeho oči.

„Jak bych vás mohla znát?“ vyhrkla. „Nemám nejmenší tušení,

kdo jste.“

„Ale ano, máte,“ ujistil ji stále tím zneklidňujícím kultivovaným

tónem. „Znáte mě v mnoha podobách. V mnoha různých

existencích.“

Tak tohle ani ve snu nečekala. Možná si představovala, že… Co

vlastně? Výmluvy? Rozpaky? Cokoliv, jen ne toto neuvěřitelné

prohlášení, které vyslovil tak věcně, jako by jí odpovídal na otázku,

kolik je hodin. „Jak… to… myslíte?“ řekla zadrhávajícím se hlasem.

Upřeně jí hleděl do tváře, jako by po něčem pátral. „Domnívám se,

že jsme spřízněné duše, že jsme se scházeli na různých místech v

nesčetných životech. Že jsme byli v průběhu věků milenci v mnoha

různých existencích, které většinou končily tragicky. Jsem

přesvědčen, že už jste ty záblesky minulosti zahlédla a postavy ve

vašich knihách jsou obrazem těch životů, které jsme spolu sdíleli.“

„Vy musíte být blázen,“ řekla a o krok ustoupila.

„Myslíte?“ Znovu na ni upřel své oči čaroděje, až jí přejel mráz

po zádech. „Neříkejte, že vám nejsem povědomý, přestože jsme se

nikdy nesetkali.“

Byla tak zmatená, že ze sebe nedokázala vypravit slovo.

„Neměla jste někdy pocit, že postavy vašich knih vycházejí spíš z

nějakých nevysvětlitelných vzpomínek než z vaší spisovatelské

fantazie? Nezdá se vám občas, že jste jejich osudy prožila ve snu?“

Do tváře se jí nahrnula krev. Jak může tohle vědět?

Přistoupil k ní a vzal ji za bradu. „Je to tak, nebo ne?“ naléhal

nemilosrdně. „Nemáte někde v hloubi srdce podezření, že hrdinové

vašich knih opravdu existují?“

Prudce se nadechla. Dotyk jeho prstů ji téměř elektrizoval a z

klína jí do celého těla vystřelily zrádné vlny touhy. Na okamžik si

představila, že ji k sobě přitahuje a tiskne jí rty na ústa v dlouhém

spalujícím polibku.

Vymanila se mu. Dýchala přerývaně a vší vůlí se snažila zachovat

si střízlivý rozum. Možná zešílela, ale jestliže ano, nebyla si jistá,

kdo z nich je větší šílenec – zda ona, nebo on.

„Chci, abyste mě přestal sledovat.“

Pokrčil rameny, jako by jejímu přání nepřikládal žádnou

důležitost. „To nemůžu. Sleduju vás s určitým cílem.“

„Váš cíl mě nezajímá. Chci, abyste toho nechal.“

„Vy nejste v postavení, v němž byste si mohla klást požadavky.

Vám nezbývá než poslouchat.“

Zalapala po dechu. „Poslouchat…? Vás?“

„Ano, mě, Celie. Jako jste mě poslouchala vždycky.“

Znovu se jí zdálo, že klesá do jakéhosi záhadného prostoru, v němž

ztrácí vůli. Cítila šokující nutkání poddat se pánovitému tónu jeho

hlasu. Určitě zešílela. „Jsem zvyklá, že se ke mně obdivovatelé snaží

přiblížit různými cestami, které překračují všechny meze, ale zatím

žádný se o to nepokusil tak absurdním způsobem jako vy.“

Roztáhl ústa do úsměvu. „Jsem váš obdivovatel, ale ne takový,

jak si myslíte.“

„Spřízněná duše…“ „Ano.“

„Můj tragický milenec…“ ,Ano.“

„Buďto lžete, nebo jste zešílel. Zřejmě jste četl mé knihy a z

nějakých vyšinutých důvodů jste zinscenoval tuhle parodii, a protože

jste také usoudil, že to na mě může udělat dojem. Ale obávám se, že

jste se přepočítal.“

Šlehl po ní ostrým pohledem. „O tom pochybuju,“ řekl. Otočil a

odcházel.

Chvíli stála a váhala, ale pak se pustila za ním. Několika rychlými

kroky ho dostihla a chytila ho za ruku. Chtěla ho obrátit k sobě, ale

vzápětí ucukla, jako by mezi nimi proběhl elektrický výboj. Přesto

měla pocit, že je to na krátký okamžik nabitý napětím spojilo.

„Nevěřím vám,“ prohlásila a postavila se před něho s vyzývavě

vztyčenou bradou.

„Chcete, abych vás přesvědčil?“

„Chci…“ Co vlastně chce? Byla tak zmatená. „Chci, abyste mě

nechal na pokoji.“

„Ale vždyť to jste vy, kdo mě pořád sleduje.“ „Já? Nic takového

nedělám!“

Chvíli šiji zkoumavě prohlížel. „Přijďte dnes do jeskyně svatého

Michaela,“ řekl potom. „Uvidíte, co se stane.“

Znovu se otočil a pomalým nenuceným krokem odcházel. Teď už

ho nechala, pouze sledovala, jak míří po cestě směrem k východu,

kde se právě objevila skupina turistů.

Všechno se jí zdálo naprosto neskutečné a to, co se stalo vzápětí, její

dojem je umocnilo. Když se za ním dívala, náhle uviděla, že se od

skupiny oddělil Homer Clifton a přiblížil se k němu – asi jako se

přiblížil k ní na lodi. Dokonce se vrátil pro svou ženu a táhl ji k

němu, ale neznámý si jich nevšímal a pokračoval k východu. Zírali

za ním úplně stejně, jako za ním zírala ona.

Konečně se pohnula z místa a jako omámená vykročila i ona k

východu. Teď se však před svými otravnými obdivovateli

neschovávala, naopak sama za nimi zamířila.

„Lady Wybournová…,“ zahlaholil Clifton a utřel si poskvrněným

kapesníkem.zpocené čelo. „To je skutečně nevídané. Představte si,

právě jsme se ženou…“

Přerušila ho. Byla příliš rozrušená, aby se obtěžovala chovat se

tak, jak by se slušelo. „Pane Cliftone, kdo byl ten muž?“

Clifton svraštil čelo. „Ten?“ ohlédl se k východu. „Myslel jsem,

že ho znáte…, že se všechny celebrity vzájemně znají.“

„Kdo je to?“ naléhala.

„Přece Royce Tyler, ten slavný okultista. Mluví o něm celý

Londýn. Podivuhodný člověk. Říká lidem věci, které nemůže nikdo

jiný vědět. Já sám jsem u něho byl. Varoval mě, abych si dal pozor

na koně, a hned druhý den mě na Strandu porazilo splašené spřežení.

Vyvázl jsem se zlomenou nohou. Ten člověk je fenomén. Ale co

dělá tady, to netuším.“

Royce Tyler. Samozřejmě že o něm slyšela. Médium z Maifairu.

Oblíbený jasnovidec společenské smetánky. Byl svým způsobem

stejně proslulý jako ona. Někteří lidé ho prohlašovali za skvělého,

jiní zase tvrdili, že je to kolosální podvodník.

Mesmerista! To vysvětluje moc, kterou nad ní má. A také že se

pokaždé cítila jako v transu, když se ocitl vjejí blízkosti.

Clifton j eště cosi brebentil, ale teď už ho neposlouchala. V hlavě

se jí honil zmatek myšlenek. To, co jí řekl Royce Tyler, nemůže být

v žádném případě pravda. A přesto… Jak mohl znát tajemství její

duše?

Samozřejmě že tam nesmíš jít, slyšela varovný hlas své matky.

Jenže kdy jejím varováním naslouchala? I když se zmítala v chaosu

protichůdných myšlenek a pocitů, věděla, že tam půjde. A hned dnes.

Celé odpoledne strávila přípravami. Zeptala se ředitele hotelu na

cestu, ze stájí si vypůjčila lucernu a před obvyklou dobou si nechala

přinést do pokoje lehkou večeři. Pak se ponořila do parfémované

lázně a osvěžila se příjemně teplou vodou, která laskala všechna

delikátní ženská místa jejího těla. Netušila, co ji čeká, ale ani to ji

neodradilo.

Vyjela ještě před soumrakem, aby našla cestu, s lampou

zavěšenou u sedla. Jela stejnou cestou jako ráno. Žár rozpáleného

dne ustoupil chladivému větříku vanoucímu od moře. Před vchodem

do jeskyně se na chvíli zastavila a pozorovala úžasné divadlo západu

slunce nad španělským pobřežím.

Sesedla a přivázala klisnu k olivovníku. Po chvíli se k ní

přiblížilo pár opic a zvědavěji sledovalo. Paradoxně to v ní ještě

posílilo neurčitý pocit strachu z toho, že je tu v blížícím se soumraku

tak sama. Rozechvělou rukou zapálila lampu a odhodila zápalku na

zem. Zvědavé opice se na ni okamžitě vrhly v domnění, že je to něco

k jídlu.

Nechala je a zamířila ke vchodu do jeskyně. Před ním se táhlo

napříč dřevěné břevno s tabulkou, která oznamovala, že dnes je vstup

uzavřen. Někdo zřejmě naivně věřil, že to stačí lidi odradit. Celie se

sklonila, břevno podlezla a vstoupila dovnitř.

Byla tam tma jako v hrobě. Zvedla lampu a hlasitě vydechla

úžasem. V mdlém světle se před ní objevila neskutečná podívaná. Ze

stropu viselo nesmírné množství stalaktitů a plamen lampy v nich

zažehl tisíce jiskřivých světélek. Celý strop obrovské jeskyně jich

byl plný a velkolepé krápníky vytvářely dojem scény z nějaké zimní

pohádky. Přírodní katedrála, pomyslela si Celie.

Po chvíli se odvážila kousek dál. V hrobovém tichu zaznívaly

zvuky jejích kroků téměř strašidelně. Náhle ji přemohl zvláštní pocit

hluboké, nekonečné lásky.

Postavila lucernu na zem a dotkla se vápencové stěny. Cítila, že

její dlaň splynula s objetím kamenného masivu, jako by jí ta

nádherná jeskyně dávala najevo, že ji zná a vítá ji. Že ji miluje

stejně, jako ona miluje ji.

Ze na ni čekala.

Jeskyně svatého Michaela? pomyslela si. Ach ne, moje jeskyně.

Přitiskla ke stěně tvář a ucítila chladnou vlhkou útěchu. A pak,

když už věděla, co se stane, ucítila na zádech ruku. Silnou, teplou,

vlastnickou. Ruku, která si na ni uplatňovala stejný nárok jako ona

na tuto tajemnou jeskyni. Neslyšela, jak se za ni dostal, ale dotyk

jeho ruky cítila jako…

Volání osudu.

Projelo jí zachvění. Měla pocit, že se v něm rozpouští. Čas se

zastavil – nebo spíš jako by nikdy neexistoval. Náhle přestala

vnímat, kde se nachází a zdaje den, či noc. Věděla jen, že se jí opět

dotýká. Opět? A že ona nechce nic jiného, než se v něm rozpustit

úplně. Zdálo se jí, jako by ji právě někdo vzkřísil po nekonečně

dlouhé době, kdy byla ve svém nitru mrtvá. Nic nepotřebovala, nic

nechtěla, jenom dotyk jeho ruky – nádherný, úchvatný, beroucí dech.

A když se o něho opřela, měla pocit, že jí myslí šlehají jako

záblesky světla útržky zapomenutých snů. Palčivé, elektrizující…

Pocit z jeho dotyku – tak teplého, plného života, tak zakázaného –

pronikal jejím tělem jako řeka života a umocňoval její vnímavost.

Všechny její smysly byly neuvěřitelně zjitřené. Jako by nic jiného na

světě neexistovalo, jen tato začarovaná tajemná jeskyně.

A o n .

Cítila, že se k ní ještě přiblížil a pak, s rukama stále na jejích zádech,

se dotkl rty jejího ucha. „Jmenovala ses Charlotta Lansdownová,“

zašeptal. Jeho hlas zněl tak neskutečně a jeho svůdně horký dech ji

celou rozechvěl. „Byki jsi krásná, hrdá, inteligentní mladá žena.

Narodila ses tady, na Gibraltaru, před více než sto lety. Tvůj otec byl

anglický plukovník v královském gibraltarském pluku. Tvoje matka

byla Španělka. Otec byl starý a necitlivý, matka horkokrevná a

vznětlivá. Stále se hádali, často kvůli tobě. Cítila ses opuštěná a

konfliktům mezi rodiči jsi nerozuměla. Abys jim unikla, chodilas

sama ven a objevovala jsi Gibraltar. Znala a milovala jsi každou píď

téhle země jako nikdo jiný. Tahle skála byla víc než jen tvůj domov,

byla to živoucí součást tvé osobnosti. Byla jsi víc její dítě než dítě

svých rodičů. Vědělas lépe než kdo jiný, že kameny a krystaly zde

mají zvláštní energii a že tato velkolepá skála v sobě obsahuje

silnější mystickou a životadárnou sílu než kterékoliv jiné místo na

světě. A tys ji cítila jako nikdo předtím. Její energie v tobě

rezonovala. Volala tě a tys na její volání odpovídala tím, že ses jí

oddala jako její milující dcera. Prozkoumala jsi její skryté tunely a

znala jsi je tak, že jsi jimi mohla procházet i potmě. A objevila jsi i

tuto jeskyni.“

„Svoji jeskyni,“ zašeptala odevzdaná jeho kouzlu.

,Ano. Milovala jsi ji víc než cokoliv jiného. Bylo to tvé

tajemství, tvůj poklad, tlukoucí srdce Skály. Místo, kam jsi chodila,

abys byla sama.“

Všechno to v duchu viděla. ,Ale vždycky jsem nebyla sama.

Přivedla jsem sem ještě někoho jiného,“ řekla.

,Ano. Tady jste se setkávali.“

Rozechvěle se nadechla. „Kdo to byl?“

„Marokánec. Hezký muž, vzrušující, zapovězený… A krutý.

Mezi vámi byl vášnivý vztah.“

„Tajně jsme se zde setkávali. Nikdy předtím jsem sem nikoho

nepřivedla, ale jeho ano.“

,Ano. Jeho jsi sem přivedla.“

Těžce dýchala chycená do sítě, kterou kolem ní spřádal. „Jak ses

jmenoval?“

Prsty, jimiž ji svíral, se sevřely. Neušlo mu, co řekla: Jak ses

jmenoval, ne jak se on jmenoval. Pak mu ruce pomalu sjely dopředu

a obemkly jí ňadra. Rozechvěl ji nával touhy.

„RašidAbdelAziz,“řekl.

„Rašid, „ opakovala. „Hrdé a vznešené jméno z hrdé a vznešené

rodiny,“ citovala ho. Slyšela, jak jí to říkal, když před ní stál v celé

své pyšné nádheře, s rukama založenýma v bok. Hrdý,

vychloubačný… Jako by mu velmi záleželo na tom, aby věděla, že

není potomek jen nějakého marockého zbohatlíka, ale skutečný

princ.

Nebyla si jistá, jestli už tenhle obraz někdy viděla, nebo zdaje to

jen okamžitá představa vyvolaná jeho slovy. Ale to nebylo důležité.

Stisk jeho rukou na ňadrech sílil, a když jí jemně přejel rty po

krku, zachvěla se.

„Věřila jsi mu. Milovala jsi ho. Velmi jsi ho milovala – stejně

jako Gibraltar, se vší vášní, která v tobě byla. Ale on nebyl dobrý

člověk. Zneužil tě.“

„Jak?“

Přitiskl se k ní, až ucítila jeho tvrdý, ztopořený úd. „Využil tvého

těla k uspokojení své sobecké rozkoše.“

Zaklonila hlavu a z hrdla se jí vydral povzdech. Byla vlhká a

rozbouřená, vzrušená do poslední částečky svého těla při představě

toho drsného, bezcitného Araba, který pronikl do jejího osamělého

života a přinesl s sebou vášnivé vzrušení a zakázanou lásku.

„Využil mého těla…,“ zašeptala, aby ho pobídla. Chtěla se

dovědět víc.

„Uvedl tě do říše smyslnosti, o jaké jsi nikdy ani nesnila. Učil tě,

cvičil si tě, připravoval si tvé tělo, aby toužilo po jeho dotycích.

Pokračoval v tom tak dlouho, až jsi mu zcela propadla a byla jsi

ochotná udělat cokoliv… pro něho…“

„Cokoliv?“ zašeptala.

Jeho ruce opustily měkké, chvějící se obliny jejích ňader a ona to

cítila téměř jako bolestnou ztrátu. Měla chuť uchopit je a dát je

zpátky, znovu cítit jeho nádhernou sílu a tlak na naběhlé bradavky.

On však ruce znovu položil na její ramena a pak ji pomalu obrátil.

Byla tak omámená jeho slovy, že se málem zapotácela. Viděla ho,

jako by byl zahalený mlhou. Dívala se na něho, ale před očima měla

Rašida – divokého, nespoutaného Rašida, pouštního bojovníka,

nezkrotného vládce horké pouště. Svého Rašida.

„Cokoliv,“ potvrdil. „Postupnější upadla tak hluboko do jeho

vlivu, že ses stala jeho otrokyní. Prosilas ho, aby ti dovolil vyvolávat

v něm rozkoš. Ochotně jsi ho následovala do světa nespoutaných

zakázaných vášní. A on tě ovládal. Nutil tě dělat věci, jaké sis nikdy

nedovedla ani představit. A vše jen pro něho, pro jeho rozkoš.“

„Jaké věci?“ vydechla.

„Takové, že… ještě nejsi připravená se o nich dovědět.“

Z hloubi hrdla se jí vydral kňouravý povzdech. „Jsem, jsem

připravená. Pověz mi to.“ Měla pocit, že na to čeká celý život.

Vzal jí obličej do dlaní a chvíli na ni upíral uhrančivý pohled.

„Ještě ne.“

„Ano. Teď. Ukaž mi to.“

Byla tak zmožená žádostivostí, že jeho tvář stěží vnímala. Ucítila,

že jeho sevření zesílilo. Zvedl jí bradu, zatřásl jí, až si byl jistý, že se

její pohled zaostřil, a pak ho držel temnou uhrančivostí svých očí.

„Pros mě,“ řekl.

V chaosu, který naplňoval její mysl, zableskla hrdost. Nikdy

nikoho o nic neprosila a ani teď to nehodlala udělat. To je tak dobré

pro její hrdinky, prosit a kňourat, ale ne pro ni.

Díval se na ni a ve světle lucerny uviděl v jejích zelených očích

záblesk vzdoru. Pustil ji a pomalu nechal ruce klesnout. „Dobře,“

řekl.

Jen to, nic víc. Jeho náhlý ústup byl překvapivější než předchozí

útok. Co by udělal její hrdina, kdyby tuhle scénu psala? Vnutil by

hrdince svou vůli, až by se poddala. Ale to už nelze, jakmile jednou

ustoupil. Tenhle muž vynaložil značné úsilí, aby ji vzrušil slovy a

roznítil v ní plamen vášně, jak to dělala ona u svých čtenářů. Přesto

zde nyní stál ochotný nechat té hry – pokud to je hra –jen proto, že

projevila náznak odporu.

Náhle se cítila jako zrazená a zaplavilo ji zklamání, které se

mísilo s neuspokojenou touhou. Copak teď znovu zmizí jako

vždycky a zanechají… takhle?

„Co ode mě chceš?“ zeptala se, když se k ní obrátil zády.

Zarazil se a znovu se otočil k ní. Tiše, klidně, jako by před ní

nestál se ztopořeným údem.

„Otázka spíš zní, co chceš ode mě ty. Co jsi vždycky chtěla? Proč

píšeš ve svých knihách o takových mužích, krutých, panovačných,

despotických? Proč?“

„Proč?“ opakovala a chvěla se jako osika ve větru.

Přistoupil k ní a znovu jí vzal obličej do dlaní. „Protože chceš být

tím, čím jsi byla tenkrát. Čím jsi byla vždycky.“

„Čím?“

„Mou otrokyni.“

Podlomila se pod ní kolena, ale on ji zachytil. „Jak jsem byla

tvou otrokyní? Ukaž mi to.“ „Popros mě.“

Otevřela ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Cítila obrovský

zmatek, ale s jistotou vědělajento, že když ji teď opustí, zemře.

Neopouštěj mě. Neodcházej pryč…

Sklonil hlavu a políbil ji. Lehounce, vlastně se sotva dotkl jejích

úst, ale stačilo to, aby ucítila jeho rty. Naklonila se a chtěla se k nim

přitisknout víc, ale on se maličko odtáhl a nedovolil jí to. Nepřerušil

kontakt jejich úst, ale nedal jí, co chtěla.

„Popros mě,“ opakoval.

Znovu zakňourala. Má to říct? Copak nestačí, že v ní všechno

křičí touhou po něm? Ze je tak rozpálená, že by si teď okamžitě lehla

na studenou kamennou podlahu jeskyně a roztáhla před ním nohy

jako nějaká čubka?

Musí přece vědět, jak na ni působí.

„Nenuť mě k tomu,“ prosila.

Odtáhl se od ní. Zmocnil se jí strach, že odejde, a vyrazila ze sebe

přidušený výkřik. Pak ji najednou prudce strhl k sobě, přisál se k

jejím ústům, drtil jí rty, rozevíral je, vnikal mezi ně jazykem a bral jí

dech.

A ona věděla, že tenhle polibek zná, že už ho zažila kdysi dřív –

polibek, o kterém vždy snila a stokrát o něm psala. Polibek, po němž

toužila na propoceném prostěradle za nekonečných osamělých nocí.

Vášnivý, vlastnický, panovačný – takový, kterým ji označil jako

svoji.

Byla přemožená žádostí, rozpálená, dychtící… Cítila jeho ústa

jako splnění všeho, po čem toužila, v co doufala a co tak dlouho

hledala. Byla vzrušená k nesnesení, připravená explodovat při

sebemenším dotyku jako nejcitlivější spoušť.

„Popros mě, „ poroučela jí jeho ústa, když se jeho dech mísil s

jejím dechem.

Vybavila se jí jeho slova na hřbitově.

Nemáte co požadovat, vám nezbývá než poslouchat.

Poslouchat…, jak jsi vždycky poslouchala…

Ztratila vůli k odporu. Byl na ni moc silný a jeho smyslnost ji příliš

oslabovala, aby mu mohla odolat. Znovu hledala jeho ústa, ale opět

se odtáhl a odmítl ji. A pak pocítila zvláštní neklid…, jako by se

dralo na povrch něco, co v ní sídlilo…, jako by jí vnucovala svou

vůli Charlotta, jejíž touha je silnější než Celiina hrdost. Vybuchlo to

v ní mocnou silou starou jako čas, nespoutaná touha znějící

šílenstvím její touhy. „Ukaž mi to, uč mě…“ Ji, z níž mají ostatní

muži strach. Hledala rty jeho ústa – teplá, pevná, nesnesitelně

vzrušující. „Prosím tě. Prosím!“

Ještě předtím, než ji odměnil a znovu se přisál k jejím ústům,

zahlédla kratičký záblesk jeho úsměvu. Ale pak už ucítila v ústech

jeho jazyk a změnila se v jeho rukou v poddajnou hmotu, kterou

mohl hníst a tvarovat, jak chtěl. Zapomněla na hrdost, zavrhla

rozum, byla ztracená…, ztracená…

Sotva vnímala, že jí vzal ruku a přitiskl si ji na ztopořený úd,

který se mu rýsoval pod tenkou látkou kalhot.

„Tomuhle,“ vydechl chraptivým hlasem, „tomu budeš sloužit.

Mému klacku. Jeho budeš uctívat, rozumíš?“

Rychle přikývla. Ano, ano…

„Klekni si.“

Šlehl po ní pohledem. Nežertoval, poznala to podle tvrdého,

nesmlouvavého lesku v jeho očích. Pomalu klesla na kolena. Jako

očarovaná pozorovala, jak si svlékl kabát, nechal ho spadnout na

zem a totéž udělal s košilí. Hleděla na jeho nahou hruď a naprázdno

polkla. Byl štíhlý, svalnatý, mužný… Dychtivýma očima sledovala

tmavou stopu, která začínala v chumlu chlupů na prsou, pak se

směrem dolů zužovala a jako šíp neúprosně mířila na poklad skrytý v

kalhotách, jehož naběhlý tvar jí dal krátce okusit rukou. Jeho…

klacek. Ošklivé slovo, mužské, ale výstižné – a vzrušující.

Pozorovala jeho prsty, jak pomalu – příliš pomalu – rozepínají

kalhoty. Olízla si rty. Tak spěchej…, spěchej…, spěchej…

A pak ho uviděla a z hrdla se jí vydral dlouhý vzdech. Byl velký,

pevný a vztyčený… Dokonalý. Byl mnohem krásnější a vzrušivější,

než si představovala. Nástroj kruté svůdnosti, symbol jejího

podrobení.

Měla chuť sáhnout pod sukni a dráždit se.,Ano,“ řekl, jako by četl

její myšlenky. „Klidně si s ní pohraj. Ukaž mi ji.“

Jak to poznal? Vzápětí si vzpomněla – má přece okultní

schopnosti.

Opravdu je má?

Dokáže jí číst myšlenky? Ví – nebo tuší –, jak na ni působí?

Ale co na tom teď záleží? Už se dostala příliš daleko. Pokusila se

poslechnout ho, ale jak byla na kolenou, nemohla si uvolnit sukni.

„Svlékni se,“ řekl.

Trpělivě, ale dychtivě ji pozoroval, když se svlékala, a třel si

přitom úd. Jakmile si svlékla šaty a spodničku, kývl hlavou a mlčky

jí naznačil, že zatím si může korzet a punčochy nechat.

Prostřela si složenou sukni pod sebe, znovu si před něj klekla a

roztáhla stehna, aby si mezi ně mohla sáhnout. Viděla, že zůstal

ohromený, jak je vlhká – jak ji má lesklou a mazlavou. Jak

dychtivou…

„Zakloň se,“ řekl vzrušeným hlasem. „Jen mi ji ukaž.“

Poslechla ho. Opřela se jednou rukou a zem, ještě víc roztáhla

stehna a vystrčila boky nahoru, aby viděl, jak si prsty hraje s

hebkými slizkými záhyby. Nahmatala poštěváček a zasténala

vzrušením. Zavřela oči. Dráždila se a zcela bez zábran se oddávala

slastnému vzrušení. Nikdy by si nepomyslela, že je něčeho takového

schopná, ale teď jí bylo všechno jedno. Naopak ji nesmírně

vzrušovalo, když se před ním tak nestoudně otevírala.

Líbilo se jí to.

Ucítila, že se pohnul. Otevřela oči. Stál před ní a třel jí žaludem

vztyčeného údu o ústa. Cítila jeho zvlhlou, sametově hebkou

kůžičku, jeho pevný, tvrdý tvar.

„Vezmi mi ho do úst.“

Nečekal, až ho poslechne, a sám jí ho vsunul mezi rty. Přijala ho

vlhkými ústy, obemkla ho a chvíli jen vychutnávala neskutečně

smyslný pocit toho, jak sebou jeho vzrušené mužství škube a vzpíná

se. Sála ho, lízala naběhlý žalud, hrála si jazykem s jeho špičkou…

A chtěla víc…, víc… Chtěla ho celého, všechno, co jí může dát…,

víc, víc, víc…

„Naučím tě něco, co ses učila od Rašida,“ řekl.

Celie strnula. Náhle dostala strach. Rašid! Muž, který ji bezcitně

využíval – využíval její ženské tělo, aby uspokojil vlastní sobecké

potřeby…, který si z ní udělal otrokyni…, který ji učil takové věci,

že ještě není připravená se o nich dovědět…

Co to může být? Dokáže to?

Cítila, že se jí sevřelo hrdlo. V záchvatu strachu ho ústy křečovitě

sevřela. Prudce se jí rozbušilo srdce. Zašlo to příliš daleko.

Co to, proboha, dělám?

Vycítil její paniku a zůstal stát. Pak ucítila jeho ruce na hlavě.

Hladil ji s takovou něžností, že ji to překvapilo. Stále měl úd v jejích

ústech, ale nehýbal jím. Nic od ní nechtěl. Jen jí uklidňujícími

dotyky rukou říkal, že se nic neděje a všechno je v pořádku. Že je v

bezpečí.

Opravdu ji svou něžností uklidnil. Její ústa se uvolnila. Otevřela

se, zvala ho. Důvěřovala mu. Tomu muži, který, pokud věděla, může

být…

„Vnímej jen Rašida, nic jiného,“ chlácholil ji. „Otevři mysl a

nech ho, aby k tobě přišel, aby s tebou promluvil. Vnímej, co od tebe

chce. Jestliže mi to dovolíš, můžu přenést jeho energii do tebe a

budeš to moct znovu prožít.“

Nechala úd vyklouznout ven. „To jsi se mnou dělal ten první den,

tam v hotelu, že jsi do mě přenesl jeho energii?“

Zatvářil se překvapeně. Nečekal, že je tak citlivá. Chvíli se na ni

mlčky díval a zvažoval své možnosti. Byla tak krásná, když před ním

klečela a v oslnivých hlubinách svých očích se jí mísil strach s

touhou věřit mu. Bolestně krásná. Pocítil k ní nával něžnosti a jemně

ji pohladil prstem po rtech…, než si stačil uvědomit, co dělá.

Pozor, varoval se v duchu. Je víc žádoucí, než sis myslel. Je

vzrušující. Nemůžeš si dovolit nechat se jí strhnout. Nezapomeň na

to, proč tady jsi, i když právě teď netoužíš po ničem jiném, než se do

ní ponořit a vychutnat si ji. Přišels sem s jistým cílem. Mu siř to

dokázat. Všechno závisí na tvé schopnosti držet si od ní odstup.

„To jsi se mnou dělal?“ naléhala. Když viděl, jak se snaží věřit

mu, připadala mu přes všechnu svou vzrušující nádheru jako

bezelstné dítě. Vždyť mu sama řekla, co určitě neměla v úmyslu

přiznat – že už mu jednou podlehla.

„Ano,“ odpověděl. „Přesně to jsem s tebou dělal.“

Sklopila řasy a na okamžik před ním skryla myšlenky. Ale pak na

něho opět pohlédla. Její oči zářily ve světle lucerny jako nejkrásnější

smaragdy. Strach z nich zmizel a místo něj se objevila svůdná vášeň.

„Líbilo se mi to,“ zavměla. Hlas se jí chvěl novým vzrušemm. „Dělej

mi to ještě.“

Panebože… Stím nepočítal.

Jemněji položil prsty na víčka a zavřel je. Musel se nějak oddělit

od neodolatelného pokušení hlubin jejích očí. Když se do nich

nedíval, byl bezpečný. Mohl nad ní znovu nabýt nadvlády.

Stále držel prsty na jejích víčkách, jako by jí zavázal oči páskou.

Chránil se.

Ta vynucená slepota ji vzrušovala. Otevřela ústa dychtivá znovu

ho přijmout. Věřit mu… Ale proč? Protože Charlotta věřila

Rašidovi? Nebo že milovala bezmocnost? To, co ji zbavovalo

zodpovědnosti, potřeby rozhodovat, myslet, chápat. Stačilo jen cítit.

A poslouchat…

A pak byl v jejích ústech znovu. A tvrdší než předtím. Jenom v ní

byl, nepohyboval se – umožňoval jí, aby si znovu zvykla na pocit, že

ho tam má.

A když to udělala, stalo se něco zvláštního. Nálada v jeskyni se

změnila. Plamen lucerny jako by se náhle zatřepotal a pohasl. Celii

se zdálo, že se úd v jejích ústech nepatrně změnil –jeho tvar i pocit,

který z něj měla. Třebaže to bylo neuvěřitelné, zdálo se jí, že v sobě

má něco, co nade vše miluje a co tak dlouho zoufale postrádala.

To byla její poslední vědomá myšlenka. Náhle se začal pohybovat.

Jemně – tak jemně, že si toho sotva všimla – jí začal klouzat dolů do

hrdla. Bylo to nepříjemné, dokonce se začala dávit a chtěla tomu

uniknout, ale pak jí cosi pomohlo překonat to. Nikdy to nedělala,

přesto ho najednou měla hluboko v hrdle a cítila se… tak uvolněná.

Žádné napětí ji nesvíralo, žádná námaha. Začalo se jí líbit, že ji tak

dokonale naplňuje. Vychutnávala to. Připadalo jí, jako by bylo její

hrdlo přizpůsobené pro jeho tvar. Jako by tam odjakživa patřil.

Došlo k tomu tak lehce, tak nenásilně, jako by byla zrozená umět

to – držet jeho úd vsunutý hluboko v hrdle, pak ho povytáhnout,

pomalu…, pomalu…, cítit, jak je naběhlý, jak jí v ústech pulzuje…,

objíždět jazykem jeho žalud, hrát si s ním, pohybovat tím vztyčeným

mužstvím dopředu a dozadu, poddat se tomu rytmu a pak si ho

znovu vsunout hluboko do hrdla. A jakýmsi nepochopitelným

instinktem vědět, že ho víc vzrušuje, když dráždění a pohyby mění.

Když ho nedrží po celou dobu v sobě, ale co chvíli ho nechá čekat,

vzbuzuje v něm nedočkavost… a napětí. Kdy to přijde? Teď? Nebo

teď? Oh teď!

„To je ono. Hlouběji, dál…,“ zamumlal.

Také jeho hlas se změnil, alespoň se jí to zdálo. A jeho úd

nabíhal, až byl skoro moc velký pro její ústa. Pak ho náhle vytáhl,

chytil ji za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu. Zůstala s otevřenými ústy

a vyplazeným jazykem, bez sebe dychtivostí, až to přijde… Ano!

Vykřikla v explozi vlastní rozkoše, která jí vytryskla z klína zpod

vlastních prstů, a tělo se jí zachvělo neskutečně krásnou vlnou slasti

a potom další, když jí prudce vstříkl gejzír spermatu do úst.

Úžasné! Božský zážitek! Původ jeho mistrovství – vlastně jejího,

protože ho dokázala strhnout za hranici, kdy se přestal ovládat. Sáhla

po něm –ještě stále byl tvrdý, stále pulzoval žádostivostí a životem.

Přejela si jeho kluzkým žaludem po tváři, obdivovala se mu,

oddávala se požitku z jeho esence. Líbala jeho zřídlo. A pak ji

přemohl takový nával lásky, že jí vyhrkly do očí slzy.

„Miluju tvůj úd,“ zašeptala a pomalu přejela po celé jeho délce

jazykem. Cítila se posílená tím, jak se mu poddala. Vnímala sílu

svého ženství jako nikdy předtím – svou schopnost působit na něho

kouzlem své touhy.

Chvíli jen nehnuté stál. Věděl, že teď ho má ve své moci ona.

Snažil se ovládnout. Musí ji opustit, první krok jeho úkoluje

skončen. Ale když vypadá tak nádherně s jeho spermatem na tváři.

Náhle pochopil, že touha zmocnit se jí je silnější než jeho

předsevzetí. Nepočítal s tím, že bude tak žádostivá…, tak svůdná…,

tak opojná…

K čertu, zaklel y duchu. Rozhodl se. Udělá to, ale ne podle ní.

Podle sebe. Ne s něžnými slůvky, ne s mileneckým zájmem. Tak, jak

chce on.

Povalil ji na rozprostřené šaty, roztáhl jí nohy a prudce do ní

vnikl. Zaslechl, že se jí zarazil dech, když do ní vstoupil – když j í ho

tam vnořil až po j ílec. Panebože! Bylo to, jako vracet se domů…

Začal do ní divoce, necitelně vrážet. Cítil, že je mu otevřená, že

se jí to líbí. Stěny jeskyně odrážely její hlasité vzdechy. Zakryl jí

ústa dlaní. Umlčel ji, jako by chtěl umlčet touhu, kterou cítil, když

byl v ní. Tak silnou, že zůstal ohromen.

Ohromen? Ne, zděšen!

Zbavila se jeho dlaně a natáhla k němu rty, ale on jí odepřel

polibek, o nějž si říkala. Ovládl se. Bude to podle mě…, ne podle

tebe…

Znovu do ní prudce vrazil, aniž se staral, jak to cítí ona. Musel se

přemáhat, aby se udržel a nevybuchl. Sklonil se až k jejímu uchu,

aby zničil všechny její romantické představy.

„Řekl jsem ti, že si z tebe Rašid udělal otrokyni. Ale to nebylo

všechno.“

„Tak co?“ vykřikla. „Co ještě udělal?“

Znovu se do ní prudce vnořil – bože, může být ještě něco

krásnějšího? – a chraptivěji zašeptal do ucha: „Cvičil jsem tě, abys

poskytovala muži smyslnou rozkoš. Učil jsem tě zakázané věci, které

dívky, jako jsi byla ty – čisté a neposkvrněné –, nikdy nepoznají.

Kvůli sobě.“

Řekl to, aby ji podrobil zkoušce – aby viděl, co je schopná

přijmout. Chtěl však říct „cvičil tě“, neuvědomil si, že řekl „cvičil

jsem tě“.

Ani ve snu si nemyslel, že bude tak vzrušeně sténat a vzpínat se pod

ním s tak nestoudnou rozkoší, a že když bude divoce vrážet úd do

jejího smyslného klína, vybuchne v orgasmu. A potom…

„Líbej mě. Prosím…“

Ještě vteřinu váhal, ale pak poznal, že tahle bitva je pro něj

ztracená. Sklonil se k ní a vyhověl jí. Přisál se k jejím ústům a líbal

ji.

Třetí kapitola

Seděla u snídaně v hotelové jídelně, ale byla stále jako omámená.

Sem tam kousla do koláčku, aniž věděla, jak chutná, a usrkávala čaj,

aniž si všimla, že už dávno vystydl. Kdykoliv pomyslela na něho,

rozbušilo se jí srdce.

Pak si téměř s úlekem uvědomila, že je šťastná. Bláznivě šťastná.

Triumfálně…, uklidněné. Nevzpomínala si na žádný jiný okamžik ve

svém životě, kdy se cítila tak spokojená a klidná. Pocity nervozity a

nespokojenosti byly pryč a celou ji zaplavil pocit, že se svět změnil v

rajskou zahradu. A všechno kvůli němu.

Kvůli Roycovi.

Ještě pořád si to nedovedla srovnat v hlavě. Bože, jak rychle se

všechno stalo! Žádné představování, žádné plané řeči, jenom já jsem

tvoje spřízněná duše. Žádné dvoření nebo něžné líbání, které

nevyhnutelně končí v posteli, jenom klekni si a pros. Jako scéna z

jedné její knihy.

To je také neuvěřitelné – že příběhy v jejích knihách jsou

vzpomínky na životy s ním. A přesto, že by právě to vysvětlovalo,

proč se cítila tak klidná, když je psala? Protože se napojila na určitou

stránku svého pravého já? Protože se spojila s. ním?

Byla přesvědčená, že všechno, co jí včera večer řekl, je pravda. Když

se dívala na úžasný strop jeskyně, měla pocit, že tenhle pohled už

někdy viděla – z téhle pozice, na zádech, s roztaženýma nohama a

očima upřeným přes něho nahoru…, zatímco byl v ní. Takhle

vnímala věčnou krásu přírodní katedrální klenby, propletená s ním v

tom zvláštním mystickém spojení těl, o jakém psala v každé své

knize. Jedno tělo, jedna mysl, jedna duše. Dokonce se jí zdálo, že si

na Rašida vzpomíná – na to, jak ji miloval a jak mu ona věřila. Jak

jím byla uchvácená.

Cvičil jsem tě, abys poskytovala muži smyslnou rozkoš…

Zachvěla se. Teď už nemyslela na snídani vůbec.

Jenže o chvíli později ji kdosi ze snění vyrušil. Paní Cliftonová.

Posadila se vedle ní a s naléhavým výrazem se k ní naklonila.

„Nemám moc času,“ řekla šeptem. „Homer se jako obvykle

dohaduje o účtu – že mu to stojí za tu ostudu, trouboví… Nechci,

aby věděl, že spolu mluvíme, tak musím být stručná.“

„Milá paní Cliftonová…“

„Říkejte mi Maggie, drahá. Jsem vaše obdivovatelka, jinak bych

se neobtěžovala. Proto vás chci varovat.“

Zdálo se, že je opravdu rozrušená. Neustále se ohlížela na

manžela, který stál u vchodu do jídelny a dohadoval se s vrchním

číšníkem. Tvář měla zarudlou, napuchlou a pod očima se jí rýsovaly

tmavé kruhy, jako by toho v noci moc nenaspala.

„Varovat? Mě? Před čím, prosím vás?“

„Před ním. Viděla jsem vás s ním, včera,“ řekla, a když na ni

Celie hleděla s prázdným výrazem, dodala: „S ním, přece. S Roycem

Tylerem. Je to podvodník. Ani jeho otec, hrabě z Cunninghamu, s

ním nechce mít nic společného, to víte, ne? Dělá ze sebe člověka s

okultaími schopnostmi, ale podle mě je to sám ďábel. Je to…“ Chvíli

váhala, ale pak na Celii spiklenecky pohlédla. „Jak jste to tenkrát

nazvala Remingtona ve Vévodově pomstě? Jménem toho tvora, co

mění barvu…“

„Chameleón.“

„To je ono! Je to chameleón. Očarovává ženy, aby si s nimi mohl

dělat, co chce. Vždycky jim poplete hlavu a namluví jim, že je ten,

na koho čekaly celý život. Přesně tohle udělal i Homerově vlastní

sestře. Naletěla mu na to, jak pěkně vypadá, a na jeho úlisné řeči.

Připravil ji o počestnost a pak, když se jí nabažil, odhodil ji jako

nepotřebnou veteš. A myslíte, že Homerovi došlo, jaký je to

podvodník? Ani v nejmenší. A víte proč? Protože je hlupák. Jenže já

jsem hned poznala, co je ten pan Royce Tyler opravdu zač. Stejně

jako mou ubohou švagrovou podvedl svými triky snad polovinu

mayfairských dam. A jestli si nedáte pozor, dopadnete stejně i vy.“

Znovu vrhla rychlý pohled přes celou místnost a zjistila, že její

manžel zřejmě s dohadováním končí. „Už musím běžet. Ale

pamatujte na to, co jsem vám řekla. Je to nebezpečný člověk. Jestli

víte, co je pro vás dobré, držte se od něho dál.“

Odcupitala a nechala Celii v podobném stavu, jako by jí chrstla

do tváře sklenici ledové vody.

Podvodník…

Samozřejmě že podobné řeči už o něm zaslechla. V každé

společnosti se najdou lidé, již věří v mimořádné schopnosti jistých

jedinců, i když na druhou stranu je dost těch, kteří je považují za

podvodníky. Sama už toho při svých cestách po tajemném Východě

viděla dost, aby připustila možnost, že takové nevysvětlitelné

schopnosti a síly existují. Proto v žádném případě nehodlala věřit té

komické paničce, která nečetla Rádžův poklad, protože považuje

Indii za „ohavnou zemi“. Přesto v ní její varování oživilo

pochybnosti, které v sobě o tom muži chovala ona sama. A teď ji

nemohla nenapadnout otázka, kolik z toho, co se stalo včera večer,

bylo opravdové propojení s jejím minulým životem, a kolik může

přičíst na vrub jeho zvláštní schopnosti působit na lidi svými

hypnotickými schopnostmi.

Ale pokud i ji oklamal, jaké pohnutky ho k tomu vedly? Sex?

Peníze? Co vlastně od ní chce?

Je to nebezpečný muž…

Naléhavost, s jakou se na ni paní Cliftonová obracela, nepochybně

svědčila o tom, že každému svému slovu věří. Přesto, napadlo náhle

Celii, neuchvacuje ji Royce právě tím, že je nebezpečný? Nechybí jí

u ostatních mužů ta ostrá příchuť intrik, které se k němu váží? Není

právě tím tak podobný hrdinům jejích knih?

Kromě toho otázka nezní, zdaje nebezpečný, ale zdaje

nebezpečný^’.

Jestli si nedáte pozor, dopadnete stejně… Stejnějako ty druhé…

Cítila, že se jí zmocnil hněv. K čertu! zaklela v duchu. Jestli je to

tak, jestli je jeho cílem tohle, ukáže mu, že se v ní zmýlil. Brzy

pozná, že se mu nepodaří udělat z ní další nešťastnou ženu, která

odevzdaně čeká, až ji oklame!

Zastavila se před dveřmi číslo tři sta dvacet pět a chvíli čekala,

aby se uklidnila. Trvalo jí větší část odpoledne, než zjistila, že bydlí

tady, v nejstarším hotelu na Gibraltaru. Šlo o malý hotýlek stranou

od města, který nebyl zařazen v běžných nabídkách ubytování pro

turisty, protože hostil náročnější klientelu, většinou z řad bohatých

Marokánců. Byl to berberský klenot situovaný kolem kouzelného

vnitřního dvora a Celie ho našla jen proto, že se jí o něm zmínil

ředitel posledního hotelu na jejím seznamu, který navštívila.

Zaklepala na dveře. Chvíli trvalo, než cvakl zámek. Pak se dveře

pomalu otevřely a on stál před ní. Měl bílé plátěné kalhoty a košili s

rukávy vyhrnutými nad lokty. První, na čem jí utkvěl pohled, byly

jeho nahé ruce – štíhlé, svalnaté, silné a bohatě porostlé chlupy.

Připadlo jí to tak vzrušující, že málem ztratila odhodlání, které ji

pohánělo celé odpoledne od jednoho hotelu k druhému.

„Paní Cliftonová řekla, že jsi podvodník.“

Tak takhle dryáčnicky začít nechtěla. Na druhou stranu jejich

setkání se nikdy neodbývala podle obvyklých pravidel společenské

zdvořilosti.

Jeho výrazně modelovaná ústa se roztáhla do výsměšného

úšklebku, jako by si vzpomněl na nějaký neslušný vtip. „To je

možné,“ prohlásil klidně.

„Řekla, že jsi chameleón, který ze sebe před ženami dělá muže,

po němž všechny ženy touží. Ale takhle na ně působíš jen do té

doby, než je využiješ a odhodíš.“

Pobaveně zvedl obočí., A jakým způsobem na ně působím?“

„Říkala, že jsi takhle například okouzlil její nic netušící švagrovou.

Zamilovala se do tebe, ale jakmile ses jí nabažil, pustils ji k vodě.

Jenom nevím, zda jsi ji připravil o věno, nebo o počestnost. Zřejmě o

obojí.“

Sklopil pohled, ale ještě předtím zahlédla v jeho očích záblesk

podráždění. „Ubohá Maggie,“ řekl.

Ani se to nepokusil popřít, jak předpokládala. A už vůbec

nečekala, že v jeho hlase zazní takový soucit a upřímnost. To ji

zmátlo. Zároveň ji však popudilo, že zná paní Cliftonovou křestním

jménem. Ta nepopiratelně ženská reakce ji překvapila. Okamžitě ji

napadlo, co jí na tom vadí. Rozzlobilo ji snad, že ho Maggie

Cliftonová obvinila z chameleonství? Nebo že Royce uplatňoval

svou moc na všechny ženy, a ne pouze na ni?

Copak žárlí? Proto sem tak vrazila? Protože jí vnukl pocit, že

patří jen jí? A protože ta husa Maggie řekla, že totéž cítily i ostatní

ženy, které uhranul?

Ukázal jí, aby nestála ve dveřích a šla dál. Poslechla a opatrně

vstoupila do bohatě zařízeného pokoje, kterým by nepohrdl ani kalif.

Stěny i podlaha byly obloženy kachličkami a dlaždicemi v různých

uklidňujících odstínech modré, na nichž ležely nebo visely předložky

a koberečky v indigových, černých a zlatavých barvách. Na pohovce

a křeslech se povalovaly drahé polštáře s hedvábnými potahy v

barvách safírové modři, stolky byly vykládané vzácnými dřevy nebo

zrcadlovými mozaikami a na vyvýšeném stupínku pod maurským

obloukem se tyčila velká postel ověšená kolem dokola průsvitnými

závěsy v odstínu pařížské modři. Podobný oblouk se klenul nad

otevřenými prosklenými dveřmi, za nimiž se otevíral úžasný pohled

na moře, oblohu a marocké břehy, které se táhly v dálce. Také

balkon byl vyložený blankytně modrými dlaždicemi, takže vypadal

jako nedílná součást celého pohledu. Větřík, jenž vanul dovnitř od

moře, lákavě rozevlával průsvitné závěsy kolem postele, jako by ji

vybízel, aby se na ni položila.

V první chvíli se jí zdálo, že se ocitla v modrém nebi. Ani ve snu

si nepředstavovala, že ho najde v něčem takovém. A přesto měla

pocit, že je jí tohle prostředí podivně blízké.

„To je pokoj, v němž Rašid bydlel, když pobýval na Gibraltaru,“

ozval se za ní jeho hlas.

Otočila se a pohlédla do jeho spalujících očí. Cítila vůči němu

stejný hnev jako vůči sobě za svou hloupost. „Řekla jsem ti, že

mám duvod věřit, že jsi podvodník, a ty mi odpovíš takhle.“

Pokrčil rameny. „Je mi jedno, co si o mně lidé myslí. Záleží mi na

tob ě A na sobě.“

„Paní Cliftonová taky prohlásila, že se tě tvůj otec zřekl.“

V jeho tmavých očích se mihl záblesk čehosi nevyzpytatelného.

„Zřekl se mě a vydědil mě. Ale záleží na tom? Tys také měla napjaté

vztahy s členy své rodiny. Jsi snad proto méně důvěryhodná?“

„Co o tom víš?“ zeptala se udiveně.

„Mělas despotickou matku, která se snažila zkrotit tvou vzpurnou

povahu tvrdou disciplínou a neustálou kritikou. Tvůj slabý otec se tě

sice snažil před ní chránit, ale nedokázal to.“

„Jak ses to dozvěděl?“

Usmál se na ni, jako by se omlouval. „Zapomnělas, že mám

schopnosti, kterými se liším od normálních lidí?“

„Možná jsi to opravdu zjistil takhle…, ale možná jsi taky někde

zaslechl nějaké pomluvy.“

„Ty máš ve zvyku sdělovat lidem věci ze svého soukromí?“

Celie zrudla. Řekla to pouze jednomu člověku na světě – před

lety svému manželovi. V žádném ze svých dalších vztahů se však

svým partnerům s těmito věcmi nesvěřovala. Přesto to věděl…

Přistoupil k intarzovanému odkládacímu stolku a nalil do dvou

malých sklenek trochu jantarové tekutiny. Pak jednu sklenku vzal a

podal ji jí. „Vypij to. To ti pomůže, aby ses uvolnila,“ řekl, a když na

něho vrhla podezíravý pohled, napil se z druhé sklenky, aby jí

ukázal, že to není nic špatného. Usrkla tedy a ucítila, jak ji brandy

hřeje v žaludku.

„Můj otec nevěděl, jak si poradit se synem, který má schopnosti,

jež normálně lidé nemívají,“ pokračoval Royce. „Snažil se to ze mě

vytlouct, a když to nepomohlo, udělal jediné, co mohl úctyhodný

hrabě udělat. Aby uchránil svou čest před zneuctěním, odvrhl, co

nemohl pochopit, a ukázal všem, že s tím nechce mít nic společného.

To je celé. Ale my jsme mluvili o tobě.“

„Opravdu?“ Teplo z brandy jí dělalo dobře, takže znovu usrkla ze

sklenky.

„Vdala ses mladá, abys unikla nesnesitelnému životu doma. Tvůj

manžel byl však pouze můstek, přes který ses dostala na cestu, již ti

určil osud. Dal ti prostředky, abys sis mohla zachovat svobodu. Jeho

peníze ti umožnily cestovat po světě a sbírat příběhy pro své knihy.

Jako jeho manželka jsi s sebou nemusela mít gardedámu a tím jsi

unikala pomluvám. Když manžel splnil svůj účel v tvém životě,

příhodně zemřel. A tys začala psát. Ale nejen tak nějaké knihy.

Tvoje knihy byly o vášni. A o bolesti.“

„Přestaň!“ vykřikla, protože to, co říkal, bylo až děsivě pravdivé a

přesné. „Co ode mě chceš? A proč sis vybral zrovna mě?“

Royce na ni chvíli zamyšleně hleděl a usrkával brandy. Čekala, že

její otázku odbyde několika vyhýbavými slovy, ale místo toho

promluvil prostě a zpříma. Jako by neměl co skrývat.

„Před pár měsíci jsem si v jednom londýnském knihkupectví

koupil tvoji knihu. Nemůžu ti vysvětlit, proč jsem si vybral právě ji,

řeknu jen, že mě k tomu cosi přinutilo. Nahlédl jsem do ní a

okamžitě jsem věděl, že si ji musím přečíst. A když jsem přečetl

tuhle, dal jsem se i do zbývajících. Ptáš se proč? Protože jsem v nich

zahlédl záblesky vlastních minulých životů. Nic konkrétního, jen

takové útržky, kratičké okamžiky. Ale stačilo to, abych si byl jistý,

že se musím dozvědět víc. Začal jsem se o tebe zajímat a zjistil jsem,

žes odjela do ciziny. Tak jsem se vydal za tebou. Dostihl jsem tě v

Sumeru. A pak v Římě. A ve Španělsku. A pokaždé, když jsem tě

uviděl, mihly se v mé mysli dojmy, jako bychom spolu na těch

místech byli už dřív, v minulosti. Opět to nebylo nic víc než

nezřetelné dojmy, ale usoudil jsem z nich, že sis ta místa vybrala k

návštěvě záměrně. Že ty taky něco hledáš.“

„Taky?“

„Teprve když jsem přijel sem, na Gibraltar, najednou mi to

všechno začalo dávat smysl. Myslím, že to bylo právě tady, kde jsme

spolu prožívali náš poslední vztah – a zrovna ten nejsilnější. Jakmile

jsem sem přijel, zaplavily mě vzpomínky na několik dalších životů,

které jsme spolu sdíleli. Cítím je velmi intenzivně.

A začínám chápat, že existuje jakýsi společný charakter všech těch

životů, něco, čím se jeden druhému podobají.“ „Jaký?“

„Nemyslím, že bychom spolu někdy sdíleli to, čemu se říká

normální život. Nikdy jsem neviděl nic, z čeho by se dalo soudit, že

jsme byli manželé a měli společný domov a děti. Vždycky šlo o

velmi dramatický vztah, o vášnivý milostný poměr. Dospěl jsem k

poznání, že jsme spolu prošli koloběhem, který nás držel jako vězně

karmy.“

Podrážděně sebou škubla. „Co to znamená?“

„To, že jsme znovu a znovu opakovali totéž tragické schéma. V

různých dobách, ale výsledek byl vždycky stejný.“

Dopila sklenku a položila ji na stolek. „Ale pořád jsi mi neřekl, co

ode mě chceš.“

„Klid. Nic jiného.“

Našla jeho oči. Strnule na ni hleděly.

„Protože stejně jako ty jsem odsouzený k životu naplněnému

neustálým hledáním a neklidem,“ pokračoval. „K životu v trýzni a

neuspokojení. Ať se pohnu kamkoliv, nenalézám ve své mysli klid.

Žiju v mukách, aniž vím z čeho pocházejí a proč mě pronásledují.

Pořád hledám… něco…, ale co? Dokonce ani nevím, kde to hledat.

Ale to znáš i ty, ne?“

Stále na něj jen hleděla, příliš ohromená, aby dokázala promluvit.

Přistoupil k ní a vzal ji za ramena. „Je to tak?“

,Ano,“ vyrazila ze sebe, jako by z ní to slovo vypáčil násilím.

„To, co hledáme, jsme my,“ řekl. „Hledáme se navzájem, ale

pokaždé, když se najdeme, stane se něco hrozného. Dříve jsem si to

neuvědomoval, ale tentokrát je to jiné. V tomto životě mě osud

reinkarnoval jako osobu s okultními schopnostmi a ty ses

znovuzrodila jako velmi intuitivní spisovatelka s darem, který ti

umožňuje nahlížet do záblesků minulosti. Oba tedy máme schopnost

vidět, co se s námi dělo. Nevím, co to na našem schématu změní, ale

možná spolu najdeme cestu, jak z toho koloběhu ven.“

„Jak porušit to tragické schéma?“

,Ano. A ukončit naše muka.“

Viděla je v jeho očích. Tatáž muka, která odjakživa cítila i ona,

aniž věděla, z čeho pocházejí.

„Copak to nechápeš?“ vyhrkl a stisk jeho prstů zesílil. „Chci se

od toho osvobodit.“

Osvobodit se…, o to přece usiluje celý život, aniž si to

uvědomovala.

„Teď už to musíme dokázat,“ zatřásl jí naléhavě, téměř

násilnicky. „Možná už žádnou další šanci nedostaneme.“

Řekl to tak zoufalým tónem, že se zachvěla. Když se na něho

dívala, jak před ní stojí, zmítaný svým vnitřním zmatkem, znovu jí

připadl jako vtělená představa postav z jejích knih. Muž, který

skrývá svůj strach, který potřebuje pomoc – který potřebuje ji.

V tu chvíli si uvědomila, že ho miluje. Proti všemu zdravému

rozumu. Navzdory tomu, že ho zná sotva pár dní, nebo spíš hodin.

Vlastně ne, vždyť ho přece zná tak dlouho. Zná ho po celé věky, po

nesčetné společné životy. A ve všech ho milovala, dokonce ještě

předtím, než se dozvěděla, že existuje. Je to zmučený hrdina, o němž

stále píše, hnaný svými démony, který ji při milování přivádí do

extáze.

„Když jsem s tebou, chci ti věřit,“ přiznala se.

„Tak mi věř,“ řekl. Sklonil se k ní a opřel se čelem o její hlavu.

„Prosím tě, Celie. Než bude pozdě.“

„Pozdě na co? Co by se mohlo stát?“

„To musíme objevit. A jestliže se nám to podaří, možná

zabráníme, aby se to stalo. Znovu…“

Uvědomila si, jaký je to krásný pocit, být v jeho blízkosti. Tak

nefalšovaně čistý. „Jak tomu můžu pomoct?“ zeptala se.

Dlouho stál mlčky, bez hnutí. Pak povzdechl a zvedl hlavu. „Tím,

že se přede mnou otevřeš. Že se mnou budeš chtít prožít to, co se

stalo v našem posledním životě, a sledovat, jestli nám to neodhalí

odpověď.“

Přes vzrušení, které to v ní vyvolalo, stále cítila strach. „Jak mám

vědět, že mi tohle neříkáš jen proto, abys mě dostal do postele?“

Jeho výraz se okamžitě změnil. Vypnul se do celé své výšky a

vystrčil hrdě bradu. Celie by přísahala, že v tu chvíli před ní stojí

Rašidův duch. Šlehl po ní pohledem plným hněvu. „Jak? Tak, že ti

tohle všechno nemusím říkat, abych tě dostal do postele.“ Opět před

ní stál včerejší Royce se svou sebedůvěrou. Opět její pán.

„Rekls, že mě budeš využívat.“

„Měl jsem to v úmyslu. Pro svou rozkoš. Ale na něco zapomínáš,

máš to ráda stejně jako já. Vždycky to tak bylo.“

Za ním byla vidět obloha, na níž zapadající slunce kouzlilo

fantastické barvy.

„Takže náš vztah byl vždycky… tělesný?“ odvážila se zeptat.

„Vždycky.“

„Učil jsi mě mnohokrát předtím. Ale mezi námi přece muselo být

něco víc.“ „Proč?“

„Protože… takhle to lidé nedělají.“

„Zapomeň na to, co dělají druzí. Nikdy jsi netoužila po takovém

životu, jaký mají oni. Zapomeň na všechno, co ti kdy řekla matka o

tom, co je dobré a co špatné. Pusť z hlavy, co tě učili, že mají a

nemají dělat slušné dívky. Jakmile jsi přišla ke mně, pravidla se

změnila. Tady nejde o to, abys byla slušná nebo se chovala jako

dáma.“

, A o co tedy?“

,Abys ses odevzdala.“

„A ta nová pravidla jsou…“

„Poslušnost.“

Zachvěla se, náhle celá vzrušená i vylekaná. „Nejsem žena, která

dostala od přírody sklon k poslušnosti.“

,Ak to je ono. Nechci, abys poslouchala kohokoliv. To by bylo

směšné. Budeš poslouchat jen mě. A jenom při milování.“

Ach bože…

Obrátila se k němu zády, aby neviděl v jejích očích zmatek.

„Silná žena, která se umí v sexu dobrovolně podřídit svému pánu,

to je to nej krásnější, co si lze představit. Když se žena rozhodne být

v posteli tvořivá, nezáleží na tom, že je všude jinde dáma.“

Přejel jí prstem po celé délce zad až dolů a rázem ji změnil v

poddajnou hmotu bez vůle.

„Znám tajemství tvé duše, Celie. Vím, že si hraješ na dámu, ale v

podstatě jsi připravená být mou otrokyní. To jsem o tobě věděl

vždycky. Vlastně jsem ti to dal – dar být se mnou sama sebou. Proto

mně nedokážeš vzdorovat. To je ta pravá moc, kterou nad tebou

mám, že o tobě vím, co ostatní považují za nejhorší vlastnost –

zatímco já ji miluju.“

Ach bože…, ach bože…

Stáleji držel za ramena. „To je to, co chceš,“ pokračoval. „Proto

jediné chvíle, v nichž dokážeš zapomenout na svůj neklid, jsou ty,

které trávíš se mnou.“

Milosrdný bože…

A už to tu bylo zase – pocit, že j i k němu cosi přitahuj e, j akási

neznámá síla. Jeho slova rozpoutala v j ej í duši tak mocnou touhu,

že se celá chvěla. Už v jeho hlase ta síla byla.

„Běž do postele,“ řekl náhle.

Pohlédla na něho. Uviděla jeho spalující pohled a poslechla.

Rozechvělá vystoupila na stupínek.

„Nejdřív se svlékni. A pomalu, budu se na tebe dívat.“

Udělala to jako v transu. Odkládala každý kus drahého oblečení a

prádla na zem, jako by to byly hadry. Přemohl ji pocit opojení.

Vzrušovalo ji, když viděla, že dychtivě sleduje její nahé křivky –

zralá ňadra, štíhlý pás, oblé ženské boky…

„A teď si klekni…, tady,“ řekl.

Udělala, co jí poručil. Cítila, jak se jí při každém pohybu vzrušivě

pohupují ňadra. Klekla si v nohách postele, kolem níž povlávaly

lehounké průsvitné závěsy, které skrývaly a zároveň odhalovaly jako

závoje v harému. Dráždivé, svůdné…

Pomalu přistoupil blíž s očima stále upřenýma na ni. Na chvíli se

obrátil k nočnímu stolku, aby v postupujícím šeru zapálil svíčku, a

pak si znovu stoupl před ni. Světlo svíčky ho obklopilo téměř

přízračnou září, v níž jeho bílé oblečení a stříbřité vlasy zřetelně

vystupovaly na pozadí tmavě modrých odstínů pokoje. Plamen

kouzlil na jeho tváři bizarní proměnlivé stíny.

„Vezmi si kozy do dlaní.“

Zděšeně sebou při tom vulgárním výrazu trhla. „Ňadra…, v tom není

žádné vzrušení. To si nech pro své čtenáře. Když budeš se mnou,

říkej jim kozy. Opakuj to.“ Vzala si prsa do dlaní. „Tyhle… kozy…

jsou…“ „Pro mě.“

Nelítostný tón jeho hlasují vyvolal mezi stehny chvějivé vzrušení.

„Protože… patřím tobě?“

Řekla to Celie, nebo Charlotta?

„Ano, protože jsi moje. A protože se podřídíš mé vůli.“

Hrála si s ňadry, hnětla je, houpala jimi, dráždila si bradavky, až jí

pod prsty ztvrdly, a potom si jednu zvedla a lízala její hrot jazykem.

Ukazovala mu své vnady ve vší vzrušující smyslné kráse a

triumfálně se usmála, když viděla, jak se mu na kalhotech začala

tvořit boule.

A pak už to nevydržel. Prudce odhrnul závěs, vstoupil dovnitř,

vzal ji za ruce a stáhl jí je za záda. Tam je pevně semkl poutem své

mocné pěsti.

Triumfální úsměv zmizel a vystřídal ho pocit odevzdání se jeho

síle, která byla tak vzrušující, tak erotická, že se jí bez odporu zcela

poddala. Cítila se jako křehká květina před tyčící se skálou.

A když jí druhou rukou sáhl mezi stehna, byla už úplně mokrá.

„Přišlas sem už dřív,“ řekl. „Tak jako jsi dnes přišla ke mně ty,

přišla Charlotta k Rašidovi. Protože chtěla víc, než co zažila v

jeskyni. Vzpomínáš si? Jak se ti to líbilo? Jak moc jsi to

potřebovala? Cos byla ochotná udělat, abys to dostala?“

Hlava se jí zvrátila dozadu, ústa se pootevřela a lapala po dechu.

„Na stole bylo šampaňské. Pila jsi. Vzal jsem ti sklenku z ruky a ty

ses přede mnou svlékla – stejně jako jsi to udělala před chvílí. Začal

jsem tě hladit – takhle. Říkal jsem ti, jak po tobě toužím a jak mi

pohled na tvé nahé tělo mění krev v oheň. A taky jsem ti říkal, že až

budeš připravená, chci tě mít, jak se to líbí mně. Chci si hrát s tvými

kozami, chci tě dráždit až k zbláznění.“ Sklonil se k ní a vzal jí

bradavku do úst. Celie povzdechla, přemožená náhlým návalem

slasti. Jednou rukou jí stále svíral zápěstí, a zatímco si ústy hrál s

naběhlou bradavkou, druhou rukou jí dráždil mokrou kundičku.

„A pak jsem si tě vzal. Obrátil jsem tě.“ Otočil ji, položil jí nohy

na zem a roztáhl jí stehna. Byla otevřená jeho očím, stále jí však

svíral ruce za zády. Náhle si uvědomila, že si trhanými pohyby

rozepíná kalhoty, a ucítila na kluzkých záhybech své škebličky samet

aocel jeho žaludu. „Vzal jsem si tě zezadu jako háravou fenu,“ řekl.

Vnikl do ní, a když prudce vzdechla, objal ji volnou rukou kolem

boků, nahmatal její poštěváček a začal ho dráždit. Pak ucítila na

uchu jeho dech. Šeptal, ale síla jeho hlasu jí připadala ještě mocnější,

než kdyby křičel. „Zeptal jsem se tě, jestli pro mě chceš něco udělat.

Cos mi odpověděla?“

,An (>» chci,“ vydechla. Vtáhl ji do své fantazie tak hluboko, že

vnímala každé jeho slovo, jako by to říkal Rašid. Byla tak vzrušená,

že v jejím vědomí splývala přítomnost s minulostí a tvořila s ní

jediný neoddělitelný svět. V jednom okamžiku byla Celie, v dalším

Charlotta a pak obě najednou.

„Odpověděla jsi, že pro mě uděláš cokoliv,“ zdůraznil. „Kdybych

tě požádal, abys opustila svůj domov a utekla se mnou, neváhala bys

ani na okamžik. Tvoje rodina, tvoji známí, tvůj domov, nic z toho se

nedá srovnat s rozkoší, kterou ti mohu dát jen já.“

Celie hlasitě dýchala a olizovala si rty.

„Náhle někdo zaklepal. Strnula jsi. Napadlo tě, že to mohou být lidé,

které za tebou poslal tvůj otec. Gibraltar je malý. Možná tě někdo

viděl, jak vcházíš do hotelu, který často navštěvují Marokánci. Třeba

jsou připraveni vyrazit dveře. Chceš uprchnout a někde se schovat,

ale nemůžeš. Sevřel jsem ti ruce, stejně jako to dělám teď. Donutil

jsem tě, abys sis vychutnala ten fascinující pocit nebezpečí do

poslední kapky. Jsi napjatá a vzrušená, jako jsi ještě nikdy nebyla. Já

jsem pořád v tobě, zezadu. A pořád tě dráždím rukou. Ty víš, že

mohou před dveřmi čekat a poslouchat. Snažíš se mi vzepřít a být

naprosto zticha, protože si představuješ, že tamti na chodbě napjatě

poslouchají a pokoušejí se zaslechnout jakýkoliv zvuk, který by jim

prozradil, že dcera plukovníku Lansdowna opravdu je v pokoji toho

bandity. Stále si myslíš, že bys měla utéct, třeba nějak slézt z

balkonu, prostě cokoliv, ale nemůžeš se ode mě odtrhnout.

Pomyšlení, že mohou každou chvíli vylomit dveře, tě fascinuje, a tak

místo aby ses pokusila o útěk, klekáš si přede mnou a bereš mi ho do

úst. Děláš mi to! Ano…, jako teď. Máš ho v sobě celého. Zdá se ti,

že cítíš ještě větší rozkoš, než když jsi mi to dělala v jeskyni.

Uvědomuješ si…, že jsi tomu propadla. Že to musíš mít.“

Poslouchala ho bez dechu, naprosto unesená. Všechno to v duchu

viděla, cítila to, jako by se to dělo právě teď, v tuto chvíli, v tomto

pokoji. Milovala to. Líbilo se jí být tak bezmocná a vydaná napospas

jeho dominanci. Být jím svíraná, přemáhaná, laskaná a drážděná,

vychutnávat to zakázané ovoce přímo pod nosem těch, kteří ji chtějí

o tu nedovolenou rozkoš připravit. V klíně jí tepala bolestná touha,

jež se v horkých vlnách šířila dál, rozechvívala celé její tělo a mučila

ji zoufalou snahou dosáhnout uvolnění.

Náhle se od ní odtrhl, prudkým, téměř neurvalým pohybem ji

zvedl a hodil na postel. Rychle ze sebe strhl zbývající oděv, roztáhl jí

nohy a nedočkavě se do ní vnořil. Zaúpěla rozkoší. Cítila, jak v ní

klouže a vychutnává každý pohyb, a slyšela jeho hypnotizující hlas,

jenž v ní každým slovem, která ze sebe šeptem vyrážel, stupňoval

vzrušení. „Miluješ to tak, že uděláš, cokoliv ti řeknu. Budeš se mi

plazit u nohou, abych ti dopřál pocit, že jsi moje vášeň. Jsi naprosto

podřízená mé vůli. Naučím tě, jaké to je, být někomu absolutně

oddaná, být ochotná sloužit mému penisu a mé rozkoši. Tvým

úkolem je pouze roztáhnout nohy a sloužit mé vůli. Budu tvé tělo

využívat všemi možnými způsoby. A ty to budeš milovat.“

Podlehla mu, nechala se jím vynést až k vrcholu a pak v jeho

sevření vybuchla. Cítila ho v sobě, kolem sebe… Byla jeho součástí.

Patřila absolutně jemu.

Teď už ji držel něžně, mazlivě. Odhrnul jí vlasy z tváře a jemně

se otřel rty o její ústa. A pak ji líbal a líbal ji tak dlouho, dokud

neucítil, že se začíná poddávat nové vlně touhy.

„Miluju to,“ vydechla. „Nikdy jsem nepocítila nic krásnějšího, nic

úžasnějšího…“ A potom, jako by chtěla odhodit poslední zbytky

zdrženlivosti, strachu nebo zábran, zaprosila: „Cvič mě. Ukaž mi

všechno, cos mě učil kdysi.“

Vyhověl jí. V následujících hodinách ji mučil všemi druhy

zakázaných umění a seznamoval ji se smyslnými praktikami,

0 nichž se jen málo lidí odváží mluvit. Byly to orgie, chlípné

rozkoše, šokující jemnosti, lahůdky z hostiny, kterou nabízí

smyslnost… Učil ji věci, které znají jen ty nejzkušenější kurtizány.

Ukazoval jí, jaké to je, když se ženina touha a ochota oddat se muži

promění v akt vášně, v umění, jež ji dělá neodolatelnou

1 pro toho nejsvětáčtějšího a nejpoživačnějšího muže. Obdivoval její

schopnosti, její ochotu, její radost ze všeho, co s ní dělal, a bohatě

využíval jejího daru měnit výlety do světa fantazie ve skutečnost

dané chvíle.

Byla nenasytná. Chtěla stále víc, smyslně dychtila po všem, co jí

nabízel. Přidávala svou hudbu k jeho slovům a společně vytvářeli

symfonii těla a ducha. Objevovala svým jazykem i ty nejtajnější

rozkoše jeho těla, ochotně dělala všechno, co od ní žádal, a ještě do

toho zapojovala vlastní fantazii. Učila se jeho umění lásky tak

rychle, jako by už to všechno znala a pouze si to nyní osvěžovala.

Byla tak dráždivá, tak smyslná s vlasy divoce rozhozenými po

nahých ramenou a její zralé tělo chlípně vyzývalo ke všemu, co je s

ním vůbec možné dělat. Byla žena stvořená pro lásku.

A její dychtivost vzrůstala a nutila ji chtít od něho stále víc. „Co

budeme dělat teď?“ ptala se vzrušeným hlasem, jako by se nikdy

nehodlala nasytit jeho vrtochů, jeho těla. Všeho, co jí dával.

„A teď, když jsem se nabažil her a dráždění,“ zamumlal jí do úst,

„roztáhnu ti nohy a budu tě šoustat…“ Klekl si před ní, aby viděla

jeho mohutný vztyčený úd, a pak ho znovu vnořil do ní. Byla tak

kluzká, že ho přes jeho mohutnost přijala lehce a ještě zvedla boky,

aby mu vyšla vstříc. Chtěla ho mít v sobě, toužila po něm. „Budu tě

šoustat,“ pokračoval přerývaným hlasem, „až nebudeš vědět, jak se

jmenuješ. Až si nebudeš přát nic jiného než mě.“

„Nikdy jsem si nepřála nic jiného než tebe,“ povzdechla.

Znovu ji políbil, dlouze a vášnivě… A opět se zapletl do osidel

jejího vzrušujícího kouzla. Tentokrát však nespěchal, dotýkal se jí

jako milenec, vychutnával její sametové rty, laskal se jazykem s

vlhkým teplem jejích úst a zasténal rozkoší, když opět vnikl hluboko

do jejího lůna.

Ne! Odtáhl se od ní a snažil se vzpamatovat. Měl pocit, jako by

padal do propasti – do nebezpečné propasti touhy po ní. Takhle

daleko jít nechtěl. Žádné city si nemůže dovolit. V sázce je příliš

mnoho. Musí zůstat na bezpečné půdě, jinak všechno ztratí. Musí

odolat jejímu kouzlu, v každé situaci se ovládnout.

Jenže ona ho chytila za ramena a přitáhla si ho zpátky – do

božského tepla své náruče, ke rtům, od nichž se s takovým

sebezapřením odtrhl. Nechtěl k ní být něžný. Chtěl vidět otisk svých

prstů na j ej ím zadku – ne aby j í způsobil bolest, ale pouze j i

poznamenal. Jenže teď se nemůže ubránit touze projevit jí cit – on,

který se vždycky pyšnil svou schopností dokonale se ovládat. Jak je

to možné? Proč? Protože ji podcenil. Protože na něho působí

mnohem silněji, než předpokládal. Protože šiji chtěl podrobit svým

kouzlem, ale místo toho okouzluje ona jeho.

Protože nad sebou ztratil vládu. Jestliže si to na začátku

nepřipouštěl, teď už mu to bylo jasné. Už není režisérem tohoto

dramatu. Osud ovládá jeho.

Zajela mu prsty do vlasů a přitáhla si ho blíž. Cítila, že mu bije

srdce ve stejném rytmu jako jí. „To bylo nádherné,“ zamumlala.

„Víc než nádherné.“

„Cos viděla?“ zeptal se jí.

Překvapil ji. Opravdu něco viděla. Ale jak to může vědět?

„Něco… znepokojujícího.“ „Pověz mi co.“

„Možná už vím, proč Rašid chtěl, aby Charlotta tak moc propadla

sexu, že byla ochotná udělat pro něho cokoliv. Řekl jsi, že znala

Gibraltar jako nikdo jiný. Věděla o všech skrytých místech mezi

skalisky, kde mohou přistávat lodě, o všech jeskyních, kde je možné

ukrýt munici, o tajných cestách, po nichž je možné dostat se do

britských opevnění. A právě to potřebují znát velitelé vojska, které je

chce dobýt. Kvůli tomu sem Rašida poslali. Byl to marocký zvěd a

měl za úkol svést ji, aby mu prozradila věci, jež znala jen ona. Chtěl,

aby zradila svou rodinu a svůj národ. Aby zradila Gibraltar. Víš, jak

to pro ni muselo být hrozné?“

Chvíli o tom přemýšlel. Mlčel, pouze prstem objížděl křivku

jejího ramene. „Ano,“ řekl potom. „Zní to věrohodně a asi to tak

bylo. Ale co bylo dál, už nevidím. Udělala to? Zradila Gibraltar?“

„Samozřejmě že ne. Jak by mohla? Milovala tenhle kousek

země.“

„Pak musel najít způsob, jak ji přesvědčit.“ „Myslím, že ji někam

vzal. Viděla jsem ještě něco jiného – Charlottu a Rašida spolu, ale ne

tady. Na jiném místě.“ „Kde?“

Zavřela oči a soustředila se. „V nějakém městě postaveném na

kopci a obehnaném hradbami. Vidím bílé domy pod pálícím sluncem

a křivolaké uličky připomínající bludiště. Vidím muže v kaftanech,

ženy zahalené závoji, velbloudy a tržiště pod otevřeným nebem. A

zvlášť výrazně vidím jeden dům. Úzký s dřevěným schodištěm. Ve

vchodu visí barevné korálky. Jsou v něm malé místnosti s bílou

omítkou. Ležím na posteli, ale… Vlastně nic nevidím. Jako by tam

byla tma nebo… nebo mám něco na očích. Vím, že je tam Rašid se

mnou, sedí vedle mě, ale zbytek halí tma.“

Royce se za celou dobu, kdy mluvila, ani nepohnul, ale teď se od

ní zvedl a posadil se na kraj postele zády k ní. Celie se převalila na

bok a opřela se o loket. Na ramenou jí ležely vlasy ozářené světlem

svíčky.

„Víš, co je to za město?“ zeptala se.

Přikývl. „Tandža.“

Vzrušeně se posadila. „Ano, to musí být ono. Tam je odpověď,

kterou hledáme – v Tandži.“ Nic na to neřekl.

Celie se dotkla jeho zad. „To není daleko odtud, že?“ „Sedmnáct

mil. Je to na druhé straně průlivu.“

„Tak tam musíme zajet. Možná se nám podaří objevit tam zbytek

toho příběhu. Vyrazíme hned zítra. Lodí to nemůže trvat déle než

hodinu.“

Opět mlěel. Vypadalo to, jako by s něčím v mysli bojoval.

Celie kolem něho ovinula paže a položila mu hlavu na rameno.

Cítila, jak je napjatý. „To musí být ono,“ naléhala znovu. „Tam je

odpověď, tuším to. Musím tam jet. Prosím tě, Royci. Chci ti pomoct.

Nám oběma…“

Otočil se k ní, ale z jeho očí se nedalo nic vyčíst. Co se skrývá v

jejich temné hloubce? Obava? Strach? Nebo nějaký ponurý triumf?

„Dobře,“ přikývl nakonec. „Zítra vyrazíme.“

Pocítila záchvěv zvláštního vzrušení. Pojedou do Tandže.

Do města jejich osudu.

Čtvrtá kapitola

Tandža.

Město leželo jako koruna na vrcholu vysoké prašné hory. Obílené

domy a staré zdi svítily v záplavě slunečního jasu jako obrovitá fata

morgána, která se chvěje na pozadí jasné modři. Tandža, město

kontrastů, v němž stará berberská tradice žije vedle nových myšlenek

prosazovaných architekty, malíři, spisovateli a také návštěvníky, již

se sem sjíždějí z celého světa lákáni rozkošnickými zábavami

severoafrických měst a dodávají marockému životu kosmopolitní

příchuť. Okázalá, barvami hýřící smyslnost a zanícená duchovnost

tady plynou vedle sebe jako dvě řeky, které se vlévají do jednoho

velkého moře. Je to tajemné, fascinující, hypnotizující.

Celie to vše dychtivě vnímala. Muže s jejich vousy a bronzově

zbarvenými tvářemi zahalené do proužkovaných kaftanů, z nichž

vykukují špičaté kožené střevíce. (Jak vlastně vypadal Rašid?) A

ženy, tajemné, se zahalenými hlavami, skrývající svou krásu za

závoji. (Co si mohly ve své extrémní cudnosti myslet o Charlottě,

která bezostyšně toužila po jednom z jejich sebevědomých, vášnivých

synů?) Stánky hýřící křiklavými barvami plné vystaveného zboží:

tkaných látek, pletených košíků, džbánů na olivy, různobarevných

malovaných truhel, keramických a hrnčířských výrobků, vyšívaného

hedvábí, zeleniny, květin a ovoce. Trh velbloudů, jenž připomíná

romantické obrázky písečných dun s honosnými stany, v nichž se

náčelníci kmenů snaží přečkat nejpalčivější hodiny dne. Země, kde

čas plyne pomaleji než jinde na světě. Bohatě zdobené mešity s

vysokými minarety a smutně znějícími hlasy muezzinů, kteří

svolávají věřící k modlitbě. Luxusní hotel, v němž seděli na

zastíněné terase, naslouchali šplouchání moře, kochali se omamnou

vůní květů pomerančovníků a jasmínu a usrkávali mátový čaj ze

sklenic zdobených zlatými ornamenty. Všechno dráždivě exotické,

kouzelné, fascinující…

„Co asi může být tamhleta stavba?“ zeptala se Celie a ukázala k

obzoru. „Ta, co dominuje celé hoře. Vypadá jako nějaká pevnost.“

Royce se na ni zamyšleně podíval. Že by pochopila víc než chtěl?

„To je sultánův palác,“ odpověděl.

Cosi v jeho tónu ji přimělo, aby na něj pohlédla. „Tys tady už

někdy byl, že?“ řekla. „Myslím v tomto životě,“ dodala.

Trochu strnule se usmál. ,Ano,“ přikývl.

Takže cestuje stejně jako ona. Vlastně o něm stále ví tak málo.

Jenže pokaždé, když se ho pokusila na lodi během plavby z

Gibraltaru zeptat na něco z jeho života, ji odbyl. Řekl, že pro ně bude

lepší, když o něm bude vědět co nejméně a soustředí se na to, o co

jim jde. Čím se však dělal záhadnějším, tím větší zvědavost v ní

vzbuzoval. Teď si ale uvědomila, že zatímco během cesty byl docela

klidný a v příjemné náladě, jakmile vstoupili do tohoto úžasného

města, nápadně zmlkl a stáhl se do sebe. Připadalo jí, jako by stále o

něčem přemýšlel a cosi zvažoval.

„Něco tě trápí?“ zkusila to znovu. „Mohu ti nějak pomoct?“

„Nejlíp mi pomůžeš, když si budeš udržovat čistou mysl pro to,

co nás čeká,“ odpověděl. „Zapomeň na všechny domněnky a

očekávání. Nepřemýšlej o ničem a nic nerozebírej. Jenom vnímej

ducha Tandže.“

V některých aspektech si byli tak podobní. On také chápal, že

každé místo má svého ducha, a na rozdíl od povrchních manželů

Cliftonových neměl ve zvyku marnit kouzlo chvíle banálními řečmi.

„Co cítíš?“ zeptala se ho.

Zavřel oči. „Charlotta obvykle doprovázela svého otce, který sem

přijížděl jednou za pár měsíců kvůli nějakým vojenským

záležitostem. A když zde byla, setkávala se s Rašidem v

karavanseráji – to jsou takové staré krčmy, kde karavany tráví noc.

Tam jim nehrozilo nebezpečí, že je někdo pozná. A tam jsi je zřejmě

viděla ve své vizi.“

, Ale byla to vize? Nebo spisovatelská fantazie?“

Pomalu otevřel oči. „Pořád o mně pochybuješ.“

„Pochybuju o sobě. Já nejsem jasnovidka.“

,Ale já ano. Ty zachycuješ dojmy, aniž si uvědomuješ, jak jsou

zasazené v čase. Proto jsou tvé příběhy tak živé – píšeš o tom, co se

skutečně stalo.“ Usrkl čaje a dodal: „Vlastnější nejúžasnější příjemce

psychické energie, na kterého jsem kdy narazil.“

Bylo to ocenění i projev důvěry a obojí ji tak potěšilo, že se skoro

začervenala. „Tak si myslíš, že jsem to místo opravdu viděla?“

„Nemyslím. Vím to.“

, Ale jak to můžeš vědět?“

„Protože jsem to taky viděl. S tebou.“

„Je to možné – myslím, abychom oba viděli tutéž vizi ve stejný

okamžik?“

Pokrčil rameny. „Ještě nikdy se mi to nestalo. Netvrdím, že vím

přesně, jak se to děje. Dokonce ani netuším, proč ty věci vidím. Vím

jen, že to tak je. Nedokážu ten proces ovládat. A taky obvykle vidím

mnohem jasněji za někoho jiného než za sebe. Takže za nás dva

mohu říct – ano, je možné sdílet tytéž vize.“

To ji zaujalo. Uvažovala, zda to míní v širším smyslu –jestli lze

sdílet stejnou vizi života, stejné naděje a sny –, nebo mluví jen o

konkrétní vizi. Co k ní vlastně cítí? Uznal, že jsou spřízněné duše, a

přesto jí nenaznačil žádné romantické city, dokonce ani to, že má z

jejich spřízněnosti radost. Nepochybovala, že ji chce – konec konců

mužská erekce nelže. Ale to ještě nemusí být láska. Miloval ji v

některém z jejich společných životů, o nichž mluví? Nebo ji pouze

využíval, jak ostatně řekl?

Pak ji napadla hrozná myšlenka. Nespočívá právě v tom jejich

tragédie – ten opakující se model jejich soužití –, že ona ho vždycky

milovala a pak pokaždé zjistila, že jemu na ní nezáleží?

A na čem mu záleží? Na tom, aby se osvobodil? Od ní?

Vtom se jí zmocnil strach. Vypadal tak skvěle, když seděl u stolu

proti ní. Ta ostře řezaná tvář ozdobená prokvetlými vlasy, ten

uhrančivý pohled tmavých očí, ty dlouhé prsty umělce, které si

pohrávají se sklenkou… Prsty, jež v ní vyvolaly tolik rozkoše. Náhle

se jí zmocnil hrozný strach, aby o něj nepřišla.

Za žádnou cenu.

„Jak najdeme to místo, které hledáme?“ zeptala se, i když si teď

nebyla jistá, zda ho vůbec chce najít. Neměli by raději na celou věc

zapomenout a nechat toho hledání? Vždyť pokud se opravdu něco

dozvědí, vůbec jim to nemusí pomoct, aby se od scénáře svých

předchozích životů osvobodili. Naopak je to může vrhnout do další

tragédie v řadě. Není lepší, aby objevovali jeden druhého takové, jací

jsou nyní, a ne jací byli kdysi? Copak není schopná dát mu dost

lásky, aby to odčinilo minulost?

Chvíli trvalo, než odpověděl. Copak i jeho svírá podobný strach

jako ji? „Myslím, že vím, kde to je,“ řekl konečně.

Tím jejich osud zpečetil. Kdyby si nebyl jistý, možná by ho od

toho dokázala odvrátit. Ale takhle jí nezbývalo, než pokračovat a

dojít až na konec, ať je jakýkoliv.

Zhluboka se nadechla. Udělej to teď, dřív než ztratíš odvahu.

„Tak pojďme,“ řekla a vstala. Rozhodla se.

On však zavrtěl hlavou. „Teď ne. Běž do svého pokoje a odpočiň

si. Potřebuješ to. Sejdeme se za soumraku.“

,A kam půjdeme?“

„Do Kašbahu.“

Třebaže už obloha temněla, odvážili se do samého středu nejstarší

části města. Tam, za zdmi, které pamatovaly věky, se jim otevřel

úplně jiný svět. Zatuchlé úzké uličky a průchody se nořily hlouběji a

hlouběji do neuvěřitelné změti zdí, dvorů a lidských příbytků a Celie

okamžitě ztratila představu, kde je. Domy byly malé, nízké a

nalepené těsně na sebe. Zde nebyly žádné malované stropy ani

podlahy s barevnými dlaždicemi, pouze stíny a šero. Ve večerním

chladu postávali v průchodech muži kolem kamínek s dřevěným

uhlím a sledovali je kradmými pohledy – nápadného Evropana, který

doprovázel krásnou, ale viditelně nervózní ženu. Všude špína, prach,

bída. Zlověstnost. Kašbah v noci.

Royce ji neomylným instinktem vedl k nenápadnému obílenému

domu. Otevřel jim jakýsi sluha a ukázal, aby vstoupili dovnitř. Celie

zůstala v šeré chodbě, zatímco Royce šel dál a o čemsi se dohadoval

v zadní místnosti. Při čekání k ní občas zavanuly náznaky vůně

jasmínu a pižma a v jednom okamžiku zaslechla hrdelní ženský

smích.

„To je nevěstinec, že?“ zašeptala, když se Royce vrátil.

Přikývl. „Před sto lety byl trochu víc nóbl, ale stejně utajený jako

dnes.“

Vedl ji nahoru po úzkém dřevěném schodišti. Stupně byly poseté

mnohobarevnými lístky růžových květů, jejichž vůně se uvolňovala,

jak je drtili botami. Celii prudce bilo srdce. V nevěstinci ještě nikdy

nebyla, a i když ji v tomto městě nikdo neznal, připadala si, jako by

si na ni všichni ukazovali. Přesto se jí zmocnilo vzrušení.

Náš vztah je tělesný…

Vždycky to tak bylo…

V prvním poschodí se táhla dlouhá chodba s řadou dveří.

Všechny byly zavřené a Celie za nimi občas zaslechla tlumené steny

nebo výkřik – nebylo těžké si domyslet, co se uvnitř děje. Royce

došel téměř až na konec chodby a jedny dveře otevřel. „Jakmile jsme

sem přišli, věděl jsem, že to byl pokoj číslo osm. Naštěstí je právě

teď volný.“

Celie vstoupila dovnitř, ale hned se zarazila. Za malou předsíní

byl další vchod zakrytý korálkovým závěsem – přesně takovým, jaký

viděla včera ve své vizi.

Skleněné korálky zacinkaly, když jimi prošli dál, a jejich zvuk ji

zvláštním způsobem vzrušil. Navodil v ní erotické představy. Lehké

ozvuky toho, co zde musela zažít ve svém minulém životě.

Druhá místnost byla taková, jak ji viděla v mysli, ale ne tak

přepychová. Obyčejné stěny s bílou omítkou, vysoká okna, prosté

dřevěné lůžko s vyšívaným přehozem a u něho čalouněné křeslo. To

bylo skoro všechno.

„Museli svá setkání tajit,“ řekl Royce. „Kdyby se o jejich vztahu

dozvěděl Charlottin otec, poslal by ji první lodí zpátky do Anglie.“

Celie ztěžka polkla, jak měla sucho v ústech. Cítila ve vzduchu

cosi zlověstného, skoro jako by měla objevit něco, co by se raději

nikdy nedozvěděla. „Co se tu stalo? Co tady dělali?“

„Pojď,“ ukázal jí, aby šla dál. „Uvidíme, jestli na to přijdeme

spolu.“

Letmo ji políbil, ale když viděl, jak je bázlivá a nejistá, přivinul ji

k sobě a znovu ji políbil, teď už silněji. Hladil ji a trpělivě se snažil

rozpustit teplem svého těla její strnulost. A dařilo se mu to. Po chvíli

ucítil, že ji opustily všechny vědomé myšlenky a zůstala v jeho

rukou měkká a poddajná. Teď už pro ni existoval jen jeho polibek –

nádherný, oslepující…

Když se od ní konečně odtrhl, dmula se jí hruď vzrušením. Chtěla

ho. Chtěla ho víc než cokoliv jiného ve svém životě, silněji, než jak

ji svíraly obavy z toho, co bude následovat. Její vášeň byla silnější

než strach.

„Rašid vyvolal v Charlottě vášeň, jakou nikdy předtím

nepoznala,“ řekl tiše. „A jakmile jí dal z tohoto poháru napít, patřila

už jen jemu-jeho tělu a duši. Krok po krokuji vtahoval hlouběji do

světa, v němž se uskutečňují ty nejtemnější touhy. Pomáhal jí

zkoumat tajemství zakázaných rozkoší a sytit tu část její osobnosti,

která nejvíc hladověla. Dával jí to, co chtěla nejvíc, po čem bolestně

toužila a o co by ho sama od sebe nikdy nepožádala – splňoval ty

nejskrytější touhy její duše.“

Znovu se přisál kjejím rtům. Vnikl jí jazykem do úst a cítil, že ji

zbavuje veškeré vůle a bláznivě roztáčí její smysly. Ani si

neuvědomovala, že ji svléká. Cítila jen jeho ruce – všude, po celém

těle. Vzrušovaly ji, dotýkaly se jí tam, kde po tom toužila. Laskaly ji

na místech, kde v ní vyvolávaly největší slast.

,Ať od ní chtěl cokoliv, ať by třeba na začátku protestovala, vždy

věděl, že na konci to bude milovat – tak, jako žádná jiná žena. Jak to

miluješ ty.“

Hlasitě zasténala. Už teď mu byla tak oddaná jako Charlotta

Rašidovi.

Stále to opakující se schéma…

Vězeňkynětěla…

Připoutaná k jeho vášni.

„Jsi ochotná pro mě něco udělat?“ zeptal se.

„Cokoliv,“ vydechla mu do úst.

Vytáhl z kapsy černý šátek a zavázal jí jím oči. Něco mi zakrývá

oči… Pak se postavil za ni a sevřel jí ňadra. Projela jí vlna vzrušení.

Pod jeho žádostivými dlaněmi jí tuhly bradavky. Cítila jeho

vzrušující mužský pach. Slyšela u ucha jeho dech. Vnímala jeho

vzrušení, jeho naběhlý úd přitisknutý k svému zadku.

„Poddej se tomu,“ zašeptal. „Nech tu energii na sebe působit.

Vnímej Charlottu a Rašida. Uvolni se, vnímej ducha místa, kde se to

stalo.“

Uvolni se… Cítila, jak z ní padá napětí a na jeho místo nastupuje

tak mocná síla, že jí její impuls projel celým tělem jako elektrický

náboj. Šátek na očích v ní vyvolával pocit bezmocnosti, ale zároveň

ji osvobozoval od zátěže vidění a umožnil jí poddat se bez zábran

proudu energie, která jako by všechno kolem ní měnila. Vdechovala

ji do sebe, stávala se její součástí, ukotvovala ji ve své duši.

Náhle se jeho dotyk změnil. Sevření jeho rukou zesílilo. Teď ji k

sobě tiskl s divokou touhou, vlastnicky. Jako svůj majetek. Třel se

horkými rty o její krk, laskal ji, jeho ruce se zmocňovaly jejího těla,

jako by jim skutečně patřilo –jako by nepotřebovaly žádné svolení k

tomu, aby se ho kdekoliv a jakkoliv dotýkaly. Její vzrušení vzrůstalo

zároveň s tím, jak si uvědomovala, že je jeho a může si s ní dělat, co

ho napadne. Cokoliv bude chtít.

„Proč jsi mě uvrhl do tmy?“ zeptala se, jako by v sobě ucítila

Charlottu.

„Abys poprvé vnímala své smysly. Abys cítila, co se s tebou

chystám dělat, aniž by tě rušily nebo omezovaly pozemské vjemy.

Aby ses mohla oddat nekonečné blaženosti.“ Byl to Roycův hlas, ale

říkal Rašidova slova.

„Oddat se blaženosti,“ opakovala zasněně, jako by ten sladký

příslib vychutnávala na jazyku.

„Všechen počáteční strach,“ pokračoval, „který jsi mohla cítit,

teď zmizel, stejně jako tvůj přirozený zvyk vnímat pohledem.

Přestalas registrovat čas, existuješ jen v tomto okamžiku. Teď

nevnímáš zrakem, ale citem. Cítíš ve mě obrovskou důvěru…, toužíš

dělat cokoliv, co mi poskytne uspokojení. Je to pro tebe tak

vzrušující, tak uchvacující, že máš dojem, jako by ses nacházela na

okraji propasti.“ Sevřel jí paži a vedl ji vpřed. Neměla potuchy, kde

je, až narazila koleny na bok postele. Přinutil ji, aby si lehla na záda,

pak si sedl vedle ní a přejížděl jí konečky prstů po nahém těle.

Vzrušoval ji, jak to uměl jen on, s dovedností a silou, jež si

nepřipouštěla možnost odmítnutí. Trpělivě –jako by měl k dispozici

všechen čas, který na světě existuje; jako by si mohl dovolit čekat, až

bude opravdu připravena. Stále ji jemně laskal, dráždil, mazlil se s

ní, až byla tak vzrušená, tak vlhká, tak přeplněná smyslnou touhou,

že se k němu natáhla a zasténala.

Stlačil ji zpátky. Odmítl ji. Stáleji však hladil, přejížděl dlaněmi

po jejích dmoucích se ňadrech, po vnitřní straně stehen, po hrdle a po

rtech, až mu vsála prsty do úst, dychtivá po jeho údu. Laskal kluzké

záhyby její štěrbinky, pohrával si s jejím poštěváčkem a pak do ní

vklouzl prstem a ona se v prudkém návalu touhy proti němu

vzepjala, aby do ní vnikl hloub. Věděla, že šiji prohlíží, jak před ním

leží nahá, se zavázanýma očima, vzrušená k nesnesení – přenesená

do jiného času a těla. Tak pevně obsažená v energii minulosti, že to

všechno prožívala znovu. Že se to dělo znovu.

A když se jí tak nabažil, klekl si na postel před ni. Roztáhl jí nohy

a skrčené je přitiskl dozadu, aby byla co nejvíc otevřená jeho

chtivým očím. Neviděla ho, ale cítila, že šiji prohlíží. A vzrušovalo ji

to. K zbláznění ji vzrušovalo, když si uvědomila, že mu bezostyšně

poskytuje pohled na tu nejintimnější část svého těla v té

nejožehavější pozici – rozevřená, sténající touhou, vlhká očekáváním

rozkoše.

„To, k čemu se teď chystám, Charlotto, ti ještě nikdo nedělal.

Nikdy se ti o něčem takovém ani nesnilo, ale teď to ochutnáš. Ucítíš

teplo a vlhkost jazyka, kterým ti budu objíždět, lízat a dráždit

citadelu tvé nejvlastnější intimity. Odevzdej se tomu, buď toho

oddanou otrokyní – služ té rozkoši, které se nebudeš moct nabažit.“

A pak ten jazyk ucítila – teplý, vlhký, měkký… Lehký jako peří a

nevýslovně dráždivý. V šokujícím návalu slasti hlasitě vzdychla.

Pomalu objížděl její kundičku a smyslně vychutnával její naběhlé

záhyby. Znovu se vzepjala proti jeho ústům, aby té neskutečné slasti

získala víc. Pak ucítila místo jazyka prsty, kluzké její vlhkostí.

Roztáhly jí štěrbinku a připravily si ji k novým útokům jazyka. Vnikl

jím hluboko do ní, naplnil ji a pak znovu objížděl a chutnal její

vzrušený růžový květ, mučivě pomalu zkoumal každý jeho záhyb,

hledal to správné místo a potom…, ano tam…, tam…, ach bože,

tam, tam… Znovu do ní vnikl prudkým, hladovým pohybem a pak…

vzal do úst chvějící se naběhlý hřbolek poštěváčku, sál ho a pohrával

si s ním, až se nedokázala udržet a hlasitě zasténala rozkoší. Celým

tělem, rukama, jazykem, srdcem se soustředil jen na to, aby jí

působil slast. Rozněcoval ji stále víc, a jak cítil, že její hlad po jeho

laskání vzrůstá, zesiloval tlak na jazyk a pohyboval jím rychleji,

tvrději, vzrušeněji…. Bože, ať to trvá věčně… Nepřestávej,

nepřestávej! Unášel ji stále výš…, výš…, tam, kde dosud nikdy

nebyla…, ne Charlotta, ne Celie… ani žádná z těch druhých, jejichž

tváře se jí začaly míhat myslí…, ocitala se na jiných místech, v

jiných dobách…

Cítil, že se vymkla jeho kontrole a volal ji zpátky. „Nemysli na

ně, mysli jen na Charlottu,“ zašeptal a znovu se do ní ponořil

jazykem, útočil do ní, šoustal ji jako zběsilý a hnal ji výš…, výš…,

tam, kde sídlí jen bohové, k nejvyšší rozkoši…, až se té nesnesitelné

žádosti těla poddala a s prudkým výkřikem dospěla k orgasmu. A

pak se už jen křečovitě chvěla ve vlnách pulzující rozkoše, které

probíhaly jejím tělem jako pustošivá smršť.

Nechal se jí strhnout a prožíval její rozkoš s ní. Cítil se jako Rašid,

opojený mocí, jakou nad ní má. Vychutnával to, že se mu absolutně

poddala a je v jeho rukou taková, jakou ji chtěl mít, a přesto…,

dokonce i ve chvíli, kdy se ji snažil ovládnout, se sám začal v její

rozkoši ztrácet. Uvědomil si, že nikdy nezažil pocit, který by mu

přinesl tak absolutní uspokojení. Miloval to…, miloval ji…, její

svěžest, měkkost, smyslnost, otevřenost, její… dokonalost. Chtěl,

aby to trvalo věčně, přál si být zaplaven její slastí, zapomenout na

své poslání a ponořit se do jejího měkkého těla a donekonečna

vychutnávat rozkoš, kterou mu poskytuje…

Prudce sebou trhl a narovnal se. Těžce dýchal a srdce mu bušilo

jako o závod. Snažil se uklidnit…, ovládnout se…

„Co je?“ zeptala se, a když neodpověděl, stáhla si šátek z očí.

Chvíli jí trvalo, než si její oči zvykly na nápor světla, a v prvním

okamžiku ho vnímala, jako by byl v mlze. Když se jí však vidění

vyčistilo, uviděla před sebou strnulé tělo a tvář jako z kamene.

Posadila se. „Co se stalo?“

Přejel si rukou po tváři. „Vím, jak to končí,“ řekl.

„Jak?“

Místo odpovědi na ni upřel mrazivý pohled.

Náhle dostala strach. „Royci…, co se stalo?“ naléhala. Cítila, že

se proud energie mezi nimi změnil.

Chvíli se jí díval do očí, jako by odhadoval, zda je schopná

přijmout to, co přijde. „Charlotta odhalila, že Rašid byl součástí

spiknutí proti Gibraltaru. Prozradila ho.“ Na okamžik se odmlčel a

pak dodal: „Byl pověšen.“

V hrdle se jí zadrhl výkřik hrůzy. Takže zemřel… kvůli ní!

Konečně našla sílu promluvit. „A byly ještě jiné doby…, jiné

životy…, v nichž jsi zemřel kvůli mně?“

Chvíli váhal. ,Ano,“ řekl potom.

Kvůli ní…

Tragický model.

Kolikrát se to stalo?

Bůh jí pomoz! Nepochybovala, že je to on, koho už tak dlouho

hledá. Spřízněná duše, po níž tak touží. Ale ne takhle. Ne s vědomím,

že jejich tragický model pokračuje a jsou předurčeni dospět znovu ke

stejnému konci.

Pohlédla na něho a viděla, že její hrůza a smutek se odrážejí v

jeho očích jako v zrcadle.

A pak, když ho chvíli pozorovala, se jí náhle zdálo, že se v ní

něco pohnulo. Jako by se Charlotta, pohřbená hluboko pod vrstvami

vědomí, najednou vyjevila Celii, jak se to často stávalo u postav

jejích knih.

Promluvila vlastním hlasem, ale měla přitom zvláštní pocit, že

jsou to Charlottina slova.

„Myslím, že Charlotta prozradila Rašida nejen kvůli své lásce k

Gibraltaru, ale také proto, že zasáhl její ženskou ješitnost. Věřila mu

– smyslně –jako dosud nikomu jinému. Věnovala mu všechnu svou

důvěru, všechnu sílu lásky a vášně, které byla schopná. A pak náhle

viděla, že ji celou dobu využíval jen kvůli svému neblahému účelu –

že její důvěry bezohledně zneužil a zavlekl ji do nebezpečného

světa…“

„Sexuálního otroctví,“ dopověděl za ni.

Cítila, jak je od ní vzdálený. Dotkla se jeho paže., A to ji dostalo

na kraj propasti. Myslím, že ho šla udat, aniž si dopřála čas pořádně

si to rozmyslet. Na druhou stranu se mi zdá, že ji Rašid miloval – a

možná víc, než si myslel. Že propadl jejímu kouzlu stejně jako ona

jemu. Že po ní toužil. Jenže jeho hrdost mu nedovolovala, aby si to

přiznal.“

Jak na to přišla? A je to tak, jak říká, anebo tomu jen chce věřit?

„Myslím, že nakonec pro něho byla důležitější než jeho poslání.

Ale to už bylo příliš pozdě. Kdyby jí předtím řekl, jak ji miluje a

touží po ní, mohlo všechno dopadnout úplně jinak.“

Uhnul před jejím pohledem. Náhle vstal, přistoupil k oknu a

zadíval se ven do úzké uličky – téže, do níž tak často hledíval Rašid.

Svíral parapet tak křečovitě, až mu zbělely klouby.

„Hrdost, to byla vždycky má zkáza,“ řekl tichým, unaveným

hlasem. „Ale snažím se s tím něco udělat.“

V tu chvíli ho zoufale milovala a nepřála si nic víc, než mu

pomoct a znovu se k němu přiblížit.

Vstala, přistoupila k němu a něžně mu položila ruce na záda.

Cítila, jak je napjatý.

„Viděls ještě něco jiného?“

„Ne.“

„Tehdy… jsi začal, ale pak jsi něco uviděl, co tě vyděsilo, a stáhl

ses.“ Mlčel.

„To je v pořádku,“ snažila se ho uklidnit. „Mě to taky děsí. Ale

jestliže chceme najít odpověď, musíme za tím jít až do konce.“ „Co

tedy navrhuješ?“

„Podařilo se nám vynést Charlottu na denní světlo a teď bych

chtěla vyvolat Rašida. Možná nám tu odpověď poskytne on. Ale

tentokrát budeš muset věřit ty mně. Vzdát se nadvlády.“

Otočil hlavu a přimhouřenýma očima na ni pohlédl.

„Co kdybys odložil opatrnost a nechal se tím vést, ať je to

kamkoliv. Co by se mohlo stát… v nejhorším případě?“

„Nevím,“ odpověděl.

„Tak to pojďme zkusit.“

Začala mu třít ramena, aby v něm uvolnila napětí, které ho

svíralo, ale on sebou odmítavě trhl a otočil se k ní. „Rašid není

hrdinou toho příběhu. Je… nebezpečný. Nebezpečnější, než jsem si

myslel.“

Překvapil ji. Bylo to poprvé, co o ni projevil starost. Zvedla ruku

a přejela mu prsty lehce po ústech. „Vím, že mi nechceš ublížit –

možná právě to tě drží zpátky. Jako Royceho tě odpuzuje, co vidíš.

Ale musíš mít na paměti, že to byla právě Rašidova nebezpečnost, co

Charlottu vzrušovalo. A taky…“ Znovu k němu vztáhla ruce a

pohladila ho po tváři. „Vím jistě, že Rašid Charlottu miloval,“

dodala. „Že se zmítal mezi svou zlověstnou povinností a láskou k ní.

Zřejmě věděl, že Charlottu získá, když bude při milování působit

jako silný a mocný muž, který ji ovládá. Ale nevěřím, že jí chtěl

ublížit.“

Vystoupila na špičky a dotkla se rty jeho úst. Pořád byl strnulý a

odolával jí, ale ona se nevzdávala. Pohrávala si s ním, škádlila ho,

svůdně mu nabízela rty, až konečně ucítila, že začíná roztávat.

Přitiskla mu dlaně na hruď, přejela mu vlhkým jazykem po krku a

pak mu jemně dýchla do ucha.

„Přinuť mě, abych si klekla,“ zašeptala.

Položil jí ruce na ramena, ale nebyla v tom žádná síla ani vůle.

„Ne…, tvrději!“ žádala. „Chytni mě za vlasy. Škubni jimi.“

Sáhl jí do vlasů, ale… pouze sáhl; bylo to spíš pohlazení, než

gesto hněvu nebo arogance.

„Silněji,“ naléhala znovu. „Vzpomeň si, že jsi dceru Gibraltaru

naučil milovat pevnou ruku vládce pouště.“ Sevřel ji tedy silněji a

lehce jí vlasy škubl. „Ano, to Charlotta potřebuje. To chci. Přivykl

jsi mě na takový způsob milování a já jsem ochotná udělat pro muže

s pevnou rukou cokoliv.“

Stále se jí však vzpíral. „Pochybuju, že právě tohle…“

„Udeř mě,“ žadonila.

Odtáhl se od ní. „Nemůžu.“

Byla to pravda. Nemohl. Co se to v něm změnilo? Proč mu

najednou dělá problém postupovat tak, jak měl v plánu? Vrhl na ni

ztrápený pohled. Neměl nejmenší chuť se k ní chovat hrubě, naopak

ji chtěl opatrovat, chránit. A přesto to musí překonat, osvobodit se od

ní. Jak jinak najde sílu dotáhnout to do konce?

Pohlédla mu do očí a uviděla v nich svár protichůdných citů.

„Royci, žádal jsi mě, abych ti věřila, a já ti věřím. Ale jestliže

nebudeš stejně věřit i ty mně, dostaneme se do slepé uličky. Pokud to

chceme překonat, musíme Rašidovi umožnit, aby nám řekl, co

potřebujeme vědět. Jinak je to všechno k ničemu. Pomoz mi, prosím

tě. Pomoz mi, abych…“ Zadrhl se jí hlas. Nadechla se a zkusila to

znovu. „Pomoz mi, abych tě mohla zbavit trápení.“ Pomalu a opatrně

mu ovinula paže kolem krku a políbila ho na bradu. A na tvář. A na

ušní lalůček. A pak mu začala do ucha hypnoticky šeptat, jak to dělal

on jí. „Pojď ke mně, Rašide. Potřebuju tě. Charlotta po tobě touží.“

Klesla před něho na kolena, vzala jeho svěšenou ruku a pleskla se

jí po tváři. Vzápětí uviděla, že mu cosi zablýsklo v očích, jeho postoj

se změnil a hrdě vystrčil bradu. Sevřel jí hlavu a hrubě ji naklonil

tak, aby se dívala nahoru na něho. „Takže ty mě potřebuješ? Toužíš

po mně?“ naléhal na ni.

„To přece víš,“ odpověděla – nyní už Rašidovi. „Příliš dlouho

jsem byla bez tebe. Moje tělo se tě nemůže dočkat. Už mě, prosím,

nemuč, Rašide. Nenechávej mě dál čekat. Ty víš, jak zoufale tě

potřebuju.“

Hleděl dolů na ni a uvažoval. „A ty, má divoká květino Velké

skály…, někdy si myslím, že stejně tak potřebuju i já tebe.“

Otřela se mu tváří o stehno a tiše si jeho slova vychutnávala. Opět

však jeho sevření zesílilo a znovu ji přinutil pohlédnout nahoru.

„Ale ne… Musím tu zrádnou slabost přemoct silou své moci nad

tebou. Musím tě k sobě připoutat ne láskou, kterou cítím v koutku

svého srdce, ale mnohem anonymnějším poutem tělesné vášně.

Jenže… když se na mě takhle díváš…“

Trhl jí hlavou, jako by chtěl zahnat všechny city, které se mu

zdály příliš něžné, a nechat si jen ty, jimiž se jí chtěl nyní bránit.

„Vezmi svého Pána do úst…, služ mu…, bezvýhradně se mu

oddej…, uctívej ho. Neexistuje pro tebe nic jiného než jeho ocelová

vůle. Ano, to je ono…“

Teď už ji chytil za vlasy hrubě a vedl jí hlavu proti pohybům

svých boků. „Řekni, že to miluješ.“

Zasténala. Znovu cítila, že se noří do Charlotty. Miluju to… Moc

to miluju…

„Teď budeš moct ukázat, jak jsi mi oddaná,“ vyrazil ze sebe

divoce ve snaze potlačit v sobě všechno něžné, co k ní cítil.

„Umožním ti to. Něco takového jsi ještě nepoznala.“

Ano, vykřikl v ní jakýsi hlas. Něco nového. Ukaž mi to, uč mě…

Chci dělat všechno, co se dá…, co mě bude vzrušovat kzbláznění…,

co mě vrcholně uspokojí…, co mě osvobodí…

Co osvobodí nás oba.

Cítila, že v něm vzrůstá vzrušení, a nechala se jím strhnout.

Vlastně ne, podlehla mu, zcela bez odporu, s radostí, s rozkoší…

Zasténala na souhlas, rozechvělá smyslnou touhou, hořící

nedočkavostí… Chtěla to, zoufale toužila, aby se jí zmocnil.

Roztáhla nohy jako nenasytná děvka, chtěla toho víc, víc…, ať je to

cokoliv.

Zblázněná žádostí natáhla k němu ruku, aby ho objala a přitáhla si ho

k sobě. Dlouho se nehýbal, jako by si něco rozmýšlel. A pak ji

přiměl, aby udělala nepředstavitelnou věc. Něco, co žádná slušná

žena nikdy nedělá. Jenom děvka… Sevřel jí v pěsti chumel vlasů a

přitáhl si ji ještě blíž. Žádal od ní nejen, aby to dělala, ale ještě aby se

jí to líbilo. Aby sténala a dožadovala se toho. Víc…

Pak ji náhle hodil na záda a prudce do ní vnikl, až vykřikla. Bylo

jí jedno, jestli se to rozlehlo v celém domě. Neohlížela se na doroty

dole v hale ani na muže, které obsluhovaly. On jí však zacpal ústa

dlaní a.pak do ní vrážel svůj dychtivý úd jako hřebec rozdivočelý

pachem klisny, stlačil jí roztažené nohy dozadu, až se dotýkaly

koleny ramen, a kochal se pohledem na její otevřený klín a na

naběhlou kundičku, která svírala jeho pulzující úd. Přitom jí stále

držel dlaň pevně přitisknutou na ústech. Téměř se dusila, ale jeho

násilí ji zároveň vzrušovalo, stupňovalo její touhu, hnalo ji výš, až

sebou začala křečovitě trhat, vzpínat se proti němu, házet sebou,

hlasitě sténat… Blížila se k vrcholu. Byla tak blízko výbuchu, že nad

sebou ztrácela kontrolu.

„Nepodlehnu ti,“ zasípal Rašid. „Nezamiluju se do tebe. Můj

úkol…, můj národ…, to má přednost…“

Cítila, jak ta slova Charlotta vychutnává. Byl to příliš urputný

projev odporu, jímž odhalil city, které se zoufale snažil potlačit. Co

by dala za to, kdyby i Royce takhle marně bojoval se svou láskou k

ní.

Protože i když to řekl, nebo spíš zavrčel, jeho tělo mluvilo o

něčem jiném. Třebaže se to jeho slova snažila popřít, zmocňoval se jí

s čím dál větší dychtivostí, chtěl z ní víc a víc, toužil do ní pronikat

hlouběji a hlouběji, až do samého středu její bytosti. A pak se

konečně změnila i jeho slova. Ochabla v něm síla vzpírat se a jenom

zamumlal: „Jsi moje…, slyšíš mě? Moje. Moje. MOJE!“

Poznamenával její tělo svým tělem, jako by na ni vypaloval svůj

cejch. Prohlašoval ji za svou. Miloval ji. A podléhal jí… Zaťal zuby,

vyrazil ze sebe neartikulovaný hrdelní zvuk a v nezadržitelném

orgasmu strhl i ji. Okamžik nejvypjatější vášně a pak uvolnění…

Celou svou váhou na ni padl a těžce dýchal. Jeho horké, zpocené tělo

přilepené na ni se chvělo. Už zase byl Royce, zbavený Rašidova

vlivu. Vroucně ji líbal, pozorně, vděčně. Něžně ji hladil po vlasech,

jako by jí chtěl nahradit prudkost svého předchozího převtělení.

Vychutnávala si ten pocit, jak dlouho to šlo, stále ještě rozechvělá

hloubkou citů, které si vyměnili. Neměla chuť mluvit, zato se jí

chtělo plakat, protože si teprve teď uvědomila, jak moc ho miluje.

Byl to nejsilnější cit, jaký kdy v životě zažila. Přála si, aby to intimní

ticho mezi nimi trvalo věčně. Aby tady a teď mohla v jeho náruči

umřít.

Nakonec však touha dovědět se, co je zajímalo, převážila nad

nebeským klidem. „Viděl jsi to?“ zeptala se, aniž si ho přestala

tisknout k ňadrům.

„Ano.“

„Řekni, že se mezi nimi stalo ještě něco jiného. Něco, co

způsobilo, že se ho rozhodla udat. Nezradila by ho přece kvůli

Gibraltaru.“

Zavrtěl hlavou. „Bylo to pro ni příliš důležité. A protože ji

nemohl získat na svou stranu, jeho druzi na něj naléhali, aby ji vlákal

do sultánova paláce. Tam by ji nechránilo britské občanství a mohli

by z ní dostat mučením, co potřebovali.“

Zůstala jako opařená. Po všech emocích, které cítila od Rašida, jí

tahle slova hluboce otřásla. Ze by se v Rašidově lásce k Charlottě

mýlila? Že by to všechno zinscenovala jen pro svou ješitnost?

,A udělal to?“ zeptala se, třebaže se bála odpovědi.

„Nevím. Neviděl jsem, co se dělo mimo tuto místnost.“

„Pak musíme jít do paláce a zjistit to.“

Mlčel a chvíli na ni upíral zvláštní pohled. „Tam nemá žádný

cizinec přístup,“ řekl potom.

„Ale my musíme najít způsob, jak se tam dostat. Vždycky nějaký

existuje. Podobné situace jsem už popisovala stokrát.“

Odtáhl se od ní a přejel si unaveně rukou po tváři.

Posadila se a zastrčila si nohy pod sebe. „Royci, určitě to

dokážeme,“ naléhala. „Musíme to dokázat. Jsem si jistá, že odpověď

leží v sultánově paláci, a my se ji musíme dozvědět. Chci ji znát.“

Stále se tvářil odmítavě, jako by opět podstupoval nějaký vnitřní boj.

Srdce ji bolelo láskou k němu. Ovinula mu paži kolem krku a

přitiskla se k němu. ,,Ale teď už toho nechrne. Zatím… Ráno bude

moudřejší večera.“

Políbila ho. Snažila se ho uklidnit a znovu ho lákala do své

náruče. Cítila, že se ho nenabaží ani za milion životů.

Pátá kapitola

Probudilo ji naléhavé klepání na dveře. Zabořila hlavu pod polštář

a zavrtala se do měkkého pohodlí postele.

Jenže klepání neustávalo, dokonce sílilo a znělo čím dál

rozčileněji.

Usoudila, že to musí být Royce. Ale proč ta naléhavost a

rozčilení? Vstala, přehodila si přes sebe saténový župan a stále ještě

rozespalá se potácela ke dveřím. Otevřela a chvíli jen nechápavě

zírala. Před ní stála paní Cliftonová.

Maggie Cliftonová. V Tandži!

„Vidím, že jste nedala na mé varování,“ spustila, a aniž ji Celie

pozvala dál, protáhla se kolem ní do hotelového pokoje.

„Proboha, co tu děláte?“ vyhrkla Celie. „Kolik je hodin?“

„Dozvěděla jsem se, že jste jela sem. S ním! Věděla jsem, že má

něco v úmyslu, ale netušila jsem co. Byla jsem tak znepokojená, že

jsem včera večer poslala telegram inspektoru Worthingtonovi ze

Scotland Yardu. Z odpovědi jsem se dozvěděla dost nato, abych

přemluvila Homera k cestě. Vyrazili jsme první ranní lodí a teď jsem

tady.“

To je zlý sen, pomyslela si Celie. Copak se téhle ženské a jejích

blábolu nikdy nezbaví? „Drahá paní Cliftonová,“ řekla upjatě, „nechci

k vám být hrubá, ale…“

„Já vím, já vím… Myslíte si, že jsem otravná, ale až uslyšíte, co

vám řeknu, ještě mi poděkujete. Právě jsem objevila, že ten váš

povedený pan Tyler je zadlužený až po uši. A víte komu je dlužný?

Nikomu jinému než neblaze proslulému sultánovi z Tandže. A není

schopen ten dluh splatit, ani jeho zlomek. Všechny peníze rozházel

na své rozmařilosti. Inspektor Worthington si však myslí, že teď

konečně našel způsob, jak dluh sultánovi splatit, aniž by musel vydat

z kapsy jedinou penci.“

,,Ale já nechápu, co to má společného se mnou.“

„To je právě to, lady Wybournová. Hodně toho má s vámi

společného. Sultán totiž čistě náhodou četl vaše knihy. Všechny,

které jste kdy napsala.“

„Vy žertujete.“

„Nežertuju a ani inspektor Worthington nemá ve zvyku žertovat.

Dozvěděla jsem se od něho, že sultán je vámi přímo posedlý. Když

byl v Londýně, skoupil veškeré vaše portréty, které mohl sehnat.

Dokonce se snažil s vámi setkat, ale vy jste právě byla někde v

cizině. Ale nejen že četl vaše knihy, navíc se říká, že si ve svém

harému nechává předvádět scény, které v nich popisujete. Řekněte,

není to vrchol chlípnosti?“

Celie cítila, že ji začíná bolet hlava, a třela si rukou čelo. „Musím

si dát šálek čaje,“ řekla.

„Inspektor je bez sebe vzteky,“ pokračovala paní Cliftonová.

„Neměl tušení, že jste v Tandži nebo někde blízko, když jsem mu

telegrafovala. Sdělil mi, že sultán…,“ zaváhala, pak sáhla do kapsy,

vytáhla telegram a přečetla z něj: „Sultán se v důvěrných kruzích

vyjádřil, že chce mít lady Wybournovou ve svém harému.“ Zvedla

oči od papíru a podívala se na Celii. „Inspektor je přesvědčen, že ten

váš zamilovaný pan Tyler má v úmyslu předat vás sultánovi jako

splátku svého dluhu. Všechno je to tady, můžete si to přečíst sama.“

Celie vzala telegram a přeletěla ho očima. Pak klesla na postel.

„A jestli to udělá,“ pokračovala neúprosně paní Cliftonová, „není na

světě moc, která by vás mohla zachránit. Tandža je otevřené město a

v Kašbahu platí sultánovy zákony. Jakmile vás dostane do svých

spárů, nebude mít vláda Jejího Veličenstva žádný prostředek, jak vás

z nich vysvobodit.“

Teď už byla Celie dokonale probuzená a v hlavě jí vířil divoký

zmatek myšlenek. Je možné to, co ta žena říká? Zdálo se jí to zcela

absurdní. Ale přesto…

Zinscenoval Royce jejich cestu do Tandže? Naletěla na obratný

trik, aby to vypadalo, že to je její nápad?

Chci se od toho osvobodit.

Jeho slova náhle nabyla nový zlověstný význam. Co když je to

sultán, od čeho se chce celou dobu osvobodit? Že by zosnoval

složitý podvodný plán, s jehož pomocí ji sem dostal? Je snad tak

ďábelsky chytrý, že po přečtení jejích knih vymyslel dokonalý

způsob, jak jí manipulovat? Poznal, že miluje drama a vzrušení a že

touží prožít podobné sexuální dobrodružství, jaké až dosud

dopřávala jen svým hrdinkám? A že její fantazii nezaujme žádný

obyčejný příběh, který se klidně může přihodit? Proto ji

hypnotizoval a vnukl jí myšlenku, že je to její nápad, pokusit se

proniknout do sultánova paláce?

Byla všechno, co spolu prožili, jen příprava, jež směřovala k

tomuto jedinému cíli?

Chtělo se jí odpovědět na všechny tyto otázky důrazným ne.

Přesto cítila, že všechny mají smysl. Proč se Royce nikdy ani v

náznaku nezmínil o vládci Tandže a o dluhu, který vůči němu má. A

co měl znamenat ten podivný pohled, který na ni vrhl, když se ho

zeptala, co je to za ohromnou stavbu na vrcholu hory v Tandži? A

pak jí namluvil, že Rašid chtěl Charlottu vlákat do sultánova paláce,

a předstíral váhání, když naléhala, aby se tam vypravili. To byla

dokonalá lest. Vzbudil v ní touhu, aby se tam za každou cenu

dostala.

Chtěl jsem tě využít.

Odvážil se toho, že j i sám varoval.

Ne, opravdu nemůže být ani řeči o tom, že by o ni stál…, miloval

ji…

Seděla na kraji postele s telegramem v ruce a chvěla se hněvem. Na

Maggii Cliftonovou zcela zapomněla a málem se lekla, když znovu

promluvila. „Musíme vás odtud okamžitě dostat pryč, než sultán

zjistí, co se děje, a zabrání vám odjet. Za půl hodiny odplouvá loď.

Jestli si pospíšíte, můžete ji stihnout.“

„Ano, musím si pospíšit,“ zamumlala Celie. Musí z Tandže pryč.

Pryč od sultána. Pryč od Royceho…

„Jestli mohu, pomůžu vám balit.“

Celie na ni pohlédla – na ženu, v níž se zřejmě tak hrozně zmýlila

– a zastyděla se. „Paní Cliftonová, proč to všechno děláte?“ zeptala

se.

Maggie sklopila pohled a rozpačitě si prohlížela ruce.

„Neobtěžujte se s nějakými díky,“ řekla. „Je to jen malá splátka za

únik před skutečností, který mi poskytují vaše knihy. Ale raději už

pojďme – vidím, že vás to všechno vyvedlo z míry. Teď je

nejdůležitější, abychom vás rychle dostali do bezpečí.“

Byla zpátky na Gibraltaru a měla před sebou dva dny do odjezdu

lodi do Londýna. Dva dny, v nichž neměla na práci nic jiného, než

vzpomínat a soptit hněvem. A dívat se na výhledy, které ji ještě

nedávno uchvacovaly, a hořce si vyčítat svou hloupost. Co si vlastně

myslela? Copak dočista přišla o rozum, když uvěřila takové pohádce

jen proto, že je osamělá?

Ale jak na ni šel zchytrale. Stáleji nechával prostor pro pochyby a

pak jí jednu po druhé vyvracel. Nejvíc ji však šokovalo, jak lehce se

mu podařilo ji oklamat.

Ale jak by ne – vždyť Maggie Cliftonová řekla, že je chameleón.

Proto se dokázal stát pro každou ženu tím, po čem nejvíc touží.

Co si tak mohl myslet, když pro ni ráno přišel a zjistil, že je pryč?

A proč ji dosud nevyhledal tady na Gibraltaru, když musel

předpokládat, že se sem vrátila? Čekala, že se každou chvíli objeví a

bude žádat vysvětlení. A dostal by ho, už se na konfrontaci s ním

připravila. Zřejmě však usoudil, že to nemá smysl. V každém

případě se na Gibraltar nevrátil. Taky dobře. Už ho nikdy netouží

vidět. Chce jen zapomenout a pokračovat dál.

Jenomže právě to jí nedařilo, zapomenout. Uvědomila si to, když

zjistila, že se vrací na místa, jež s ním byla nějak spojená. Zašla do

jeskyně, kde se s ním poprvé milovala a kde propadla jeho kouzlu, a

pak se zase ocitla před hotelem, v němž tak přesvědčivě přiznal svou

trýzeň a vzbudil v ní touhu, aby ho získala pro sebe.

A konečně zašla i na hřbitov, kde s ním poprvé mluvila. Dala si

dokonce práci, aby našla hrob, před nímž ho viděla stát. Když před

ním stanula, zírala naprosto šokovaná na jméno vytesané na

náhrobku.

Charlotta

Lansdownová.

Měl

dokonce

tolik

duchapřítomnosti, že si vybral jméno ženy, která skutečně

existovala. Pro případ, že by ji napadlo si to ověřit.

Pohled na pomník jí zlomil srdce, a když odcházela, tekly jí po

tvářích slzy, třebaže si nebyla jistá, pro koho – nebo pro co – pláče.

Konečně nadešel čas odjezdu. Zavolala hotelového sluhu, aby jí

odnesl zavazadla, a sešla dolů, aby se odhlásila. V hotelové hale však

narazila na Homera Cliftona.

„Vida, lady Wybournová. To jsem rád, že vás zase vidím. Právě

jsme se vrátili z Tandže. Hrozné místo – čert ví, co to Maggii

popadlo, že se tam toužila podívat. Myslím, že i vy jste toho názoru.

Slyšel jsem, že jste se vrátila na Gibraltar ve spěchu. Maggie mi

naznačila, že váš odjezd měl něco společného s Roycem Tylerem, i

když nevěděla co. Ne že bych vyzvídal, to samozřejmě ne…“

Celie si nepřála nic jiného, než aby už byla pryč, a pouze unaveně

poznamenala: „Nechtěla jsem, aby se mi přihodilo totéž, co vaší

sestře.“

Chtěla se omluvit a pokračovat dál, když se všimla Cliftonová

zmateného výrazu. „Ale já přece žádnou sestru nemám, lady

Wybournová,“ namítl.

Celie stála v obývacím pokoji jejich apartmá a sledovala, jak

Homer Clifton přechází sem a tam před svou ženou a zuří. „Ty

nestydatá huso! To nebyla žádná má neexistující sestra, koho Tyler

obalamutil a pak pustil k vodě. Celou dobu jsi to byla ty. Panebože,

takhle ze mě udělat paroháče…“

„Žádného paroháče jsem z tebe neudělala!“ zvolala Maggie s

pláčem.

„Chceš mi říct, ženo, že jsi s ním nic neměla…, s takovým

svůdníkem?“

„Ne!“ vykřikla Maggie a zakryla si tvář rukama. „Přísahám, že

ne!“

Clifton byl však neúprosný. ,Ano, chápu. Vrhla ses na něj, ale on

tě nechtěl – že je to tak?“

Maggie na něho upřela hořký pohled. „Dobře,“ zasyčela,

„přiznávám to. Zamilovala jsem se do něj. A myslím, že taky on

miloval mě. Ale když jsem se tak ponížila a prozradila před ním své

city, řekl, že ke mně byl jen laskavý. Laskavý! Jako by ten ničema v

sobě měl jedinou špetku laskavosti. Tahal mě za nos, to jediné se

mnou dělal. Využíval mě. Je to ničema a podvodník. Teď to tedy

víš!“

„Takže všechno, co jste mi řekla, je lež, že?“ obořila se na ni

Celie. „Vaše švagrová i všechno to kolem sultána a jeho zájmu o

mě…“

Maggie na ni pohlédla. „Ne, to je svatá pravda. Prokázala jsem

vám dobrou službu. Ten ničema by vás využil stejně jako mě.

Předhodil by vás sultánovi. Jaký jiný důvod by měl, aby riskoval

život a jel do Tandže?“

Celie zbledla. „Jak to myslíte, riskoval život?“

„Sultán rozhlásil, že pokud Royce Tyler někdy vkročí nohou na

jeho území, zabije ho, jako by rozplácl mouchu. Možná jste bohatá a

krásná a muži vám nadbíhají, kamkoliv se hnete, ale ve vztahu k

němu se ode mě ničím nelišíte. Zamilovala jste se do toho šarlatána

stejně jako já a on vás využil stejně jako mě. Využil vašich citů, aby

vás mohl předat sultánovi a splatit mu tak svůj dluh.“

Celie se snažila pochopit a utřídit si všechno, co právě slyšela, ale

náhle se k ní obrátil Homer. „Lady Wybournová,“ řekl tónem muže,

který s obtížemi dává dohromady střípky své otřesené hrdosti, „zdá

se, že jsem vám dlužen omluvu. Je jasné, že moje manželka se

zachovala jako žárlivá a záštiplná žena. Projevila se jako husa,

kterou taky je, a když viděla, k čemu mezi vámi a Tylerem dochází,

zřejmě to v ní tak hlodalo, že se rozhodla váš vztah překazit.“

, A i kdyby to tak bylo,“ ozvala se Maggie, „na pravdě toho, co

jsem řekla, to nic nemění.“

pravda je taková,“ obrátil se Homer k Celii, „že znám Royceho

Tylera pěknou řádku let. A znal jsem ho jako čestného muže. Je

pravda, že je dlužníkem sultána z Tandže. Vloni v Monte Carlu na

něm vyhrál v kartách spoustu peněz, ale když sultán zjistil, že je

okultista se zvláštními schopnostmi, rozzuřil se a požadoval své

peníze zpátky. Musím dodat, že si sultán velmi zakládá na svém

umění v kartách a je na to náramně ješitný. Často se chlubil, že ho

ještě nikdo nikdy neporazil. Navíc je to zkažený, krutý a mstivý

člověk. A právě to, že ho Tyler obral a ponížil před jeho evropskými

přáteli, na které se snažil udělat dojem, mu leželo v žaludku jako nic

jiného, co se mu kdy v jeho královském životě přihodilo. Nakonec

došel k tomu, že za Tylerovou výhrou byly jeho jasnovidné

schopnosti – to byl jediný způsob, jak mohl svou prohru vysvětlit a

ospravedlnit. Proto Tylera obvinil z podvodu. A tuhle potupu v sobě

tak dlouho nosil a živil ji, až to přerostlo v posedlost. Byl ochoten

udělat cokoliv, aby se Tylerovi pomstil, navíc má prostředky udělat

to, aniž by se musel bát, že ho za to někdo požene k zodpovědnosti.“

, A’e Tyler mu přece mohl ty vyhrané peníze vrátit,“ ozvala se

Maggie.

„Nemohl,“ zavrtěl hlavou Homer. „Vyhrál je poctivě a navíc je

potřeboval. Jeho otec, hrabě z Cunninghamu, se ocitl na pokraji

finančního krachu a Royce ty peníze použil, aby otci pomohl z

nejhoršího – samozřejmě anonymně, protože hrabě se ho zřekl. Vím

to čistě náhodou, protože bankéř, který tu transakci prováděl, je můj

přítel a řekl mi to důvěrně. Tyler si nepřál, aby se jeho otec dozvěděl,

kdo mu pomohl. Myslím, že by vám tohle mělo hodně napovědět,

jaký je to člověk.“

Celie si náhle vzpomněla, jak se Royce zachoval, když mu řekla,

že ho Maggie Cliftonová označila za podvodníka. Klidněji mohl říct,

jak to bylo, ale on se rozhodl být džentlmen a uchránit tu pošetilou

osůbku od problémů.

„Kromě toho,“ pokračoval Homer,, jsem se na vás Tylera ptal, když

jsem ho naposledy viděl, a podle toho, jak mu při vašem jménu

zazářily oči a jak kavalírsky odmítl říkat o vás jakékoliv drby, jsem

poznal, že je do vás opravdu zamilovaný. Moje žena se v záchvatu

žárlivosti dopustila velkého prohřešku, ale já vám říkám, že Tylera

znám a ručím za něj. Nikdy by vám nedokázal ublížit. Ale jedna

pravda na tom, co moje žena řekla, je – sultán mu opravdu

vyhrožoval, že ho zabije, jakmile se odváží do blízkosti Tandže.

Nevím, co ho vedlo k tomu, že tam s vámi jel, ale ať byl jeho důvod

jakýkoliv, můžete si být jistá, že tím riskoval svůj život.“

Ať byl jeho důvod jakýkoliv…

Najednou viděla Celie všechny události uplynulého týdne ve

zcela jiném světle. Vzpomněla si na znepokojený výraz v Royceho

očích, když mu navrhla, aby jeli do Tandže…, na jeho váhání…, na

jeho obezřetnost, když přijeli, a na to, jak trval, že musejí počkat do

setmění, než se odváží do města…

Ani na okamžik neměl v úmyslu předhodit ji sultánovi. Jel do

Tandže – na její podnět – s plným vědomím toho, jaké nebezpečí mu

hrozí. Musel mít strach. A přesto to všechno v sobě přemohl v

zoufalé snaze zabránit, aby se opět opakovala minulost. Chtěl oba

uchránit toho, aby museli znovu prožívat bolest z tragické ztráty

jeden druhého. Věděl, že Tandža může tuto snahu naplnit úspěchem.

Jak jen mohla uvěřit, že proti ní plánoval tak odporné spiknutí?

Jak mohla věřit víc Maggii Cliftonová než jemu?

Náhle si uvědomila, že Royce je stále tam.

Všechno jí začalo děsivě zapadat do sebe. Obrátila se k Maggii.

„Vy jste řekla sultánovi, že Tyler je v Tandži, že? V tentýž den, kdy

jste se objevila u dveří mého pokoje a předstírala jste, že o mě máte

starost…“

„Ne! Nikdy jsem…“

Celie ji chytila za šaty a prudčeji zatřásla. „Řekněte mi pravdu,

nebo ji z vás vymlátím!“ vykřikla bez sebe hněvem.

Maggie se hystericky rozplakala, ale když jí Celie třásla dál, začala

mezi vzlyky mluvit: „Dobře… Je mi jedno, kdo se to dozví. Poslala

jsem do paláce zprávu. Přišli a vytáhli ho z postele. Teď už je zřejmě

mrtvý. A já jsem ráda, že to tak je, slyšíte? Jsem ráda!“

Bylo příliš děsivé uvěřit, že tato záludná, lstivá žena mohla udělat

něco tak hrozného!

A přesto to nebyla Maggiina vina, alespoň ne v pravé podstatě,

pomyslela si Celie. Maggie posloužila jen jako nástroj osudu, který

krutým způsobem zasáhl Royceho – Royceho a ji, jako už

mnohokrát předtím v temže neustále se opakujícím tragickém

modelu. Opět svému hrdinovi uvěřila a opět ho svým jednáním

přivedla do smrtelného nebezpečí. A možná ho to opravdu stálo

život.

Je to její vina, všechno padá na ni. Kdyby jen poslouchala své

srdce a ne hlavu. Kdyby mu jen věřila víc…

Ale stejně, nemůže to být pravda, když se dostali tak daleko…,

když se ocitli tak blízko řešení. Náhle jí připadlo nemožné žít s

vědomím, že právě ona způsobila, aby tak trpěl. Musí se vrátit do

Tandže! Musí věřit, že se dá ještě něco dělat!

Prosím tě, Bože, modlila se zoufale, nedopusť, aby už bylo pozdě.

Udělám cokoliv, abych ho zachránila. Jen mi pomoz, abych tam byla

včas!

Šestá kapitola

Abdulhamed Zářivý, třicátý pátý sultán Tandže, spěchal

kolébavou kačení chůzí bohatě zdobenou chodbou svého paláce, jenž

se nacházel na vrcholu hory dominující Kašbahu. Ještě nikdy neviděl

žádný ze stovek sluhů, dvořanů a eunuchů, kteří tvořili jeho suitu,

aby se jeho stopadesátikilové břicho valilo tak rychle. Sultán byl

dokonalým příkladem korpulentní extravagance: na jeho buclatých

prstech se blýskaly drahé kameny zasazené ve zlatých prstenech,

tlusté vrstvy tuku zřasené na jeho mohutném těle zakrývalo

nejjemnější a nejdražší damaškové hedvábí a střevíce zdobené

diamanty ho nyní rychle nesly vstříc něčemu, co se mohlo stát

největším zážitkem jeho života. Podobně jako mnoho jiných

zahálčivých boháčů, kteří si dopřávají života bez omezení a

sebekázně, byl i tento monarcha k smrti znuděný. Ale teď… tohle!

Před čtyřmi dny mu jako zázrakem padl do rukou jeho

nejnenáviděnější nepřítel, samotný Royce Tyler. Po měsících

složitých pokusů vylákat ho z bezpečí Anglie ten bídák jednoduše

sám vlezl do lvího doupěte. Neuvěřitelné! Konečně se mu podaří

pomstít ponížení, které musel od toho šarlatána strpět, a jedinou

otázkou bude, jakým způsobem ukončit jeho bídný život, aby při

tom co nejvíc a co nejdéle trpěl.

Ale pak se stalo ještě něco neuvěřitelnějšího. Přišel spěšný list, v

nímž stálo, že se mu výměnou za svobodu toho lotra nabízí lady

Wybournová, slavná anglická spisovatelka a oslňující žena, která se

objevovala v jeho nočních představách dokonce déle a naléhavěji

než myšlenky na pomstu vůči tomu nevyzpytatelnému okultistovi;

kouzelnice erotických románů, jejíž příběhy v něm zažehávaly

silnější plamen vášně než cokoliv jiného z celého Alláhova světa.

Okamžitě tu nabídku přijal. Vzal lady Wybournovou za slovo –

konec konců ženy v jejích knihách vždy dodržují své sliby –, dal toho

lotra zbičovat, aby mu ukázal své pohrdání, a vyhodil ho na ulici.

Sázka na její charakter se mu zakrátko skvěle vyplatila. Jen o chvíli

později mu stráže od brány ohlásily, že se vydala do jejich rukou.

Dal si na čas, než ji přijal, aby jí ukázal, kdo je v paláci pánem. Z

paměti, kam se mu nesmazatelně vtiskly, mu nyní ve zmatené směsi

vyvstávaly celé odstavce z jejích knih. Teď bude mít příležitost uvést

v život všechno, co lady Wybournová ve svých příbězích tak

dráždivě naznačuje, navíc s autorkou v roli hlavní hrdinky! A tato

atraktivní žena se skvělou fantazií – tak nepodobná všem těm

přihlouplým kráskám, jež se mu povalují u nohou – bude nyní

dodávat svou nepřekonatelnou smyslnou tvořivostí novou jiskru jeho

vyčerpaným choutkám. Bude to perla jeho harému.

Když se přiblížil k síni Tisíců rozkoší, dva strážci, ozbrojení

zakřivenými šavlemi, se mu hluboce uklonili a otevřeli mu těžké

dvojité dveře. Za nimi se objevila fantazie šafránově červených stěn,

vyšívaných hedvábných závěsů a hromad obrovských polštářů v

citrónově žlutých a zlatých odstínech. Otrokyně, oděné pouze závoji,

osvěžovaly vzduch vějíři z pštrosích per a svalnatí Núbijci v bílých

bederních zástěrkách, s ebenovou kůží naolejovanou, až se jim

leskla, stáli v řadě a čekali na jeho příkazy. Sultán na nich spočinul

spokojeným pohledem a pomyslel si, že jejich tmavá mužská těla

budou tvořit dokonalý kontrast ke světlé pleti jeho zajatkyně.

Uložil masu svého těla do trůnu vyloženého polštáři, který stál na

podstavci, aby byl nad vší tou nádherou vyvýšen. V tu chvíli se k

němu vrhlo pět otrokyň, klekly si kolem něho a hladily ho, aby ho

připravily na podívanou, jež měla následovat. Rozechvělý smyslným

očekáváním třikrát tleskl. V boční stěně síně se otevřely malé dveře a

v nich se objevila Angličanka. Byla nahá, pouze kolem krku měla

tlustý kruh z černé kůže spojený stříbrným řetězem s podobnými

kruhy na zápěstích. Vypadala skvěle, dokonce ještě lépe, než si

představoval. Rozpuštěné vlasy mahagonového odstínu, které jí

splývaly na ramena, skvostně bílá ňadra a žensky svůdné oblé boky a

stehna, to všechno stupňovalo sultánovo vzrušení. Navzdory nahotě

spoutané řetězy kráčela otrokyně jako hraběnka – ostatně jí byla.

Nesla se s hrdě vztyčenou hlavou a oči jí zářily jako egyptské

smaragdy – chladným zeleným leskem, ale se spalujícím ohněm v

jejich hlubinách. Bylo to ztělesněné svůdné ženství, které jako by ho

vyzývalo, aby si je vzal, kdykoliv se mu zachce.

Celie zaslechla sultánův užaslý vzdech. Věděla, že se pohledy

všech přítomných upírají k její spoutané nahotě. Připomněla si, proč

tady je, a vypjala hruď, aby posílila své odhodlání a chovala se

statečně.

Když se sem vrátila a zjistila, že je Royce naživu, připadlo jí to

jako zázrak a radost z toho prolomila její zoufalství. V tom okamžiku

si náhle uvědomila, že jim Tandža nakonec přece jen ukázala řešení

– že je na ní, aby prolomila ten věčný tragický model. Nesla si v

sobě vinu z nesčetných životů, v nichž měla na svých rukou jeho

krev. Pochopila, že jediný způsob, jak tu situaci zvrátit, je vydat se

do nebezpečí na záchranu Royceho života. Obětovat se a svým

činem ho osvobodit – od sultána a zároveň i od sebe. Neboť nebylo

jiné cesty, jak přerušit ten sled tragédií, v nichž vždy umíral on kvůli

ní, než vyměnit svůj život za jeho.

Proto se sultánovi nabídla výměnou za Royceho, aniž uvažovala,

co s ní bude. Myslela jen na něho.

Počkala, až bylo jisté, že ho propustili, a teprve pak se sultánovým

lidem vydala. Potkala se s ním, když ji strážci odváděli. Uviděla jeho

zkrvavenou tvář a pak úžas v jeho očích – pochopil, co to znamená.

Bolelo ji srdce, když viděla, jak je zbitý, ale utěšovala se, že jeho

utrpení už skončilo. Rány se zahojí a bude volný.

A tak strážcům dovolila, aby ji odvedli. Od něho. Za zdi pevnosti.

Do světa Tisíce a jedné noci. Do harému, kde ji vykoupali,

namasírovali a navoněli a pak odvedli do malé boční komnaty, kde

spolu s lhostejnými eunuchy čekala, až bude moct předstoupit před

svého pološíleného obdivovatele.

A ten okamžik nyní nadešel.

Dva eunuchové ji přivedli před sultána a donutili ji, aby poklekla

a poklonila se mu.

„Nedovedeš si představit, jak dlouho jsem na tento okamžik

čekal,“ přivítal ji dokonalou angličtinou. ,A nyní vidím, že to čekání

stálo za to. Než skončí dnešní noc, užiju si tě, jak jsem si neužil ještě

žádné ženy. Ale před tím se chci pobavit pohledem na to, jak si tě

budou užívat mí nádherní Núbijci,“ řekl a tvář se mu roztáhla do

radostného šklebu. „Přesně tak, jak si užívali cikáni Anny ve

Vévodkyni touhy.“

Zamnul si vzrušeně ruce, jako by se už nemohl dočkat.

Než s ní však mohli Núbijci začít, vstoupil do síně jeden ze

strážců, poklonil se svému pánu a vládci a něco mu zašeptal do ucha.

Sultán vytřeštil oči a pak se rozesmál. „Opravdu?“ zvolal. „To je

skvělé! Netušil jsem, že je takový hlupák. Samozřejmě ho přiveď,

hned teď. Dopřejeme mu, aby si také užil naší malé zábavy.“

Celie ho poslouchala jen na půl ucha. Nezáleželo jí na tom, zda

bude jejímu utrpení přihlížet jeden pár očí navíc. To na věci nic

nezmění. Vzdala se své vůle v okamžiku, kdy vkročila do paláce, a

nyní se dívala prázdným pohledem ke dveřím. Bylo jí jedno, kdo

ještě přijde. Jen však do chvíle, kdy se ve dveřích objevil strážce… s

Roycem!

Náhle se celý její svět zhroutil. Všechno tedy bylo zbytečné!

Vyskočila, jako by do ní udeřil blesk. „Ne!“ vykřikla směrem k

sultánovi. „Slíbils mi, že ho propustíš.“

„Taky jsem ho propustil,“ odpověděl klidně monarcha a pokrčil

rameny, jako by chtěl říct, že on má svědomí čisté. „Mohu snad za

to, že je takový hlupák a vrátil se, zřejmě aby se tě pokusil

zachránit?“ Zachránit?

Naprosto ohromená se otočila a pohlédla na Royceho. Takže se

vrátil dobrovolně…, pro ni…

Ale to nejde! Takhle se té kletby nikdy nezbaví!

Vrhla se k němu a téměř srazila strážce, který se ji pokusil

zadržet. „Všechno jsi zničil, copak to nechápeš? Kletba byla

prolomena. Byl jsi svobodný.“

Zavrtěl hlavou. „Bez tebe nebudu nikdy svobodný,“ řekl.

Cítila, že se jí oči zaplavují slzami. „Ale to je právě ono. Jenom

beze mě můžeš být svobodný. To jsme dosud v našich vizích

neviděli. Kvůli mně se děly všechny ty tragédie. Jsem pro tebe něco

jako černá vdova, která tě vždy vede do záhuby. A teď k tomu došlo

znovu. Nevyčítala bych ti, kdybys mě nenáviděl. Já sama se

nenávidím za všechno, co ti znovu a znovu způsobuju. Jednou to

však musí přestat. Teď už je pozdě, ale v budoucnu – v nějakém

následujícím životě, v němž se spolu setkáme – se musíš ode mě

držet dál. Vzdát se mě. Nemohu snést pomyšlení, že se to bude

znovu opakovat. Už nechci…“

Couvla od něho, aby získala odstup – aby v sobě našla sílu. On jí

to však nedovolil a chytil ji za ruce. „Nemohu tě nenávidět, Celie.

Nedokážu se tě zříct, ani kdybych se o to snažil.“

Chvěla se a v duchu si umiňovala, že se ho na to nezeptá. Teď už

na tom nezáleží. Bylo to však silnější. Uvědomila si, že to musí

vědět. „Ale proč?“

Chvíli váhal, jako by stále bojoval sám se sebou.

„Proč,Royci? iVoc7“

Ještě chvíli ji probodával pohledem, ale pak výraz v jeho očích

změkl a ona cítila, že mu opět začíná podléhat. „Protože tě miluju,

Celie. Protože jsem tě vždycky miloval.“

Chvíli na něj užasle hleděla přes závoj slz. Cítila, že má stažené

hrdlo a není schopná promluvit.

Utřel jí slzy. „Bojoval jsem s tím, jak dlouho jsem byl schopen, ale

když jsem viděl, co jsi udělala – pro mě –, už to v sobě nemůžu

potlačovat. Nedokážu na nic jiného myslet. Miluju tě, Celie. Musel

jsem se vrátit už jen proto, abych ti to řekl.“

Miluje ji! Miluje ji tak, že ji staví před sebe a je mu jedno, jaké

následky to pro něho bude mít.

A teprve teď si uvědomila pravdu, která jí neustále unikala – že

pokud chtějí přerušit tragický rytmus svých osudů, musejí se

vzájemně dát jeden druhému. Naprosto. Bezvýhradně. Nesmějí

myslet na sebe, ale jen na toho druhého.

Konečně na to přišli a opakující se prokletí skončilo. Už k němu

nedojde. V některém z příštích životů už budou svobodní,

osvobození od pozůstatků minulosti. Svobodní, aby mohli být spolu

– být šťastní.

Jenže ona nechtěla čekat na příští život. Chtěla Royceho teď.

Vždyť se jim konečně nabízela možnost žít spolu! Mohli mít spoustu

času na to, aby se vzájemně poznávali, aby si kladli otázky, kterým

se dosud vyhýbali. Měli by před sebou léta lásky a starosti jeden o

druhého. Mohli by spolu cestovat, poznávat svět, smát se, prožívat

dobrodružství, vášně i něžnosti.

Kdyby to bylo možné…

Cítila, že se v ní znovu vzchopil její nepoddajný duch. Musejí se

odtud nějak dostat! Nedošli přece tak daleko jen proto, aby svou

cestu skončili takhle. Bože, kdyby se jí podařilo něco vymyslet.

Něco…

„Jsi opravdu lehkomyslný člověk, Royci Tylere,“ řekl sultán.

„Byl jsem víc než ochotný přijmout tu výměnu bez ohledu na to, že

při tom přijdu o potěšení vidět tě trpět za problémy, které jsi mně

způsobil. Ale když ses sám vrátil, zdá se, že je mi předurčeno, abych

s tebou skutečně skoncoval. Zabiju tě – pomalu, abych si vychutnal

tvoje muka co nejdéle. Ale ještě předtím zhlédneš impozantní vstup

ženy, kterou tak miluješ, do mého harému.“

Mávl rukou a dva strážci přiskočili k Roycemu a pevně ho sevřeli

mezi sebou.

, A– nedovolte mu ani se hnout,“ vyštěkl na ně sultán a po

kratším zaváhání dodal: „A buďte pořád ve střehu – i mentálně.

Mohl by se pokusit číst vaše myšlenky a využít toho. Znám ho.“

Strážci odvlekli Royceho stranou a monarcha pokynul Núbijcům.

Velcí svalnatí muži obklopili Celii ze všech stran jako obrovské

sochy vyřezané z onyxu. Potom jeden po druhém začali odkládat

bederní zástěrky a odhalovat své mohutné černé penisy, které se už

začínaly vztyčovat vzrušením.

,A nešetřte ji,“ přikazoval sultán. „Ukažte té povýšené

aristokratce, jak se zmocňují žen cikáni.“

Royce se pokusil strážcům vytrhnout, ale ti ho sevřeli ještě

pevněji a jeden z nich mu nasadil na hrdlo ostří zakřivené šavle.

Sultán se zasmál. „Vidím, že to vzrušilo i tebe,“ řekl. „Zdá se, že

to bude ještě větší zábava, než jsem si představoval.“

Royce těžce dýchal a probodával ho nenávistným pohledem.

„Tohle je věc mezi mnou a tebou. Se mnou si dělej, co chceš – muč

mě a třeba mě zabij, je mi to jedno. Aleji nech být a propusť ji“

„To je působivá prosba,“ ušklíbl se sultán. „Ale proč bych to měl

dělat, když vás můžu mít oba?“ Znovu se obrátil k Núbijcům a

škodolibě dodal: „Zahrajte nám divadlo. Bojujte mezi sebou o ni,

jako se rvou psi o fenu.“

Celie se usilovně snažila přij ít na něco, co by j í mohlo pomoct.

Předstírej, že jsi Charlotta a děláš to pro Rašida, říkala si.

Představuj si, že se na tebe dívá. Ale pak pohlédla na Royceho a

uviděla jeho tvář zkřivenou hněvem a zoufalstvím. Ne, tentokrát to

nedokáže. Tohle je něco jiného než hry, které spolu hráli pro jeho

pobavení – vlastně pro pobavení obou. Tady už všechna zábava

skončila a šlo o holý život.

Ale přesto, musí přece existovat způsob, jak se z toho dostat.

Třeba tak, že se sultánovi přizpůsobí a budou předstírat, že to je

scéna z některé její knihy…

Počkat…

Z některé j ej í knihy…

V hlavě jí bleskl nápad. Znuděný monarcha, který miloval její

příběhy tak, že je jimi posedlý – tak, že chce jeden z nich právě teď

inscenovat. Proč mu tedy nevyhovět a nedat mu, co opravdu chce?

Viděla, že Núbijci kolem ní se spolu začali strkat a naoko o ni

bojovat, takže se jejich sevřený kruh rozpadl. Využila toho a

prosmýkla se mezi nimi k Roycemu. „Mám nápad,“ zašeptala mu

vzrušeně. „Prosím tě, dopřej mi čas, abych ho uskutečnila. Nedělej

nic, co by tě mohlo ohrozit. Slib mi to.“

Jeden z Núbijců se domníval, že je to součást hry, a pohnul se

směrem k ní. „Přísahej, že mě poslechneš,“ zasyčela Celie na

Royceho.

Ten na ni nejisté hleděl.

„Copak mi nevěříš?“ naléhala.

Vrhl na ni hořký úsměv, jako by chtěl ironicky říct: Teď je

opravdu nejvhodnější doba na takovou otázku. Nahlas však

odpověděl: „Naprosto ti věřím.“

„Tak mi to slib.“

Znovu krátce zaváhal, ale pak přece jen přikývl. To jí stačilo. Teď

se mohla obrátit na sultána.

„Tohle divadlo není hodno tvého majestátu, Veličenstvo. Proč mi

to děláš? Jak velkou rozkoš ti může poskytnout?“

„Ujišťuju tě, že velkou,“ ušklíbl se na ni.

„Jednou možná, ale až to skončí, bude konec i tvému potěšení.“

„Zařídím to tak, aby trvalo hodně dlouho.“

„Ale jak dlouho ti to vydrží, než se zase začneš nudit? Na to, abys

inscenoval scény, které jsem napsala, nepotřebuješ mě. To můžeš

dělat s kteroukoliv jinou. Ty potřebuješ scény nové.“

Přimhouřil oči a podezíravě na ni mžoural. „Co je zase tohle za

trik?“

„Žádný trik, Veličenstvo, jenom rozumná úvaha. Já ti můžu

poskytnout mnohem větší rozkoš. Jsem schopná ti dát, co žádná jiná

žena nedokáže.“

,Aco?“

„Příběh,“ odpověděla. Krátce pohlédla na Royceho a dodala:

„Největší erotický milostný příběh, jaký kdy existoval. Takový,

který se klene přes celá staletí. A ty bys mohl být první, kdo by ho

slyšel.“

Malá očka v sultánově kulaté tváři dychtivě zasvítila. Byl zmaten,

ale zároveň se ho zmocnilo vzrušení. Takhle si to nepředstavoval, ale

na druhou stranu… Největší erotický milostný příběh, jaký kdy

existoval…, od takové vypravěčky…, a on takové příběhy nadevše

miluje…

„Mám ten příběh v hlavě,“ pokračovala, „a cítím, jak se dožaduje,

abych ho ze sebe vydala. Zítra už může být pryč. Chceš mě přece

kvůli mé schopnosti spřádat lidské osudy, a ne kvůli tělu. Jestli ti jde

jen o mé tělo, nebude trvat dlouho a omrzí tě stejně jako u každé

jiné. Ale mé příběhy budou v tobě žít pořád a budeš se z nich těšit a

vychutnávat je do konce svých dnů.“

Zasáhla ho do srdce a podráždila jeho zvědavost. Stále se však

zdráhal. Nevěděl, čemu dát přednost. V tichu, v němž sultán

přemýšlel, vrhla Celie znovu pohled na Royceho. Měla pocit, že jeho

oči zazářily novou nadějí a možná i hrdostí a obdivem k jejímu

důvtipu. A cítila také, že z něj směrem k ní proudí energie, která

ještě víc povzbudila její tvůrčí schopnosti. A ona se jich chopila a

učinila z nich svůj nástroj – silnější než kdykoliv předtím.

Vrhla se k sultánovi, padla před ním na zem a položila mu ruce na

kolena. „Veličenstvo, je to příběh všech příběhů a ty ho musíš

slyšet.“

Zdálo se jí, že ticho, které nastalo v síni, už trvá celé věky.

Všichni bezděčně zadrželi dech, upírali oči k trůnu a čekali na

rozhodnutí. Sultán ji pozoroval úzkými štěrbinami očí a stále

přemýšlel. „Pět minut,“ vyštěkl nakonec. „Dávám ti pět minut.“

Pět minut na to, aby ho chytila a už ho nepustila. Jinak bude po

všem.

Konečně vydechla. Uvědomila si, že s ním musí hrát opatrně a za

každou cenu té příležitosti využít. Ale dokáže to? Vymyslí za tak

krátkou dobu příběh, který bude natolik poutavý, že toho zlého

člověka strhne? Podaří se jí přelstít jejich osud, jako už tolikrát

přelstil on je?

Otočila se k Roycemu. Napjatěji pozoroval. Věděla, co jí chce

říct. Pokračuj. Já ti pomůžu.

Zavřel oči a Celie náhle ucítila, že se jí v mysli začínají odvíjet

obrazy.

A také se v ní něco změnilo. Už nebyla zajatá prosebnice, byla

magnet, na nějž se soustřeďovala veškerá pozornost – na její

schopnost vymýšlet a popisovat lidské osudy, kterou celá léta tříbila

a zdokonalovala a jež nyní dospěla k vrcholu v tomto jediném

příběhu. V příběhu o jejím životě…, o jejích životech. O životech

jich obou.

Obrátila se k Núbijcům – k těm chlípným divochům, stále ještě

rozdychtěným, aby se jí mohli zmocnit – a s neochvějnou

suverenitou jim poručila: „Buďte někdo z vás tak laskav a přineste

mi polštář.“ Poslechli ji všichni a vzápětí měla u nohou horu

polštářů. Pomalu, bez spěchu se na nich uvelebila. Cítila, že se napětí

ještě zvýšilo.

A pak, když uznala ona za vhodné, že už je čas, začala vyprávět.

Nevěděla předem, kde se bude příběh odehrávat. Sledovala jen

obrazy, které se jí odvíjely v mysli a vedly ji zpět do dávných dob,

do jedné starověké země….

Mluvila tichým, svůdným hlasem zkušené vypravěčky, jež umí

vtáhnout posluchače do příběhu a jeho rytmu, aby v nich vyvolala

náladu svodů a milostných citů dávno uplynulých dob. Zavedla je do

starobylého Babylonu a líčila jej tak, že všichni přestali vnímat síň

sultánova paláce a ocitli se ve světě, který kolem nich vytvářela ona.

Viděli obrovské sochy okřídlených lvů, které střežily městské brány,

pomalu plynoucí tok řeky Eufrat, úžasný Ištařin chrám, a viděli také

mužného perského bojovníka a půvabnou babylonskou dívku.

„Jak Sarna vypadala?“ zeptal se sultán a naklonil se dopředu.

„Měla velké pronikavé oči, dlouhé ebenově černé vlasy, které jí

splývaly na ramena, pleť jako z porcelánu a velká plná ňadra.“

„Jako Gvendolina z Extáze v Edenu,“ dodal sultán vzrušeně.

„Ano, přesně jako Gvendolina.“

Sultán si radostně pleskl po masitých tvářích. „Gvendolina je

jedna z mých nej oblíbenějších hrdinek!“ zvolal nadšeně. „Ale chceš

říct, že vysoce urozená žena mohla jít do chrámu a dělat tam

prostitutku? Nebyla by to svatokrádež?“

„Ach ne, naopak. To bylo v tehdejším Babylonu zvykem. Každá

žena musela jednou za život vstoupit do Ištařina chrámu a sloužit své

bohyni. A Sarna to udělala také a seděla na chrámovém dvoře, když

jí padl do oka cizinec, který si pak koupil její služby. Musela čekat –

a nezáleželo jak dlouho –, až za ni někdo zaplatí. To byla posvátná

povinnost jejich náboženství, kterou musela každá žena splnit, i

kdyby musela čekat roky, než šiji někdo vybere.“

„Ale tak krásná dívka jako Sarna jistě nemusela dlouho čekat. Tu

si určitě někdo vybral hned.“

„Jsi velmi bystrý, Veličenstvo. Ralik na ní jedinkrát spočinul

pohledem a okamžitě věděl, že ji musí mít. Učinil tedy Ištar nabídku

a vzal Sarnu do vnitřní svatyně chrámu, kde se s ní miloval. Zvyk

žádal, že tam, v soukromí, a pouze po tu dobu, musela Sarna udělat

cokoliv, co od ní Ralik žádal. Kdyby nějaké jeho erotické přání

odmítla, považovalo by se to za nevýslovné rouhání.“

„Cizinec,“ zamumlal sultán čím dál víc vzrušený. „A v chrámu!

Není divu, že Babylon byl po celé věky znám jako symbol úpadku.“

„Sarna už měla zkušenosti ve věcech lásky,“ pokračovala Celie.

„U babylonských žen nebylo zvykem udržovat si ctnost. A přesto

hned poznala, že takového milence, jako je Ralik, ještě nikdy

neměla. V době, kdy bojoval v Dariově vojsku, se v Indii naučil

zvláštní nové milostné hry. Nebral si ji rychle, udělal z aktu svádění

rafinovanou hru dominance a podřízenosti. Svázal jí například ruce

na zápěstí hrubým provazem, aby zdůraznil, že je zcela vydaná jeho

vůli. Vzrušoval ji hrubými doteky, ale na druhou stranu jí dával

najevo, že jí neublíží a že to, co spolu dělají, je určitý rituál, jehož

účelem je dosáhnout netušených rozkoší. Učil její tělo milovat jeho

dotyky. Vzrušovaly ji do té míry, že v touze po něm zapomněla na

všechno. Ale on přesto nespěchal a čekal, až nastane vhodná chvíle.

Přiměl ji, aby ho prosila o další milostné hry, o další rozkoše, a

pomalu mezi nimi vytvářel zvláštní pouto vzájemné výměny energie,

která je oba naplňovala smyslnou slastí, jakou ve svých životech

ještě nepoznali.“

„Ale po takové úchvatné zkušenosti spolu zřejmě chtěli

pokračovat, ne?“ zeptal se sultán.

„Ano. A právě tady začaly jejich strasti. Jako Peršan nechápal

Ralik nepřekročitelnost tabu, které jim navždy zakazovalo, aby se

ještě někdy setkali. Ale Sarna to věděla. Přesto byla Ralikovým

novým milováním, které jí přineslo netušenou rozkoš, tak unesená,

že se s ním setkala i mimo chrám a znovu s ním vešla v to zvláštní

smyslné pouto. A ne jednou, zašla za ním dokonce třikrát a pokaždé

bylo jejich milování úžasnější. A pokaždé pohrdali nebezpečím, že

budou odhaleni.“ , A byli odhaleni?“

„Museli být. Bylo to nevyhnutelné. Sarna tak propadla rozkoši,

kterou jí Ralik dával, že se nedokázala zastavit. Chtěla jí stále víc a

víc, jako by usilovala o ještě větší a bouřlivější uvolnění, jež

přicházelo jen tehdy, když se mu absolutně vzdávala. Jakýsi udavač

však na ni upozornil chrámové kněze a oba byli zatčeni a předvedeni

před samotného velekněze.“

Odmlčela se, aby její slova více zapůsobila. V síni se na chvíli

rozhostilo ticho. „A co se dělo dál?“ naléhal sultán.

„Ralik, třebaže Sarnu miloval, tvrdil, že o žádném tabu nic neví, a

ve strachu z trestu obvinil Sarnu z toho, že ho svedla na scestí. Ale

ani to ho nezachránilo. Před jejíma očima ho popravili.“

,A Sarna?“

„Velekněz si nebyl jistý, jak s ní naložit. Dosud nikdo totiž přísné

tabu nepřekročil a zdálo se, že smrt není dostatečným trestem, který

by mohl odradit ty, již by chtěli následovat Ralikova a Sarnina

příkladu. Nakonec bylo rozhodnuto, aby záležitost vyřešila svým

božským rozumem samotná Ištar. Sarna si musela lehnout tváří na

zem před bohyni a vydržet tak bez jídla a bez vody, dokud nad ní

Ištar nevynese rozsudek.“

„Myslíš…, dokud se jí samotná bohyně neukázala?“ zeptal se

sultán.

,Ano. Po třech dnech Sarniny zkoušky se jí Ištar zjevila a udělala

neobvyklé prohlášení. Rozhodla, že Sarna má být propuštěna a může

prožít zbytek svého života. Ale od toho dne budou ona a Ralik

odsouzeni k tomu, aby svůj rouhačský čin se všemi jeho důsledky

opakovali ve všech svých dalších životech. Budou se tedy setkávat,

vždy propadnou vzájemnému kouzlu a budou chtít zkoumat další a

další možnosti na poli rozkoše, aby hledali ukojení, které jim však

bude stále unikat. Ale vždy v tom budou pokračovat, až Sarna

zavleče Ralika do situace, v níž nakonec on najde smrt. A ačkoliv si

nebudou pamatovat minulost, pocítí její pozůstatky a poznají

podstatu pouta, jež je spojuje, takže každé jejích následující smyslné

spojení bude pokračovat tam, kam dospěli minule, a bude ještě

vášnivější než to předchozí.“

„A takhle to mělo jít navěky?“ ozval se znovu sultán. „Bohyně

jim nenabídla možno uniknout z té kletby?“

„Jenom jednu. Ištar vyjevila, že mezi mužem a ženou existuje

jeden sexuální akt, který je nejintimnější a přináší největší rozkoš, a

tedy i nejvyšší uspokojení. A jejich úkolem je najít ten akt a vykonat

ho. Jestli se jim to podaří a dosáhnou toho nejúžasnějšího spojení,

pak jejich nashromážděná touha a frustrace konečně najde ukojení a

kletba bude prolomena.“

„Ale jaký je ten akt, který přináší největší rozkoš?“ vyhrkl

dychtivě sultán. „To jim Ištar vůbec nic nenaznačila?“

„Jenom to, že klíč k jeho nalezení má Ralik, ale nebude vědět, v

čem spočívá. To musí objevit sám.“

„Takže je to hádanka!“ zvolal sultán. „Miluju hádanky. Pokračuj.

Co se stalo pak?“

Míjely hodiny, Celie vyprávěla a stále víc ho upoutávala a

fascinovala. Přitom, aniž si toho sultán všiml, se jí podařilo sejmout

si řetěz, kterým byla spoutaná. Postupem času také sultán opustil

trůn a usadil se na velké pohovce. Pak poručil, aby Celii přinesli

plášť, aby se mohla zahalit, a propustil Núbijce a otrokyně, takže

nakonec v síni zůstal jen on, Celie, Royce a dva strážci. A Celie stále

vyprávěla a provázela ho dalšími třemi epizodami, pokračováními

jednoho a téhož příběhu, které se však odehrávaly na jiných místech

a v jiných dobách. Hrdiny byli stále Ralik a Sarna, ale měli jiné tváře

a jiná jména. Každé jejich další setkání bylo vášnivější a pouto

hlubší, jejich vzájemná smyslná touha vzrůstala, ale její ukojení se

jim stále víc vzdalovalo a zanechávalo v nich pocit frustrace. Celie

stále dál vtahovala sultána do příběhu a poutala ho k oběma

hrdinům, takže si nemohl pomoct a sympatizoval s jejich pocity, s

jejich nadějemi a těžkostmi, s jejich zoufalstvím a nesplnitelnou

potřebou dosáhnout vzájemné jednoty. A v každém dalším úseku

příběhu vyprávěla Celie o jejich vášni jasněji a do větších

podrobností.

Vždy se také čím dál víc vzrušený sultán zeptal: ,J\ je to tohle, co

hledali? To je ten akt?“

A ona se záhadně usmála a řekla: „Ještě ne.“ A tak musel

poslouchat dál.

Celie mluvila bez přestávky pět hodin, ale pak pocítila první

známky únavy. Sultán byl však neúnavný. Lehl si na bok, podložil si

hlavu polštáři a znovu ji pobízel. „Vypravuj dál. Kde se objevili

příště?“

Celie pátrala v mysli, ale už tam nic nenacházela. Znepokojeně se

zvedla, došla k velkému džbánu s vodou a pomocí naběračky se

dlouze napila. Potřebovala získat čas, aby mohla přemýšlet. Byla

však hrozně unavená a další obrazy příběhu se neobjevovaly.

„Už jsi pila dost!“ zavolal na ni netrpělivě sultán. „Pojď a

pokračuj ve vyprávění.“

Celie se zmocnila panika. Poprvé za celou dobu si pomyslela, že

to nedokáže. Byla příliš vyčerpaná. Cítila v hlavě prázdno a od

dlouhého sezení ji bolelo celé tělo. Byla zoufalá z představy, že by to

nedokázala. Musí se mi to podařit, umiňovala si, jinak…

Neodvažovala se domyslet si, co by to znamenalo.

Pohlédla na Royceho. Pomoz mi, prosila ho očima.

Sedmá kapitola

Royce vstal a také zamířil ke džbánu s vodou, u něhož stála. Šel

pomalu, aby ukázal strážcům, že nemá v úmyslu nic špatného. Vzal

si od ní naběračku, jako by se chtěl napít, ale přitom se dotkl její

ruky. Chvíli ji podržel. Soustředil se na ni a nechal do ní proudit

svou posilující energii. Celie ji vdechovala, vnímala ji všemi póry

těla a náhle cítila, že se její prázdnota začíná zaplňovat –jím,

Roycem.

„Tak kde se setkali příště? Vyprávěj,“ dožadoval se sultán.

„Ve starověkém Římě,“ řekla váhavě.

„V které době?“

Royce ji napjatě pozoroval. Kdesi na okraji mysli se jí začalo cosi

míhat. „Za vlády císaře Caliguly.“

„Ach! To je skvělé! To je ten nejzkaženější Řím! Jak se tam

jmenovala?“

Stále do ní proudila Royceho energie, posilovala ji a zvyšovala

její sebedůvěru. Jako by byli jedna mysl, jedna duše a pracovali na

jediném tvůrčím aktu.

„Diana,“ řekla.

Royce nepatrně přikývl a upíral na ni pohled plný úcty. Celie

cítila, jak do ní proudí jeho láska. Pomalu se vrátila na své místo.

Srdce jí naplnila úleva a vděčnost k Roycemu.

Znovu začala vplétat nitky milostné ságy do bohatého goblénu.

Mladý zkažený císař si k sobě vzal patricij skou dívku Dianu, aby si

s ní mohl hrát. Žárlivěji hlídal, střežil každý její krok – měl ji jako

svůj majetek.

Diana však panovníka nenáviděla a trápila se vedle něho. A zvlášť

nešťastná byla, když ji brával na velkolepé, bohatě režírované orgie,

které pořádal každý týden a jež se vždy protáhly až do časných

ranních hodin. Diana seděla po Caligulově boku, ale nikdy se orgií

nesměla zúčastnit. Protože však byla od přírody vášnivá žena a

zotročení bez lásky její touhu po milování ještě umocňovalo,

sledovala nevázané hry účastníků roztouženýma očima. Zhýčkané

polonahé ženy s vysoko vyčesanými vlasy, které jim splývaly v

pramenech posetých smaragdy a perlami na nahá ramena, bezostyšně

přede všemi laškovaly s horkokrevnými vojáky a senátory. Bylo to

impozantní hýření. Víno teklo proudem, dámy tančily a předváděly

se vyzývavými pohyby nebo klouzaly nahé po obrovských

hedvábných houpačkách zavěšených ze stropu, zatímco muži si je v

záchvatech smíchu odnášeli do ústraní, kde je líbali, mazlili se s nimi

a třeli se údy o jejich měkká poddajná těla, až se všechno to

chichotání začalo měnit ve vzrušené vzdechy. Postupně celý sál

obložily stovky zmítajících se těl, která vytvářela na zemi vlnící se

koberce bezuzdné chlípnosti. Ženy si klekaly před muži, s horečnou

rozkoší si braly jejich vztyčené údy do úst a sály je, zatímco se jich

zezadu zmocňovali jiní muži, laskali je, hladili jim měkké zadečky,

klouzali po nich dlaněmi dolů a pak si hráli s jejich vzrušenými klíny

a vyvolávali v nich nové vzdechy a přiváděli je k novým šílenstvím.

Nakrátko ostříhané mužské hlavy mizely mezi roztaženými stehny

žen, klíny se vzpínaly k jejich ústům a sálem se neslo sténám a

výkřiky smyslné rozkoše. Ženy sahaly po každém, kdo byl nablízku,

dávaly se všem, dychtivé po další a další slasti. A pak se začaly

ozývat nekontrolované výkřiky v extázi a k nim se přidávaly mužské

vzdechy a hekání v temže rytmu, v jakém vráželi ztopořené údy do

horkých klínů a se vší silou do nich bušili. Ženy se líbaly navzájem,

sály si bradavky ňader a současně se poddávaly mužům ve všech

možných pozicích. Hladily, laskaly a smilnily v naprostém

uchvácení a bez zábran jako zvířata. Kulaté zadky sebou házely v

extázi, roztažená stehna se chvěla, vlhké vzrušené klíny vyzývaly

každého, aby do nich vnikl.

Diana všechno to pozorovala a krev v ní vřela vzrušením.

Nepochybovala, že ji sem Caligula vzal, aby ji mučil. Věděl, že ji ty

bezuzdné orgie dráždí k nesnesení a že se jako vášnivá žena, která

skrývá svůj oheň za maskou osamělosti a bolu, sžírá touhou, když

vidí, co se kolem ní děje. Trestal ji za to, že před ním tají pravou sílu

své yášně, ale přesto ji sem týden co týden bral s nadějí, že to jednou

nevydrží a dohnaná k zbláznění smyslnou touhou rozpoutá svou

frustrovanou vášeň na něm. Stál tedy vedle ní připravený vychutnat

si její kapitulaci.

Jeho sadistický plán však selhal. Jedné noci si Diana všimla, že

orgií se účastní muž, kterého tam ještě nikdy neviděla. Byl to slavný

vojevůdce, muž s krásnou tváří ostře řezaných rysů, z nichž

vyzařovala síla a rozhodnost, který vedl své legie k legendárním

vítězstvím v Galii a v Germanii. Jmenoval se Marcellus a byl to

římský šampión.

Mírně pobaven přehlédl to bizarní smyslné divadlo a pak spočinul

očima na ní. Zaujala ho od prvního okamžiku, kdy ji uviděl. Pomalu

a s nezaujatou sebejistotou, která se tak lišila od císařova dychtivého

vzrušení, se Marcellus připojil k ostatním, ale vždy, ať byl s

kteroukoliv ženou, hleděl na Dianu a bylo nad slunce jasné, že v jeho

mysli se jeho ruce dotýkají jí.

Na příští slavnost přišel Marcellus zase, neboť věděl, že tam opět

uvidí ji. Měsíce ubíhaly a Diana byla nucena vídat ho s dámami z

císařského dvora. Byl skvělý milenec, jehož věhlas vzrůstal, a byl o

něho neustálý zájem. Diana cítila, že pokaždé, když na

nejoslavovanějším vojevůdci Říma spočinula obdivným pohledem,

zatvrdil se Caligula hněvem. Postupem časují však věnoval menší a

menší pozornost. Diana věděla, že se musí k velkolepému

Marcellovi nějak dostat – že se jejich těla musejí setkat, aby spolu

hledala smyslné nekonečno…, i kdyby to mělo být jen jednou…

A pak se jednou stalo, že Caligula onemocněl a nemohl se

pravidelného hýření a orgií zúčastnit. Poručil ale, aby Dianu zamkli

v jejím pokoji a hlídali ji. Diana však podplatila strážce a dostala se

do velkého sálu. Jakmile ji Marcellus uviděl samotnou, bez jejího

císařského hlídacího psa, okamžitě se dovtípil, proč přišla. Ani se

nemuseli domlouvat a oba se nenápadně vytratili pryč. Když byli

konečně sami, dali bez váhání průchod vášni, která se v nich

nashromáždila během jejich vynuceného odloučení. Vrhli se k sobě,

horečně se líbali, svírali jeden druhého a ještě oblečeni vychutnávali

smyslnou žádost svých těl, která jim byla tak dlouho odpírána. Pak

se svlékli, zapletli se do sebe a v nádherném milostném aktu našli

uvolnění.

Jenže ani jemu, ani jí to jednou nestačilo. Začali se tajně setkávat,

kdykoliv to jen šlo. Marcellus byl tak skvělý milenec a Diana se v

jeho objetích otevírala jako rozvíjející se květ. Dávala naplno

průchod své potlačované vášni a štědře ho zahrnovala láskou a

oddaností, neboť věděla, že už nikdy ve svém životě nebude mít

muže, který by se mu vyrovnal. Učila se od něho, zkoumala s ním

různé způsoby spojení, které se jí s Caligulou zdály obscénní, ale s

milovaným Marcellem z nich měla netušenou rozkoš. Její oddanost

se prohlubovala a sílila tak, že k němu byla postupem času

připoutaná jako otrokyně. Jejich smyslná vášeň oba podvědomě

hnala dál a dál, jako by stále něco hledali. Ale co? A také se

odvažovali čím dál většího rizika. Diana nepochybovala, že Caligula

časem jejich milostný poměr odhalí a potrestají, aby nedbala na to.

Toužila po Marcellovi a chtěla ho, i když za to bude muset zaplatit

jakoukoliv cenu.

Prosila svého skvělého milence, aby ji s sebou vzal do nějakého

vzdáleného kouta Afriky nebo Malé Asie, kde by mohli žít nerušeně

a bez obav spolu. Marcellus po tom také toužil, ale nemohl se

odhodlat k tomu, aby zanechal kariéry vojevůdce, zneuctil jméno

svého rodu a žil jako psanec. Přesto se Diana nevzdávala naděje a

doufala, že Marcellus nakonec pozná, že jejich láskaje důležitější než

cokoliv jiného.

Jedné noci se opět tajně vykradla z císařského paláce na schůzku s

Marcellem a zakrátko už vystupovala po schodech malého hostince

kousek od via Appia. Pokoj, v němž na ni její milenec čekal, byl

jako obvykle neosvětlený, a ve vzduchu se vznášela jeho

charakteristická pižmová vůně. Diana se bez váhání vrhla do jeho

náruče a dychtivě se přisála k jeho ústům. Avšak…

Jeho rty byly úzké. A jeho paže hubené a slabé. A jeho dotek

studený. Byl to… Caligula!

Prudce vydechla zděšením a uskočila od něho, jako by ji uštkl

had. Caligula ji však chytil a hruběji hodil na postel. Dopadla na

Marcellovu hlavu. Pouze na ni, protože tělo chybělo. A pak musela

přečkat největší hrůzu svého života, když se jí ten netvor zmocnil

vedle mrtvoly jejího milence.

Prokletí pokračovalo…

Uběhly další hodiny a Royce už zcela ztratil pojem o čase. Mlčky

pozoroval Celii, jak vypráví, a po celou dobu se na ni snažil přenášet

svou vitální sílu, přestože i jeho strhla svým vypravěčským uměním.

Věděl, že se nekonečnou rozvíjející se ságou podvědomě drží jejich

minulých životů, a přesto neměl tušení, kam až ji chce dovést. Je to

jen hra o čas? Snaží se své posluchače ukolébat, aby toho mohl

využít, přemoct stráže a nějak ji odsud dostat? Dokonce o té

možnosti začal uvažovat, ale zamítl ji jako neproveditelnou. Ale o co

jiného by jí mohlo jít? Nemůže přece pokračovat ve vyprávění

věčně. Sultán byl očividně vtažen do její nekonečné ságy, ale někdy

to bude muset skončit. A co nastane potom?

Přesto nebyly na Celii vidět žádné známky únavy nebo nejistoty.

Přijímala jeho energii a zdálo se, že má všechny kolem sebe naprosto

ve své moci…

Nekončící příběh pokračoval ve Španělsku kolem roku 1500, v

období španělské inkvizice. Tentokrát se proměnila ve Veldu,

rusovlasou barcelonskou svůdnici obviněnou z čarodějnictví, protože

o ní bylo známo, že dokáže svým půvabem očarovat každého muže,

který jí kdy zkříží cestu. Celie začala líčit, jak Veldu předvedli k

výslechu před sbor inkvizitorů. Zachmuřeně se tvářící muži v

černých kutnách, kteří ji vyslýchali, však byli čím dál víc popuzení

bezstarostným pohrdáním, jež dávala jejich tribunálu najevo. Když

se před ně posadila na židli a svůdnými pohyby jim bezostyšně

předváděla své tělo, upírali na ni nenávistné, a přesto chtivé pohledy.

Velda si zkřížila dokonale tvarované nohy, pak si je překřížila na

druhou stranu a vypnula hruď, až se zdálo, že se jí bohatá ňadra

vyhrnou z příliš těsného živůtku jejích šatů.

Až nakonec, pobouřeni na nejvyšší míru, se sluhové Boží uchýlili

k nejkrajnějšímu prostředku, který inkvizice používá, když je

vyslýchaná čarodějnice příliš zatvrzelá – nebo krásná. Farizejsky se

usnesli, že je třeba se vysmát ďáblu, jenž sídlí v těle posedlé dívky.

Svlékli ji tedy, ohmatávali ji a pohrávali si s ní. Pak se svlékli i oni,

jejich údy se v oddané službě Bohu vztyčily, a tak pokračovali ve

své snaze vynutit z ní přiznání. Položili ji na kamennou podlahu, dva

jí drželi roztažené nohy, zatímco další k ní přistupovali a strkali jí

své kluzké údy do úst a mezi stehna se svatým úmyslem vyhnat z ní

ďábelský chtíč a přinutit ji, aby se vyznala ze svých odporných

hříchů.

Pouze jeden z nich se toho zdržel a zůstal stranou. Jmenoval se

Diego, hrdý a hezký muž a také o pár let mladší než ostatní. Svou

zbožností a oddaností službě Bohu si vysloužil, že ho jmenovali

hlavním inkvizitorem Katalánská, takže zde byl druhým nej

mocnějším mužem hned za samotným obávaným a všemocným

Torquemadou. A teď tedy Diego sledoval, jak vyšetřovatelé jeden po

druhém podléhají pověstnému kouzlu té čarodějnice a mění se ze

soudců v její zhlouplé ctitele, kterým se ona svými svůdnými

obscénnostmi vysmívá a usvědčuje je z pokrytectví. Nakonec, když

se všichni vyčerpali, až byli sotva schopni se zvednout, viděli, že

nedosáhli ničeho, a zanechali ji zatvrzelou v hříchu.

„Selhali jste ve své službě Bohu,“ obvinil je potom rozzlobený

Diego. „Vidím, že si ji musím vzít na starost já. Nechte mě s ní o

samotě. Já ji zlomím, dostanu z té ďábelské svůdnice přiznání.“

Když si posbírali kutny a zahanbeni odešli, začal Diego Veldu

obcházet a upíral na ni tvrdý, odsuzující pohled. „Se mnou to

nebudeš mít tak lehké,“ řekl pevným hlasem. „Na mě tvá čaromoc

nepůsobí, odolám jí.“

Klečela před ním nahá a její vnadné tělo se ve světle ohně svůdně

lesklo. Dívala se na něj. Poznala, že v tomto muži je cosi zvláštního

– jakási zranitelnost, které by mohla využít. Náhle měla podivný

pocit, že nějakým vyšším nebeským účelem tohoto nechutného

výslechu je, aby je svedl dohromady. „Myslíš?“ zeptala se ho

pochybovačně.

Její sebedůvěra v něm vyvolala vlnu hněvu, ale současně pocítil

cosi, co jeho přirozenost oddaná Bohu dosud nepoznala. Něco, co ho

rozechvělo strachem a utvrdilo v odhodlání vyhnat z té

politováníhodné ženy ďábla. A cítil také, že je to jeho osobní úkol a

že ho sem Bůh postavil, aby ho podrobil zkoušce.

Zavolal stráže a poručil jim, aby ji připoutali řetězem k

dřevěnému křeslu tak, že bude mít nohy roztažené a přehozené přes

opěrky, aby měl její klín volně přístupný, a ruce svázané za

opěradlem, aby byla její prsa vypjatá a vystavená jeho očím. Pak

vzal krátký bič podobný jezdeckému bičíku, propustil stráže a stanul

před ni.

„Ať jsi nevím jak mocná čarodějnice, brzy poznáš, že moje moc

je větší než tvoje,“ prohlásil. „Tady jsem pánem já. Dříve či později

se mi podrobíš a přiznáš své hříchy.“

„Ale jestli jsem čarodějnice, žádnou moc nade mnou nemáš,“

pohlédla na něho vyzývavě.

„Uvidíme.“

„Chceš snad ze mě vytlouct přiznání bičem?“ zeptala se a

pohrdavě si ho změřila.

„Čeká tě ještě něco horšího,“ odpověděl.

Umínila si, že musí vydržet cokoliv, co si na ni vymyslí. Ukázalo se

však, že inkvizitor je v tomto typu svádění mnohem rafinovanější,

než čekala. Začal tím, že jí přejel špičkou biče přes tvář, pak

pokračoval po hrdle a dál dolů kolem bujných oblin jejích ňader.

Když obkroužil pupek, zamířil jí pomalu a s klamnou jemností mezi

nohy do klína. Tady našel její rozevřenou štěrbinku a chvíli ji

zkoumal koženým poutkem bičíku a dráždil ji. Neúprosně ve svém

svatém díle pokračoval, až uviděl, že přivírá oči, otevírá ústa a

začíná přerývaně dýchat. Rafinovanými způsoby jí dráždil

poštěváček a jeho doteky byly tak jemné a smyslné, že zapomněla na

holou kobku, na řetězy na svém těle i na nástroj, kterým to dělal.

Nemilosrdně v ní rozněcoval vzrušení – v ní, která byla zvyklá

vzrušovat jiné – a dařilo se mu to tak, že se zdálo, jako by ho vedla

síla nějaké kosmické nevyhnutelnosti. Jeho oči ji spalovaly.

Vystavená jeho pohledu, spoutaná a bezmocná jako ještě nikdy se

začala v křesle kroutit a vzpínat se proti řetězům, bezostyšně zvedala

boky a pohybovala jimi v rytmu, jakým ji dráždil, a vzrušeně sténala.

Náhle si uvědomila, že se nachází na pokraji orgasmu – ona, která

se s žádným mužem k tomuto stavu ještě ani nepřiblížila! Naplnilo ji

to nesmírnou radostí. Jenže v chvíli, kdy se začala poddávat rozkoši

těch nádherných pocitů, od ní Diego odstoupil.

Otevřela oči. Bylo jí, jako by zůstala viset ve vzduchoprázdnu.

Pomalu si začala uvědomovat, jaké mučení si na ni vymyslel. „Ty

zloduchu!“ zasyčela na něho ještě vzrušená. „Ty ďáble!“

Neřekl nic, pouze na ni vrhl krátký cynický úsměv. Chvíli čekal, a

když viděl, že její vzrušení začíná opadávat, znovu k ní přistoupil a

opět si začal hrát s jejím chvějícím se naběhlým poštěváčkem.

Snažila se mu unikat, ale pouta jí to nedovolovala. Tentokrát byl

ještě neúprosnější. Dřepl si vedle ní, vzal do druhé ruky její ňadro a

vložil si bradavku do úst. Sál ji, pohrával si s ní jazykem, jemněji

kousal a pak Velda ucítila, že vklouzl do jejího vzrušeného klína

prsty a znovu v ní stupňoval slastná muka. Její vášeň, nepřivyklá

tomu, aby byla v moci silnější, než jakou vládne ona, se drala na

povrch, chtěla vyvřít a vylít svou úlevu do jeho ruky. Náhle našly

jeho prsty místo, kde byl jejich dotyk nesnesitelný. Na okamžik

strnula a pak se proti němu prudce vzepjala. Její tělo zoufale křičelo

o milost.

Opět jí však nedopřál úlevy. Právě v okamžiku, kdy cítila, že se

nezadržitelně blíží výbuch orgasmu, se znovu stáhl a odepřel jí

vytoužené uspokojení. Se zmučeným výkřikem padla zpátky do

hrubého dřevěného křesla.

Naklonil se k ní, až ucítila jeho dech na uchu. „Přiznej se,“

zasyčel, „přiznej své hříchy. Řekni, že jsi čarodějka, a já ti dám, po

čem tak toužíš.“

Sebrala všechny síly a pohlédla mu tvrdě do očí. „Však poznáš

sám, jestli jsem čarodějka,“ řekla.

To ho znepokojilo. „Dobrá,“ řekl po chvíli váhání a začal znovu.

Tentokrát odložil kutnu a stanul před ní nahý v celé kráse svého

dokonalého těla. Vzal si do ruky úd a začal si ho třít, jako by v sobě

chtěl vybudit sílu, která by mu pomohla odolat jejímu čarodějnému

kouzlu. Stál těsně před ní, dopřával jí pohled na mohutný vztyčený

úd a pásl se na jejím vzrušení, na tom, jak si olizovala suché rty. A

pak, pomalu a s dokonalým sebeovládáním, poklekl na jedno koleno

a vtiskl se mezi její roztažená stehna. Dával si na čas, přejel

naběhlým žaludem záhyby její štěrbinky a dráždil jím poštěváček, až

se neudržela a hlasitě povzdechla. Pak do ní vnikl. Zdálo se jí, že

takovou slast ještě nikdy nepocítila. A on ji znovu stupňoval.

Pohyboval se v ní pomalu, s rozmyslem, jako dokonalý mučitel, aby

cítila každý pohyb, každý okamžik. Vytahoval úd, vždy jím přejel po

naběhlých záhybech její vzrušené kundičky a potom do ní znovu

pomaličku vnikal a pásl se na tom, jak se chvěje, jak sténá a vyráží

ze sebe přerývané vzdechy. A pak jí druhou rukou přitiskl ten

prokletý bičík ke rtům. „Cumlej ho, čarodějko!“ poručil jí. Nebyla

schopná mu odporovat a poslechla. Otevřela ústa, nechala si tam

vsunout konec bičíku a chutnala vlastní vlhkost, která ulpěla na jeho

konci. A pak do ní opět vnikl údem, tentokrát s větší vášní, a znovu

ji vrhl k výšinám slasti, stupňoval ji, až se zoufalými naříkavými

vzlyky a přerývanými vzdechy dožadovala úlevy orgasmu.

„Přiznej se, čarodějko,“ zasyčel na ni. Odmítla a on se opět

zastavil.

Takhle to pokračovalo dál, boj dvou vůlí – ženské a mužské,

hodinu za hodinou. A pokaždé Diego nacházel vynalézavější a

rafinovanější dráždění, jimiž ji vedl k vrcholu rozkoše, a když se k

němu blížila, strhl ji zpátky. Vymýšlel na ni věci, které nikdy s

žádnou jinou ženou nedělal, aby sám sobě dokázal, že je posedlá.

Měl její svázané tělo jako hračku a silou a sebeovládáním ji doháněl

na pokraj šílenství.

Přesto ho uváděla ve stále větší úžas, neboť viděl, že přes všechna

muka, která jí působí, se jí líbí všechno, co jí dělá. Zdálo se, že v

jeho rukou dozrává. A tím, že se nechtěla přiznat, odmítala dopřát i

jemu rozkoš uvolnění. Protahovala to, jako by nechtěla nikdy

skončit, jako by cítila, že provádějí nějaký rituál, v němž usilují ne

pouze o chvilkové uvolnění, ale o něco většího, důležitějšího.

Postupně, aniž to zpozoroval, se poměr jejich sil začal měnit, až to

byl on, kdo cítil nadvládu jejího ducha nad sebou. A pak si v jednom

okamžiku uvědomil, že on začíná být posedlý jí. Zděsil se toho. Byl

jí posedlý k zbláznění. Jeho sebeovládání, vůle cvičená zdrženlivostí

a odříkáním – o nic z toho se nemohl opřít. Všechno se beznadějně

rozpouštělo v touze po ní.

Nakonec dospěl k okamžiku, kdy zjistil, že už nemá sílu mučit dál

sebe i ji, a oba vybuchli ve strhujícím orgasmu, který nebylo možné

potlačit. A pak znovu a znovu, až nakonec zcela vyčerpaný odpadl a

pustil ji. Ostatním řekl, že se nade vši pochybnost přesvědčil o

falešnosti jejího obvinění. Ale to nebylo vše. Chránil ji, našel jí úkryt

a uprostřed noci za ní chodíval, protože jeho vášeň k ní

neochabovala. Hledali…, stále hledali…

A celou tu dobu se trápil strachem, že jeho posedlost někdo

objeví.

Jak se jejich vzájemná láska posilovala a upevňovala, nabídla mu

Velda možné řešení. „Ožeň se se mnou,“ řekla jednou. „Pak nám

nebude moct Torquemada ublížit.“

Jeho hrdost však byla neoblomná i tváří v tvář jejímu kouzlu. Co

by tomu lidé řekli, kdyby se oženil s ženou, která byla obviněna z

čarodějnictví? Vždyť by ho nakonec obvinili, že ji pustil, protože ho

uhranula, a to by ani jednomu z nich neprospělo.

A tak pokračoval v utajovaném poměru s ní, až došlo k tomu, k

čemu muselo dojít –jeho žárliví rivalové ho odhalili a oznámili

všechno Torquemadovi. Ten našel ve svém srdci slitování nad

krásnou Veldou, ale svého chráněnce Diega nechal okamžitě upálit

na hranici.

A Celiina sága pokračovala na Gibraltaru.

S hlavmmi hrdiny Charlottou a Rašidem…, divokým dítětem velké

skály a elegantním marockým zvědem. Vášeň, kterou k sobě cítí, je

ještě větší a palčivější, než všechny předchozí, jejich vzájemné pouto

je ještě silnější a jejich zoufalá touha po naplnění lásky ještě

bolestnější. Přichází epizoda v jeskyni…, zavázané oči… a hledání

jediného aktu, o němž mluvila Ištar. O milostném aktu, který je

může osvobodit.

„Ale teď ho už určitě najdou!“ vykřikl sultán.

„Ne, Veličenstvo. Ještě ne,“ odpověděla Celie. Hlas už měla

chraptivý, v ústech sucho a hrdlo stažené. „Rašid přemohl svou

touhou po Charlottě a byl odhodlaný ji předat sultánovi. Ona však

jeho úmysl odhalila a oznámila to britským úřadům na Gibraltaru.

Rašid byl zatčen a oběšen.“

Sultán v zoufalství padl do polštářů. „Znovu? Duchové Ralika a

Sarny opět nedospěli k úlevě. Už to dál nevydržím. Kdy se jim to

konečně podaří?“

„V jejich příštím životě.“

Sultán se znovu vzchopil. „Tak mi o tom pověz. Jak k tomu

konečně došlo? Už nechci slyšet žádné příběhy, žádné prodlužování.

Řekni mi jen o tom aktu, který je osvobodil. Musím to vědět!“

Napjatě na ni hleděl. Toužil po úlevě stejně dychtivě jako

zmučené duše hlavních hrdinů. Byl svou Šeherezádou tak

uchvácený, že se s nimi bezvýhradně ztotožnil.

,j£ádám, abys mi to řekla!“

Celie viděla, že její čas nadešel – okamžik, k němuž celé dlouhé

hodiny směřovala. Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy.

Roycův i její život, jakákoliv naděje, že budou jednou svobodní a

šťastní, to nyní záleželo na několika příštích okamžicích. Všechno

ostatní byla jen pouhá příprava.

Royce cítil, že se v ní něco změnilo, a napřímil se. Stále si však

nebyl jistý, kam Celie směřuje. Byl však připravený okamžitěji

pomoct, kdyby to potřebovala.

Celie upřela na sultána pevný pohled. „Povím ti to, Veličenstvo,

až nás osvobodíš.“

Prudce se na polštářích narovnal a v očích mu zaplál hněv. „Ty

děvko!“ vykřikl. „Jak se odvažuješ takhle si se mnou zahrávat? Se

mnou! S Abdulhamedem Zářivým!“

„Co mohu ztratit?“

„Okamžitě mi to řekneš, nebo… tvého milence před tvýma očima

zabiju. Rozsekám ho na tisíc kusů.“

Celie pokrčila rameny, jako by jí to bylo lhostejné. „Ale

Veličenstvo, přece jsi jasně řekl, že ho hodláš zabít za každých

okolností. Teď si tedy poslechni mou nabídku. Napíšu pro tebe závěr

příběhu, aby sis ho mohl vychutnávat ještě po létech, a slibuju ti, že

něco takového jsi ještě nikdy nečetl. Ale jestli nás nepropustíš,

neřeknu ti konec příběhu, ať se mnou uděláš co uděláš. Můžeš mě

držet v zajetí třeba padesát let, ale nikdy ode mě neuslyšíš jediné

slovo.“

„Nechám tě natáhnout na skřipec!“ zvolal vztekle sultán. „Dostanu

to z tebe mučením. Žádná žena nedokáže snést mučení.“ Sachmat.

„Myslela jsem, že máš lepší paměť,“ řekla Celie s klidným

úsměvem. Přinutil snad v Zajatkyni Mongolů velký chán Lucindu,

aby promluvila?“

Tandža mizela v dálce za brázdou, kterou za sebou zanechával

parník Manchester. Jen chvilku předtím, než spolu s Roycem

nastoupila na loď plující do Londýna, předala Celie sultánovi

obálku, v níž bylo na několika arších papíru dokončení příběhu

Ralika a Sarny. Sultán ji ještě v docích otevřel, přelétl očima po

papírech jako narkoman, který si příliš dlouho odpíral své potěšení, a

přitiskl si je k srdci. Když potom zvedl hlavu a setkal se s jejím

pohledem, políbil si na znamení díků buclaté prsty. Pak ho sluhové

odnesli, aby si mohl nádherný závěr příběhu vychutnat v klidu a

soukromí svého paláce.

Royce, který stál vedle Celie u pažení, ji objal a pevně přitiskl k

sobě. „Byla jsi,“ řekl s tváří zabořenou do jejích vlasů, „naprosto

skvělá.“

Vděčně se v jeho objetí schoulila. Teprve teď si plně uvědomila,

že to mají za sebou. Všechno. Vychutnávala teplo a bezpečí Royceho

náruče a těšila se na budoucnost, k níž poprvé ve svém životě

pohlížela s nadějí. Poprvé ve svých životech… Náhle se zasmála.

„Co řekneš, až se tě budou lidé ptát, jak jsme se seznámili?“ zeptala

se. „Myslíš, že někdo bude našemu příběhu věřit?“ „Zřejmě ne. Ale

záleží na tom?“

„Ani v nejmenším,“ usmála se a políbila jeho drahou tvář

poznamenanou modřinami.

Také on se zasmál. Bylo mu, jako by z něj všechno napětí a

muka, která ještě nedávno prožíval, spláchla nějaká osvobozující

vlna. „Zdá se, že jsi tím dokončením udělala sultánovi radost.“

„Jak jinak,“ zazubila se uličnicky.

„Takže co to bylo?“

„Co?“

„Ten akt… Jak prolomili tu věčnou kletbu? Vyřešilas to? Mně to

není jasné.“

„Jistě, protože její součástí bylo, že klíč k jejich osvobození má

Ralik, ale neví, v čem spočívá. Přesto jsi to byl ty, kdo mi poskytl

konec celého příběhu.“

„Jak?“

„Tím, že ses pro mě vrátil… Tím, že jsi přiznal, že mě miluješ…,

že jsi pro mě riskoval tu nejvyšší oběť. To bylo třeba udělat, nic

jiného. Měl jsi moc prolomit naši kletbu kdykoliv předtím, ale musel

jsi postavit mě a naši lásku před svou hrdost.“

„A to jsi tam sultánovi napsala?“ zeptal se, jako by stále ještě

nechápal.

„Část toho. Napsala jsem, že nejvášnivější a nejodvážnější

sexuální vzrušení může vzniknout a dosáhnout naplnění pouze tehdy,

když je postaveno na naprostém odevzdání se jednoho druhému…,

na bezvýhradné důvěře. Jinak je to jen… milostná předehra, která

nikdy nepovede k opravdovému uvolnění.“

„Takže… nešlo o žádný konkrétní akt?“

„Ale ano,“ usmála se na něho. „Samozřejmě že takový konkrétní

akt existuje…, tak nádherný, intimní a nevýslovně erotický, že ho v

celé historii lidstva zakusilo jen málo mužů a žen. Ale i oni ho mohli

prožít jen tehdy, jakmile se zcela a bezvýhradně odevzdali jeden

druhému.“

,A řekneš mi, co je to za akt?“

„Nevím,“ uvažovala. „Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi řekl, že

krásnější je, když člověk neví všechno? Když se neustále diví…“

Pohlédl na ni přimhouřenýma očima. „Ty liško!“

„Ano,“ zasmála se. „Myslím, že tě nechám, abys o tom přemýšlel.

Aspoň se vedle mě nikdy nebudeš nudit. Vždycky budeš stát před

záhadou, která tě bude fascinovat.“

, Ale víš přece, že tě mohu donutit, abys mi to řekla.“

„Myslíš?“

„Samozřejmě.“

„Tak to zkus.“

Vzal jí obě tváře do rukou a dlouho hleděl do jejích smějících se

očí. Pak se k ní pomalu sklonil a přitiskl jí rty na ústa. Vlastně se jich

jen lehce dotkl a hned se maličko odtáhl a donutil ji, aby ho

následovala…, až se jejich veselí začalo rozplývat a jejich rty se

spojily s větší žádostivostí. Potom ji konečně k sobě přitiskl a

vychutnával její ústa s plnou vášní. Dokonce mu ruka sklouzla po

boku k ňadru – a to vše na palubě, kde je mohl kdokoliv vidět!

„Ty mi to povíš,“ řekl teď už vážným hlasem.

„Když já jsem už mluvením tak unavená,“ namítla a škádlivě

našpulila rty.

„Tak mi to neříkej a místo toho mi to ukaž.“

Naklonila hlavu a tvářila se, že o tom uvažuje. „Možná, ale

nejdřív mi musíš dát správný podnět.“

To po něm chtěla od začátku – aby ji přesvědčil.

Royce se rozhlédl. Několik pasažérů, kteří zůstali na palubě a

pozorovali vzdalující se pevninu, kradmo pohlíželo jejich směrem.

Pouze jeden starší pár se na ně díval zcela bez zábran.

„Dobře,“ řekl Royce. „Budeš ho mít.“

Jediným pohybem ji chytil do náruče přesně jako Rodrigo v

Pirátovi a princezně, a aniž dbal na její užaslý povzdech a zděšené

pohledy, které je sledovaly, nesl ji přes celou palubu ke schodišti k

jejich kabině. Otevřel dveře loktem a vstoupil s ní dovnitř. Teprve

tam ji postavil na zem a obrátil se z rozzářenýma očima.

„Varuju tě,“ řekla na oko klidně, třebaže se jí už teď zmocňovalo

vzrušení. „Jsem hrozně tvrdohlavá. Mě nepřesvědčíš tak lehce.“

„S tím si nedělej starosti,“ ujistil ji, vzal ji za ramena a přitáhl si ji

k sobě. „Teď už máme času dost.“

Z anglického originálu TAKEN BY SURPRISE, vydaného

nakladatelstvím Kensington Publishing Corp.,

New York 2003, přeložili Magda CindriČová (Láska v Těžkých dobách),

Jiří Beneš (Její pán a učitel, Erotické déjá vu). První vydání. Edice Orchidej,

svazek 30. Obálku navrhl a zpracoval Zbyněk Janáček.

Redakce Petr Graca. vydalo nakladatelství OLDAG, Ostrava 2005, jako

svou 173. publikaci. Vytiskla Centa, spol. s r. o., Brno.

ISBN 80-86508-62-5